We don’t need another laureát

Text ředitelky Společnosti Jindřicha Chalupeckého Kariny Kottové reaguje na diskuze na umělecké scéně, týkající se (ne)soutěžení a tlaku na výkon, jež znovu nabraly na intenzitě s rozhodnutím letošních finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého (CJCH) nesoutěžit a mimo jiné také díky komentáři Pala Fabuše Súťaže v umení a slabé gestá, který vyšel minulý týden na Artalku. Kottová sepsala vlastní pohled na to, jakým směrem se Cena na základě interních debat uvnitř Společnosti Jindřicha Chalupeckého posouvá. Text vyšel původně jako úvod ke katalogu výstavy Cena Jindřicha Chalupeckého 2020.

Slavnostní ceremoniál CJCH 2020 v PLATO Ostrava.

We don’t need another laureát

Na konci prvního ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého, který jsem organizovala (byl to ročník 2015), jsem měla pocit, že tuhle práci nezvládnu dělat. Čtyři z pěti tehdejších finalistek a finalistů byli mí blízcí známí nebo dokonce přátelé, jen jednoho jsem předtím neznala. S většinou z nich jsem už pracovala na výstavách nebo jiných projektech, ale taky v mnoha případech sdílela volný čas. Je celkem běžné, že se dlouhodobá spolupráce kurátorů a umělců rozvine v přátelství, o to těžší ale pak je umět oddělit pracovní rovinu od té osobní. Cenu Jindřicha Chalupeckého jsem předtím, ještě zvenčí, vnímala jako vysoce prestižní záležitost, ale jak se v ní začala objevovat moje generace umělkyň a umělců, stále víc jsem skrze ně nahlížela do zákulisí a sdílela s nimi různé frustrace. Někdo se po absolvování finále CJCH cítil tak psychicky na dně, že nemohl dlouhodobě pracovat, někdo si na svou finální prezentaci půjčoval peníze, někdo oplakal, když se nedostal mezi finalistky a finalisty. Zažít mechanismus Ceny zevnitř, a ještě v tehdejší konstelaci, pro mě byl další level. Věděla jsem toho příliš na to, abych mohla zaujmout odosobněný postoj. O zdravotních a psychických problémech, o bývalých milencích, o ekonomickém zázemí umělkyň a umělců toho ročníku. Říkala jsem si, že možná dávalo smysl, aby ředitelka Společnosti Jindřicha Chalupeckého byla o generaci jinde, podobně jako Lenka Lindaurová, a tyhle věci prostě nemusela řešit. Já jsem je každopádně nedokázala neřešit.

Jako hlavní přínos CJCH jsem vždycky vnímala především zázemí, které může Cena poskytnout umělcům pro profesionální prezentaci jejich práce i její zviditelnění v širších kontextech. Ano, přiznávám, taky jsem si každoročně tipovala, kdo to vyhraje, ale většinou jsem se stejně netrefila. Zevnitř už to definitivně přestalo být zábavné. Kdo myslím, že „to letos dostane“, je za těch pět let, co pracuji pro SJCH, snad nejčastější a nejneoblíbenější otázkou, která mi je kladena. Zpravidla na ni odpovídám, že je mi to upřímně jedno. Když kurátorsky spolupracuji na společné výstavě finalistek a finalistů, i když ji připravuje některá z mých kolegyň, znamená to, že s danou skupinou umělců prožijeme dost intenzivní rok, vídáme se poměrně často, usilujeme společně o to, aby vznikla kvalitní umělecká díla, která budou co možná nejlépe představená veřejnosti. Na základě čeho má potom někdo vyhrát? Že se lépe trefil do vkusu poroty, do aktuálně horkých témat, že si udržela soudnost a nepřipravila bombastickou instalaci trochu na úkor obsahu, nebo naopak že takovou instalaci udělal a všichni mu to „sežrali“? Nebo že maluje na plátno, a tak se zalíbila divákům? Nemůžu se ubránit přesvědčení, že kdyby se nesoutěžilo, obecně by pro CJCH vznikaly lepší práce. Umění zpravidla vzniká pod určitým tlakem, ale v rámci CJCH je ten tlak extrémně přímočarý a účelový. Aby bylo jasno – nemám nic proti oceňování, je to důležitá hodnota, i když nutně také rozděluje, hierarchizuje. Ale vytvářet umělecké dílo přímo za účelem jeho následného ocenění je prostě bizarní spojení, které se tak nějak organicky vyvinulo během třicetiletého fungování CJCH. Původně byly umělkyně a umělci oceňováni za dosavadní práci, což je běžné také v různých zahraničních oceněních. Postupně se stalo zvykem, že pro finále CJCH vytvářejí práci novou a dostávají k tomu od organizátorů čím dál tím větší produkční, kurátorské a finanční zázemí. Na samotném mechanismu následného volení laureátek a laureátů mezinárodní porotou a jejich vyhlašování během slavnostního ceremoniálu se přitom v podstatě nic nezměnilo. Připadá mi to jako podivný kočkopes. Jako kdyby někdo natáčel film čistě proto, že je ve finále Oskarů, a čekal, jestli za něj nakonec dostane figurku, nebo ne.

Hned v tom prvním ročníku jsem se pokusila uchopit společnou výstavu finalistek a finalistů víc kurátorsky, vlastně v tomhle ohledu byla z těch dosavadních pěti asi nejradikálnější – díla nebyla prezentována v oddělených prostorech vyhrazených jednotlivým umělkyním a umělcům, místnosti a instalace na sebe různě navazovaly, občas se prolnuly, vytvářely komunikační body. Smáli jsme se, že výstavu místo Cena Jindřicha Chalupeckého: Finále 2015 nazveme Zilvar z chudobince. Zástupcům Moravské galerie se to moc nelíbilo, báli se přirozeně, že by přišli o PR. Po vernisáži jsem měla ze všeho dobrý pocit a myslím, že i umělkyně a umělci byli v zásadě spokojení. Přišla spousta lidí, užili jsme si společný večírek, spadla z nás nervozita i vyčerpání z intenzivních příprav. U „normální“ výstavy by to tím končilo, maximálně by přibyly nějaké doprovodné programy a akce. Tady ale všechno teprve začalo. Umělecká scéna i diváci a média začali tradičně řešit, co je lepší a co horší, kritici se krom toho párkrát pohoršovali nad pokusem do výstavy kurátorsky vstoupit, což podle nich komplikovalo rovné (soutěžní) podmínky a jakousi „objektivnost“, o kterou by se ocenění mělo pokoušet. Všechno pak vyvrcholilo ceremoniálem udílení Ceny v přímém přenosu České televize, který režíroval skvělý Ivan Buraj a svým ambiciózním plánem přenášet do sálu brněnské filharmonie živě dění z galerie, kde si Pavla Sceranková sladila čaj cukrem ze své instalace a Pavel Sterec při rozhovoru ležel na zemi podobně jako jeho vertikálně prezentované geologické vrty, vzbudil u umělecké scény naprosté opovržení. Aspoň že se Ivan a Pavel tehdy spřátelili a dodnes spolupracují. Jak možná víte, ten ročník vyhrála Bára Kleinhamplová. Já jsem s ní shodou okolností noc předtím spala na pokoji, poslouchala, jak si myslí, že to určitě vyhraje Pavla Sceranková a jak moc jí to přeje, a snažila jsem se udržet poker face, protože jsem výsledky už znala. Ceremoniál byl pro nás všechny extrémním vypětím. Noc poté s námi nakonec protančil jen Vojta Fröhlich, ostatní finalistky a finalisté se postupně vytratili. Nedivila jsem se jim, ale zároveň mě to mrzelo. S Pavlou jsme si pak psaly sérii nočních smsek o tom, že je nutné volení laureáta zrušit. O pár dní později jsem se o tom po několikátém vínu zcela neúspěšně snažila přesvědčit Ondřeje Stupala, tehdy nového člena naší správní rady.

Moje přesvědčení nesdílel. Cena by přece přišla o pointu, o zájem veřejnosti, médií. Byla by to jen další výstava, jako každá jiná. V podobném duchu se odvíjely i další, už o něco formálnější diskuze se správní radou Společnosti Jindřicha Chalupeckého, které s menší a větší intenzitou náš tým během posledních pěti let rozpoutával. Na začátku jsem se nechala přesvědčit, že je pro mě možná všechno příliš emotivní, protože se nedokážu odpojit od osobní roviny. Přijala jsem, že se nemůžu jen tak snažit měnit něco s natolik zásadní tradicí a ohrozit z vlastních rozmarů existenci významného projektu, který jako jeden z mála oslovuje nejen uměleckou scénu, ale také širší společnost – a právě ta přece očekává vítěze, snadnou orientaci, prověřené principy. Je to ale vážně tak? Je to stále ještě tak? A je to skutečně nutné? Když se finalisté Ceny Oskára Čepana v roce 2017 rozhodli udělat společnou prezentaci namísto soutěžní výstavy, udělalo mi to radost, podobně, jako když finalistky Preis der Nationalgalerie v tomtéž roce kritizovaly, že cena mluví o jejich genderu a národnosti víc než o umělecké praxi. A nakonec když loňské finalistky a finalisté Turner Prize také vyhlásili, že mezi sebou nebudou soutěžit, především s ohledem na sociální a politickou angažovanost svých děl, jejichž poselství je úplně jinde než ve vzájemném srovnávání. Jednou z nich byla Tai Shani, shodou okolností zahraniční hostka paralelního ročníku CJCH. Není třeba tu dlouze opakovat, do jaké míry se umělecké komunity v posledních letech obracejí k hodnotám, jako je spolupráce, solidarita nebo inkluze. Jakkoli to můžeme smést ze stolu nálepkou trend a jeho dočasností nebo dokonce povrchností, je evidentní, že se v atmosféře globálních krizí mnohým moc nechce soutěžit v umělecké disciplíně a že pro ně tradiční nastavení projektů, jako jsou umělecké ceny, přestává být aktuální. Touha změnit tento zavedený princip pak možná není jen rozmarem emotivních členek a členů týmu Společnosti Jindřicha Chalupeckého (ano, taky jsme se za těch pět let stali spíš kolektivem než hierarchickou strukturou) nebo konkrétních finalistů uměleckých cen, kteří neustojí související nápor, ale obecnějším požadavkem, který přichází s měnící se společností.

Nebylo zas tak velkým překvapením, že po gestu loňského laureáta CJCH Andrease Gajdošíka, který chtěl rozdělit ocenění mezi všechny finalistky a finalisty a namísto rezidence v New Yorku jet společně na kole do Vídně, přišla letošní skupina umělkyň a umělců s tím, že soutěž odmítnou už předem, na základě vzájemné domluvy. Určitě to částečně souvisí i s tím, že jich je namísto tradičních pěti deset – jedna z umělkyň svou účast v minulém ročníku ze zdravotních důvodů o rok odložila (což by nám v minulosti nejspíš také neprošlo) a mezi finalisty je také umělecká dvojice a čtyřčlenná skupina. Upřímně jsem doufala, že nám umělkyně a umělci podobným rozhodnutím pomůžou k dlouhodobé proměně Ceny a jsem jim za to vděčná. Jako nejhorší možný vývoj by mi připadalo příští rok dělat, jako že nic, a zase volit laureáta (laureátek je bohužel v historii CJCH stále ještě poskrovnu, ale to už asi nedohoníme tímhle způsobem). Jestli je cenou, kterou musí Cena zaplatit za široký mediální a veřejný dosah, frustrace všech participantů i organizátorů, zdá se mi to neadekvátní. A nevěřím, že by se bez volby laureátů CJCH neobešla. Ostatně celý mechanismus této ceny přenesený do jiného kontextu zní tak trochu jako špatný vtip. Nedokážu si představit, že bych například stála na pódiu s několika kolegyněmi a kolegy, reflektory namířené do tváře, a čekala, až si cenu za nejlepšího kurátora odnese Michal Novotný. Podobně divně by si tam asi připadali třeba lékaři (kteří by předtím všichni provedli co nejlepší operaci hodnocenou porotou) nebo jiné profese. Tak proč to máme dělat umělcům? To, že se umělkyně nebo umělec dostane mezi pětici „finalistů“ daného ročníku (tahle terminologie by se do budoucna také měla změnit), už je samo o sobě velké ocenění, hlásí se tam přece kolem stovky velmi zajímavých autorů. Prvotní selekce samozřejmě taky bolí, ale je to něco úplně jiného – pošlete portfolio a buď ve výběru jste, nebo ne. Když nejste, můžete to zkusit zase za rok (ovšem zatím bohužel jen do pětatřiceti). Každopádně nepodstupujete žádné veřejné klání. Jsem přesvědčená, že oceňovat, podporovat a zviditelňovat lze i bez klání a že už vážně nepotřebujeme další laureáty. Je to první krok k rozsáhlejší transformaci celého projektu, tak aby odpovídal současnosti více než lpěl na tradici. Jestli to Cena nedokáže ustát, je podle mě zbytečná.


(Nezbývá, než aby si ji vytvořilo: neboť skutečnost není na počátku uměleckého díla, aby jím byla upravována a zpracována, jest teprve na jeho konci. Umění objevuje skutečnost, vytváří skutečnost, odhaluje skutečnost, ten svět, v němž žijeme, a nás, kteří žijeme. Neboť nejen tématem, ale smyslem a záměrem umění není nic než každodenní, úděsné a slavné drama člověka a skutečnosti: drama záhady čelící zázraku. Nebude-li toho moderní umění schopno, bude zbytečné. Jindra Chalupecký, asi nejcitovanější úryvek z jeho díla)


Foto: Zuzana Šrámková

Karina Kottová | Narozena 1984, je kurátorka a teoretička současného umění. Od roku 2015 je ředitelkou Společnosti Jindřicha Chalupeckého, působí také jako kurátorka neziskové organizace INI Project, kterou spoluzaložila v roce 2011. V letech 2012–2015 byla kurátorkou pražského centra pro současné umění MeetFactory, předtím působila v Centru současného umění DOX a Museu Kampa. Iniciovala vznik platformy UMA: You Make Art, spoluutvářela projekty Cena Věry Jirousové pro kritiky vizuálního umění a Prádelna Bohnice. Publikuje například v časopisech A2, Art+Antiques, Flash Art nebo na serveru Artalk.cz. Je absolventkou doktorského programu Teorie a dějiny umění na FF MU, Fulbright-Masaryk výzkumného pobytu, Curatorial Program for Research ad.