Tzvetnik: Svět se digitalizuje, ať chceme nebo ne

Online platforma Tzvetnik letos oslaví pět let své existence, během nichž se stala vlivným médiem publikujícím fotodokumentace výstav z celého světa a rozhovory se současnými umělci a umělkyněmi. Také českou uměleckou scénu poutá svou specifickou a výběrovou estetikou, jež dala vzniknout fenoménu „umění z Tzvetniku“. Tina Poliačková se v rozhovoru zaměřila právě na to, jak sami zakladatelé platformy filozofka Natalya Serkova a umělec Vitaly Bezpalov reflektují tuto svou pozici. A také – jak přemýšlí o distribuování a sdílení současného vizuálního umění v prostředí internetu, jež nabývá s pandemií koronaviru na intenzitě.

Editoři platformy Tzvetnik Vitaly Bezpalov & Natalya Serkova. Foto: Zhanna Tatarova

Ráda bych náš rozhovor začala zdánlivě triviální otázkou: co je Tzvetnik? Proč jste jej založili a jaké je jeho pozadí?

Tzvetnik byl založen v roce 2016 jako výsledek našeho zájmu o současné umění. Postkonceptuální diskurz je v ruském současném umění stále silný, zatímco nás zajímalo postinternetové umění, fenomén internetových agregátorů, stránek na tumblru, které obsahovaly podivné gify atd. V určitém okamžiku jsme si uvědomili, že bychom chtěli působit na tomto typu scény, tak jsme vytvořili vlastní projekt. Krátce po spuštění první verze webu jsme dostávali spoustu pozitivních ohlasů, což nás nadchlo. Chtěli jsme pracovat a komunikovat s mladými kolegy, kteří by sdíleli náš vkus a názory na umění, a díky Tzvetniku to bylo možné.

Jak jej držíte nad vodou finančně? Máte nějakou podporu od státu, soukromé sféry, nebo je to čistě DIY projekt?

V jistém smyslu byla po celé ty čtyři roky až dodnes naše práce na projektu v rozporu s kontextem, ve kterém se nacházíme. V Rusku je bohužel těžké najít státní, nebo dokonce soukromou podporu pro projekt, jako je ten náš. Jde o to, že propagujeme hlavně umění zahraničních umělců a materiály vydáváme pouze v angličtině, aniž bychom je duplikovali v ruštině. Z tohoto důvodu není projekt vnímán jako podpora ruských umělců nebo ruské kultury (což tak podle našeho názoru vůbec není). Můžeme tedy říci, že ano, v tuto chvíli se jedná o DIY projekt zahrnující pomoc našich kolegů a plánování nových způsobů jeho kapitalizace v blízké budoucnosti.

Skupinová výstava EXE Lick Brick, Krasnodar, 2019, kurátoři: Tzvetnik

Je pravda, že rychlá expanze internetu přinesla výraznou změnu situace, zejména pokud jde o distribuci a recepci umění. Samotný Tzvetnik je založen na fotodokumentaci výstav, což má na vnímání umění zásadní vliv – dochází ke zploštění uměleckého objektu, dekontextualizaci významu, nebo možná i k redukci jeho komplexního propojení s fyzickým prostorem na pouhé pozadí focení. Jak reflektujete toto konkrétní médium, kterým fotodokumentace nepochybně je?

