Artalk.cz

Ředitel muzea je manažerem stále

U příležitosti předávání ceny Stanislav Libensky Award jsme si povídali s Florianem Hufnaglem, předsedou poroty, o tom, jaké je to být ředitelem muzejní instituce, jakou je Die Neue Sammlung, v jejímž čele do loňského roku téměř čtvrt století stál. 

Neues Museum. Staatliches Museum für Kunst und Design in Nürnberg
Neues Museum. Staatliches Museum für Kunst und Design in Nürnberg

Do Prahy jste přijel v souvislosti se 7. ročníkem Stanislav Libensky Award. Sledoval jste minulé ročníky? Jaký má podle vás soutěž potenciál ve srovnání se soutěžemi zahraničními a jaká forma podpory je podle vás pro mladé designery nejpřínosnější?

To je celý katalog otázek! Ano, Ceně Stanislava Libenského jsem věnoval pozornost už dříve, protože mi udělalo radost, že tomuto velkému českému sklářskému výtvarníkovi je věnovaná vlastní cena a tím je v živé paměti udržována vzpomínka na tohoto nevšedního umělce. Navíc jsem zaznamenal vysokou účast a mezinárodní zastoupení soutěže. To je také rozdíl, který Cenu Stanislava Libenského vyděluje od jiných mezinárodních soutěží. Konec konců je dnes Česká republika v mých očích centrem sklářského designu. A za druhé, být nositelem Libenského ceny je něco mimořádného – zde zkrátka rezonuje osobnost, po které byla pojmenována. K poslední části otázky: domnívám se, že je velmi důležité poskytnout mladým designerům příležitost poměřit se s odkazem velkého mistra.

Jste také členem Akademie designu České republiky. V čem spočívá vaše role? Předpokládám, že vám český design není neznámý. Můžete nám sdělit, jaké je povědomí o českém designu v zahraničí? Mimochodem Neues Museum (Staatliches Museum für Kunst und Design in Nürnberg) v Norimberku nyní ve své sbírce prezentuje také český design.

Doufám, že prostřednictvím svého pohledu, který je ovlivněn mezinárodními designérskými akcemi a tím, co přichází zvenčí, mohu v České republice přispět k podpoře dění v této oblasti. K mé velké lítosti nezaujímá český design ještě takovou pozici, kterou si ve skutečnosti zaslouží. To je také důvod, proč jsem v minulých letech pro sbírku Neue Sammlung získal sbírku českého designu, jak z doby první republiky, tak z poválečné éry. Současná prezentace v Neues Museum v Norimberku je malým výřezem z muzejní sbírky. Byl bych rád, kdybychom mohli prezentovat také naši Čezetu, protože na Západě není tento skútr známý a přitom znamenal velký přínos pro motorizaci a potažmo pohyblivost člověka v obtížných časech.

Dovolte, abych stočila rozhovor k Die Neue Sammlung v Mnichově – The International Design Museum Munich. Dlouhá léta (1990-2014) jste úspěšně vykonával funkci ředitele této instituce, která je největším a nejstarším muzeem designu na světě, a ve stejném muzeu jste ještě v letech 1980-1990 působil také jako kurátor. Měl by být podle vás ředitel spíše manažerem, nebo znalcem, kurátorem?

Ředitel muzea je – ať chce nebo nechce – manažerem stále. Je zodpovědný za strategické řízení domu – za hladký provoz a za budoucnost muzea, kterou ovlivňuje svou akviziční politikou, prostřednictvím které se spolupodílí na vytváření budoucích “ikonických” děl. K tomu se bohužel do popředí stále silněji dostává řešení finančních problémů. To celé může fungovat ale pouze v případě, že má člověk hluboké znalosti stávajících sbírkových předmětů. Měl jsem to velké štěstí, že jsem mohl sbírku studovat celých deset let a vedle toho být zástupcem ředitele. Následná zodpovědnost v pozici ředitele proto byla o to jednodušší.

Pinakothek der Moderne
Pinakothek der Moderne

Vámi pořádané výstavy podstatným způsobem přispěly k velké mezinárodní rezonanci a oblíbenosti Die Neue Sammlung. Myslíte při přípravě výstav více na odbornou stránku, nebo na popularizaci projektu směrem k širší veřejnosti? Jaké projekty pokládáte osobně za nejúspěšnější?

Muzeum je pro mě součástí společnosti, a proto by zde mělo být především pro ni. Má pozorovat společenské proměny a reagovat na ně. V centru mého zájmu bylo vždy to nové, to jiné, co ještě nebylo společností doceněno. Všechny projekty musí být důkladně vědecky zpracované, ale vždy jsem chtěl zaujmout také cílovou skupinu, která do té doby muzea nevyhledávala.

Mluvíte o „přestrukturování“ muzejního provozu. V čem tato přestavba spočívá?

To je úkolem pracovníků muzea, spočívá v ochraně svěřených objektů a zároveň snaze přibližovat je veřejnosti. To je pro muzea pečující o trojdimenzionální předměty zřetelně obtížnější, na rozdíl od obrazu, který je tradičně prezentován na stěně. Věci každodenního užití – tedy designové předměty – musí být pozorovány jinak, neboť se s nimi každodenně setkáváme a jsou takzvaně samozřejmé. To podle mého názoru vyžaduje určitou schopnost inscenace, která dokáže diváka na daný předmět upozornit. Můžete vyzdvihnout design nebo upozornit na výrobní proces. Způsob prezentace se proměňuje také s viděním společnosti, neboť ani naše obchody nevypadají stejně jako před deseti, dvaceti, třiceti lety.

V jakém poměru by měla být prezentace stálé sbírky ke krátkodobým výstavám? Jak dlouhá doba je ideální pro prezentaci výstavy ze stálé sbírky a za jak dlouho je ji potřeba kompletně proměnit?

Dlouhodobé a krátkodobé výstavy jsou na sobě navzájem závislé. V naší rychle se měnící době by měla být dlouhodobá výstava měněna nejpozději po deseti letech. Samozřejmě to neplatí pro Monu Lisu nebo Noční hlídku, týká se to ale muzea designu, které musí skutečně reflektovat ono “teď a tady”. Bohužel tuto skutečnost často nereflektovali finanční podporovatelé muzea. Je však jasné, že každá pekárna by šla do konkurzu, kdyby neobměňovala výlohu.

Je podle Vás důležité, aby muzeum spolupracovalo s jinými institucemi doma a v zahraničí?

Ano! To je základ.

Upřednostňujete stálý tým muzejních kurátorů, nebo jste rád angažoval spíše odborníky mimo instituci?

Nemohu dát jednoznačnou odpověď. Pro muzeum jsou určitě potřebné oba dva typy odborníků.

Za vašeho působení se podařilo získat tisíce nových akvizic, mezi nimi také rozsáhlý konvolut designu z bývalé Demokratické republiky Německo. (Nyní by mělo mít muzeum 100 000 sbírkových položek.) Má muzeum stanoven pevný akviziční řád a snaží se v předstihu promýšlet jaké nové akvizice by bylo vhodné získat? Nakupuje muzeum převážně z vlastních, potažmo státních prostředků, nebo se na sbírkotvorné činnosti podílí například fond přátel? Dostává muzeum předměty darem?

Opět celý svazek otázek. Akvizice jsou předmětem diskuze. Otázky po významu předmětu – z hlediska jeho charakteru – ať už z hlediska formálního, technického, nebo z hlediska použitých materiálů – jsou samozřejmé. Všechny tyto parametry musí být zváženy předem, protože každá nová akvizice stojí čas, peníze, námahu. V ideálním případě se sejdou finanční prostředky ze všech možných stran, protože státní prostředky – alespoň v Bavorsku – už samy o sobě dlouho nestačí. Jinými slovy: muzeum má mnoho přátel a v nejlepším případě jsou dary rozloženy na celý rok.

„Setzkasten“: Die Neue Sammlung - The Design Museum, prostorová instalace designové vize
„Setzkasten“: Die Neue Sammlung – The Design Museum, prostorová instalace designové vize

V roce 2002 se sbírka Neue Sammlung přestěhovala do suterénu budovy Pinakothek der Moderne a v roce 2000 získala ještě další sídlo v Neue Sammlung v Norimberku. Obě budovy jsou novostavby, obě jsou koncipovány přímo pro prezentaci umění a designu (mnichovská budova je dílem architekta Stephana Braunfelse a norimberské muzeum vzniklo podle návrhu Volkera Staaba). Jak moc je podle vás důležité, aby byl prostor koncipován přímo pro prezentaci umění, respektive designu? Může stejně dobře sloužit i budova pouze adaptovaná pro tyto účely?

