Zpátky do školy

V rámci festivalu Babí léto v Bohnicích se v pražské psychiatrické léčebně odehrálo představení Justiční vražda Jakoba Mohra, jehož autorkou námětu, scenáristkou a zároveň režisérkou je umělkyně Eva Koťátková, která se také podílela na tvorbě scény a kostýmů. Inscenace se vydařila natolik, že ji - společně s dalšími aktivitami Koťátkové v Bohnicích - považuje autor tohoto příspěvku za jeden z nejlepších uměleckých počinů letošního roku.

“Vy jste Čech? Tak to určitě znáte Evu Koťátkovou!” řekl mi na konci srpna jeden údajně důležitý marseillský sběratel a pokynul rukou na uměleckými díly vytapetovanou zeď za ním. V jejím rohu se za sochou Loupa Sariona krčilo 8 Eviných koláží ve 2 sloupcích po 4 rámech nad sebou.

Přestože to nemám podložené statistickými žebříčky, ze setkávání se s lidmi bych řekl, že za poslední dva roky je Eva Koťátková v zahraničí vůbec nejznámější českou umělkyní. Alespoň tedy v kruzích, které se zabývají uměním doopravdy současným. Ostatně i výčet jejích výstav je za tuto dobu mimořádně impresivní, včetně účasti na předchozím benátském bienále a letošním newyorském trienále, tedy absolutní špičce toho, kde je vůbec možné vystavovat.

Přesto pro mne dlouhou dobu zůstávala nejlepší prací dnes již osm let stará Cesta do školy, z výstavy, kterou jako odměnu za vítězství Ceny Jindřicha Chalupeckého uspořádala Koťátkové tehdy ještě relativně progresivní Galerie Václava Špály. Následný obrat k černobílé retro estetice mi prostě i dnes příliš připomíná současný polský neo-surrealismus s jeho tendenčností prodávat za vysoké ceny (často totalitní) dědictví. Právě zmiňované koláže jsou poté velmi blízko práci například Agnieszky Grodzinské nebo ranějším pracím Agnieszky Polska a jakoby ztrácely formální autonomii, která u Cesty do školy určitě nebyla stoprocentní, ale přesto alespoň jaksi bohatší. I u nejznámější instalace Asylum vystavené na bienále v Benátkách si prostě nemohu odpustit zmínit tento závan tendenční minulosti, který ve své neodmyslitelné patetičnosti nabourává právě Koťátkové specifickou jemnost. Forma zde zastírá to, v čem pro mne byla Eva Koťátková vždy nejsilnější - a to určité prvotní zkušenosti slabého jednotlivce s násilím produkovaným na něm systémem, zprostředkované však právě bez onoho brutalismu, který s sebou nostalgie často přináší, a spíše s určitou hloubkou pacifistické neochoty bojovat.

Výstava Dvouhlavý životopisec a muzeum představ (recenze zde), která proběhla v Prádelně Bohnice a okolních prostorách bohnické léčebny, jakoby byla určitým návratem k Cestě do školy. Těžko říci, jestli důvodem byl určitý lidský rozměr instalací a objektů, co se jejich velikosti a přístupu k nim týče, přítomnost performerů nebo to, že vystavené objekty vycházejí z kreseb skutečných pacientů. Sílu celého projektu však určitě přináší právě ona lidská, individuální zkušenost, na níž nemůžeme reagovat jinak než emocionálním pohnutím. Její podstata tkví právě v monumentalitě, ale i určité formální pře-akcentovanosti, které u předchozích prací chyběly i přesto, že mířily stejným směrem. Svou roli bezpochyby hrály i ideální prostory Prádelny Bohnice, kde se jednalo o jednu z prvních výstav, jež se nejen snaží s prostorem vyrovnat, ale navíc z něj vytvořit svou silnou stránkou.

Justiční vražda Jakoba Mohra, kolážová dramatizace fiktivního procesu s pacientem heidelberské nemocnice pro duševně nemocné, inspirovaná jeho vlastní kresbou z roku 1910, byla třikrát inscenována v pátek 11. září v hlavním sále bohnické léčebny a je tak určitým vyústěním předchozího výstavního projektu. Přestože Eva Koťátková zkušenost s přenosem materiálu na divadelní jeviště má již z loňského projektu Coming to Reality, tentokrát se jedná o opravdu důslednou dramatizaci včetně práce s dějovou linií a dialogy a silnou scénografickou výpravou. Exkurzi na pole, které jí není zcela vlastní, zvládla Eva Koťátková až podivuhodně brilantně. Již během představení jsem se neubránil nutkání podívat se do programu, zda-li je autorkou scénáře a dialogů opravdu Eva sama, tak lehce a suverénně jsou - i s užíváním archaismů - napsané. Scénografie postavená na liniemi pokresleném papíru sice může formálně připomínat některé práce další Polky Goshky Macugy, nicméně celkový nádech je jiný. Dlouhé papírové čepice a taláry soudců a přísedících evokují kacířské procesy, pokřivená perspektiva některých objektů, jako například psacího stolu hlavní poroty, který je natočen kolmo k divákům, je funkčním obsahovým sdělením, zdůrazněním určitého elementu, avšak nesklouzává k manýrismu. Celkové výtvarné pojetí scény je vlastně velmi střídmé, ale bryskní.

Přestože někteří z okolních diváků po skončení představení zmiňovali nedostatečnou dramatičnost představení, linie napětí podle mého prochází inscenací od začátku až do úplného konce, avšak bez pachuti lacinosti. Přestože by téma soudního procesu, který je halucinací hlavní postavy obžalovaného, mohlo směřovat k poměrně jasnému hodnotovému rozdělení rolí, výsledek nespadá ke glorifikaci Mohra jako oběti systému, ani se na opačné straně nesnaží v překvapivé konečné pointě ukázat fiktivnost jeho vlastní konstrukce reality, což jsou dvě pozice doposud známé hlavně z filmových ztvárnění duševně nemocných. Spíše zůstává jakoby někde mezi, střídá různé perspektivy a velmi dobře ilustruje Mohrovu neschopnost udržet konzistentní pozici a z toho pramenící naprostou bezvýchodnost jeho postavení. Tu ostatně zmiňuje ve svém kvalitním odborném příspěvku skutečný ředitel Prinzhornovy sbírky Univerzitní nemocnice v Heidelbergu Thomas Roske, který zde hraje, nebo spíše vystupuje sám za sebe jako svědek.

Vědecko-právnický tón první poloviny představení mezi soudcem a žalobcem, popisující Mohrovu osobu, je neustále přerušován jinými stupni reality, ať již té skutečné, jako je tomu jaksi brechtovsky v případě Thomase Roskeho, nebo naopak reality i vůči fikci Mohrova procesu fiktivní, jako je přítomnost dalších svědků (postav z performancí Evy Koťátkové z projektu Dvouhlavý životopisec), jako jsou Dargerovy dívky nebo mechanický chlapec. Jindy, například u svědectví zástupkyně heidelberského patentního úřadu s kartonovou hlavou, vůbec nevíme, jestli je nějakým odrazem skutečnosti - dopisů, které s žádostí o uznání patentu své ovládací skříňky Mohr opravdu patentnímu úřadu zaslal, nebo postavou zcela vytvořenou pro účely hry.

Jan Lepšík, který Jakoba Mohra ztvárňuje, naprosto exceluje hlavně v druhé polovině hry, která je víceméně jeho rozdvojeným monologem. Mohr vlastně ze svého pohledu před tribunálem - mimo prvotní koktání - vůbec nemluví, buď slyšíme to, co jej pomocí ovládací skříňky dvojhlasem “nutí” říkat ošetřující lékař, nebo to, co si Mohr “doopravdy” myslí. Celé představení, proces i jeho postavy se tedy střídavě pohybují vždy v posunu dvou pozic reality a fikce, kdy se fikce stává realitou a vytváří tak automaticky další stupeň fikce ve vztahu k ní jakožto realitě. Stejně tak jako je však realita fiktivního soudního procesu v Mohrově hlavě podrývána příchodem, vzhledem k této “realitě” fiktivních postav, tak z ní zároveň trhlinami prosvítá “realita” opravdová, kdy sám Mohr začíná v záblescích poznávat v zúčastněných své spolu-pacienty. Hlavním motivem hry je tak vlastně právě poetičnost, ale zároveň naprostá naléhavost a nutnost Mohrových bludných konstrukcí, které si pacient vytváří právě proto, aby byl vůbec schopen vydržet horor rozpadu své vlastní osobnosti, neschopnost ovládat a soustavně chápat vlastní myšlenky a činy.

Justiční vražda Jakoba Mohra je tedy opět tím, co Koťátkové jde a šlo vždy nejlépe: tématem bezmoci jednotlivce jako pírka poráženého pouhým fouknutím systému. Sílu mu však dodává právě subjektivní úhel pohledu. Je zde přítomen někdo, do jehož pozice se můžeme vcítit. Zajímavé je, že Eva Koťátková si i s touto koncepcí vlastně pohrává, hlavní charakteristikou Jakoba Mohra je totiž právě neschopnost stát se v rámci společnosti subjektem, tedy být schopen udržet jistou konzistenci a kontinuitu v čase. Ať již tak či onak, je to, oproti pouhým objektům, právě tento lidský rozměr, který přináší emoce, něco v současném umění již téměř zakázaného.

Letošní téměř celoroční projekt Evy Koťátkové v prostoru Prádelny Bohnice a bohnické léčebny je možná jedním z nejlepších uměleckých projektů tohoto roku. A to právě díky jeho nesmírné komplexnosti ve vztahu k původnímu materiálu, nedogmatičnosti, šíři záběru výsledných forem a médií, stejně jako zapojení unikátního prostoru, které neznamenalo pouze jeho využití. O tom svědčí i účast pacientů léčebny, kteří tvoří většinu z více než dvacítky účinkujících představení. Je tedy také pozitivní, že opravdu světová realizace vznikla a byla k vidění jednou také u nás doma.

____________________________________________________________

Eva Koťátková: Dvouhlavý životopisec a muzeum představ – Justiční vražda Jakoba Mohra (divadelní koláž) / Divadlo Za plotem / Psychiatrická nemocnice Bohnice /  Praha / 11. 9. 2015

____________________________________________________________

foto: Michal Czanderle