Artalk.cz

Radikální manifest, nebo manifestace radikality?

Martin Vrba reaguje ve svém komentáři na Manifest radikálního realismu Vasila Artamonova, Dominika Formana, Michaela Hausera, Alexeye Klyuykova a Avděje Ter-Oganjana, který prosazuje odklon od současného intermediálního a interdisciplinárního umění směrem k realistické malbě v návaznosti na tradici sovětského uměleckého projektu. „Osud Manifestu radikálního realismu, a především pak jeho aktérů, tak může být v zásadě dvojí: buď se jim podaří dosáhnout onoho konzistentního úsilí, jehož počátek vyhlašují, a zároveň se ukáže, že ona Věc, o kterou se opírají, je skutečně jednou z linií úniku ze současného marasmu, nebo se nic z toho nepodaří a budeme svědky frašky, která začala tragédií.“

440515-2

Radikální manifest, nebo manifestace radikality?

Manifest je dítko modernity. Ve formě Deklarace práv člověka a občana jej uvedla na scénu Francouzská revoluce a jako žánr jej definitivně ustavil Komunistický manifest, který se zároveň stal nejslavnějším dílem ve svém oboru. Svoji politickou vyhrocenost si zpravidla ponechávaly i manifesty, kterých se záhy chopily nastupující postavy světa umění. Aktéři symbolismu, futurismu, kubismu, dadaismu nebo suprematismu se domnívali, že jsou zároveň nositeli radikálně nového. Revoluční avantgardy, které vyhlásily válku minulosti, byly často přesvědčeny, že se bez manifestace svého úsilí neobejdou. Z trosek starého světa se zvedal vesmírný prach, z nějž měly vznikat nové hvězdy.

Stejně jako jejich političtí předchůdci i umělečtí radikálové se takovým gestem snažili provést chirurgický řez uprostřed sociálního a symbolického kontextu, v němž se nacházeli. Každý manifest je tak mincí, která má dvě strany – negativní, jež se vymezuje vůči současnému stavu umění, politiky nebo společnosti – a afirmativní, jež předkládá vlastní projekt – onu paralelní linii úniku, skrze kterou usiluje o vytvoření nového v rámci ubíjející cirkulace starého a známého. Dnes může být takový žánr jen pokusem o útěk z pasti, do níž spadla velká část moderního a postmoderního myšlení. Tuto past můžeme nazvat jako „nekonečnou kritiku“ nebo také – slovníkem Alaina Badioua – negacionismus.

Od postfordismu k postkapitalismu

Být zaklet v osidlech negace znamená, že si posun ve světě umění (nebo politiky) představujeme skrze takové figury myšlení, jako je distance, cynický odstup, vymezení se, odmítnutí, institucionální kritika atd. Umění, které se spokojuje s takovou definicí sebe sama, jež se ustavuje skrz kritiku svých protivníků, vymezení se vůči ne-umění nebo skrz hypertrofovanou přítomnost samolibě odvrhující vše minulé a proběhlé, se stává výtvarným průmyslem, plně integrovaným do postfordovské logiky akcelerovaného kapitalismu.

V éře, kdy jsou mikroinvence masovým korporátním jevem, ztrácí takové umění svůj subversivní osten a stává se jen sekundárním odrazem společnosti, ve které vzniká. Ztrácí tím nejen svou autonomii jakožto společenského subsystému, ale dochází u něj i ke ztrátě potenciálu překonání této autonomie ve prospěch dialektického splynutí umění a života. Složitost dnešní situace spočívá tedy i v tom, že autonomie umění, kterou bychom měli překonávat v oněch avantgardně-revolučních intencích, neexistuje. Ba co víc, podle některých teoretiků je současná situace výslednicí avantgardního úsilí, které namísto toho, aby se rozplynulo v životní praxi, bylo asimilováno do tržního modelu společnosti po vzoru kulturního průmyslu.

K překonání takové situace se hlásí kolektiv stojící za Manifestem radikálního realismu. Jeho autoři se musí mimo jiné vypořádat s tím, že se ocitají před publikem, které je a priori skeptické vůči jakýmkoliv apropriacím minulých -ismů a rozvíjení uměleckých trendů, které jsou starší než několik let. Temporalita světa umění tím dokonale ilustruje fukuyamovskou tezi o konci dějin. Smršťuje se nejen budoucnost, jak tvrdí akceleracionisté, ale i minulost, ze které se staly jen stohy zaprášených archivů, jimž není zapotřebí věnovat pozornost nad rámec povinného vysokoškolského kurikula.

Časová bublina, ve které se „contemporary art“ nachází, tak rozhodně nezahrnuje více než deset let – pět let do minulosti, pět let do budoucnosti. To, co je starší, je zastaralé; to, co má ambice překonat tento krátkodobý horizont budoucnosti, je příliš ambiciózní a pochybné. Mimo toto schéma se nachází už jen depolitizované umění, které formálně využívá modernistické vizuální slovníky, aniž by si lámalo hlavu s kontextem jejich vzniku nebo intelektuálním nábojem, kterým byly neseny. Stejné riziko ostatně čeká na nově vzniknuvší radikální realisty.

Mikrorevoluce radikálního realismu

Afirmativní částí manifestace nových poeticko-politických linií je jak specifický objev – ona Věc, okolo které se dané manifesty otáčí – tak především konzistentní úsilí, které pravdu své Věci odhaluje a rozvíjí v čase. Platí zde tak deleuzovský motiv, že veškerá diference se ustavuje skrze své opakování, tedy konzistentní a trvající afirmaci svého zakládajícího gesta. Neschopnost současného umění generovat invenci spočívá i v jeho hyperaktivitě, která nechce a nedokáže udržet pozornost u čehokoliv, co by překračovalo časový rámec oněch několika let, které jsou poločasem rozpadu současných mikrotrendů.

Každé manifestované úsilí, které chce rozseknout tento gordický uzel, bude nutně patetické ve svém heroismu a vystavuje se nebezpečí výsměchu. Osud Manifestu radikálního realismu, a především pak jeho aktérů, tak může být v zásadě dvojí: buď se jim podaří dosáhnout onoho konzistentního úsilí, jehož počátek vyhlašují, a zároveň se ukáže, že ona Věc, o kterou se opírají, je skutečně jednou z linií úniku ze současného marasmu, nebo se nic z toho nepodaří a budeme svědky frašky, která začala tragédií. V případě radikálních manifestů je v podstatě nemožné, aby dopadly jinak než jako řezy, které se zapisují do dějin, nebo naopak jako okázalé manifestace prázdna, v jehož případě budou autoři ještě rádi, když vyšumí do zapomnění.

Malba na kapačkách

Úkol, který si na sebe autoři vzali, je nesnadný hned ve dvou bodech – resuscitovat médium malby včetně vzkříšení možnosti jejího politického rozměru. Na sociálních sítích koluje mem s falešným Leninovým citátem: „To, co bezesporu potřebujeme, jsou politické noviny. Bez takových novin nemůžeme doufat, že někdy dosáhneme svého cíle. Nicméně pokud se za devadesát let stane, že budou mít všichni dělníci přístup k informacím skrze malé světélkující krabičky, které se jim vejdou do kapsy, opovažte se, abych vás našel, jak pořád rozdáváte nějaké podělané noviny, jinak vás můj duch bude pronásledovat až do zemdlení.“

Obhájit malbu jako místo politické angažovanosti, které překoná egoistickou individualitu ve prospěch společného cíle, obnoví definiční znaky umění a zároveň bude oním bodem, ze kterého se začnou otevírat horizonty postkapitalistické společnosti, se jeví jako náročný úkol. O to větší překvapení a radost to bude, pokud se autorům jejich dílo vydaří. Prvním takovým uměleckým aktem je ostatně už samotný manifest. Performativita, skrytá v aktu manifestace, může být docela dobře považována za umělecký akt sui generis. Jeho provokativní okázalost není nedostatkem, ale součástí žánru.

Přístup, který autoři volí, ovšem není nijak hloupý. Zdánlivě konzervativní krok zpět směrem k nekonformním proudům v rámci sovětského socialistického realismu může být nakonec výbušnou směsí, která skrze médium malby radikálně zasáhne do současného uměleckého diskurzu, opojeného konceptualismem a intermedialitou. Zdůvodnění takového kroku stojí za pozornost. Vasil Artamonov v rozhovoru legitimizuje malbu jako radikální médium poukazem na „konzumaci virtuality“, která nás učí rychle absorbovat obrazy na úkor jejich hlubšího pochopení. Teze je to možná až triviální, rozhodně ne nová, ovšem zpochybnění její platnosti může dát víc práce, než se na pohled zdá. O poznání problematičtější už je představa Dominika Formana o tom, že (nová) média, která lépe vystihují povahu současného světa, ji dokáží pouze reflektovat a popisovat. Platí ale, že určitá konzervativnost malby jakožto média může plnit subversivní funkci právě v situaci, kdy imanentní součástí nových médií a uměleckých prostředků je efemérnost, která je s pozdním kapitalismem dokonale konformní. Budoucnost a vůbec subversivní smysl umění tak můžeme vnímat ve vynalézání vlastní paralelní temporality, kontemplativní pomalosti, jež bude zdrženlivá vůči neurotickému kmitání věcí a jevů v postmoderní říši.

Nová radikalita jako návrat ke kořenům?

Vypadá to, že radikální realisté chtějí opřít své vynalézání budoucnosti především o radikální archeologii. Ačkoliv se takový přístup asi nesetká s příliš vřelým přijetím, nemá smysl jej nutně zavrhovat. Vypadá to, že základní myšlenkovou figurou autorů je určitý pokus o vzkříšení „sovětského uměleckého projektu“, tak jak se ukazuje v socialistickém realismu a avantgardách, které mu předcházely. Křísí se tu tedy nejen malba jako médium, ale i potenciál zaprášených uměleckých směrů pocházejících z odlišného kontextu. Co při svém archeologickém výzkumu noví „sovětští umělci“ našli? Poklad, o kterém jsme dosud nevěděli? Nebo něco, co jsme zapomněli, že víme?

Radikalita takového sovětského gesta může být dvojí – buď je naprosto plochou provokací, která si osvojuje komunistický slovník v postkomunistickém prostoru tak, aby došlo k vlastní skandalizaci, a konfrontačně vyzývá své „intermediální“ protivníky adorací autonomní formy, nebo pojímá tento projekt vážně, a to v onom původním smyslu radikality, jakožto vektoru, který směřuje ke kořenům věci. Jestli se staronovým realistům podaří najít pod hektickou vrstvou sociálních, politických a uměleckých fenoménů naší postmoderny životodárný pramen, kterým budou vyživovat svou kreativitu, jež vykvete do tisícera květů, ukáže jen čas. Prozatím nám nezbývá nic moc jiného než dát šanci umění, které zase po čase vyšlo s kůží na trh – jak bez primitivního antikomunismu jedněch, tak i bez ještě primitivnější samolibosti druhých.


Rozhovor Anny Remešové s Vasilem Artamonovem, Dominikem Formanem a Alexeyem Klyuykovem

Komentář k manifestu od Petra Duba

Komentář k manifestu od Jiřího Davida

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *