Umění a (post)pravda

Výstava Jiřího Žáka v Galerii hlavního města Prahy a nedávno proběhlá prezentace Ivany Bendové a Zdeňka Ryneše v Galerii Jelení podnítily Ludvíka Hlaváčka k úvaze o post-pravdě, pojmu spojeném s širším politickým a společenským rámcem, který umělci ve svých pracech přímo i nepřímo reflektují. Ve svém komentáři se autor ptá, jakým způsobem může k hledání pravdy v post-pravdivé době – na něž bychom neměli rezignovat – přispět umění.

Text volně navazuje na recenzi výstavy Jiřího Žáka od Viktora Čecha.

Umění a (post)pravda

Explicitně se k znepokojujícímu termínu post-pravdy vyslovuje v těchto dnech video Jiřího Žáka, prezentované na výstavě Rozštěpený epistemolog v přízemí Colloredo-Mansfeldského paláce v Praze. Sám princip nezakotvenosti pravdy je prastarý, ba dokonce je základním principem evropské dějinnosti, která začíná vyslovenou otázkou předsokratiků: „Co je toto zde? Čím je tento náš svět, ve kterém žijeme?“ Od chvíle takto výslovně položené otázky, která se pevně zabydlela v myslích jedinců i společností, začínají v Evropě dějiny jako nekonečný sled nových a nových pokusů zodpovědět tuto otázku, pokusů, ve kterých se prosazuje moc i meze lidského rozumu. Primitivní reverzibilní kresba zajíc / husa je argumentem nejen pro relativitu pravdy, ale i pro důsledky faktu, že jedno ze zvířat – a nutně jen jedno! – uvidíme teprve na základě našeho rozhodnutí vybrat ze zásobárny naší zkušenosti ten, nebo onen tvar. To nám ukazuje, že už na úrovni tzv. „smyslového vnímání“ náš svět právě tak akceptujeme, jako vytváříme.

Úkol osobního rozhodnutí bude patrně klíčový i v úvahách o tom, co si počít s post-pravdivostí. Nelze patrně čelit degeneraci pravdy nějakým univerzálním neosobním systémovým nástrojem, který by to vše utřídil a oddělil pravdu od lži. Nepůjde to asi ani posílením výuky matematiky, ani zarputilými pokusy o kvantifikaci hodnotových soudů. Zřejmě je třeba přijmout nevyhnutelně parciální a podmíněnou povahu propozičního poznání a svým aktivním postojem (myšlením/mluvením/jednáním) a produktivním rozhodováním (jako v případě vnímání husy nebo zajíce) v rámci osobní odpovědnosti se snažit, bohužel bez záruky, vyhnout sebezničení.

Je-li tomu tak, že řešení nemůžeme očekávat od vítěze sporu mezi rozumem a intuicí, jak by naznačovala kniha Erika Olivera Enchanted America: The Struggle between Reason and Intuition in US, pak důležitá role v postupném odkrývání komplexní situace současného lidského soužití připadá umění. Žákovo video se stává takovým modelem pravdy, která není jen dílčím bezesporným výrokem, ani jen symbolickým poukazem, ilustrujícím nějakou dějinně podmíněnou vizi, ale je názornou reflexí, ve které se snoubí pravda predikativního soudu, zde demonstrovaná verbální složkou psanou i mluvenou, s pravdou odkrytou obrazovými kvalitami tance, barev a prostorových animací. Je vskutku možné, ač se to zdá na první pohled paradoxní, vzdorovat post-pravdivé době tím, že necháme půvabnou tanečnici tančit po stropě. Takovými gesty imaginativní odkrytosti totiž opouštíme představu, že pravda je věcí dílčích operativně osedlaných argumentačních segmentů a prezentujeme ji jako komplexní úkol, jako nutnost odpovědného lidského rozhodování v obydleném prostoru.

Nejde přece jen o to, usvědčit Trumpa a podobné typy ze lživých výroků, i když i to je třeba, ale konec konců o to, ukázat, že svět, jaký se snaží prosadit Trump, Zeman nebo Orbán (ale zdaleka ne jenom ti), je svět vytvořený tak, aby jej mohli jeho tvůrci ovládat. Proti tomuto znásilněnému modelu je zřejmě třeba odkrýt svět, jehož pravda je trvale a pro všechny otevřeným úkolem.

Žákovo video doprovázené malým katalogem s inspirativními texty Jitky Hlaváčkové a Edith Jeřábkové a překladem anglicky mluvené verbální složky, je případem takového hledání pravdivého světa. Světa jako vrstevnatého celku, který nemá žádnou pravdivou vnější podobu a je viděn jen zevnitř, z nekonečného množství individuálních perspektiv, které nemohou být nenásilně spojeny ničím jiným než právě odhodláním hledat pravdu. Pokud by správci tohoto světa investovali do tohoto hledání alespoň polovinu peněz a energie, které investují do prostředků násilí, „post-pravdivá“ doba by se stala nadějeplnou dobou „pre-pravdivou“.

