AR1: Technologie abstrakce: O fosilních palivech a kosmopolitním kapitálu

Na mělčině asi sto kilometrů východně od ázerbájdžánského hlavního města Baku se nachází ve vodách Kaspického moře masivní konstrukce známá jako Neft Daşları – první ropná plošina na světě, vynořující se nad hladinu na vracích sedmi záměrně potopených lodí, jež slouží jako umělé podloží pro spleť ocelových mostů a betonových platforem o celkové délce přesahující 300 km. Toto město na vodě je osídleno zhruba dvěma tisíci dělníků a dělnic již od konce čtyřicátých let 20. století, kdy se po objevu obrovských zásob ropy v Kaspickém moři rozhodla vláda tehdejší sovětské republiky postavit tuto megalomanskou soustavu podmořských vrtů, industriálních budov a obytných paneláků, aby se zařadila na přední místa ve světové produkci černého zlata, jež starostlivě promazávalo socialistickou i kapitalistickou verzi modernistické ekonomiky. Z výšky celá struktura připomíná komplikované, chaoticky působící rhizomy z prací Deleuze a Guattariho: kilometry a kilometry mostů jsou protkané uzly, ve kterých se občas kříží vícero cest; jako celek tato architektura nedává žádný smysl, pokud si neuvědomíme, že ve skutečnosti kopíruje logiku distribuce přírodních zásobáren ropy pod mořským dnem. Stavba je štíhlá a rozsáhlá zároveň – působí jako výsadek z jiné planety, připravený vyždímat podzemní studnice koncentrovaných energetických pozůstatků z mladších epoch geologické historie naší planety, a odletět pak se všemi nasbíranými vzorky kamsi do paralelního vesmíru.

Sovětská známka z roku 1971 s vyobrazením ropných plošin a systému vyvýšených komunikací Neft Daşlari, asi 100 km od města Baku, Ázerbajdžán, Wikimedia Commons, https://commons.wikimedia.org/ wiki/File:The_Soviet_Union_1971_CPA_4086_stamp_(Oil_Platforms_on_ Causeway_in_Caspian_Sea).png.

Infrastruktury efemerního extraktivismu

Historie ázerbajdžánského ropného průmyslu se začala psát již v roce 1846, kdy inženýr G. V. Alexejev zrealizoval na ropném poli Bibiheybət v blízkosti Baku vůbec první ropný vrt na světě. Tato malá zakavkazská země tak byla předvojem ropného průmyslu od jeho úplného úsvitu. Dnes z jejího největšího naleziště ve vodách Kaspického moře – známého pod názvem Azeri-Chirag-Gunashli – denně proudí 850 000 barelů ropy díky soustavě sedmi ropných plošin spravovaných konsorciem AIOC (Azerbaijan International Operating Company), pozůstávajícího z korporací jako BP, Amoco a Lukoil. Toto ropné pole zajišťuje 65 % veškeré produkce ropy v ázerbajdžánském teritoriu a oproti zastaralým technologiím plošiny Neft Daşları představuje jednu z nejmodernějších ropných infrastruktur na světě. Architektura těchto démonických objektů ztělesňuje klíčové zásady extraktivismu jako ekonomického paradigmatu založeného na masivní těžbě a zpracování vzácných, neobnovitelných zdrojů – důraz na robustnost a bytelnost, smíchán s principy modularity, flexibility, mobility a skladovatelnosti. Tyto zásady jsou artikulované v efemerním urbanismu enkláv a exkláv, kdy je nad lokalitou těžby vyhlášen výjimečný stav okupace armádou strojů freneticky penetrujících povrch planety. Neft Daşları proto například vůbec nenaleznete na volně dostupných satelitních snímcích – podobně jako i další ázerbajdžánské ropné plošiny. Tepající srdce fosilní ekonomiky jak kdyby existovalo jenom v jakémsi speciálním režimu, ve kterém je vyjmuto z „přirozeného“ řádu věcí, jako neviditelná základna pumpující životodárné látky do nadoblačného světa, který máme obývat. Jiným příkladem může být mostecký uhelný revír, a hlavně ikonický Lom ČSA. Ten sice vidíme na mapách i s gigantickými rypadly odkrývajícími skrývkovou vrstvu hornin a zahryzávajícími se do chutných bloků lignitu, o nezvyklém režimu panujícím v prostorech nejen vevnitř, ale i kolem jednotlivých lomů přesto nemůže být pochyb. Že jde o zvláštní území zasvěcené jakémusi temnému kultu, můžeme snadno pozorovat už na prosté vizuální estetice lokality – z lesů kolem zámku Jezeří se vynořuje prašná pánev připomínající měsíční krajinu, jež se roztéká až téměř po hranice Litvínova a Mostu.

Průmyslová oblast Neft Daşlari, asi 100 km od města Baku, Ázerbajdžán, foto: Bruno Girin, Flickr, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=9549521.

Efemerní urbanismus ale není ve službách extraktivismu nutně – je jím spíše ochočen nebo uzurpován. Jeho principy jsou ztělesněné v podobě různých „dočasných autonomních zón“, ne nepodobných pirátským enklávám či sítím středověkých hasasínů, jež popisuje Hakim Bey. Podobně uvažuje i Sean Cubitt, když architekturu soudobého kapitalismu přirovnává spíše k decentralizované infrastruktuře buněk al-Kájdy, než k totalitě Impéria popsaného Negrim a Hardtem. Tyto zóny jsou navíc vyjmuty z běžné symbolické cirkulace, a proto po mnoha stránkách vykazují znaky sakrálních míst: jejich vizuální reprezentace je striktně omezena (na ropných plošinách je například zakázáno pořizování snímků) a jejich provoz podléhá autonomnímu řádu (celé ropné pole Azeri-Chirag-Gunashli je vyjmuto z ázerbajdžánské jurisdikce a spravováno zmiňovaným konsorciem korporací). Rozlehlost výrobních a logistických sítí spojených s extraktivismem je navíc často vytěsňovaným aspektem politicko-ekonomické analýzy kapitalismu. Skutečná společenská a ekonomická moc však nesídlí v budovách státních a mezinárodních institucí – jako krev koluje právě v kapilárách materiálních infrastruktur. Kapitalistická moderna se nám na první pohled může jevit jako perfektně čistý abstraktní prostor (a dokonce se do tohoto elegantního převlečení ráda zahaluje); ve skutečnosti je však celá tato asambláž špinavá, křiklavá a navždy provizorní: její útroby černají fosilními palivy; její kůži oblévá horký pot dělníků a dělnic v docích Guangzhou, Šanghaje, Hamburku či Rotterdamu; její oblíbené geometrické manifestace jsou kontejnerová krychle nebo cylindrická nádrž.

Krajina mostecké pánve zasažená povrchovou těžbou lignitu, 2008. Foto: Ibra Ibrahimovič, 2008 a 2013.

Uhlíkovo-křemíková mašinerie

Když na sebe nakonec navršíme jednotlivé druhy těchto produkčních a distribučních aparátů, dostaneme hustou síť, kterou můžeme chápat jako materiální podstatu kapitalismu. Jestliže se totiž budeme držet Marxovy distinkce mezi formální a reálnou subsumpcí práce pod kapitál, pak reálná subsumpce je konečně realizována až v momentě, kdy se práce lidí i ne-lidí stává uvězněnou ve výrobní mašinérii nejen v symbolickém a ekonomickém řádu, ale doslova (bio)fyzikálně. A jak upozorňuje švédský historik a politický ekolog Andreas Malm, mechanismus reálné subsumpce je udržován v chodu gargantuovskou organizací fosilního průmyslu. Zohledníme-li dále po vzoru Benjamina H. Brattona či Mattea Pasquinelliho emergenci planetárních výpočetních procesů a roli digitálních technologií v ustavování neoliberálního pořádku posledních tří dekád, můžeme začít mluvit o uhlíkovo-křemíkové mašinerii (Pasquinelli), jejíž teoretickou reprezentaci nám poskytuje Brattonův vrstevnatý model Zásobníku (The Stack). Ten pozůstává ze šesti vrstev – Země, Cloud, Město, Adresa, Rozhraní a Uživatel/ka. Stručně řečeno, první vrstva tvoří minerálně-energetickou a biochemickou bázi organicky propletenou s extraktivním aparátem, nad kterým vyrůstá infrastruktura digitální ekonomiky v podobě optických kabelů a odlehlých datacenter. Země poskytuje podloží síti rozhraní (vrstva pět) propojených adresným systémem (vrstva čtyři) v přirozeném habitatu jejich koncových uživatelů a uživatelek (vrstva šest), jímž je dnes urbánní typ osídlení (vrstva tři).

To, že kapitalismus vykazuje znaky kybernetické architektury, nám dovoluje oprostit se od kartografické představy tohoto socio-ekonomického systému jako neprodyšně uzavřené kapsule souvisle obepínající celou zeměkouli. Jakákoliv síť totiž může být rozvržena v globálním měřítku bez toho, aby simultánně okupovala všechna teritoria – příkladem může být fragmentární logika rozmístění nejen datacenter a optických kabelů planetárních výpočetních procesů, ale i ropovodů, plynovodů a jiných generačně „starších“ infrastruktur. I když je proto planeta jako celek skutečně ovlivňována působením kapitálu, zdaleka ne všechno, co se na jejím povrchu nachází, musí být s kapitalismem ztotožnitelné. Tuto základní intuici vyjádřila přesně Anna Tsing: kapitalismus spočívá na bohatých sítích ne-kapitalistické povahy. Do seznamu ne-kapitalistických materiálních substrátů kapitalismu patří dlouhá řada ekosystémových služeb, od vodných, uhlíkových a jiných chemických cyklů přes regulaci klimatu až po regeneraci zemědělské půdy, stejně jako různé typy neplacené práce – především té ženské, spojené s péčí a reprodukcí. Uhlíkovo-křemíková mašinerie tudíž nevykořisťuje lidskou práci (nebo život jako takový), ale podmaňuje si celou sérii lidských a ne-lidských aspektů planetární asambláže. V otázce specifické povahy těchto aspektů však zůstává celá mašinerie přísně agnostická. Všechna práce odváděná ve službách kapitálu je tak prací kompozitních kyborgů. Lidská práce se stává volně kombinovatelným komponentem v celém konglomerátu produkčních sil, mezi které patří další stroje, zdroje, suroviny či procedury zpracovávání energie, materiálu a informací. Člověk v této asambláži nepožívá žádného výsadného postavení. Italský filosof Maurizio Lazzarato v této souvislosti mluví o strojovém zotročení (machinic enslavement), které odpovídá Marxově představě z Grundrisse o mechanizaci a automatizaci jako vrcholném stádiu vývoje kapitalistických výrobních sil. Jeho charakteristickým rysem je dividualizace jednotlivců – lidské životy se proměňují v homogenní kvanta času a energie, jež mohou být volně mobilizované za účelem extrakce nadhodnoty. Protože však pohled uhlíkovo-křemíkové mašinerie nerozeznává lidi od ne-lidí, dividualizované jsou v posledku produktivní síly jako celek, a takto vzniklé jednotky jsou následně nanovo skládané do ahistorických, kybernetických celků, zproštěných termodynamické dimenze mobility po planetárním terénu. Fosilní paliva se pro tento proces abstrakce stala naprosto klíčovými. Proč?

Mark Dion, The Tar Museum - Flamingo, 2006, dřevěná přepravka, asfalt, atrapa plameňáka, rakouská soukromá sbírka, s laskavým svolením autora a Georg Kargl Fine Arts, Vídeň.

Fosilní kapitál

Andreas Malm nás ve svém díle Fosilní kapitál (Fossil Capital, 2016) detailně seznamuje s postupem, kterým byla fosilní paliva – po počáteční fázi experimentování s různými zdroji energie – ochočena kapitalistickým výrobním způsobem. Využití uhlí v britském bavlnářském a textilním průmyslu v první půlce 19. století odstartovalo technologickou revoluci, která nejprve Británii a pak postupně celý svět uvěznila v evoluční pasti fosilních paliv, která se stala obecným a nepostradatelným energetickým substrátem produkce komodit, a tudíž i nadhodnoty. Časoprostorový profil fosilních paliv jako uhlí, ropa nebo zemní plyn totiž umožnil kapitalistickému výrobnímu způsobu snadno abstrahovat od konkrétních vlastností jednotlivců, protože tyto zdroje energie jsou mobilní, homogenní, snadno skladovatelné a spočitatelné. Ovšemže tato vlastnost fosilních paliv sama o sobě kapitalismus a jeho modus abstrakce nezakládá (konec konců, uhlí se na území Británie těžilo a využívalo především na topení již od dob Římské říše) – právě naopak, sám Malm svůj argument postavil na tvrzení, že vznik tohoto socio-ekonomického systému historicky předchází vzestupu fosilních paliv a podmiňuje tak jejich rozmach. Až krystalizace nového třídního antagonismu mezi dělníky a vlastníky výrobních prostředků vedla k tomu, že druhá zmiňovaná třída začala za účelem ekonomického podrobení si té první využívat v první polovině 19. století technologie poháněné energií z uhlí.

Uhlí a potažmo i další fosilní zdroje energie se tak začaly systematicky podílet na kalkulativním mechanismu popsaném v první kapitole první knihy Kapitálu. Zde Marx explikuje směnnou hodnotu komodit jako zkrystalizovaný pracovní čas, resp. ztuhlou formu abstraktní sociální práce. Komodity jsou kvalitativně homogenní a jako takové ve své směnné hodnotě reprezentují lidskou aktivitu pouze jako kvanta abstraktní práce, v jejímž registru jsou různé individuální danosti lidských životů a specifické charakteristiky činností, jež vedou k produkci dané komodity, zcela ignorované. Lazzaratův popis dividualizace tuto klasickou marxistickou etudu aktualizuje pro 21. století, protože se snaží do popisu kapitalistické metody abstrakce zahrnout jednak kognitivní práci, a jednak ne-lidské aktéry a aktérky.

Pohled do instalace výstavy Natural Histories. Traces of the Political v Naturhistorisches Museum ve Vídni. Hlavní část výstavy se uskutečnila v mumok ve Vídni od 23. 9. 2017 do 14. 1. 2018. Mark Dion, The Tar Museum – Skeleton Cabinet, Lizard and Gecko & Flamingo, 2006. Foto: mumok / Klaus Pichler, s laskavým svolením autora a Georg Karl Fine Arts, Vídeň.

Pro pochopení vztahu fosilních paliv a kapitalistické abstrakce je nutno uvést dva centrální mechanizmy: produkci abstraktního prostoru a abstraktního času. Tyto první dvě abstrakce jsou ve skutečnosti abstrakcemi konstitutivních prvků Země jako koherentní geofyzikální jednotky. Při jejich popisu se můžeme odrazit od staré Bergsonovy distinkce mezi kvantitativní a kvalitativní multiplicitou. Zatímco kvantitativní multiplicita je homogenní a disponuje jednotným systémem souřadnic pro její měření a popis, kvalitativní multiplicita je měřitelná jedině na základě variace metrických principů v každém místě řezu – takováto multiplicita je tedy přísně heterogenní a její složky se neliší jenom numericky, ale taky co do svého druhu. Na základě této distinkce pak můžeme pochopit i kategorii abstraktního prostoru, jež Henri Lefebvre klade do protikladu k prostoru absolutnímu (jehož příkladem může být město či dům, ve kterém se právě nacházíte), a kategorii abstraktního času, kterou Moishe Postone odlišuje od času konkrétního (například čas vaření rýže nebo přípravy čaje).

Když kalkulativní režim kapitalismu konečně organicky srostl se svojí energetickou bází v podobě fosilních paliv, umožnil mu jejich časoprostorový profil zrušit režim konkrétního času, jelikož výrobní proces se konečně vymanil z rytmů individuálních biochemických a strukturálních ekosystémových procesů. Stejně tak padly i hradby absolutního prostoru, protože se výrobní proces osvobodil od vázanosti na místa, kde se jednotlivé zdroje a komponenty potřebné k produkci komodit „přirozeně“ nacházely – fosilní paliva umožnila koncentrovat všechny elementy výrobního procesu na jedno libovolné místo. Extraktivní infrastruktury byly nanovo vynalezeny jako organizace prostoru sloužící k anihilaci prostoru (a k popření planetární termodynamiky). Kosmopolitní povaha barelů ropy proto dodnes umožňuje kapitalismu lámat svět barbarsky na kusy, a z těchto kusů rekonstruovat podivuhodná monstra. Svět se stal podobným archivu nebo databázi, ve které jsou od sebe separované komponenty pečlivě uloženy, čekajíce na povolání do akce.

Příma akce proti těžbě uhlí u příležitosti zasedání COP23 v německém Bonnu, kolektiv Ende Gelände. Foto: Ende Gelände.

Režimy abstrakce

Kvantitativní multiplicita, abstraktní prostor a abstraktní čas tak tvoří pojmovou triádu, která spolu s abstraktní sociální prací a pojmem dividualizace spadá pod registr směnné hodnoty jako esence komodity v kapitalismu. Naproti nim stojí kvalitativní multiplicita, absolutní prostor a konkrétní čas, které patří do světa užitných hodnot, jež mají podobu konkrétních lidských činností a aktivit ne-lidských aktérů, rovněž jako procesů povstávajících z jejich bohatých sítí. Kapitalismus je tedy systém překladu ne-kapitalistických heterogenit (které nemusí nutně spadat jenom pod registr užitných hodnot) do primitivního, homogenizujícího slabikáře směnné hodnoty. Tím však nechci shazovat význam abstrakce – právě naopak, chci zdůraznit, že jí potřebujeme více, ne méně. Domnívám se, že úkolem nejen filosofů a filosofek, ale celého širokého spřežení uměleckých a intelektuálních disciplín (které se – přiznejme si – vždy zásadně překrývaly) je kodifikovat nový řád abstrakce, protože otázka, co považujeme za adekvátní formu abstrakce, je v konečném důsledku rozřešitelná jedině estetickou volbou. Takové úsilí musí začít svého druhu fenomenologickou analýzou: obrátit se k věcem, pozorovat je, a nechat se jimi instruovat při konstrukci éterického světa proto-teoretických intuic a rámců. Postupovat u toho můžeme podobně jako Aristoteles, když definoval čas jako počítaný pohyb těles. Tělesa jsou ovšem nadaná různými druhy pohybu – některá cyklicky přichází a odchází, jiná se objevují jenom ve výjimečných situacích a další po při nás přechází a nikdy se už nevrátí. Proto registrů temporality bude více. I lidské aktivity obdobně spadají do mnoha registrů – časoprostorová logika hry je odlišná od logiky péče, zábavy, sexuality, vzdělávání či zahálky. Jinými slovy: Trik kvalitní abstrakce spočívá v tom, že je často nepřiznaným pokračováním antropologie jinými prostředky. Otevřenou otázkou pak pouze zůstává: jak zkonstruovat technologie pro systematický provoz těchto nových režimů abstrakce? A co si počít s monumenty režimů minulých – třeba vodním městem Neft Daşları, na jehož plošinách jednoho dne těžební ruch nadobro ustane, a celý kolos zůstane tiše rezivět v mělkých vodách Kaspického moře?

Autor děkuje za nápad podívat se na historii a fungování ázerbajdžánského ropného průmyslu Pavlu Stercovi.