Často slýcháme, že internetové blogy a agregátory změnily divácké vnímání umění, že neexistuje fyzický kontakt s uměleckým objektem a chybí zamyšlená přítomnost v tichu umělecké galerie. Divák již nemůže vytvářet vlastní logiku setkání s výstavním projektem; místo toho se mu zobrazuje sekvence záběrů fotografické dokumentace již vytvořeného projektu pod zvolenými úhly. Takové zobrazování umění na internetu je za to obvykle kritizováno. Jen málo lidí však zmiňuje skutečnost, že samotné umění se spolu s novými podmínkami zobrazování mění. Nejenže se těmto novým podmínkám přizpůsobuje (podle nás by se jednalo o velmi povrchní a v zásadě nesprávné hledisko), ale současně využívá tyto podmínky jako součást své vlastní funkcionality, jako vlastnost a současně nedílnou součást své vlastní produkce, která ovlivňuje to, jaké umění samotné je. Jinými slovy, díváme se na situaci z trochu jiného úhlu. Internet mění nikoliv vnímání umění – internet mění umění samotné. Toto nové umění zplodil internet, vyhledávání na něm a sociální média, je plodem věku blogování a zcela posunutých souřadnic, a to je přesně ten druh umění, o který se zajímáme. V tomto smyslu bychom mohli říci, že naše práce v rámci platformy Tzvetnik je odrazem současné situace v distribuci umění a média fotodokumentace. Celou tu dobu se snažíme přijít na to, jaké umění předvádíme a jak se liší od, řekněme, postinternetového umění, v jehož případě byla dispozice digitálního a fyzického v konceptuálním smyslu zcela jasně stanovena.

Julian-Jakob Kneer, Romeo, 2019, instalace v rámci skupinové výstavy L’amour v BDSM Lounge, Berlín, 2019, kurátoři: Tzvetnik

Když už mluvíme o „změně umění“, díky dokumentačním platformám, jako je Tzvetnik, je možné sledovat neustálé změny určité „estetiky“ nebo opakujícího se formálního vyjadřování. Jak si vybíráte výstavy, které chcete publikovat, jaká je vaše kurátorská strategie?

Na začátku jsme projekty vybírali intuitivně, řekněme na principu „líbí/nelíbí“. V té době jsme plně nechápali, jaké umění prezentujeme. Viděli jsme, že to již není postinternetové umění, ale jakýsi další krok vpřed. Stále však bylo obtížné formulovat, v čem tento krok, který umění učinilo, spočíval. Později, když jsme toto nové umění začínali pomalu chápat, jsme si začali otázku výběru víc uvědomovat. Stále však nemůžeme říci, že existuje soubor konvenčních hashtagů, které by umění mělo mít, aby se na Tzvetniku ukázalo. Stává se tak, že občas nevybereme projekt, který vypadá, že formálně všem parametrům vyhovuje, ale něco nám na něm nesedí, něco ústředního nám v něm chybí a my jej odmítneme. V tomto smyslu stále nedokážeme ve zkratce formulovat, jaké umění publikujeme a jaké ne.

Samozřejmě existují určitá kritéria, o kterých lze diskutovat. V současné době je Tzvetnik o umění, ve kterém objekty a vztahy mezi nimi hrají obrovskou roli. Zajímá nás, jak se objekty v prostoru, ve kterém jsou umístěny, chovají (tento vztah, jak věříme, lze prostřednictvím fotodokumentace ukázat), jak se chovají vůči těm, kdo se na ně dívají (jak diváci v galerii, tak na internetu, a platí to i pro sousední objekty), čeho jsou schopny, jak podivný a odpudivý nebo atraktivní a rušivý může takový objekt být. Zajímají nás efekty, které může mít, a nemáme na mysli pouze estetické efekty. Věříme, že umělecké předměty, zejména díky jejich zobrazení na internetu, toho dnes dokážou víc.

Dalším důležitým bodem je sémantický soubor, který obsahuje každá výstava a každý předmět v jejím rámci prezentovaný. Je pro nás zajímavé sledovat, jak se proces tvorby významů a překladu významů v dnešním umění transformuje. Pokud podle našeho názoru celý projekt sám a jednotlivé objekty v něm vykazují nový význam, a to neočekávaným a nenápadným způsobem, pak takový projekt vybereme. Sestavovat významy zcela novým způsobem je opravdu obtížný úkol a umělci to často dělají intuitivně v procesu formálního experimentování. Formální a sémantické charakteristiky zde tedy jdou ruku v ruce. A lze říci, že v tom spočívá naše kurátorská strategie: ukázat nové způsoby, jak v umění vytvářet význam.