Zdá se mi zajímavé postavit vedle Žákova díla práci jinou, která má zcela odlišnou tvář, ale rovněž odkrývá skladbu našeho post-pravdivého světa. Je to video Ivany Bendové a Zdeňka Ryneše s názvem Chci, jež bylo do poloviny března prezentováno v Galerii Jelení. Podle kurátorky Barbory Klímové tkví význam filmu ve zdařilé spolupráci obou protagonistů, kteří, každý po svém, překračují stávající komunikační mechanismy, aby se ve společné práci setkali v diferencované jednotě výrazu. Jak píše kurátorka, konverzací v prostředí domu „intuitivně ohledávají otázky na hraně institucionálního a mentálního vlastnění.“ Sám Zdeněk Ryneš pak píše: „… popisovali jsme osobní situace a postupně je očisťovali od osobních nánosů (něco tam ale muselo zůstat, protože nám to pak připadalo moc frázovité) a vznikly schematizované popisy situací, ze kterých by měly vystupovat především strany (já, oni ..), které jsou v konkrétním vztahu.“

Pro mne je toto video jedním ze způsobů, jak imaginativně odkrývat systémovou kostru naší doby a jejího vztahu k pravdě. Pohyblivý obraz ukazuje Ivanu a Zdenka, každého samostatně, jak procházejí vesnickým domem a jeho zasněženým okolím a vypráví o svém vztahu k domu, k zahradě, plevelu a částečně i k sousedům. Hlavní výrazový nástroj díla spočívá v tom, že film je němý. O verbálních výpovědích obou protagonistů, které podávají v neutrálním, nicméně živém osobním projevu doprovázeném přirozenou gestikulací a mimikou, tedy v projevu, jehož přirozenou součástí je vizuální představa individuality mluvčího, vypovídají jen titulky, které jsou koncipovány z pozice třetí osoby, referující jakoby „zpovzdálí“, „neutrálně“ o původních výrocích mluvčích. Tento písemný referát není jen odosobněný, nýbrž i fragmentární, a tím občas i nelogický a rozporuplný, stejně jako je ze své povahy kusý každý propoziční soud. Divák tak stojí tváří v tvář napětí mezi dvěma nesourodými, ba protichůdnými komunikačními rovinami: mezi osobním postojem individuálních mluvčích a neosobním referátem, který má svůj zdroj v nějaké jiné vrstvě události. S tímto napětím se před recipientem otevírá široké kognitivní pole, které ztrácí svou implicitní samozřejmost a jednotu, na niž jsme zvyklí v událostech rozhovoru, a mění se ve strukturu nejméně dvou vrstev: osobního kontaktu s bohatou komplexností slov (jakkoli ty zde neslyšíme), gest, mimiky a perspektivou osobní historie, a vedle toho objektivní, neosobně neutrální rovinu, roztříštěnou na fragmenty, z nichž každý drží pohromadě pevnou vazbou logického soudu.

Pro post-pravdivou dobu je příznačné, že se obě tyto vrstvy mezilidské komunikace dají falšovat a použít v rámci zápasu o moc. Osobní komunikace populistickými gesty předstírajícími blízkost individuálního porozumění a objektivní propoziční soud zamlčením, či účelovou záměnou výchozích premis a kontextů, popřípadě alibismem zdivočelé byrokracie či kvantifikace hodnot.

Stejně jako Žákovo dílo i video Bendové a Ryneše naznačuje, že řešení post-pravdivé doby nelze očekávat – jak již bylo řečeno – od případného vítěze sporu mezi oběma nespolehlivými korupčníky (tedy Oliverovými koni: rozumem a intuicí), nýbrž uvážlivým angažováním jednoho i druhého v úkolech, na které každý z nich stačí. Chceme-li zkoumat, jak je tato idea reálná, pomůže nám Lambert Zuidervaart (a jeho knihy Artistic Truth, Art in Public a Umění a sociální transformace), který na půdorysu spolupráce ekonomických, politických a občanských aktivit staví model kritické sociální transformace, jenž drží pohromadě odkrýváním vzájemné závislosti a vnitřní propojenosti všech dílčích sociálních aktivit.

Jiří Žák / Rozštěpený epistemolog / kurátorka výstavy: Jitka Hlaváčková / Galerie hlavního města Prahy / Colloredo-Mansfeldský palác / Praha / 3. 3. – 7. 5. 2017

Foto: Galerie hlavního města Prahy

Ivana Bendová a Zdeněk Ryneš / Chci / kurátorka výstavy: Barbora Klímová / Galerie Jelení / Nadace a Centrum pro současné umění Praha / Praha / 15. 2. – 12. 3. 2017

Foto: Michal Czanderle