Lorem ipsum dolor

Zpochybňovat paradigmata architektonické praxe 

8. 12. 2023Eva TruncováRecenze

Výstava Oslobodený priestor sa zameriava na tému opatery vo viacerých aspektoch. Zohľadňuje pri tom, ako sa starostlivosť stereotypne očakáva od určitých skupín a ignoruje u iných, píše Eva Truncová.

Mnohovrstevnatá expozice Oslobodený priestor kurátorek Petry Hlaváčkové a Nicole Sabelly nás v pěti tematických okruzích protkaných výběrem uměleckých děl nutí zpochybňovat obecně přijímané myšlenkové vzorce, které souvisí s architekturou. Někdy úzce, ale mnohdy také ne tak zřejmě. Vedle pokládání otázek nabízí i řadu odpovědí, myšlenek a manifestů, které by se mohly (a měly) stát novými východisky naší nejen architektonické praxe. 

Svým záběrem široce rozkročená výstava je propojena leitmotivem péče – o sebe samé, naše blízké, ale i péčí o architektonická díla, dědictví a odkazy nebo citlivostí a péčí spojenou s navrhováním a městským plánováním. Od koho je tato péče stereotypně očekávána a na koho v ní bylo a je systémově zapomínáno, dávají tušit jednotlivé tematické celky, ostatně jako i samotný název expozice starostlivosť – architektúra – feminizmus. Kurátorský časový rámec se obrací jak do minulosti, tak i k současným problémům a nabízí několik feministických praktik, které si do budoucna můžeme osvojit. To vše se potom odráží i v pestrém výběru forem jednotlivých autorských vstupů od tištěných reprodukcí historických magazínů přes audiovizuální záznamy a rozhovory až po interaktivní online prezentaci. 

Redefinovat kánon 

Dokumentací a reflexí postavení československých žen v době socialismu se zabývá sekce Emancipovaná žena. Zprostředkovává toto téma formou vybraných fotografií a obrazových a textových koláží dobových časopisů. A přestože řada progresivních zákonů týkajících se práv žen byla v Československu přijata mnohem dříve než ve zbylých evropských státech – připomeňme si, že volební právo u nás mají ženy již více než sto let –, diskuze se zastavila před prahy domácností, kde se už, jak je zobrazeno ve výňatcích, spravedlivější dělby práce a povinností nedočkaly. 

I tematický okruh Her*story se ohlíží do minulosti společně se snahou o vytvoření alternativního architektonického kánonu a jeho alespoň částečného narovnání ve prospěch těch opomíjených v něm formou pilotní databáze československých žen působících na poli architektury mezi lety 1945 a 2000, kterou si návštěvnictvo může samo procházet. Přestože se mi nepodařilo rozluštit klíč k výběru jednotlivých osobností, věřím, že databáze bude cenným nástrojem pro to, jak o jejich dílo a odkaz nadále pečovat. Příkladů, kdy autorství bylo připsáno slavným kolegům architektům a až po několika desítkách let se díky rozsáhlému architektonicky-historickému výzkumu podařilo odkrýt skutečné postavy stojící za návrhem, najdeme v minulém století hned několik.[1]

Kam mizí architektky? 

Bohužel ani dnes není výjimkou, že celé kolektivy autorek a autorů souhrnně pojme jméno známého ateliéru nebo individuálního génia. Výzva, abychom z oboru nezmizely, zaznívá v několika uplynulých letech při úspěšném obhájení diplomových prací – tedy v den dokončení studia – pravidelně. A přestože statistiky studentů a studentek se co do jejich počtu opakovaně klaní k převaze žen, v následné architektonické praxi je to potom naopak. Dobře míněná rada členů a členek komise studentkám architektury ale poukazuje na mnohem komplexnější problém, který je ve výstavě dále v několika rovinách tematizován. Prezentovaná iniciativa Architektek k síťování a sdílení nejen studijních a pracovních zkušeností žen působících na poli architektury může být jeden z nástrojů prevence jejich mizení a zároveň i usnadnění návratů do praxe. Prostor pro síťování nabízí autorky i ve své site-specific instalaci, která poskytuje místo pro zastavení a odpočinek doslova zastřešený dvaceti odpověďmi oslovených architektek z tuzemska i zahraničí na otázku, „jak si představují (víc) feministickou architektonickou praxi“.

Kriticky ohledáno je i samotné vzdělávání v architektuře, které tvoří pro budoucí praxi zázemí a výchozí bod. Dle teorie kritické pedagogiky – bez systematického ptaní se, kdo a za jakým účelem nám informace předává, kým jsou utvářené a kdo z nich bývá často vynecháván, nám hrozí opakování zažitých paradigmat, z kterých se bude těžké jen tak vymanit. Alternativu k tradičním formám vzdělávání ve výstavě nabízí například slovenský kolektiv odbornic na architekturu a urbanismus Spolka se svým konceptem Never Never School, který je založen na otevřeném, svobodném a nehierarchickém dialogu všech zúčastněných; nebo parafrázované myšlenky Sary Ahmed do „sady na přežití“ v architektonickém prostředí. 

Právo na odpočinek 

Nejsou to jen genderové stereotypy, ale i společnost, která je stále orientovaná zejména na výkon a zisk, co nám nenechává dostatečný prostor pro pečování a starostlivost – radikálním příkladem může být jedno z doprovodných uměleckých děl. Dokumentace newyorské performance Rest/rest Julischky Stengele, kdy si autorka lehne na rozložený metr čtvereční bílé látky na Times Square a za necelou hodinu musí místo na požadavek policie opustit, dokládá, že i v místech, které mají sloužit všem, jsou žádoucí aktivity značně regulované. Pro koho je ale veřejný prostor, ze kterého jsou systematicky vylučováni ti „nežádoucí“ uživatelé a uživatelky, navrhován? Cílem plánování a urbanismu by mělo být, aby do navrhování a rozhodovacích procesů bylo zahrnuto všechno obyvatelstvo, které městské prostory aktivně obývá, aby se už nadále neopakovaly případy, kdy i po právě dokončené rekonstrukci se v prostoru nachází řada bariér, jak trefně komentuje video Tomáše Hlaváčka a Stanislava Bilera v sekci „Komu patří veřejný prostor?“.

Výběr uměleckých děl je rozmělněn mezi jednotlivé tematické kapitoly a místy může být těžké tyto dvě kurátorské linky rozlišit. Ve výběru je prezentováno například i video Kataríny Csányiovej Carenomadinnen dokumentující život opatrovnic pendlujících mezi Slovenskem a Rakouskem doplněné o zevrubnou brožuru s informacemi. 

Celá architektura expozice autorek a architektek Janicy Šipulové (Consequence forma) a studia WOVEN, která si s barokně-rokokovým palácem v historickém centru Bratislavy značně konkuruje, pracuje s tisky a projekcí relativně tradičně, a možná až zbytečně opatrně, když je situuje ve většině případů na obvodové zdi jednotlivých sálů. Volné centrální prostory naopak posloužily jako místa zastavení a poskytly místo, kde odpočinek nepodléhá restrikci. Poloh vzájemné interakce Mirbachova paláce a jednotlivých částí výstavy můžeme ale vidět více: Místy jej negují, jako například v site-specific instalaci Záclonáriu, kde je nevyužívanými záclonami ze skladů GMB vyčleněn sekundární prostor, který jeden ze sálů dělí na dílčí fragmenty. Anebo s ním – v místnosti, kde je prezentována fotografie Julischky Stengele a Magdaleny Fischer formou velkoformátové tapety na stěně – splývá a stává se tak jeho součástí. 

V neposlední řadě je důležité zmínit, že výstava se postupně přelévá do své online verze na instagramu, kde je také odkaz na volně přístupný doprovodný zine. Informačně hutná výstava Oslobozený priestor vyzývá, abychom začali směřovat naši pozornost od oné „velké architektury“ k tématům v dnešní době mnohem aktuálnějším a začali se ptát pro koho a kdo definuje hlavní proudy architektury.

 

[1] Připomeňme si například ikonickou vilu E.10.2.7 od Eileen Gray, která byla několik let připisována architektovi Le Corbusierovi, jenž v ní velmi rád trávil čas a bez svolení autorky její zdi pomaloval svými murály. Společně se skutečností, že v zátoce, nad kterou se vila tyčí, nešťastně utonul a jeho hrob se nachází v přilehlé francouzské vesnici, to dopomohlo a stačilo k tomu, aby nikdo dlouhé dekády o jeho autorství nepochyboval.

Menna Agha, Brady Burroughs a kol., Alžběta Brůhová, Klára Brůhová, Stanislav Biler, Monika Bočková, Katarína Csányiová, Helena Huber-Doudová, Petra Hlaváčková, Tomáš Hlaváček, Michaela Janečková, Ziliä Qansurá, Alina Matějová, Šárka Malošíková, Henrieta Moravčíková, Markéta Mráčková, Denisa Nečasová, Martina Pouchlá, Emília Rigová, Barbora Řepková, Nicole Sabella, Spolka, Julischka Stengele, Šárka Svobodová, Barbora Šimonová, Janica Šipulová, Jaroslav Šlauf, WOVEN, Nikola Zahrádková / Oslobodený priestor: starostlivosť – architektúra – feminizmus / Kurátorka: Petra Hlaváčková, Nicole Sabella / Galéria mesta Bratislavy, Bratislava / 21. 9. 2023 – 25. 2. 2024

Foto: Barbora Girmanová

Eva Truncová | Narozena v srpnu. Architektka, absolventka brněnské Fakulty architektury. Studovala v zahraničí na University of Brighton a Technické univerzitě v Grazu. Interdisciplinární přesahy a limity oboru stále objevuje skrze texty, kritické myšlení a praxe v architektonických ateliérech. V současné době je doktorandkou na Fakultě architektury v Brně zabývající se tématem architektury jako politického fenoménu zejména v kontextu režimů minulého století.