Vladimir Kolesnikov, Vampire Koshelkin, 2019 a Yein Lee, Me Moi Series, 2018–2019, instalace v rámci skupinové výstavy Work Together Stay Alive v EXILE, Vídeň, 2019, kurátoři: Tzvetnik

Na svém webu také srovnáváte dnešní umění s hnijícím tělem, jehož toxické výpary lze považovat za „pharmakon“, což je řecký pojem zahrnující v sobě protichůdné významy léku, jedu a lidské oběti. Tato apokalyptická vize a také přiléhavá a aktuální metafora probíhající pandemie naráží na nutnost vypořádat se se smrtí jako produktivním uzlem transformace. Myslíte si, že jsme v bodě obratu směrem ke zcela novému nebo řekněme posthumanistickému prožitku umění?

Samozřejmě by člověk rád na tuto otázku odpověděl okamžitě ano. Je však mnohem snazší posthumánní jenom manifestovat, než něco takového realizovat ve skutečnosti, včetně umění. Umění v moderním smyslu bylo vždy praxí spočívající v tom, že se lidé obracejí na jiné lidi. Jiné subjekty, jako jsou rostliny, kameny nebo krajiny, mohou v řetězci adresátů být, ale konečným adresátem umění (máme samozřejmě na mysli institucionalizované umění, které bylo zahrnuto do dějin umění, nebo je do tohoto procesu zahrnováno právě teď) byl vždy člověk. V tomto smyslu není vůbec zřejmé, co to posthumanistické umění vlastně je. Může to být umění bez lidských bytostí? Ale kdo jej pak vytváří? Může to být umění bez lidí? Kdo se na něj pak bude dívat a bude o něm psát do katalogů? A pokud dnes mluvíme o nějakém druhu transformovaného a jedovatého postlidského umění, pak musíme pokračovat až do logického konce a říci, že se zdá, že umění směřuje ke zrušení sebe sama.

O zrušení umění jako intelektuální a tvůrčí praxe samozřejmě nemluvíme. Mluvíme o posunu ke konci projektu umění moderní doby, který už trvá přes 400 let. Na první pohled to může znít nerozumně, ale proč si neříct, že spolu s 21. stoletím, které začalo v roce 2020 ve stejnou dobu, kdy se nám před očima objevil nový postcovidový svět, by mohlo začít i nové umění? Je stále těžké říci, o jaké umění se bude jednat a jak bude fungovat institucionálně. Změnu ve způsobu, jakým se vytváří a reprezentuje, už vidíme. Všechno se ubírá směrem k online prostředí a možná bude brzy platit, že neuvěřitelný a jedinečný zážitek fyzické interakce s originálním uměleckým dílem se stane čímsi příjemně konzervativně naivním. Umělci začínají rozdíl mezi fyzickým a digitálním prostředím jednoduše ignorovat: jejich projekty tato dvě prostředí stále více kombinují takovým způsobem, že je již nelze jednoduše rozlišit. To se vztahuje také na zálibu umělců v tématech úpadku, hniloby, smrti a formální nadbytečnosti předmětů. Nikdo neví, co je smrt, ale každý ví, že po smrti přichází nový začátek. Možná, že pozornost uměleckých postupů nasměrovaná k posthumanistickému je příslibem takového začátku – začátku post-umění v posthumanistickém světě.

Nuno Patricio, TDSDIHAM (They don't serve drinks in hell anymore), 2020 a Nina Wiesnagrotzki, Dragon One (Sitting Series), 2020, instalace v rámci skupinové výstavy Quarter Past Ten v ISSMAG, Moskva, 2020, kurátoři: Tzvetnik

Na konec ještě otázka z jiné perspektivy, kurátorka a teoretička Chus Martínez ve svém článku Co znamená cítit, že je někdo naživu?[1] píše, že umění je důležité, protože poskytuje komplexní zážitek z pocitu života, což je samozřejmě privilegované postavení, protože vyžaduje čas, peníze a prostor k tomu, aby člověk mohl být vnímavý. Dnešní digitální zážitek je plný heterogenity, plnosti podnětů cirkulujících rychlým tempem vedoucí ke krátkodobé pozornosti a rychlé únavě. Neukazuje nám naopak pandemie, že nyní potřebujeme být všemi smysly ponořeni v umění a plně se zapojit do neredukovatelných fyzických zkušeností?

Obecně lze říci, že během roku 2020 se teze o potřebě fyzické přítomnosti, o únavě ze Zoomu a nedostatku digitálních zkušeností staly čímsi zcela zřejmým a samozřejmým, jinými slovy, staly se běžnými (a samozřejmě velmi módními). Zpravidla platí, že právě tato obvyklá tvrzení vyžadují maximální analýzu a pečlivé zacházení. Například výstavy jsme dříve fyzicky navštěvovali jen velmi zřídka – v tomto ohledu se toho pro nás moc nezměnilo. Pracujeme s online reprezentací umění a v tomto smyslu jsme jen pokračovali v práci stejným způsobem jako dříve. Umělci z celého světa pokračovali ve výstavách a my jsme neměli dojem, že se tento proces zastavil. Možná situace zamrzla pro velké instituce a velké institucionální projekty, ale jelikož v současné době pracujeme ve skromnějším měřítku, nemělo to na nás téměř žádný dopad.

Abychom mohli hovořit o nedostatku fyzické přítomnosti a nedostatku zkušeností se setkáváním s uměním, musí člověk tuto zkušenost už mít z dřívějška, přestože byla vždy k dispozici pouze malé části populace, dokonce i ve vyspělých zemích. V podstatě se od nás žádá, abychom se vcítili do ztráty spíše elitářské zkušenosti některých lidí, a my bohužel nemůžeme tuto touhu sdílet. Svět se digitalizuje, ať chceme nebo ne. Z našeho pohledu můžeme ovlivnit pouze to, jaké místo nakonec v tomto digitalizovaném systému zaujmeme. A dokonce i tato možnost ovlivnit naši pozici je do určité míry již elitářská, protože většina lidí je o to prostě připravena. Umění, které vyžaduje fyzickou přítomnost diváka, nadále trvá na tomto nedigitalizovaném, jedinečném, elitářském zážitku, který nelze replikovat. V tomto smyslu není zcela jasné, proč se současné umění nadále tak prudce odděluje od ostatních technicky reprodukovatelných umění, jako je hudba nebo film. Určitě je skvělé, když existuje umění zaměřené na zkušenost přímé fyzické přítomnosti, ale nemůžeme podle našeho názoru trvat na tom, aby do umění byla taková kvalita jaksi „všívána“ jako jeho přirozená vlastnost. Jinak umění riskuje, že navždy zůstane v táboře nejen technicky, ale i morálně zastaralých praktik.


Tzvetnik, v ruštině „zahrada plná květin“, je digitální platforma zaměřená na dokumentaci současného umění a jeho reflexi prostřednictvím textů a rozhovorů. Byla založena v roce 2016 teoretičkou a filozofkou Natalyou Serkovou a umělcem Vitalyem Bezpalovem, momentálně usazenými v Moskvě. Tzvetnik působí také jako kurátorské uskupení, které stojí za skupinovými výstavami jako například Work Together Stay Alive v galerii EXILE ve Vídni (2019) anebo Quarter Past Ten v prostoru ISSMAG v Moskvě (2020).


Překlad z angličtiny: Petr Kovařík

[1] Chus Martínez, WHAT DOES IT MEAN TO FEEL THAT ONE IS ALIVE? WONDER OF WONDERS! I AM HERE!, Mousse Magazine, vol. 59, 2017.

Foto (pokud není uvedeno jinak): archiv Natalye Serkov a Vitalye Bezpalova

Tina Poliačková | Narozena 1988, vystudovala Dějiny umění na FF UK a magisterské studium Teorie a dějin moderního a současného umění na UMPRUM v Praze. V současnosti je doktorandkou na AVU v Praze. Spolupracuje s magazíny Art Antiques, artalk.cz, Flash Art CZ/SK nebo črtnáctidenník A2. Spolu s Lumírem Nyklem působila v rámci výstavní a organizační činnosti kolektivu A.M.180 a od roku 2017 se společně angažují v nezávislých kurátorských projektech. Věnuje se vztahům současného umění, internetové kultury, módy a hudby. Je také členkou DJ/AV kolektivu Blazing Bullets, kde vystupuje jako DJka pod pseudonymem dirrtina.