Artalk.cz

Proti přirozenosti

Michal Novotný nabízí v recenzi svůj pohled na výstavu Against Nature kurátorů Edith Jeřábkové a Chrise Sharpa ve Veletržním paláci. Anglický výraz „nature“ autor překládá raději jako „přirozenost“ než „příroda“ a dále píše: „S tím poté souvisí i něco jako je přirozenost ‚mladé české umělecké scény‘, kde se témata přírody a přirozenosti objevila přirozeně právě proto, že odpovídají unifikovanému internacionálnímu stylu západního umění celé severní polokoule, šířícímu se po vzájemně propojených obrazovkách. Většina vystavených děl je tak zároveň velmi fotogenických a ve formě digitálního obrazu působí ostatně lépe než ve skutečnosti.“

autumn-opening-2016-instalace-003

Proti přirozenosti

Pod titulem Against Nature otevřeli kurátoři Chris Sharp a Edith Jeřábková na počátku října v Národní galerii první z údajně cyklických projektů věnovaných zkoumání nejmladší generace české výtvarné scény vždy jedním zahraničním a jedním lokálním kurátorem. Právě dvojznačnost anglického názvu, tedy ambivalence mezi přírodou a přirozeností, je hlavním klíčem ke čtení výstavy.

Kurátoři pro výstavu v posledním patře Veletržního paláce zvolili minimální scénografické řešení. Přehlídka je instalována bez použití jakékoliv paneláže a architektury a většinu děl mohl přinést a odnést jeden člověk. Práce jsou spíše volně rozestavěny v prázdnotě a ochoz tak hlavně v pozdních odpoledních hodinách a díky specifické zašedlosti zdí silně evokuje jakousi poušť či měsíční krajinu. Slabinu hlavní budovy Národní galerie tak kurátoři obrátili ve funkční prvek a ukázali, že smysluplně lze pracovat s jakýmkoliv prostorem – záleží pouze na tom, jak. Ačkoli obecně jde již podle mě o standardní přístup, v Národní galerii je to snad poprvé od změny vedení (tedy mimo intervencí Josefa Daberniga v rámci projektu Moving Image Department), co se výstava nesnaží nedostatky oproti ideálu bílé kostky ignorovat nebo neuměle maskovat, ale naopak je začleňuje do celkového vyznění.

Adam Budak v tiráži a v katalogu uvádí, že výstava se snaží „vyhnout klišé podobných projektů (jak se definuje přítomnost, jak se předpovídá budoucnost) […]; zároveň je však příslibem toho, co přijde příště, jakýmsi proroctvím, čím se bude mladá generace zabývat.“ Ať již tak, či onak, jedná se o výstavu generační a lokální, ale současně tematickou. Při zběžném pročtení úvodního textu by se mohlo zdát, že je Against Nature hlavně o vztahu k přírodě. Slovo „příroda“ nebo „přírodní“ se v něm totiž objeví hned osmkrát a tomuto čtení napovídá i před tiráží stojící Rákos Anny Ročňové. Překladatel však musel v případě anglického „nature“ v češtině volit mezi „přírodou“ a „přirozeností“. Věta „[…] ukazuje, jak jsou takzvané přírodní věci ve skutečnosti podivné“ zněla v originálním textu Chrise Sharpa „[…] shows that the so-called natural things are actually quite strange“. Překlad by mohl stejně tak znít: „[…] ukazuje, jak je takzvané přirozené ve skutečnosti cizí (odcizené)“, a věta by snad byla srozumitelnější a smysluplnější.

autumn-opening-2016-instalace-007

Přestože jde o slovíčkaření a i „přirozené“ je v češtině odvozeno od „přírody“, jestli se umělci zabývají přírodou nebo přirozeností je dost zásadní. Já sám bych si troufal tvrdit, že nejmladší generace je spíše „proti přirozenosti“ než „proti přírodě“. Většina vystavených děl není explicitně o přírodě, ale spíše si pohrává s existencí přirozenosti prostřednictvím srostlin umělých a přírodních materiálů, motivů splývání, padání, lehkosti, nedbalosti a náhodnosti, ale i referencemi k artefaktům a tvarosloví „(přírodních) národů“. V tomto ohledu je snad lepší číst název ve smyslu přirozenosti či „samozřejmosti“. Oba texty však navzdory své protikladnosti snad až příliš zdůrazňují onen „vztah“ umělců k přírodě. Přestože Jeřábková argumentuje antropocénem a překonáním polarit práce/myšlení, příroda/kultura, subjekt/objekt, tím, že zdůrazňuje přírodu a vztah k ní, vlastně toto překonání popírá. Současná teorie totiž hovoří spíše o tom, že nic jako přírodní či přirozené neexistuje, že jde naopak o důsledek lidské abstrakce, o umělé oddělení jednoho od druhého. Jak oba texty následně zmiňují, zřejmý je v tvorbě mladé generace i příklon k expresivitě. Ten se však nutně nerovná řemeslné zručnosti – o ní by ostatně u většiny děl nemohla být řeč – ale je opět reakcí na proklamovanou neutralitu konceptuálního umění.

