Ohlédnutí se za Teleskopickým studiem

Výstava Teleskopické studio, která probíhala v pozdním podzimu před Špálovou galerií již skončila. Její autoři však uvažují o dalším využitím panelu dokumentujícího průběh Teleskopického studia a o jeho případném umístění ve veřejném prostoru v Praze nebo okolí. Z tohoto důvodu přinášíme článek popisující, jak celý projekt probíhal.

Od 8.10 do 15.11.2009 využila Galerie Václava Špály kromě své tradiční výstavní plochy také exteriér, kde představila velkoformátový panel dokumentující projekt studenta pražské AVU Jana Pfeiffera nazvaný Teleskopické studio. Kouzelná slůvka „umění ve veřejném prostoru“ se stala jakousi zaklínací mantrou pro mnohé iniciativy současného umění, tuto nevyjímaje.

Jan Pfeiffer pro Teleskopické studio, které má reprezentovat mentální přesah umělce z osobní do společenské roviny, vybral šest umělců nejmladší generace. Skládal je postupně dohromady jako jakési domino rozdílných, ale přesto na sebe navazujících přístupů. Zadání bylo: vyberte si v Praze místo, které je vám blízké, a nějak s ním (umělecky) naložte.

Z šestice „teleskopistů“ si dva zavzpomínali na dětství. Matěj Smetana se vrátil do svých dětských let s bandou přátel vybavených fotoaparáty, kteří v rámci hry „vyfoť a nebuď vyfocen“ pobíhali po vilové čtvrti na Zbraslavi. Zapojili se i místní obyvatelé, kteří otevřeli své zahrady a nechali si ve jménu umění huntovat záhonky. Výsledkem celé akce je kolektivní dílo schovávajících se obličejů a postav, které ale mimoděk zcela originálním způsobem mapují okolí ulice U Včely. Tomáš Moravec zaměřil svůj teleskop na Podskalí na Praze 2. Na sloupy dopravního značení umístil „Kontaktní čočky“, tedy kukátka, do kterých vložil satelitní snímky daného místa kombinované s více či méně reálnými situacemi. Pohled svrchu poukazuje na jeho dnešní odstup od místa, kde vyrůstal, ať už prostorový, nebo časový. Další rovinou je snaha upozornit na to, aby lidé ve stále více individualizované společnosti nevyměňovali tvořivý vztah ke svému okolí za diktát jednorázových mega-akcí většinou politického nebo komerčního charakteru.

Jan Fabián prostřednictvím sarkastického nápisu „když už tak už“ promluvil za krajinu v okolí velkých měst, která postupně mizí pod vrstvami betonu. Nápis nainstaloval na okraj Prahy 4. Doplňte si sami: „když už“ (to děláte) „tak“ (poctivě) nebo dokonce „když už“ (zabetonovat) „tak už“ (rovnou všechno, ať konečně žijeme v postmoderním panoptiku!) Pro spolupráci s archeology se rozhodl Jan Trejbal a na místo vykopané kostry ženy z doby bronzové umístil do země kovovou schránu. S letáky o svém projektu sám obcházel okolí, a tak výsledek druhý den probíral na vernisáži nejen se spolupracujícím archeologem, ale i s obyvateli Terronské ulice, které akce v blízkosti jejich bydliště očividně zaujala.

Martin Zet si pro svůj projekt vybral vysoce osobní rovinu. Po dlouhých vlastnických sporech musí na vlastní náklady zbourat ateliér svého otce. Než to udělá, nechá se svým synem vyfotit opřený o stěnu ateliéru, kde nad celou věcí (snad) naposledy bilancuje. Naproti tomu Aleš Čermák zpracoval obecnější téma. Nasadil si lepkavé rukavice, aby jimi sejmul nánosy historické špíny z budovy Pragerova Federálního shromáždění. Prostřednictvím své „Slepé vzpomínky“, alias haptického ohledání relativně přehlíženého místa spojeného s osobou geniálního architekta, chce hlavně poukázat na problém, o kterém se moc nemluví.

Cílem projektu Teleskopické studio nebylo šokovat nebo alarmovat publikum, ale spíš vytvořit přirozený dialog mezi umělci a obyvateli (nejen) Prahy. Tomu měly napomoci články v časopisech jednotlivých městských částí, rozdávání letáků a samozřejmě koncentrace všech projektů do veřejného prostoru před Špálovkou. Když už to umění máte naservírované ve schránce, snad se na ně tedy přece jenom podíváte, ne?

autorka je studentkou doktorského studia Semináře dějin umění FF MU a externě spolupracuje s Centrem současného umění DOX na přípravě vzdělávacích programů