Artalk.cz

Soustřeď se, mysli na ruce

V rámci programu Start Up Galerie hlavního města Prahy probíhá momentálně výstava Jiřího Žáka. Kromě diskurzivního rámce, v němž se autor pohybuje, zdůrazňuje Viktor Čech ve své recenzi výrazový potenciál choreografie, která hraje v Žákově videu minimálně stejně důležitou roli jako slova. Ústředním tématem post-pravdy se pak v souběžně publikovaném komentáři zabývá i Ludvík Hlaváček.

DSC_5440

Soustřeď se, mysli na ruce

Předpona „post“ se po letech, které uplynuly od jejího nejslavnějšího uvedení v podobě postmoderny, znovu začala vyskytovat v různorodých teoretických diskurzech, a to v především v těch, jež ohledávají současný sociálně politický prostor. Počínaje „post-demokracií“ (za éry George Bushe jr.), přes německý termín „postfaktisch“ až po onen v anglosaském prostředí nejfrekventovanější – „post-truth“, tedy „post-pravdu“. Jistě, můžeme si vybrat mezi posledními dvěma termíny, z nichž každý implikuje poněkud jinou pozici. Zatímco německý termín se věcně drží při zemi a snaží se vyhnout ideologickým konstruktům, ten anglický nás přibližuje propastné situaci relativizace světa, jak ho známe. Toto narušení „přirozeného“ běhu věcí je někdy v rámci komparativní historie srovnáváno s jinými obdobími dějin, v nichž došlo k proměně civilizačních paradigmat. Můžeme jen hádat, jakým směrem se dál bude vyvíjet současný rozbouřený svět ztrácející svůj mocenský i hodnotový střed. Tuto bouři můžeme (prozatím) jen bezmocně sledovat z našich pohodlných bytů a příjemných kaváren na obrazovkách svých počítačů a iPhonů. V situaci nového vzestupu vlivu proti sobě stojících dogmatických ideologií, hledajících ze současného zmatení často protichůdné cesty ven, si jedinec může připadat jako bezmocný mravenec z obou stran drcený soupeřícími tvrdými a mocnými světonázory.

Tvárná změť vizuálních informací a fragmentárních údajů, s nimiž je většinou termín post-pravdy spojován, je neoddělitelně provázána s technologiemi, jejichž prostřednictvím ji přijímáme – s interaktivními webovými rozhraními, dotykovými displeji a klávesnicemi i s tělesnými gesty, jimiž tyto nástroje ovládáme. Nezbytná performativita recepce dat, zahrnující propojené pohyby prstů a očí či prolínání různě zkombinovaných vjemů s naším vnímáním časoprostoru, vytváří onen paradox průniku intenzivně virtuálního a tělesného, distancovaného a zpřítomněného. Místo strukturovaných faktů vsazených do zřejmého hodnotového řádu přijímáme spíše tělesně prociťované emotivní impulsy. Pravda nejsou pouze fakta, jsou to i emoce, které je doprovázejí, a naše jistota toho, že stojíme nohama pevně na zemi v jasně uchopitelném, materiálním světě. Pravda je stejně tak otázkou slov, jako otázkou těla.

DSC_5474

Epistemologické otázky spojené se současnou krizí jsou základem práce Jiřího Žáka s názvem Rozštěpený epistemolog. Ta je v podobě klasické výstavní instalace prezentována v rámci projektu StartUp v pražské GHMP a zároveň jako samostatné video i na Artyčok.tv. Expozice v novém výstavním prostoru GHMP v kočárovně Colloredo-Mansfeldského paláce je u vstupu uvedena dalším krátkým zaloopovaným videem, v němž aktér v šoku vyděšeně vzdychá nad „digitální krví“, jíž jsou potřísněné jeho ruce. Tento poněkud přímočarý úvod dobře koresponduje s výše naznačeným pocitem děsivé blízkosti i distancované bezmoci při online sledování současných hrůz, jako je válka v Sýrii, nicméně hraje zde spíše roli doprovodné rekvizity, stejně jako vedle postavený pokojový keř, mimo jiné i pasivní aktér ve druhém filmu. Také samotné video Rozštěpený epistemolog je elegantně, se zřejmým scénografickým záměrem vsazeno do instalačního aranžmá s rozhozenou drapérií.

Myšlenkové pozadí Žákovy práce a její vazbu na předchozí autorova díla ve svých textech v přiloženém katalogu dobře rozebraly Edith Jeřábková a Jitka Hlaváčková, nicméně přes veškerou informativnost mi v jejich interpretaci něco chybělo. Žákova práce dozajista v mnohém vychází z formátu subjektivního konceptuálního dokumentu, naprosto dominantní vizuální složkou videa je však vedle dynamické kamery Michala Blechy jedna specifická forma výrazu – choreografie a tanec. Nejde přitom jen o čistou práci s tělem a jeho reakcemi jako v případě Žákových starších děl. Celé video totiž vzniklo na základě pohybové akce, jejíž choreografii vytvořila vystupující tanečnice Meïmouna Coffi v kooperaci s autorem. Díky této spolupráci vstoupil do díla další rozměr strukturované řeči těla a s ní spojených estetických konvencí, pramenících především z výrazového (Ausdrucktanz) a současného tance.

DSC_5441-2

I přes intenzitu, s jakou na nás prostřednictvím vložených textů i proslovů aktérky útočí logocentrický diskurz, poslední slovo při vnímání videa má řeč tance (podpořená nejen zmíněnou prací kamery, ale i hudebním doprovodem Kryštofa Peška). Prostředí nepříliš komfortního tanečního sálu a banálních koridorů autorovi posloužilo jako dramatický prostor, v němž probíhá imaginární dialog tanečnice a druhé osoby, která je vlastně zastoupena kamerou a tím zprostředkovaně i divákem. Zdánlivě soukromá konverzace, jež však obsahuje řadu citátů, vytváří silné spojení mezi osobním prožitkem a obecnou zkušeností přítomnou v současné společnosti. Pro zmíněné spojení slova a gesta jsou nejpříznačnější především scény, v nichž tanečnice s popisným komentářem ukazuje střídavě pravou a levou ruku. Konkrétnost a obecná symbolika se zde slévají v jedno. Její gesta ovšem nejsou pouhé performativy, ale jak již bylo řečeno, jedná se o prvky formální řeči výrazového tance. Ta zde vstupuje, spolu s několika scénami, v nichž jsou parafrázována gesta interakce s dotykovými rozhraními, do úzkého vztahu se zmíněnou diskurzivní tematikou.

Vlna pojmů s předponou „post“, připomínaná v úvodu tohoto textu, zasáhla v poslední době i úplně jinou oblast, a to diskusi o současném tanci. Pomocí termínu „post-dance“ charakterizoval švédský choreograf Mårten Spångberg aktuální situaci, kdy „samotný tanec již nestačí“ nebo i opačně, kdy „tanec zahrnuje vše, co se hýbe“. V jeho vlastní tvorbě, v níž se choreografie pojí s instalacemi či reflexí kritické teorie a současné sociálně-politické situace, hraje pohyb podobnou roli jako ve videu Jiřího Žáka. Choreografie zde není distancovaná forma vytvářející čistý estetický řád, jak si tanec kdysi představoval Stéphane Mallarmé, ale aparatus pohybu, který přímo vstupuje do aktuálního společenského diskurzu.

Využití spolupráce s tanečnicí a založení koncepce celé práce na dynamickém vztahu dialogu, textu a choreografie autorovi umožnilo přenést obecnou společenskou diskusi do polohy, která může působit až podbízivě, ale současně vyvolává úzkost. Jak se ve videu říká: „[…] ale tohle není politika, to je něco jiného. Tohle je pantomima. Pro některé lidi je to zábava. Já už se ale smát nedokážu.“

DSC_5485

Jiří Žák / Rozštěpený epistemolog / kurátorka výstavy: Jitka Hlaváčková / Galerie hlavního města Prahy / Colloredo-Mansfeldský palác / Praha / 3. 3. – 7. 5. 2017

Foto: Galerie hlavního města Prahy

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *