Poznámky k filmu Zkouška umění III (Alice Koubová)

Do třetice se k filmu Zkouška umění vztahuje i text filozofky Alice Koubové, která působí – mimo jiné – na DAMU jako prorektorka pro vědu a výzkum. Koubová v textu přemýšlí nad tím, co je v současné umělecké praxi vlastně konvencí a co skutečnou transgresí. Předchozí texty reflektující film od Mileny Bartlové a Jiřího Žáka najdete zde a zde.

Filmový dokument Zkouška umění, který zachycuje přijímací řízení na pražské AVU v roce 2020 ve třech vybraných ateliérech nabízí k reflexi několik různých tematických vrstev.

Bylo by možné se bavit o tom, co znamená, že je film dokumentární, tj. v jakém přesně smyslu zachycuje to, co je v instituci přítomné, byť neviditelně a implicitně, a v jakém smyslu konstruuje významy autorské, skrze vlastní vidění tvůrců, zvolený střih, gradaci, kompozici. Tvůrci zmiňují, že ve filmu šlo nakonec o reflexi umění jako takového, jeho povahy a smyslu v současném světě. Tato reflexe je sama o sobě relevantní, nicméně je rozvinuta na pozadí poměrně groteskně líčených, stereotypních, nicméně filmově asi vděčných kontrastů (rohlík–transgender, narcismus–nadosobnost, blbý umělec – chytrý teoretik, nudná průměrnost – krev, hovno, AIDS), do kterých je jednou za čas umístěno soustředění, neurčitost a lidské setkání. Takové kontrastní pole mohlo vzniknout jedině výběrem a zneviditelněním jiných možností.

Bylo by také možné mluvit o etickém rozměru natáčení, především o možných dilematech, které mohli řešit ti, kdo se na školu chtěli dostat, o způsobu, jakým je natáčení v takto vypjatém životním momentu ovlivnilo, a o dopadech, které na zúčastněné navzdory jejich souhlasu film má, stane-li se veřejně promítaným materiálem, na jehož podobu neměli vliv: Stačí takovou situaci srovnat s něčím tak malým, jako je novinový rozhovor, ke kterému dává člověk také souhlas. Už ale nemá vliv na perex, titulek a často ani fotografie, přičemž případná kritika a smích za tyto části rozhovoru postihují vždy pouze jeho/ji, nikoli editora nebo novinářku, kteří o nich rozhodli. Plnou odpovědnost a důsledky za své zobrazení nese tedy ten, kdo věc nevytvořil. Jako opačný příklad může sloužit etnografický výzkum jehož citlivost pro potřeby zkoumaných je opravdu do detailu propracovaná a také ošetřená, a to možná i na základě historických metodologických chyb, kterých se obor dopustil. Pokud jde o Zkoušku umění, je mi pouze známo, že pocit velkého ztrapnění a studu za vlastní zobrazení některým zúčastněným rozhodně přinesl. V rámci této perspektivy si dokola přehrávám představu, jak by mohlo probíhat vytvoření autorského divadelního představení o pracovních vztazích na Katedře dokumentární tvorby FAMU a zda by takové představení mohlo vůbec někdy vzniknout. Vystavení se umění umění, ale také konkrétních umělců/umělkyň konkrétním umělcům/umělkyním je tedy možná velmi zásadním aspektem sebeporozumění a sebepéče AVU samotné a tak to je nutné respektovat.

Když člověk ve filmu nefiguruje, je možné snímek paradoxně snadněji využít jako zdroj sebereflexe. Nezávisle na názoru, zda to je, nebo není film proporční, objektivní, nebo zavádějící, je možné si z něj vzít impuls k přemýšlení o tom, co to znamená pedagogicky vést, rozhodovat a spravovat uměleckou instituci. Já osobně se k filmu vztáhnu právě takto volně a budu přemýšlet o tom, jestli mohu – jako proděkanka pro vědu a výzkum na DAMU – něco konkrétního podporovat a proč.

Hlavní otázka, kterou si z filmu odnáším, je otázka pohybu po terénu vztahů a moci, který z definice nikdy nebude kodifikovatelný sadou přesných kritérií a pravidel, protože kdyby byl, tak přestane být tím, čím je – uměním, či lidskou svobodnou spoluexistencí. Když v padesátých letech představil lingvista Walter Bryce Gallie tak zvané „bytostně rozporované pojmy“ (essentially contested concepts), uvedl jako dva klasické příklady těchto pojmů umění a demokracii. Bytostně rozporované pojmy definoval jako takové kvalitativní, hodnotící a ambivalentní pojmy, „jejichž správné užívání nevyhnutelně zahrnuje neukončitelné spory o jejich správné užívání ze strany jejich uživatelů“. Umění i demokracie existují jako dění sporu a dějí se jen tehdy, mají-li k tomu bezpečné podmínky. Nebezpečím by tedy bylo, kdyby nebylo vymezené pole hry nebo kdyby hra byla odkloněna do „bezpečného prostoru“, kde bude její síla zároveň zcela neutralizována.

Převedeno na DAMU, měli bychom být tedy schopni odolávat potřebám „objektivního“ kritéria hodnocení a kvality umění a s vědomím neexistence takového kritéria zároveň nedopustit, aby se na hodnocení, posuzování a na odpovědnost za ně rezignovalo. Někdy zaznívá názor, že pokud umění není objektivní věda a pokud v něm překračujeme hranice konvencí, tak jsme se ocitli v oblasti, kterou nelze žádnými pravidly „znásilňovat“ a na subjektivitu vkusu hodnotitelů je nutné se spolehnout. Domnívám se ale, že je nutné postupovat přesně opačně. Právě proto, že není možné se opřít o něco, co je považováno za obecně platné, a právě proto, že překračujeme konvence a ocitáme se v oblasti vkusu, je třeba tento prostor mnohem pečlivěji zajišťovat komunikačně, kultivovat ho jako určitě předivo, vytvářet v něm specifický druh důvěry a opor, které následně unesou chybovost, neporozumění, zranění, směšnost, trapnost a vše, co se v tomto poli určitě dříve nebo později objeví. Tomu může napomoct střídání vedoucích pracovníků na mocenských postech, systematické pedagogické vzdělání vyučujících nebo konání přijímaček, zkoušek či klauzur tak, že u debat nejjemnější rozlišovací povahy je přítomno víc lidí než jeden nebo dva.

Zkouška umělecké školy je tedy zkouškou toho, zda jsme schopni nepostavit do protipólu objektivity individuální moc uměleckého tvůrce – mistra, který řídí, rozděluje a panuje bez toho, že by věci vysvětloval nebo se z nich odpovídal. Pedagogika umění je něco jiného než umění a řízení uměleckých kolektivů je něco jiného než umění.

Druhým zajímavým tématem je promýšlení nekonvenčnosti. Umění narušuje konvence, je však velmi potřebné, aby nekonvenční étos v umělecké škole nezastaral. Pokud instituce zůstane petrifikována v hodnotách, které by měly například podrývat něco, co bylo potřeba podrývat před čtyřiceti lety, může se stát, že si nevšimne, že ve stávajícím systému funguje jako jeho reprodukce, jako vazal jeho normativity.

Jestli je něco velmi konvenčního v současné společnosti, pak je to překračování hranic – překračujeme hranice pracovního výkonu, překračujeme hranice vyčerpání, maximalizujeme sebepropagaci, zisk, hospodářský růst, zvyšujeme networking, překračujeme planetární meze. Konvenční je být bez hranic, soutěžíme ve vynikání, usilujeme o nezaměnitelnost, nekonečný růst a vlastnění. Otázka tedy je, jestli umělec je nekonvenční tím, že překročí své hranice směrem k excesu. Zdá se, že více nekonvenčnosti v sobě nese v pozorném vnímání toho, co je uprostřed, co je v našem prostředí, co neroste, ale žije. Soustředit se na toto je něco úplně jiného než kompromis, průměrnost nebo nuda. Je to velmi revoluční gesto uprostřed bezhraniční psychedelie.

Poslem subverze může tak být možná překvapivě třeba ombudsman. Ten může podrývat ty maloměšťácké konvence, které nám v uměleckých školách vládnou a my je nevidíme. Není nutné, aby byl ustaven napořád, může být nositelem transformace. Třeba se díky němu přestane zdát výzva na přijímačkách „kopulujte, kopulujte, zkuste mě znásilnit, buďte svůdná“ (jak o tom referovala jedna adeptka DAMU v rámci Debaty pro loutky) jako výzva k tvůrčímu překročení konvencí. Anální a orální regres není možná dnes to nejzajímavější tabu. Tabu je změnit naše každodenní jednání tváří v tvář potřebám druhých lidí. Tabu je změnit naše jednání tváří v tvář faktu, že drasticky ničíme to, co potřebujeme pro život na této planetě. Tabu je jasně se postavit za oběti nenávistných projevů. Tabu je mluvit s člověkem z jiné sociální bubliny. Tabu je spolupracovat napříč uměleckými školami. Tabu je stát uprostřed, bez pocitu elitnosti, nebo bezvýznamnosti. Tabu je tady. Mezi námi. V možnosti kolektivity a sociality, v jejich mocenské složitosti, v tom, jak je energeticky náročné udržet ji jako žitelný spor a zdroj štěstí zároveň a nespadnout přitom do tyranie ani naučené bezmoci.

To, co zaznívá na DAMU jako potřebný instituční krok, co se ozývá i z jiných uměleckých škol a co třeba ve Zkoušce umění úplně chybělo, je překonání zapouzdřených uměleckých enkláv ustavených otci zakladateli. Pečovat na místo toho o oblast institucionálních vztahů tak, aby bylo jasné, že skrze spolupráci se teď někam můžeme pohnout. Že se téma toho, kdo jsem, jak mě druzí vidí a co pro ně znamenám, týká všech, včetně paní vrátné, která neřeší jen rohlíky, ale zabývá se svými osobními smutky, nadějemi, rozpory a nejistotami doma i v práci. Čáry rozlišení jdou možná úplně jinudy. Studující DAMU pomáhají ukrajinským uprchlíkům a nemyslí přitom moc na sebe. Tvoří chytrá představení a teoretikové a teoretičky se nestačí divit. Vedení shání levnější papír, aby mu zbylo na elektřinu. Ombudsman tancuje tango a vystupuje v divadle. Studující AVU stráví na DAMU semestr na stáži. Stále nám není jasné, co je umění a k čemu je dobré. Na setkání Sdílejme DAMU občas skoro nikdo nedorazí. V uměleckém výzkumu se prolíná sebedistance s fascinací. Po premiérách se dvě hodiny diskutuje. Plníme zkoušku umění, necháváme „kolektivní tělo“ „projít křovím“ a hledáme dnešní formy subverze proti slepým skvrnám současných neviditelných konvencí.

Foto z natáčení / stills z videa: GPO Platform