S tím poté souvisí i něco jako je přirozenost „mladé české umělecké scény“, kde se témata přírody a přirozenosti objevila přirozeně právě proto, že odpovídají unifikovanému internacionálnímu stylu západního umění celé severní polokoule, šířícímu se po vzájemně propojených obrazovkách. Většina vystavených děl je tak zároveň velmi fotogenických a ve formě digitálního obrazu působí ostatně lépe než ve skutečnosti. Snad je právě dokumentace samotnou jejich přirozeností. To je však současně možné brát i jako subverzi: jak Edith Jeřábková trefně podotýká, manifest dnes určitě není podmínkou kritického postoje. A většina umělců tak ve svých pracích spojuje protikladná čtení (nebo je možná spíše neodděluje), jak tomu bylo nejviditelněji na letošním Berlínském bienále.

autumn-opening-2016-instalace-009

Díky vytříbenému formalismu, určité posmutnělé, křehké, ale zároveň velmi elitní a poučené estetice, avšak také díky snadné transportovatelnosti, levné výrobě a možnosti produkce originálů v sériích, mají díla výrazný komerční potenciál. Ani to však nemusíme považovat za nějakou zamlčení hodnou úlitbu reálnému světu. Obchod byl vždy zásadní součástí tvorby umění a nikdo z nás nemá možnost se – mimo různé uměle vytvořené abstrakce – vydělit ze systému globálního kapitalismu. Obecná záliba v textiliích má rovněž praktické důvody: mimo nenákladnou produkci například i laciný transport, při němž nehrozí poškození děl. Kurátoři však právě tyto momenty v textu, který následuje velmi tradiční způsob výkladu, nijak nereflektují. Jako bychom stále byli v tom odděleném světě, kde se o určitých věcech v určitém kontextu nemluví. Jako by tak i umění bylo stále oním autonomním, nezávislým božským blouzněním vznikajícím jaksi ze vzduchu nebo v reakci na předchozí proudy.

Hlavním problémem výstavy jako takové je pak právě její až příliš důsledná konzistence. Při procházce ochozem se tak může snadno jevit jako repetitivní a z celku začnou vystupovat určité ostrůvky – nejde přitom nutně o díla kvalitnější, ale ta, která se prostě jen nějakým způsobem odlišují, jako jsou práce Viktorie Valocké, Martina Lukáče a Rudolfa Skopce. To je sice samozřejmě nevyhnutelný osud všech formálně-tematických výstav, především je ale pro pravidelného návštěvníka uměleckých blogů (nevynaloží-li na prohlídku výstavy skutečně velkou porci energie) poměrně těžké ve všech zplihlých, naškrobených, slepených a na struktury natažených textiliích objevit něco více než odlesk desítek podobných zapomenutých obrázků. Trojice jmenovaných se tak i v následné reflexi prezentovanému stylu – každý určitým způsobem – vymyká. Práce Valocké a částečně i Skopce se zároveň svou nostalgičností vzpírají i časovému zařazení. Valocká je z celé výstavy bezpochyby nejvyspělejší a její plátna doopravdy září z hlubin. Šestice obrazů Martina Lukáče je v ohybu ochozu vítaným osvěžením, a to i kvůli jisté tíži předchozích děl, která by se v některých polohách, s velkou nadsázkou a vědomím dekontextualizace, dala přirovnat až k nabarvenému Ivanu Pinkavovi. Anna Ročňová je v nastaveném internacionálním stylu asi nejsuverénnější, a proto věřme, že do budoucna onu perfektně zvládnutou estetiku Art Viewer posune dál. Pokud jde o ostatní, doufejme, že i oni napříště překročí tu důslednou vzájemnou zaměnitelnost, která dnes mezi umělci panuje. Pořád totiž platí, že v umění rozhoduje hlavně distinkce, i když se ona okolní přirozenost může velmi rychle měnit.


Against Nature / vystavující umělci: Alžběta Bačíková, David Fesl, Ondřej Filípek, Kateřina Holá, Martin Lukáč, Tatiana Nikulina, Ondřej Petrlík, Johana Pošová, Anna Ročňová, Lucie Rosenfeldová, Martina Smutná, Rudolf Skopec, Viktorie Valocká / kurátoři výstavy: Edith Jeřábková a Chris Sharp / Národní galerie v Praze / Veletržní palác / Praha / 5. 10. 2016 – 15. 1. 2017

Foto: Národní galerie v Praze

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *