Můžeme ještě v současném světě vyprávět bajky?

V září otevřela své brány galerie Plato Ostrava v nové budově vzniklé přestavbou bývalých městských jatek. Úvodní výstava na původní účel naráží, nese totiž název Optimalizované bajky o dobrém životě. Silvie Šeborová se v recenzi ptá, jestli bajky jsou tedy správným formátem a jestli se v nich dá vůbec žít.

Můžeme ještě v současném světě vyprávět bajky?

Následujícímu srovnání jsem se dlouho bránila. Naservíroval mi jej mistr setkání šicího stroje a deštníku na operačním stole, Facebook, a přes veškerou kostrbatost mi nakonec poslouží jako odrazový můstek k uchopení první výstavy, kterou ve zrekonstruované budově bývalých jatek zahájilo Plato Ostrava novou etapu svého působení.

Pozvánka na komentovanou prohlídku ostravské výstavy nazvané Optimalizované bajky o dobrém životě se mi na facebookové zdi promítla vedle výběru děl s fotbalovou tematikou, která byla ve skutečnosti pozvánkou na výstavu. Přehlídka s popisným názvem Na fotbale. Fotbal ve vizuálním umění od začátku 20. století do současnosti je věnovaná umění s tematikou tohoto oblíbeného sportu v Galerii výtvarného umění v Chebu. Jistě, třicetitisícový Cheb nelze co do počtu obyvatel srovnávat s téměř desetkrát větší Ostravou. Už díky tomu se mi myšlenka na porovnání obou výstav a institucí, v nichž jsou prezentovány, příčila. Na druhou stranu obě galerie fungují ve svých regionech jako umělecká centra, která přes svoji polohu na opačných stranách republiky a nemalé vzdálenosti z Prahy (případně Brna) přitahují návštěvníky zajímající se o umění nejen z Česka, ale i z blízkého zahraničí (Cheb – Německo, Ostrava – Polsko).

Z poloh blízko hranic dlouhodobě těží i výstavní program obou institucí, což se odráží i na zmíněných výstavách. A tak zatímco v Chebu se setkáme například s německým umělcem Peterem Angermannem a jeho slavným obrazem horkovzdušného balonu letícího nad fotbalovým hřištěm (Nedělní fyzika, 2005), v Platu má řada zastoupených umělců polské kořeny. Spolupráce se zahraničím vyplývá též z osobního zájmu a dobrých dlouhodobých vztahů ředitelů těchto institucí (již jsou v obou případech také kurátory výstav) s kolegy z blízkého zahraničí. Ředitel Plata Marek Pokorný si navíc k sobě do kurátorského tandemu přizval Lindu a Danielu Dostálkovy, kurátorky a umělkyně, jež jsou zastupovány varšavskou galerií Piktogram a v zahraničním kontextu se pohybují i v dalších souvislostech (aktuálně např. festival Move 2022 v Centre Pompidou). Do třetice jsou oba ředitelé – Marek Pokorný i Marcel Fišer z Galerie výtvarného umění v Chebu – dlouhodobě vnímáni jako úspěšné osobnosti propojující pražskou výtvarnou scénu s regiony. V tomto ohledu by šlo spočítat srovnatelné ředitelky či ředitele příspěvkových galerií v Česku na prstech jedné ruky.

Jak Optimalizované bajky, tak Na fotbale jsou pojednány jako kolektivní výstavy současného umění s přesahy do 20. století prezentující umělecká díla vytvořená pomocí tradičních i nových médií. Každá z galerií však ke svému úkolu přistoupila odlišně. Zatímco v Chebu je téma výstavy zcela jasné a má velký potenciál přitáhnout do galerie i divačky a diváky, kteří se jinak o umění příliš nezajímají, v případě Plata je situace složitější.

Ostravské kurátorky a kurátor uvádějí, že nástrojem, který nabízejí návštěvníkům „jako podpůrný prvek“ pro pochopení výstavy, je žánr bajky. Ta se ostatně objevuje i v názvu přehlídky. Jinak však zvolili přístup, při kterém nechávají diváky, aby si klíč ke čtení poměrně intelektuálně náročné expozice hledali spíše sami. Pomyslnou pomocnou hůlku nenabízí ani brožura, v níž najdeme spíše podněty k zamyšlení nad názory zastoupených umělců. Ti dostali každý stejné otázky „související s dobrým životem, well-beingem a konflikty, které toto téma v současnosti způsobuje“. Z odpovědí se dozvídáme, jak přemýšlí o světě, o jejich životním stylu či přístupu k trávení volného času. Pročítání této brožury může čtenáři připomenout stále přítomnější environmentální úzkost. Například nizozemsko-turecký umělec Özgür Kar v jedné ze svých odpovědí tvrdí: „Řekl bych, že jsme všichni stejně hloupí, když jde o životní prostředí. Prostě chceme mít pocit, že nám na něm záleží, že pomáháme, že se angažujeme – ale neklameme vlastně jenom sami sebe? V tuto chvíli mám pocit, že každý okamžik našeho života životnímu prostředí škodí.“

Dojem, který jsem si odnesla ze samotné výstavy, je však mnohem optimističtější i přes to, že první dílo, které po vstupu uvidíme, je video plačícího muže od Oskara Dawického. Dílo nese název Slzy štěstí, ale spíš než o optimismu nebo pesimismu se zde můžeme bavit o otázce, nakolik je dílo znepokojující. Na velmi sugestivně a vizuálně profesionálně zachycené tváři muže totiž slzy stékají (či spíše stoupají) opačným směrem – od očí k temenu hlavy.

Znepokojující jsou i figury Krystiana Truth Czaplického, které nesou názvy jako Zatloukání hřebíků udělalo hodně pro víru či Je to jako děložní šťáva všude kolem mě. K jejich vytvoření využil autor klasické figuríny používané aranžéry výkladních skříní obchodů s oděvy. Zatímco dnes se však v módních buticích i nadnárodních řetězcích setkáváme s elegantními figurínami bez tváří, Czaplicki použil ty klasické, staré plastové manekýny s kýčovitě ztvárněnými obličeji.

A tak jako bajky pracují s různými odkazy a symboly, Czaplicki využívá symboly při tvorbě svých instalací – koláží, do nichž figuríny transformoval. Někdy jsou to symboly více archetypální (dítě, vousy, klaun), jindy jde o motivy spojené s určitými fenomény (symbol hippies, etikety pivovarů Heineken a Budweiser či seriál Game of Thrones). Bajku potom nejvíce připomíná černý perforovaný „podstavec“ jedné z figurín, jehož tvary evokují kořeny stromů, draka, stékající kapky krve, lidskou ruku či tvář, a snad i smrtku s kosou.

Doplňuje je instalace keramických čajových hrníčků a konvic od Martina Kohouta a Larse TFC Holdhuse a v podobném duchu se potom nesou i další místnosti výstavy. Kurátorky a kurátor zde kombinují díla ztvárněná různými médii, dbají na zastoupení umělkyň i umělců různých národností i generací. Podle umístění sálů v rámci architektury budovy se též střídá světelná saturace místností od přirozeného osvětlení přes umělé až po sál věnovaný videím. A přestože většina děl pochází vesměs z posledního desetiletí, nalezneme zde i desetiminutové video Dobrodružství poctivého člověka od polsko-britské výtvarnice a filmařky Franciszky Themerson, které vytvořila společně se svým manželem Stefanem v roce 1937. Na opačném konci časové osy pak stojí zcela aktuální věci jako malby Pavly Malinové z let 2021 a 2022. I při jejich interpretaci, zvláště v případech s konkrétnějšími motivy, můžeme mluvit o bajkách. Mimo jiné i proto, že se na nich vyskytují figury, které se pohybují na hranici zvířecích a lidských bytostí (obraz Sova).

Ostatně tematika zvířat se prolíná celou výstavou. Za zmínku rozhodně stojí Bestiář Habimy Fuchs (2010), keramický pták, nejvíce podobný právě sově svírající v pařátech rybu, kreslení mravenci na videu Özgüra Kara Pojď blíž (2019) či tematizování vztahu lidí a zvířat, konkrétně pak býčích zápasů a jízdy na koni ve videích Yaldy Afsah. Naprosto jasně s tématem bajek souvisí ilustrace zvířat, které vytvořil Zdeněk Seydl ke knize Jeana de La Fontaine zpracovávající tento literární žánr. Seydlova díla jsou na výstavě sympaticky prezentována ve formě knih rozložených po zemi otevřených právě na stranách s ilustracemi. A ve výčtu bychom mohli pokračovat dále: lední medvěd či opilý člověk esteticky připomínající renesanční ilustrace na instalacích Sebastiana Jefforda, masky Franciszky Themerson.

Typický motiv bajek, smrt, tematizují videa Macabre, Smrt a Zaříkávač hadů od Özgüra Kara či instalace Poslední krrrrrmení. K ní její autorka Jana Želibská využila fotografii kohouta a její negativ, které jsou instalovány jako oltář obklopený žlutými plastovými kužely, jejichž špičky svítí.

Výstava Optimalizované bajky o dobrém životě zároveň provádí divačky a diváky celou budovou, a zvláště pak v chodbách mezi jednotlivými sály je možné obdivovat i zrekonstruovanou architekturu, která se stává součástí prezentace. A zde by mohla recenze končit. Tak jednoduché to však s výstavou v Platu není. Nemůžeme o ní prostě jenom říci, že jejím námětem jsou bajky – tak, jako to lze uvést v případě chebského projektu o fotbale.

Na ostravskou výstavu byla vybrána díla výrazně mnohovrstevnatější, náročnější na recepci. Lední medvěd Sebastiana Jefforda nepředstavuje jen zvíře, které by mohlo být postavou z bajek. Je umístěn na střešních taškách, které zároveň vytváří něco jako improvizovanou střechu uvnitř galerie. V těle zvířete nalezneme obrysy semknutých lidských postav a tím se do jeho interpretace dostávají další roviny. Když si čteme v úvodu zmíněný rozhovor s Özgürem Karem, nemůžeme se vyhnout asociaci ledního medvěda jakožto zvířete obývajícího roztávající ledovce. Je to zvíře, které se stalo symbolem proměny klimatu.

K oněm dalším rovinám výstavy odkazuje také druhá část názvu výstavy, která uvádí, že se jedná o bajky „o dobrém životě“. Nicméně tak jako neexistuje správná odpověď na otázku, jak žít dobrý život, je obtížné uchopit celou výstavu se všemi jejími nuancemi.

Říci, že výstava každému nabízí možnost hledat si svoji cestu a své odpovědi, je tak strašným klišé, že se mi to ani nechce psát. Recenzi tedy uzavřu čistě osobním postřehem. Jedna z nejpůsobivějších instalací pochází od Agaty Ingarden a nese naprosto nepoetický název Plastový model okna (2020). K jeho sestavení však autorka použila lastury ústřic, které vytváří mystickou zmenšeninu domu, v němž jsou rozsvěcená okna instalována. Od zhlédnutí výstavy přemýšlím nad tím, že dobrý život v ústřicovém domě na pobřeží bych si dokázala představit. Jen ještě nevím, zda bych jej též dokázala žít.

P. S.

Text se záměrně vyhýbá informacím týkajícím se nové budovy, dalšího využívání Bauhausu, snahy o zvelebování okolí galerie, pěstitelské zahrádky i samotné architektury přestavby jatek. Také se nevěnuje působení Plata v kontextu ostravské scény, což jsou všechno témata, která by si zasloužila samostatný text. Pro pochopení kontextu, kterým je působení Plata v nové budově, uvádím alespoň odkazy na díl pořadu Artzóna, jehož část je věnována právě tomuto počinu, a rozhovor s ředitelem galerie Plato Markem Pokorným na DVTV.

Etel Adnan, Yalda Afsah, Krystian Truth Czaplicki, Oskar Dawicki, Habima Fuchs, Agata Ingarden, Sebastian Jefford, Christelle Kahla, Özgür Kar, Martin Kohout & Lars TCF Holdhus, Pavla Malinová, Zdenek Seydl, Franciszka Themerson, Jana Želibská / Optimalizované bajky o dobrém životě / kurátorský tým: Daniela a Linda Dostálkovy, Marek Pokorný / Plato Ostrava / 22. 9. 2022 – 1. 1. 2023

Fotoreport: Martin Polák, Plato Ostrava