Po pandemii: Divačky, spojte se!

Pokračujeme dalším výhledem na svět umění „po pandemii“, v němž se Karina Kottová zamýšlí nad tím, jak by mohl fungovat vztah mezi vystavujícími a návštěvníky. Pro mnoho institucí je totiž otázkou, zda si k nim diváci a divačky najdou cestu a důvěru i po dlouhé pauze. A jak případně na zpřetrhané vazby navázat?

Markéta Magidová, still z filmu Architektky sletu, 2019.

Po pandemii: Divačky, spojte se!

Jak se budou chovat divačky a diváci po znovuotevření galerií? Budou všichni lační po kultuře, nebo nadále zdrženliví, vzhledem k chaosu a úskalím uplynulého roku, jehož výzvy – jak to už vypadá – zdaleka neberou konce? Mám dojem, že doba zavřených galerií a divadel, absence koncertů a všech dalších kulturních akcí postavila živou kulturu před nevídaný hodnotový soud: je opravdu tak zbytná, jak se velká část populace často tváří, nebo ji najednou doceníme, když se stala vzácnou, respektive skoro úplně nedostupnou? Myslím si, že řada lidí má za uplynulé měsíce skutečně hlad, snad nejen po nakupování zbytečností a pocení se ve fitku, ale také po tom, mít konečně možnost zažít umění a kulturu naživo.

Je ale také na kulturních institucích, jak s potenciální obnovenou poptávkou naloží. Jak zajistí, aby se staly bezpečným místem v mnohem širším slova smyslu než dosud: nejen místem, kam mohou v ideálním případě divačky jakéhokoli věku, sociálního a ekonomického zázemí přijít svobodně vyjádřit své postoje, stát se součástí diskusní arény, seznámit se s (ne)pohodlnými tématy na půdě, která podněcuje jejich sdílení a reflexi, ale také místem, které návštěvníkům umožní setkávat se, aniž by si domů odnesli nevítanou nemoc? Situace má na umělecké instituce očividně nové nároky: kromě toho, že mají být kritické, (sebe)reflexivní, přívětivé nebo udržitelné, mají ještě přemýšlet nad vlastními hygienickými mechanismy. Je to rozhodně důležité a mnohá opatření jsou výstavní síně nebo kulturní centra schopná dodržovat a sledovat mnohem lépe než fitcentra a obchody. Umělecké instituce by ale tím pádem měly současně mít právo klást nové požadavky na své zřizovatele, poskytovatele grantů a financí, aby mohly položky jako dezinfekce nebo lidské kapacity navíc uplatnit ve svých vyúčtováních (a měly na ně vůbec peníze).

A snad by mohly mít právo klást také nové požadavky na divačky? Krom toho, aby si dezinfikovaly ruce nebo nosily roušku, bude třeba požadovat, aby se opravdu staly součástí oné pomyslné arény. Pokud jim umělecké instituce v lockdownu opravdu chybí, budou mít jednoho krásného dne divačky možnost se do nich vrátit s novým nasazením. Nejen s cílem podívat se na pěkné umělecké dílo nebo představení, ale třeba i s odhodláním stát se společně aktérkami v boji za lepší (nebo alespoň snesitelnější) budoucnost: za politickou reprezentaci, která by dokázala nejen ustát krize, ale také jim předcházet, za půdu, která udrží vodu, za solidární a inkluzivní společnost a řadu dalších věcí, ke kterým se umění a jeho instituce dokážou vyjádřit zcela jedinečným způsobem. Aby to ale nezůstalo jen u vyjádření, potřebuje umění své divačky, které budou namísto souzení líbí/nelíbí společně s ním měnit (svůj) svět.

Karina Kottová | Narozena 1984, je kurátorka a teoretička současného umění. Od roku 2015 je ředitelkou Společnosti Jindřicha Chalupeckého, působí také jako kurátorka neziskové organizace INI Project, kterou spoluzaložila v roce 2011. V letech 2012–2015 byla kurátorkou pražského centra pro současné umění MeetFactory, předtím působila v Centru současného umění DOX a Museu Kampa. Iniciovala vznik platformy UMA: You Make Art, spoluutvářela projekty Cena Věry Jirousové pro kritiky vizuálního umění a Prádelna Bohnice. Publikuje například v časopisech A2, Art+Antiques, Flash Art nebo na serveru Artalk.cz. Je absolventkou doktorského programu Teorie a dějiny umění na FF MU, Fulbright-Masaryk výzkumného pobytu, Curatorial Program for Research ad.