Jak Neues Museum für Kunst und Design v Norimberku, tak i Pinakothek der Moderne v Mnichově byly koncipovány speciálně pro prezentaci umění a designu. V Norimberku pro hladký přechod z jedné disciplíny k jiným, v Mnichově s oddělenými prostory pro každé ze čtyř státních muzeí, které však kdykoliv umožňují přechod od jednoho k druhému. Samozřejmě se ale dají pro prezentaci umění a designu používat také adaptované prostory, v každém případě ale musí být optimalizovány pro konkrétní účel.

Z jakých zdrojů je instituce financovaná? Potýkal jste se někdy jako ředitel s nedostatkem financí?

Nedostatek financí doprovází kolegy a kolegyně celý jejich profesní život. Základ dodává stát, a aby byly pokryty všechny potřeby a přání, je potřeba určité vynalézavosti při hledání finančních zdrojů.

V letech 1998-2013 jste byl předsedou konference ředitelů Staatlichen Museen und Sammlungen in Bayern. Co tato role obnáší?

Konference ředitelů v Mnichově je v Německu značně ojedinělou záležitostí. Volený předseda je “primus inter pares”. Pro muzea je výhodné, když zaujímají shodné stanovisko k záležitosti, která byla předem prodiskutována. To posiluje jejich pozici směrem ven a je velkým přínosem pro jednání s politiky.

Jak moc je instituce závislá na státu nebo spolkové zemi? Měl jste při řízení instituce volné ruce, nebo byly vaše kroky kontrolovány?

Státní muzeum je součástí státu a podle toho se odvíjejí všeobecné podmínky: Muzea jsou volná a nezávislá jako soudy, které sice ve státním mandátu jednají, ale jsou nezávislá. Co se týče finanční stránky, tak muzeum není pod kontrolou Nejvyššího soudu.

Na jaké další otázky jste se během své ředitelské funkce soustředil? Podařilo se vám dosáhnout všech cílů, které jste si stanovil?

Není lehké odpovědět. V časech své aktivní kariéry jsem – jak doufám – dosáhl některých věcí. Problém je v tom, že vize, které byste chtěli uskutečnit, nemizí ani po ukončení funkčního období.

Ředitelem instituce jste byl celých 24 let. Mám pocit, že pro německá muzea není typické, aby je tak dlouho vedla tatáž osoba. Ředitelé často migrují, odcházejí poté, co splní úkol, který si stanovili.

V tom máte pravdu!

____________________________________________________________

Florian Hufnagl při výběru laureáta Libensky Award / foto: archiv Libensky Award
Florian Hufnagl při výběru laureáta Libensky Award / foto: archiv Libensky Award

Prof. Dr. Florian Hufnagl (*1948) absolvoval na univerzitě v Mnichově v roce 1976 v oboru dějin umění, klasické archeologie a historie. Následně pracoval v oblasti památkové péče a od roku 1980 působil jako kurátor v Die Neue Sammlung. Současně vyučoval umění 19. a 20. století na Institutu dějin umění (Institut für Kunstgeschichte) na Ludwig-Maximilians-Universität München, kde mu byla v roce 1997 udělena čestná profesura. V letech 1990–2014 vedl mnichovské muzeum designu Die Neue Sammlung, ze kterého učinil instituci s mezinárodním renomé. V období let 1998–2013 byl také předsedou konference ředitelů Státních muzeí a sbírek v Bavorsku (Direktorenkonferenz der Staatlichen Museen und Sammlungen in Bayern). Je autorem řady publikací, katalogů, statí o architektuře, malbě a desigu 20. a 21. století. Obdržel také kříž za zásluhy 1. třídy (2013) a Designpreis města Mnichova.

____________________________________________________________

foto: archiv Neues Museum Nürnberg, Rainer Viertlböck

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *