Artalk.cz

K manifestačnímu závěru okurkové sezóny na poli malby

Manifestu radikálního realismu Vasila Artamonova, Dominika Formana, Michaela Hausera, Alexeye Klyuykova a Avděje Ter-Oganjana se v posledních dnech a týdnech dostalo početných reakcí: záhy po jeho vydání přibyl na Artalku komentář Martina Vrby a své stanovisko zaslal pozdeji i Jiří David, pro Českou pozici napsala vyjádření Milena Slavická, v A2 vyšel příspěvek na toto téma od Marka Pokorného, nejnověji pak na stránkách Společnosti pro estetiku publikoval svoji reflexi Jakub Stejskal. Ještě než se tyto články objevily, rozhodli jsme se k odpovědi na manifest vyzvat Petra Duba, umělce, u nějž jsme tušili, že přístup k malbě autorů manifestu pravděpodobně nesdílí, který je ale jako předseda Spolku Skutek poměrně výrazně politicky činný a umění považuje za důležitou součást společnosti. 

1_jiri-david-martin-dostal-zdravice
Jiří David a Martin Dostál zdraví ze Zbraslavi

K manifestačnímu závěru okurkové sezóny na poli malby

Jeden z posledních letních večerů krátce před zveřejněním Manifestu radikálního realismu jsem seděl s kamarády umělci/fotbalisty u piva a naříkal jsem, že se od mého psaní v poslední době očekává především společenský hejt reflektující temné stránky domácího uměleckého provozu. Na druhý den ráno jsem si čerstvě publikovaný manifest přečetl a čekal, kdy se v mé e-mailové schránce objeví nejprve zpráva od Jiřího Davida a následně oslovení z redakce Artalku. Přišly obě ve výše popsaném pořadí. V následujícím textu se navíc nebudu pohybovat na hraně, ale daleko za ní. Obraz by se mohl jmenovat Potrefená husa se ozvala a dobrovolně běhá po střelnici s terčem na zádech. Je to ale obraz realistický nebo abstraktní? 

Pseudoideologie umění a ideologie malby

Chtělo by se cestovat zpět časem a napsat, že mne Manifest radikálního realismu pobavil. A nemuseli bychom ani cestovat do první poloviny dvacátého století, ale stačilo by být na pražské výstavě Požár v knihovně, Demonstrace, Zeměkoule a jiné (2007) autorů Vasila Artamonova, Alexeye Klyuykova a Václava Magida v Galerii Jelení. Jenže manifest vznikl až o devět let později a část z nás si za onu dobu spolu s autory návrat k modernistickým utopiím odžila. Dnešní utopie jsou totiž již plně virtuální, digitalizované a dotýkají se tak podstaty člověka přebývajícího v sociálně a mocensky atomizované době – postrádající jasně identifikovatelné ideologické střety. Ale zpět k výstavám.

Na onu zmíněnou nepřímo navázal o rok později kurátorský počin Václava Magida s názvem Současný český kubismus (Galerie hlavního města Prahy, 2008) a – patrně nechtěně – i kurátorský projekt malíře Petra Veselého s titulem Zlatý věk: Reminiscence kubismu v současném výtvarném umění (Dům umění města Brna, 2015). Bez toho abychom rozebírali obsah jednotlivých projektů, lze konstatovat, že první ze jmenovaných v sobě nesl jasnou a proklamativní dávku sebeironie, zatímco u druhého výstava vyznívala nebezpečným pocitem, že by mohla být myšlena vážně. V daném případě pak učebnicově platí, že pokud dva dělají totéž, nemusí se vždy jednat o stejný záměr. S autory manifestu se proto nelze než plně ztotožnit minimálně v tvrzení, že „úhelným kamenem současného umění je kontextualita“. Co však manifest nabízí opravdu nového a jaký může mít společenský dopad?

2_stuck
I Stuckisté demonstrují

Žijeme v době, jež vyžaduje jednoduché znaky, ať se nám to líbí či nikoli. O to autentičtější mi připadá výpověď malířské generace Davida Krňanského či Martina Lukáče, kterou manifest dílem konfrontuje. Generace, jež mimochodem nepotřebuje žádnou obhajobu, protože se ve své mikrokultuře etablovala zcela jistě. (Podobně jako to před lety dokázala skupina kolem A.M.180.) Všichni dnes žijeme ve svých sociálních kmenech a měnit současný svět prostřednictvím umění často bývá více naším zbožným přáním, než-li kvalitou, kterou je umění schopno společnosti bezprostředně nabídnout. Kulturní dění se odehrává v uzavřených subkulturách a obecné kategorie „současné umění“ nebo „současná malba“ se staly rétorickým nonsensem. Problému jsem se nakonec dotkl ve vlastní disertační práci (Vybrané postkonceptuální přístupy v současné české malbě), jelikož výkladu práce autorů, jako je například Vladimír Houdek nebo Josef Mladějovský, je dle mého názoru třeba věnovat více než paušální škrt s konstatováním, že abstraktním malířstvím se dnes lze zabývat výhradně na úrovni autoterapie. I přesto se manifest snažím chápat jako rukavici hozenou obecnému diskurzu, nikoli coby molitanové kladivo na čarodějnice.

Zombie realismus

Mistr Hyakudžo slíbil mnichům,
že až obdělají pole,
poví jim všechno o zenu.
Když skončili práci,
mistr mlčky rozpřáhl ruce.

(Kóany aneb jak uvidět mrtvou kočku v kapce rosy)

Předně je třeba ptát se po dnešním významu termínu „realismus“. Tvrzení, že monochrom bude vždy monochromem, je stejně platné jako přesvědčení, že váza bude vždy vázou a to bez ohledu na způsob, jakým ji namalujete. Autorům manifestu jistě nelze odepírat právo vyjadřovat se realistickými malířskými prostředky. Nakonec bochník chleba či dílenské prostředí můžete radikálně malovat, podobně jako abstraktní obrazy, do nekonečna. Ideologicky se ovšem věc komplikuje tehdy, kdy do ztvárněného bochníku zatnete srp a kladivo či když dílna, kterou se rozhodnete malovat, odpovídá spíše představě komunistického provozu z 19. století, než-li například současné designově organizované výrobě v koncernu Mercedes-Benz.

Obecně lze tedy konstatovat, že všichni malíři na začátku jakéhokoli obrazu vždy činí nejen ideová, ale i estetická rozhodnutí. Nakonec umělecký svět jako takový představuje jedno z nejvyšších pater společenského snobismu už jenom proto, že si jeho prostřednictvím vytváříme od běžné reality různé formy oborové distance. Jinými slovy (nikoli nutně cynicky), nepracujeme na polích dotovaných prostředky EU, nefáráme se zaměstnanci kolabujícího OKD, ale jako výtvarní umělci rovněž neskáčeme na hudebních pódiích Agrofertu či neprodáváme bitcoiny Andreji Babišovi. Tedy převážně. A ano, současná malba nedokáže být skutečně radikální, zatímco papír unese všechno. Za zvoleným formátem manifestu, vymezujícím se direktivně proti konceptuálnímu umění a abstraktní malbě, však zůstává rozpačitá otázka, proč nebýt radikálním hyperrealistou, stuckistou či proč nenavázat rovnou na umění Altamiry?

Portrait of V.I. Lenin with Cap, in the Style of Jackson Pollock III 1980 Art & Language (Michael Baldwin; Mel Ramsden) born 1945, born 1944 Presented by Tate Members 2007 http://www.tate.org.uk/art/work/T12406
Art & Language (Michael Baldwin; Mel Ramsden), Portrait of V.I. Lenin with Cap, in the Style of Jackson Pollock III, 1980

Dále diskutujme pojem abstrakce. Odhlédneme-li od faktu, že každé malířské gesto přestavuje vysokou míru abstrahování reality (autorovu schopnost redukce, transkripce, projekce, výtvarné zkratky, atd.), zůstává nám v rovnici sázka na elementární rozlišovací schopnosti diváka. Ta zahrnuje manipulaci se skladbou obrazu minimálně do té míry, aby si byl divák byl schopen uvědomit souvztažnost realistických znaků na obraze. Podobné zacházení s realismem lze obecně považovat za kýč sám o sobě, jelikož sází na jistotu: na rozdíl od abstrakce je pro diváka bez větších potíží srozumitelné. Problematika abstraktního obrazu podle mne spočívá především ve schopnosti identifikovat systém, ve kterém se lidské měřítko neodráží apriorně, ale právě v kontextu jeho koncepce. Oproti autorům manifestu si ovšem nemyslím, že by realismus a abstrakce byli v jakémkoli ideologickém střetu. Žádný umělec svým dílem realitu pouze nepopisuje, ale vytváří automaticky realitu novou. Bez ohledu na použitou formu.

Manifest pak mimo to závěrem resuscituje i omleté téma abstraktního umění coby ideální společenské komodity, které je podobně vyprázdněnou odrhovačkou jako vernisážové small-talky o smrti malby. Téměř stejnou odrhovačku jako je ta, která proklamuje smrt umění. Nad českými gauči dnes nicméně rozhodně stále visí mnohem více „realistických obrazů“, než-li „obrazů abstraktních“. Tento fakt, když už ne jinde, najde každý začínající pisatel revolučního manifestu ve veřejně dostupných aukčních přehledech. Současná obchodně-umělecká praxe navíc dokládá, že nejde ani tolik o komoditu abstrakce nebo malby, ale o značku autora. Je naivní tuto skutečnost nevidět a hloupé záměrně ji přehlížet. Umění se v širokém slova smyslu prodává právě prostřednictvím kolektivně převzaté ideologie, nikoli na kusy.

Předposlední konec schizofrenní tragédie 

Typickým prvkem uměleckých programů se na domácí scéně stalo popírat sám sebe. Opakovaně a demonstrativně. Nejlépe pak s nádechem ironie, tak aby bylo dle potřeby možné uhnout před nastaveným zrcadlem. Jedním dechem kážeme morálku a druhým se pak účastníme uměleckého provozu, který je nejen z podstaty doby schizofrenním. Grantový kapitál na podporu umění drží úřednický stát, ergo široká, ve většině zcela nezainteresovaná veřejnost, zatímco naše díla (mimo jiných) příležitostně nakupují manažeři vytunelovaných podniků, brněnští lobbisté či likvidátoři profitující na krachu podnikatelských snů jiných. Vasil s Alexeyem malují pseudokubismus a zabíjejí v sobě v pravidelných cyklech sami sebe. Aktuálně však už nejsou sami a s nadsázkou lze říci, že ani nikdy nebyli. Ostatní se snad jen tolik veřejně nesebemrskají a nepoužívají slovo kapitalismus tak často.

4_an-artist-who-cannot-speak-russian-is-no-artist-2
Parafráze na dílo An artist who cannot speak English is no artist (1994) Mladena Stilinoviće

Osobně proti obsahu „realistické kampaně“ vedené autory v podstatě nic nemám a patrně bych se k ní nikdy ani nevyjadřoval, pokud by mne nezarážely její metody a dikce. V manifestu totiž s ohledem na výše popsanou zkušenost spatřuji především demonstraci šovinistického vyjadřování, u něhož jsem doufal, že pozvolna vymizí s generací našich otců. Nejde o manifest samotný, ale o jeho širší výklad. Například za „recenzi“ Dominika Formana Když současná abstrakce nemá co nabídnout k výstavě Igora Hosnedla by se nemusel stydět žádný sovětský kádrovák. Osobně si nejsem jistý, zda-li si Dominik vůbec uvědomuje, jak křehká hranice může zejména pro čerstvého absolventa být mezi umělecký bytím a společenským či fyzickým kolapsem? Nebo šlo jenom o to trumfnout Tekoucí sentiment Radima Langera? A lze reakci Mileny Slavické opravdu považovat za natolik neočekávatelnou generační odpověď na tón manifestu zhmotňující představu „party Rusů pobíhajících po Praze se štětci a zápalnými lahvemi“? Baví opravdu ještě někoho hlásat jednu – a byť kolektivní – utilitární pravdu o současné malbě?

Větší část vlastního studia jsem na FaVU strávil v atmosféře nevraživosti až nenávisti, a to i přesto, že jsem vystřídal hned několik ateliérů. Dnes se fakulta může jevit jako jednogenerační a názorový monolit, ale v devadesátých a nultých letech mezi sebou soupeřila „pražská postmoderna“ s „brněnským konceptualismem“. Pokud tedy vůbec šlo o ideový souboj. Před deseti lety se totiž jednalo o školu hluboce rozdělenou konfliktem mezi brněnskými a pražskými pedagogy. (O tom, že nejde o slovní floskuli, svědčí i fakt, že počet sebevražd vedl svého času v přepočtu na jednoho studenta smutný vysokoškolský a celorepublikový prim.) Obratem mne proto napadá, zda-li není na místě uvědomovat si ve veřejném projevu diferenci role umělce versus role pedagoga? Nakolik mám práci i osobnost Vasila Artamonova upřímně rád, přijde mi minimálně zvláštní vytyčovat rámec svého pedagogického působení prohlášeními o tom, že jedinou metodou, jak číst svět, je „radikální realismus“ a na straně druhé nahrazovat pojem „abstrakce“ natolik vágními pojmy, jako je „bezpředmětnost“ (zde). Když nic jiného, jde o postoj, který epigonství nelikviduje, ale naopak vyzývá.

V zemi o velikosti pětníku bez jakékoli konsolidované reprezentace domácího umění v zahraničí je naším nevyhnutelným osudem narážet do sebe znovu a znovu. Pokud už se ale máme považovat za nepřátele, měli bychom po sobě žaludy střílet za určitých pravidel zahrnujících i schopnost hledání pravdy na straně těch druhých. Manifestační ujišťování se o té vlastní, jakkoli sebeironické, může ve výsledku působit obdobně arogantně jako chování současné graffiti scény vezoucí se na vlně mediální přízně masových médií. Pravdou však zůstává, že dělnická třída po druhé zelené obvykle v hospodě posílá „domů“ jak abstraktní, tak realistické malíře. Cynicky lze tedy prohlásit, že není-li s kým vést třídní boj a nemáme-li dostatečné množství diváků, je nejlépe vybíjet se teatrálně mezi sebou. V daném ohledu proto beru manifest více jako politický geg, než-li vážně míněnou doktrínu, jejíž zásady mimochodem v textu zcela chybí. Ale co na tom? Vždyť je to nakonec jenom umělecká hra! Nebo to tentokráte celé, nedej Bože, bylo myšleno vážně?


Rozhovor s Vasilem Artamonovem, Dominikem Formanem a Alexeyem Klyuykovem Anny Remešové

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *