Chyba v genderovém operačním systému

Kniha Legacy Russel Glitch feminismus, která vyšla nedávno v češtině, přináší konceptuální halucinaci i příslib kyberosvobození. Nad manifestem kyberfeminismu se zamýšlí v recenzi Ondřej Trhoň.

Chyba v genderovém operačním systému

Tři roky jsou vzhledem k turbulentnímu tempu digitálního světa dlouhá doba. Manifest Glitch feminismu původně vyšel u Verso Books v září roku 2020, a když dnes vychází v českém překladu nakladatelství Utopia Libri, děje se to už v jiné mediálně-technologické krajině. Avataři, chyby v systému, kosmické stávání se, šifrování těl a další řada pojmů v kaleidoskopické koláži kyberfeminismu, post-lidské filozofie, queer teorie nebo černošského umění je stále podmanivá. Naráží ale na limity reality, v níž nám kapitalismus platforem rád a často připomíná, že ostrůvky osvobození jsou pod jeho všeobklopujícím dohledem čím dál vzácnější.

Na hraně kyberbásně

Legacy Russell, která dnes šéfuje newyorské performativní instituci The Kitchen, mě mate. Píše ve své 170stránkové knize o konceptech, nebo jsou to spíše metafory? Míní vše popisované jako poetické obrazy, nebo skutečné aktivistické metody? V jádru glitch feministického programu stojí odmítání binarity genderu, násilného označování těl dominantním řádem, intersekcionální touha překonávat materiální limity prostřednictvím internetu a zborcení hranice mezi online a offline (ve slovníku knihy AFK = away from keyboard) životem.

Glitch je podle Russell „sociokulturní malware“, je to selhávání, „nevýkon“. Glitch jako „virus“ je podmanivá myšlenka, která naznačuje moc idejí putovat skrze současnou mediální scénu jako meme. Ozývá se v tom dědictví raně kybernetických konceptů, jako je hyperstition (předpověra), která spočívá v zasévání virálních konceptů zaměřených na proměnu budoucnosti, nebo momenty kritické memové reflexe politické pospolitosti jako z pozoruhodného sborníku Critical Meme Reader. Ostatně, další připravovaná kniha autorky se jmenuje Black Meme. Silnou roli tu také hraje libidinální energie: „Chceme vyvolávat záchvat, příval tekutin, vytvořit lepkavé, řídké prostory, kdy se všechno může stýkat a rozmazávat.“

Zní to jako performativní (a kolektivní) umění, nekonformní prostory ve zdarma dostupném VRChatu, virtuální světy umělců pracujících s avatary, nelidskými aktéry, či tradice queer hororu – Russell ostatně o monstrózních tělech mluví několikrát. Možná se moc upínám na kyberkonotace slova glitch, ale překvapilo mě, že umělecké příklady doprovázející v podobě ilustrací každou ze 13 kapitol tomu zas tak neodpovídají. Nic proti (skvělé) práci zobrazující HIV pozitivní život Kii LaBeijy, Julianě Huxtable či drag performance Sin Wai Kim. Všechny se zdají být ale trochu moc offline na to, aby dovedly Glitch tam, kde by mohl onu smyčku AFK-online dokončit úplně. Je ale skvělé, že nakladatelství Utopia Libri jednotlivá díla (mezi autorstvo patří Rindon Johnson, Sondra Perry nebo 3D influencerka Lil Miquela) oproti anglické verzi přetisklo barevně. Glitch je koneckonců křiklavý a oslnivý.

Kudy vede cesta ven?

Russell lavíruje mezi aktivismem (komunity, mobilizace, únik) a transformací (rozbití genderu, nekonečnost těla, mnohonásobná já), nepřítelem je pochopitelně rasistický patriarchát.

Velký otazník ale visí nad konkrétními strategiemi unikání dominatnímu řádu a jeho označujícímu aparátu. Je vůbec na dnešním webu možné něco dělat tak, aby se stopy naší činnosti zároveň nestávaly palivem byznysu s velkými daty? Russell je kritická k hromadě kolonek, které stran genderové identity nabízí Facebook. S rozvojem algoritmů strojového učení se ale zjednodušil proces, v rámci něhož dokážou algoritmy čtoucí naše já pro potřeby reklamy reagovat. Klasické nebezpečí avantgardy kooptované kapitalismem (platforem) je ještě naléhavější. Metody queer-baitingu a queer-washingu navíc visí jako Damoklův meč nad každým emancipačním hnutím.

Zvláštně málo prostoru se v knize taky věnuje sebekomodifikaci, kterou podněcuje logika algoritmicky sestavených feedů, které odměňují určité typy obsahu. Radikální YouTube kanál, TikTok, a nakonec i výstava zdokumentovaná na některou z populárních platforem mají své místo a hodnotu v ekonomii obrazů, která nenápadně ovlivňuje, jakou tvorbu produkujeme.

Když Russell mluví o remixování zevnitř a přeprogramovávání stroje (tak trochu akceleracionisticky), není jasné, jak to myslí: Jako hackování? Tvorbu vlastních sociálních sítí (jako třeba černošské alternativy k Twitteru Spill)? Nebo spíš skrze autonomistickou praxi podobnou feministickému Anarchaserveru? Jak vůbec najít cestu ke stroji, který žije na cloudových serverech Amazonu? Jestliže se nebavíme o online životě mimo dominantní platformy, nedokážu si moc prakticky představit, jak se datafikaci vyhnout. Znamenalo by to například rezignovat na Instagram, který je dnes tolik zásadní pro umělecký provoz?

Russell sama paradox pojmenovává, když v kapitole „Glitch mobilizuje“ píše, že komunitní potenciál internetu možná nebezpečí vyvažuje: „Stojí za to obětování těchto tělesných stop [v podobě jejich zaznamenání internetovými korporacemi, pozn OT], pokud to znamená, že můžeme být součástí něčeho většího, než jsme my samÿ?“ Pokračuje pak nevybíravou, ale podnětnou kritikou bělošských varování před odcizením skrze internet. V takových momentech je její psaní nejlepší: Teoretičce Sherry Turkle vyčítá, že když kritizuje internet pro jeho tendenci nás jednoho od druhého izolovat, zapomíná na queer a nebílé lidi, pro které kyberprostor představuje záchrannou síť. Zároveň Russel dává tento způsob přemýšlení do vztahu s delší tradicí dehonestace života online bez ohledu na službu, kterou poskytuje marginalizovaným skupinám.

Je to naprosto pochopitelný argument, který by šlo vznést i vůči tomu, co na glitch feminismu hapruje mně – totiž místy až příliš nadšený technooptimismus, ve který se třeba tváří v tvář bortícímu se Twitteru věří těžko. Pokud ale manifest volá po velmi hlubokých změnách, nelze se nezamyslet nad hranicemi, které takovým snahám nastavuje dominantní řád.

Crip glitch feminismus aneb konec těla není možný

Nápadně málo se mezi oslavováním sebeemancipačních strategií objevuje stát. Nejen, že ten mluví i do internetových sfér, ale hlavně omezuje, jakými těly se můžeme vůbec stávat. Jsou to komise pro schválení léčby trans lidí, intersex těla nekonsenzuálně podrobovaná hned po narození chirurgickým zákrokům, zdravotnický systém a jeho psychofarmaceutická a další pravidla. „Příliš často zapomínáme, že máme právo odejít, kdy chceme,“ píše Russell v kapitole „Glitch ghostuje“ v metafoře práva opustit romantický vztah. Jenže vztah se státní mocí, ekonomickou a třídní realitou spíš připomíná toxického a manipulativního přítele.

Pokud bychom Glitch feminismus brali doslovně, narazíme na řadu nepříjemných nesrovnalostí. Pokud jsou těla původně abstraktní a do nějakého tvaru je formuje až genderový řád (a tím pádem se mu můžeme postavit), jak do toho zapadají třeba osoby s chronickými tělesnými potížemi, takzvaně crip? Glitch jako kdyby po některých z nich chtěl trochu moc – několikrát jsem si vzpomněl na esej Sick Woman Theory od Johanna Hedva, v níž rozebírají, proč běžné představy o bytí politickým subjektem neberou v úvahu neviditelná těla upoutaná na lůžko.

Několikrát se v knize objevuje motiv odmítnutí materiálního těla, což je ale filozoficky těžce obhajitelný program. Tělo je přímým účastníkem našeho vztahování se ke kyberprostoru (a jakékoliv technologii, protože skrze senzorický aparát se vůbec stáváme součástí světa), jeho dispozice přímo ovlivňují, jakými způsoby jsme schopni se do glitchování zapojit. Glitch feminismus taky předpokládá upřímnost a jednoznačnost snah se proměnlivému putování neposlušného těla oddávat. Jak nás ale kritická teorie už dlouho učí, nic jako svrchovaná a svobodná vůle neexistuje. Je podmíněná ideologickými rámci, vedená naučenými způsoby vztahování se ke světu, psychoanalytickými tužbami vedoucími do těžko přístupných míst vlastních a společenských já.

Škola nebílé kyberimaginace

Manifest glitch feminismu ale přese všechny výhrady představuje důležitý text, který – byť místy neobratně – formuluje senzibilitu takzvaných „digitálních domorodců“, umělců, umělkyň, aktivistů, aktivistek, prostě nás všech, kteří mají s internetem přímou zkušenost. V knize dnes z pochopitelných důvodů nenajdeme nic o blockchainu, metaverzu, TikToku a dalších digitálních infrastrukturách. Možná ale právě ve své občas vágní konceptuální rozvernosti může stimulovat přemýšlení emancipačním směrem.

Je proto dvojnásobná škoda, když to až nemile často kazí krkolomný překlad, ve kterém se to hemží trpnými rody, nelícujícími větnými vazbami a zvláštními anglicismy. Velmi příjemný je ale kvířící experiment, který překladatelka Jarmila Soukupová s textem udělala – místo generických maskulin tu najdete tvary jako „kteříé“, „nafackovalÿ“ nebo „uživatel_“. Je to důležitý příspěvek do stále probíhající debaty o genderově inkluzivní češtině.

„Digitální avataři a AFK já pozastavenÿ ve věčném polibku“ je pasáž, kterou jsem si označil srdíčkem. Je v ní všechno: emocionální napětí mezi mnou a mými online podobami, spoluúčast na potenciálně transformativní proměně s dalekosáhlými politickými důsledky. A je nakonec jedno, jestli to je umělecké video, Discordový klub, queer videohra: důležité je uvědomění, že i všeobklopující patriarchát má místa, v nichž lze jeho soukolí alespoň na chvíli vychýlit z rovnováhy.


Legacy Russell, Glitch Feminismus. Manifest, Praha: Utopia Libri 823, 2023, 166 stran

Ondřej Trhoň | Ondřej Trhoň vystudoval žurnalistiku na FSV UK a Studia nových médií na FF UK. Pohybuje se mezi publicistikou a uměním, pracuje v herním průmyslu (Charles Games) a vydává nezávislý interdisciplinární časopis Dýpt. Publikoval v časopisech Fotograf či A2, pravidelně píše pro Cinepur nebo ČT Art, a to převážně videoherní kritiku. Je autorem pořadu Otevřené hlavy na stanici Radio Wave ČRo, pro který připravuje rozhovory s předními zahraničními intelektuály a intelektuálkami.