Co pomůže české kultuře v krizi?

Co všechno čeká kulturu příští rok, kdy začne platit vládní konsolidační balíček? A s jakým cílem vzniká nová Kulturní a kreativní federace, která má pomoci propojit kulturní scénu? Anna Remešová se ve svém komentáři zaměřuje na aktuální vývoj a krizi české kultury a živého umění.

Co pomůže české kultuře v krizi?

V kultuře se jednoznačně začíná něco dít. Minimálně od konce covidové pandemie se v médiích mluví o neudržitelných finančních podmínkách práce v kulturním sektoru, veřejně s tématem vystupují orchestrální hudebníci v rámci iniciativy Nenechme kulturu utichnout, kulturní publicisté a publicistky, divadelní režiséři, umělkyně a umělci požadují sociální opatření v rámci zákona o statusu kulturního profesionála a profesionálky, Odborová organizace Národního muzea vyhlásila kvůli plánovaným vládním škrtům stávkovou pohotovost.

Bylo by určitě možné pokračovat dál. Lze také připomenout protesty vysokoškolských pedagožek a pedagogů pod hlavičkou Hodiny pravdy, což se do značné míry týká právě pracujících v kultuře, jejichž vzdělání je úzce spjato s obory na filozofických fakultách v Praze a Olomouci, které jarní i říjnovou stávku ohlásily, a později se přidala i další akademická pracoviště.

Co tyto všechny protesty a iniciativy spojuje? Jednak je to důležitý apel na podfinancovanost konkrétních segmentů (humanitního vzdělání či kultury), přičemž se očekává se schváleným konsolidačním balíčkem výrazné zhoršení situace od příštího roku. Rozpočet ministerstva kultury se sníží o 530 mil. Kč na 15,33 mld. Kč, bude se tedy nadále pohybovat hluboko pod jedním procentem z celkového státního rozpočtu (kolem 0,7 %), a to v době inflace dosahující téměř 10 %, poklesu reálných mezd, ale také zvedajících se nákladů na bydlení.

Nejsou to ale jen obavy týkající se škrtů v rozpočtu, porostou také ceny vstupného, protože sportovní a kulturní akce čeká zvýšení DPH z 10 na 12 %. V neposlední řadě pak kulturní produkci zasáhne i změna v odvodech sociálního pojištění OSVČ, kteří tvoří v kulturním sektoru 40 % ze všech pracujících. Osobám samostatně výdělečně činným se budou postupně až do roku 2026 zvedat odvody, aby se za tři roky dostala částka základu pro výpočet minimálních odvodů sociálního pojištění ze stávajících 25 % na 40 % průměrné mzdy. Reálně to znamená, že v příštím roce čeká OSVČ navýšení o 5 procent na sociálním pojištění (z 2 944 Kč na 3 852 Kč) a pak v každém následujícím roce o dalších 5 procent.

Ušetřit se má příští rok 97 miliard korun a v roce 2025 pak dalších 150 miliard korun. Zní to všechno tak jednoduše, ale ruku na srdce: Kdo bude chtít za těchto podmínek dál pokračovat s prací v kultuře, když už teď toho mají všichni plné zuby? „Kultura půjde do háje,“ shrnul to trefně v rozhovoru pro Novinky.cz prezident Unie orchestrálních hudebníků ČR Jiří Dokoupil.

Propojování jako cesta k silnější kultuře

Důležitým hnacím motorem výše zmíněných protestů a veřejných iniciativ ale není jen téma nedostatečných financí a nesystematické sociální podpory pracujících v kultuře, kteří z toho důvodu volají po komplexním zákonu o statusu umělce / kulturních profesionálů. Je to také potřeba propojení mezi jednotlivými profesními asociacemi a organizacemi, které často řeší podobné problémy, ale liší se v detailech, jež se týkají specifik konkrétních profesí. Svou vlastní agendu má tak agentura ART GATE zviditelňující podmínky v oboru technických profesionálů a produkčních v živé kultuře a jinou zase Asociace spisovatelů. A i když spisovatelka pracuje v jiném tempu a v jiných finančních rámcích než produkční u filmu, bude je zajímat to samé: Obě potřebují uznatelný právní status ve vztahu ke státu, sociální a finanční podporu v době výpadku příjmů (například ve chvíli přípravy projektu, ne jen po jeho realizaci, ale také například kvůli zranění znemožňující pokračovat v práci), férové honoráře, které nebudou předmětem tajemství (kvůli porušení tzv. hospodářské soutěže), a v neposlední řadě daňové odlišení kulturních pracujících od klasických podnikatelských OSVČ, protože podstatou kulturní produkce je, že je do značné míry nepravidelná a příjmy se měsíc od měsíce liší.

To jsou samozřejmě témata, která už dlouhé roky zvedají oborové spolky jako Spolek Skutek, Asociace spisovatelů, ART GATE, Asociace tanečních umělců ČR, Překladatelé Severu a další. Díky nim se téma statusu umělce / kulturního profesionála dostává do médií a mění se uvědomění, že práce v kultuře je také práce a měla by proto být adekvátně ohodnocena. Pozitivní pak je, že aktivity takového uznání nezůstávají jen u symbolického vypsání jmen všech produkčních a spolupracujících v titulcích či v tiráži projektu, ale začíná se vyjednávat i o jednotných cenících, které by snad do budoucna mělo „posvětit“ i ministerstvo kultury (MK).

Často jsou ale tato důležitá a provozní témata vyjednávána na MK odděleně, v rámci jednotlivých spolků. Navíc se spolu nepotkávají organizace věnující se zaměstnaným v kultuře a ty, co řeší primárně status umělce a umělkyně pro OSVČ, což vidím jako jeden z největších problémů. V některých institucích tak dobře fungují základní odborové organizace, jako třeba v Národním muzeu, kde účinně odolávají tlakům na vyhazovy kvůli škrtům, v jiných institucích se naopak projevuje, jak zoufale zde odbory chybí. Odborové organizace se ale s profesními asociacemi z živého umění téměř nesetkávají, přitom tristní situace ať už ve velkých státních institucích, nebo naopak v živém umění bude mít vždy vliv na celou kulturu.

To se teď pokusí změnit plánovaná iniciativa, která ohlásila záměr na založení Kulturní a kreativní federace, jejímž cílem je „reprezentovat kulturní a kreativní sektor, zastupovat jeho zájmy, být transparentním komunikačním kanálem s veřejnou správou a spolupracovat s asociacemi, kulturními institucemi nebo podniky kulturních a kreativních odvětví využívajícími jejich služeb“. Organizační struktura má být taková, aby do federace mohly vstupovat celé asociace i fyzické osoby. Jako svou první akci iniciovala skupina, která se na přípravě federace podílí a do níž patří různé profesní asociace i jednotlivci spojení s červnovou manifestací před budovou MK, otevřený dopis ministru kultury, v němž požadovala zřízení meziresortní pracovní skupiny zabývající se zákonem o statusu umělce / kulturního profesionála. Do agendy nově ustanoveného spolku by ale neměla patřit jen klíčová legislativa ohledně živě diskutovaného statusu umělce, do budoucna chce být federace také připomínkovým místem, přes nějž bude možné sledovat i další plánované nebo neplánované změny v kulturní politice.

Založení federace, jejíž ustanovující schůze je naplánovaná na tento pátek 3. 11. od 16:00 v domě U Kamenného zvonu v Praze, přichází právě ve chvíli, kdy mnoho aktivních kulturních pracovníků a pracovnic prochází deziluzí z toho, jak se k požadavkům profesních institucí staví ministerstvo kultury. Iniciativa Nenechme kulturu utichnout na svém Facebooku v návaznosti na setkání na MK v polovině října doslova napsala: „Ministr odmítl prakticky veškeré požadavky odborů. Nebyl ochoten k hledání kompromisu. Dokonce ani nenabídl aktivní snahu v hledání řešení problematiky objemu prostředků na činnost kulturních institucí, případně dramatického propadu reálné mzdy zaměstnanců v kultuře. (…) K zákonu o VKI ministr Baxa uvedl, že nemůže garantovat současné znění návrhu včetně výhodných ustanovení pro zaměstnance při schvalování Poslaneckou sněmovnou. Tímto přístupem pan ministr Baxa pozbyl důvěry zaměstnanců v kultuře.“

Možná je tedy načase změnit pravidla hry a vedle lobbingu, na který MK slyší, jen když chce, se teď soustředit primárně na posílení infrastruktury samotné kulturní scény a živé kultury. Federace tak bude úspěšná, pokud se jí podaří propojit rozličné pozice pracujících, a to nejen těch zaměstnaných, ale primárně právě OSVČ, jimž doteď zastupující organizace chyběla a kteří jsou roztříštění po celé kulturní scéně. Přitom ale na nich kulturní produkce do značné míry stojí: jsou to techničtí pracovníci a pracovnice, osvětlovači, zvukaři, jsou to kulturní publicistky, grafici a grafičky, kameramani…

Je třeba proto zlepšit jak komunikaci směrem dovnitř – tedy informovat pracující v kultuře o plánovaných změnách v zákonech a o výhodách statusu kulturního profesionála, tak i komunikaci navenek, což by znamenalo sebevědomě stát za tím, že kultura je zásadní součástí společnosti a jako takovou je třeba ji vnímat i vzhledem k finančnímu ohodnocení pracujících. Právě propojující platformy můžou nabídnout tolik důležitou mezioborovou i meziodborovou solidaritu a spolupráci, kterou budeme potřebovat, pokud chceme být jako kulturní sektor odolní a odolné vůči politickým a sociálním krizím, jež nás se ztěžující se ekonomickou situací velké části společnosti čekají.


Ilustrace: Adéla Bierbaumer

Anna Remešová | Je redaktorkou Artalk.cz. Vystudovala teorii a dějiny moderního a současného umění na UMPRUM a byla členkou Ateliéru bez vedoucího. Aktuálně se jako doktorandka na AVU věnuje výzkumu Náprstkova muzea v Praze.