Akrobat mezi filozofy. Ohlédnutí za Brunem Latourem

Na začátku října zemřel Bruno Latour, jehož myšlení a texty snad ani není třeba v rámci umělecké scény příliš představovat. Ovlivnil jak řadu akademiků a akademiček, tak i umělců a umělkyň, protože – jak píše Lukáš Likavčan – Latour ukázal, že „filozofovat lze v jakémkoliv médiu“, tedy i v umění a prostřednictvím uměleckého výzkumu.

Bruno Latour. Foto: Lukáš Likavčan

Akrobat mezi filozofy. Ohlédnutí za Brunem Latourem

Pamatuji si, jak jsem jedno příjemné ráno v květnu 2017 stál před oknem univerzity v Tübingenu a vyhlížel s kolegy a kolegyněmi z letní doktorandské školy příchod našeho nového instruktora. Mluvili jsme o ekologii, umění a filozofii a náš instruktor nás pozdravil z chodníku pod okny smeknutím velkého slaměného klobouku. Pak řekl vtip o tom, kolik alternativních jmen už lidé pro antropocén stihli vymyslet, a nechal nás představit si, jaké by to bylo mluvit na diplomatickém setkání ve jménu tygrů nebo hurikánů. Bylo nám docela rychle jasné, že tento člověk, který pak s námi strávil týden v upřímných debatách a výletech na lodích s pivem a preclíky, není ani tak legendární akademik, jako spíše intelektuální souputník – speciální druh přítele, s nímž vás pojí jistá forma bezedné zvědavosti. V něčem připomínal archetyp štědrého starého rodiče, akorát místo řízků nás krmil politickou ekologií. Když jsem se proto nedávno na víkendové snídani zeptal dobrého kolegy z univerzity, zda je pro filozofa moment, kdy musí napsat první nekrolog někoho, kdo ho hluboce ovlivnil, nějaký druh kariérního zlomu, bylo mi samozřejmě smutno, ale také mi bylo zřejmé, že tady po mém instruktorovi z Tübingenu zůstalo více než jen hromada skvělých knih. Co tady zůstalo, je také závazek k filozofické zvědavosti, jež se stává imperativem pro systematické překračování všech disciplinárních hranic: Touha být akrobatem mezi filozofy a filozofem mezi akrobaty.

Bruno Latour za sebou zanechal mnoho vstupních bran do svého myšlení. Někdo může vnímat jeho odkaz prizmatem antropologie a sociologie vědy a techniky, neúnavného stopování toho, co znamená být moderní (a jak kategorii modernity naředit v takovém poměru, aby nebyla toxickou). S tím se pojí také jeho originální slovník: termíny jako „sítě-aktéři“, „moderní Ústava“ či „mody existence“, jež se v mezičase staly běžnou součástí našich intelektuálních kultur. Pro jiné zůstane Latour ambasadorem mimolidského světa, myslitelem, pro kterého ekologie nebyla zajímavá oblast bádání, ale podmínka možnosti bádání vůbec. Jiní ho budou číst optikou textů, které napsal v posledních letech, počínaje souborem přednášek Face à Gaïa (2015), kterému se věnoval také na zmiňované letní škole v Tübingenu. Zde se synonymem politické ekologie stala geopolitika jakožto apel znovu vynalézat principy toho, co znamená být pozemšťanem nebo pozemšťankou (a zdůraznit tak, že o co v geopolitice skutečně jde, je význam oné předpony geo-). Nic z toho by ale nepostihlo celou šíři Latourova záběru, jež přesahovala všechny standardy akademického výzkumu. Největším akrobatickým číslem bylo jeho nonšalantní překračování hranic mezi různými formami vědění, touha zrovnoprávnit je a vysvětlit, jak jsou si navzájem užitečné. Proto také pěstoval zájem o umění, design nebo architekturu jako svébytné formy výzkumu a produkce znalosti. Podílel se na organizaci divadelních představení a kurátorování výstav (pravidelně třeba otevíral výstavy v ZKM Karlsruhe, kam se vracel rád jistě i pro přátelství s Peterem Sloterdijkem), spolupracoval s choreografy a umělkyněmi, založil mediální laboratoř na Sciences-Po v Paříži a pravidelně přednášel pro veřejnost v uměleckých institucí. To, že je dnes pro umění běžné čerpat motivy a témata ze současné filozofie, byla proto i jeho zásluha.

Dlouhý seznam spoluprací s umělci, umělkyněmi a kulturními institucemi dokládá, že Latour byl umění hluboce zavázán. Tento závazek odráží charakteristickou vlastnost jeho filozofického stylu. Když jsem přemýšlel nad tím, jaká byla jeho motivace vstupovat do různých kreativních partnerství, vzpomněl jsem si na Nietzscheho a jeho osud filozofa mezi filology. Podobně jako se Nietzsche rozhodl pojmout svoji situaci coby příležitost k transformaci filozofie v subverzivní operaci mimo rámec její dosavadní tradice i Latour se pokusil dělat filozofii z pozic antropologie a sociologie a nechat se překvapit, k jakým spekulacím ho takto empiricky orientované bádání dovede. Jinými slovy, Latour nám ukázal, že filozofovat lze v jakémkoliv médiu – a jestli lze filozofovat kladivem (jak požadoval Nietzsche) nebo nástroji antropologie, pak musí být možné dělat skutečný výzkum i prostřednictvím umění. Výsledná představa uměleckého výzkumu má ovšem pramálo společného s topornými, nenapravitelně nudnými přístupy, jež všichni dobře známe a jež se zajímají více o grantové kalendáře a impakty než o intuici a invenci. Latourova schopnost ocenit formy neortodoxního uměleckého výzkumu a nacházet pro ně přístřeší v respektovaných kulturních institucích zůstává důkazem toho, že jiný umělecký výzkum je možný, stačí jít jenom trochu proti statu quo. Není proto náhodou, že první knižní vydání Latourových textů v češtině – Stopovat a skládat světy s Brunem Latourem (2016) – vyšlo zásluhou Terezy Stöckelové pod záštitou iniciativy tranzit.cz.

Dívat se na Latoura jako v jistém smyslu na metodologického heretika je jednou z možných odpovědí na otázku, proč byl Latour důležitý pro současné umění. Pořád to ale neříká vše. Latour byl druhem myslitele, který dovolil každému svému objevu kousek po kousku proměnit jeho styl a metody myšlení. Příkladem nám může být snad nejemblematičtější rys jeho filozofie – vytrvalá snaha stírat hranice mezi dvěma velkými metafyzickými regiony modernity, přírodou a kulturou. Jeho teze se nedotýká jenom úrovně existence věcí a jejich kategorizace, ale také způsobů, kterými se o povaze věcí dozvídáme. V takové perspektivě se pak přírodní vědy jeví jako nenávratně kulturní aktivita. To znamená, že neprodukují kulturu jenom jako nějaký vedlejší sekret (jako třeba když astronomie produkuje vizuální kultury satelitních snímků a fotografií dalekého vesmíru), ale že přírodní vědy jsou druhem kulturní aktivity skrz naskrz. Výsledkem takové konceptuální operace není relativizace pravdy, ale otevření možnosti, aby i ty disciplíny, jež nevychází z metod experimentu a empirického bádání, mohly legitimně přispět k sociální konstrukci pravdy o světě. I umění nebo design jsou pak svého druhu produkcí pravd – pravd, jež se namáhavě vyjednávají a ustanovují – a věda se na oplátku ocitá v říši hodnot (neboli „zájmů“ – „matters of concern“ – jak tvrdí Latour v jednom ze svých nejcitovanějších textů Proč kritice dochází dech?). Jestli má pak tato operace nějaký vedlejší produkt, je jím uvědomění, že umělci a umělkyně mohou nadšeně vstoupit do vědeckých laboratoří a dělat umění prostřednictvím a pomocí vědy. A je také vidět, jak zpětně vzato šla historie vědy a historie umění ruku v ruce. Právě tato operace dle mého názoru Latourovi umožnila neustále znovuvynalézat se jako kurátor, inspirátor nebo nadšenec pro umění. A také jako někdo, kdo na sebe s hrdostí bere roli filozofa v zácviku, trénujícím pro radost z tréninku samotného.

V neposlední řadě byl pak Latour filozofem metafor. Díky tomu se také trajektorie jeho myšlení často protínala s gravitačním polem umělecké praxe. Také si díky tomu udělal hodně nepřátel. Pro mnohé představoval druh postmoderního sofisty, jenž sice umně nakládal s rétorikou a termíny, ale podstata jeho sdělení jaksi věčně unikala. Otázkou ale je, zda to nebyl ten nejlepší způsob, jak být věrný realitě, kterou zkoumal – realitě dlouhých mediací v dynamických asamblážích aktérů a významů, ve kterých byl každý fenomén, který chcete zkoumat, vždy o krok před vámi. Gilles Châtelet kdysi napsal, že společně s diagramy jsou metafory momenty, kdy postřehnete bytí usmívat se. A je to právě Latourův radostný smích nad každým dostatečně dobrodružným filozofickým nápadem, jenž je pro mě více než jen dokladem jeho intelektuální a osobní štědrosti (i když by to samo o sobě určitě stačilo) – ale také důkazem jeho motivace zprostředkovat dále mezi lidmi úsměvy, jež postřehl na své pozdně jarní procházce terénem bytí se slaměným kloboukem na hlavě.