Obrazy světlem kreslené: fotografická sbírka muzea Städel

Po dvou „tutovkách“ (výstava Albrechta Dürera a retrospektiva Emila Noldeho) vykročilo Städel Museum ve Frankfurtu nad Mohanem na zcela jinou cestu, dalo by se říci, že průkopnickou. Připravilo totiž přehledovou výstavu fotografií ze svých sbírek, kterou se snaží navázat na svoji tradici vystavování fotografií již krátce po vzniku tohoto média.

V roce 1845, tedy pouhých několik let po vynalezení fotografie, která tou dobou byla považována spíše za vynález technický, tu proběhla první výstava fotografií v muzeu umění vůbec, na kterou muzeum brzy nato navázalo několika dalšími pravidelnými fotografickými výstavami.

Zalistujeme-li však archivem výstav z posledních deseti let, zjistíme, že tato tradice frankfurtského Städel vymizela. Nalezneme informaci pouze o jedné jediné fotografické výstavě (Malba ve fotografii. Strategie přivlastňování /Aneignung/, 2012), která byla prezentována ve skromnějších prostorách grafického kabinetu a ve foyer, a nebyla jí tak formálně přiřčena stejná důležitost jako výstavám jiných médií.

Aktuální výstava nese titul Lichtbilder, což by se dalo přeložit jako „obrazy kreslené světlem“ a původně tak byly označovány (rané) fotografie ještě předtím, než se ustálil termín fotografie. V dnešní době zní toto označení archaicky, může ale sloužit jako obecný pojem, který označuje předchůdce klasických fotografických procesů, jako je např. daguerrotypie, ale i např. fotogramy. Podtitul výstavy zní Fotografie ve Städel muzeu od počátků do roku 1960.  Historické fotografické sbírky muzea byly založeny již v 50. letech 19. století a obsahovaly fotografie krajiny, architektury (především antické z Itálie), soch a fotografické reprodukce maleb. Sbírka v té době sloužila jako učební materiál na umělecké škole, která k Städel muzeu patřila. V roce 2011 a 2013 rozšířilo Städel muzeum tuto historickou sbírku ziskem sbírek Uty a Wilfrieda Wiegandových a Anette a Rudolfa Kickenových a vznikl tak relativně kompaktní celek, v němž jsou zastoupeny hlavní fotografické proudy v evropské umělecké fotografii s důrazem na Německo a Francii.

Autoři výstavy snímky rozdělili do devíti tematických okruhů od vzniku papírové fotografie po díla skupiny Fotoform ze 60. let, které jsou v prostorách muzea prezentovány chronologicky. První polovina výstavy víceméně sleduje historický vývoj fotografie (záběry architektury a portrétní fotografie, náladově laděné snímky z cest) a představuje několik fotografických proudů: věnuje se dobovým experimentům (experimenty s barvou, chronofotografie, napodobování nočních scenerií), piktorialismu jako proudu, který se snaží vyrovnat malbě, a následně zlomu po první světové válce a příklonu k purismu a věcnosti, sociologickému zaměření a využití fotografie k reklamním a ideologickým účelům. Druhá část výstavy je dělena do užších a výběrových tematických okruhů – v samostatných místnostech jsou tak prezentovány fotografie Alberta Renger-Patsche, fotografický surrealismus, na který navazuje místnost věnovaná české avantgardní fotografii, jíž je přiznána výsadní role v dějinách poválečné fotografie. Představeny jsou fotografie Františka Drtikola, Karla Nováka, Jaromíra Funkeho, Jaroslava Rösslera, Josefa Sudka, Eugena Wiškovského, Václava Chocholy a dalších. Poslední okruh výstavy se věnuje fotografii po roce 1945 a prezentuje fotografie skupiny Fotoform, která se vymezuje vůči užitkovému a dokumentárnímu charakteru fotografie a zaměřuje se na umělecký potenciál tohoto média, kterého dociluje volným a experimentálním zacházením s fotografickým materiálem a procesy a rozšiřuje tak možnosti fotografického jazyka.  Poněkud pozoruhodný „skok“ v koncepci je zřejmě odvislý od možností sbírky muzea.

Představa, že se jedná o přehled vzniku a vývoje umělecké fotografie se sice skrze toto uspořádání částečně nabízí, ale výstava ji nenaplňuje, není ani jejím cílem. Výstava se také nezaměřuje na vysvětlování jednotlivých technik fotografie a otázky autorství, originality a uznání fotografie za umění, které jsou s dějinami fotografie nedílně spojovány - v doprovodných textech pouze naznačuje. Odlišuje se tak od typu výstav, které známe např. z Technického muzea v Praze, které se zaměřují na historicko-technický vývoj fotografie, a na místo toho se soustředí na umělecký charakter fotografie. Obsahem nepřesahuje přehledovou prezentaci fotografických sbírek muzea.

K výstavě vyšel katalog, ve kterém jsou otištěny tři krátké příspěvky, jež význam výstavy artikulují. Shodně upozorňují na to, že fotografie v muzeálních sbírkách není rovnoprávně vystavována spolu s ostatními médii (především malbou a sochou), i když je již akceptována jako plnohodnotné umění, a místo toho se její prezentaci věnují oddělené instituce, které Wilfried Wiegand ve svém příspěvku označuje za fotografická ghetta. Zároveň se příspěvky dotýkají problematiky nedostatečné obeznámenosti  kunsthistoriků s dějinami fotografie (spojené s nezájmem) a způsobů její prezentace (např. tendence k neindividuálnímu rámování fotografií, otázky dostatečného prostoru pro jednotlivé fotografie při výstavách) a mnohými argumenty poukazují na umělecký charakter fotografie a utvrzují tak její pozici (již od svých počátků) jako svébytného a plnohodnotného uměleckého média.

Posláním výstavy je tedy na tyto problémy týkající se pozice a prezentace fotografie v muzeích umění a jejího vědeckého zkoumání upozornit. I když běžný divák možná hlubší smysl výstavy neprohlédne (není pro něj ani primární, výstava má i tak vysokou úroveň a zastoupené fotografie jsou často prvotřídní kvality), měla by fungovat jako signál pro umělecko-historický svět: nejen pro svět muzeí, ale i pro kunsthistoriky samotné a zejména kunsthistorické instituce, které se dlouhodobě (alespoň v českém prostředí) fotografii věnují pouze okrajově a studenti tak nemají možnost do této problematiky hlouběji nahlédnout. Bohužel je snaha o zrovnoprávnění fotografie a dalších uměleckých médií v sálech muzejí umění prezentována čistě fotografickou výstavou, čímž se snižuje míra srozumitelnosti tohoto záměru. Vysvětlením budiž snaha výstavou fotografické sbírky upozornit na tuto problematiku a snaha zviditelnit stávající dlouhodobou snahu Städel muzea zařazovat fotografii do prezentací stálých sbírek.

P.S.: Jako anekdotu k pozici fotografie v českých kunsthistorických kruzích bych mohla připojit vlastní zkušenost z konzultací před přijímacím řízením na dějiny umění na FF UK, kdy jsem se právě o možnost zaměřit se na fotografii zajímala. Setkala jsem se s odpovědí "ne, fotografii se tu opravdu nevěnujeme" a získala tak neprávem pocit, že jsem položila nemístnou otázku a že fotografie do dějin umění nepatří.

______________________________________________________________

Lichtbilder. Fotografie im Städel Museum von den Anfängen bis 1960. – Fotografie ve Städel Museu od počátků do roku 1960. / Städel Museum / Frankfurt nad Mohanem / 9. 7. – 5. 10. 2014

______________________________________________________________

foto: archiv Städel Museum