Kultura jako nástroj populistického nacionalismu v Itálii

Po nedělních volbách v Itálii do čela premiérského křesla pravděpodobně usedne předsedkyně vítězné strany Bratři Itálie (Fratelli d’Italia) Giorgia Meloni. Populistická pravicová strana už v předvolebních prohlášeních avizovala své plány na „transformaci“ italského uměleckého sektoru a zpřístupnění umění a kultury italskému obyvatelstvu. Bude ale tato „renesance“, jak ji strana nazývá, platná pro všechny? Zahraniční komentátoři i italští odborníci se obávají rostoucího populismu a nacionalismu, který povede k využívání kultury k naplňování vlastní nacionální ideologie, podobně jako to vidíme v Maďarsku Viktora Orbána nebo v putinovském Rusku, uvádí ve zprávě ze světa Petra Lexová.

Giorgia Meloni na letošní Konferenci konzervativních strav v Kalifornii (CPAC), Zdroj: WikimediaCommons

Kultura jako nástroj Bratří Itálie

Vítězná strana vedená Giorgiou Meloni (* 1977) získala ve volbách 26 % hlasů a stane tak v čele pravicového bloku spolu s krajně pravicovou Ligou (Lega) Mattea Salviniho a středopravicovou stranou Vzhůru Itálie (Forza Italia) bývalého premiéra Silvia Berlusconiho. Podle současných průzkumů tak pravděpodobně ovládne Senát i Poslaneckou sněmovnu se ziskem přibližně 44 % hlasů. Jak uvádí BBC news, před čtyřmi lety získali Bratři Itálie jen něco přes 4 % hlasů. Tentokrát pravděpodobně těžili z faktu, že zůstali mimo „vládu národní jednoty“, která se v červenci rozpadla.

Giorgia Meloni je předsedkyní strany od roku 2014. Do politiky vstoupila již v patnácti letech, kdy se stala součástí již neexistujícího nacionalistického Italského sociálního hnutí (Movimento Sociale Italiano, MSI). Po letech aktivního působení si vydobyla místo i ve vrcholné politice a v letech 2008–2011 byla ministryní pro mládež ve čtvrté vládě Silvia Berlusconiho jako členka jeho strany Lid svobody (Il Popolo della Libertà). Předsedkyně strany v mládí inklinovala k fašismu a netajila se obdivem k vládě Benita Mussoliniho. Samotná strana MSI, ve které působila, na jeho nacionalistické myšlenky nepřímo navazovala. Přesto je dnes pro tento typ politiky přesnější označení fašistická, protože staví na ideji silného státu, který prosazuje vlastní vidění světa a třídění společnosti (kdo je vítán a kdo nikoliv), jak ve své analýze ukazuje politolog Jan Charvát. V případě Itálie je navíc zásadní katolická konzervativní síla v politice i mimo ni. Meloni se pravděpodobně stane předsedkyní italské vlády a první ženou na tomto postu. Země tak získá nejpravicovější kabinet od konce druhé světové války.

Strana před parlamentními volbami představila i své plány na „transformaci“ italského uměleckého sektoru. Program s názvem „Kultura a krása: naše renesance“ prohlašuje, že se umění stane „kardinálním strategickým bodem“ vlády. Podle článku The Art Newspaper strana uvádí, že se bude jednat o „znovunalezení artefaktů uložených v depozitářích, snížení byrokracie při půjčování uměleckých děl a zvýšení počtu návštěvníků“. Zároveň chce „bránit historickou paměť Itálie“ a kriminalizovat snahy o „ničení kultury a obrazoborectví“. Program rovněž zavazuje k podpoře příštího katolického jubilea v roce 2025 s heslem „Řím křesťanství“. Podle dosavadních prohlášení je tedy patrné, že kultura v očích strany sice bude mít prioritní postavení, ale jedná se o kulturu velmi úzce vymezenou a ideologicky podmíněnou. Italský historik umění a kulturní novinář Tomaso Montanari situaci komentoval slovy: „odkazy na křesťanský Řím naznačují islamofobii, zatímco návrhy na formování italské představivosti jsou věcí diktatur“. Podle The Art Newspaper lze tyto kroky přirovnat k politice nejtvrdších evropských nacionalistů.

Součástí strategie je rovněž snížení vstupného do institucí, kdy se sníží DPH za kulturní služby z 22 na 4 %. Dále by se mělo jednat o snížení daní u restaurování a renovace a měla by být podpořena spolupráce mezi soukromými a veřejnými institucemi s důrazem na moc státu – respektive prosazovanou pravicovou linii. Jak uvedl Federico Mollicone, spolutvůrce kulturní strategie strany, je důležité snížit byrokratickou zátěž a soustředit se na digitalizaci sbírek. Tato kultura „otevřená veřejnosti“ však bude ze strany nové vlády pravděpodobně selektovaná a omezená na „správnou kulturu“. Sám Mollicone, který se v letech 2008–2013 figuroval jako předseda kulturní komise města Říma, v minulosti obvinil filmový festival v Benátkách z vysílání politické propagandy nebo požadoval veřejnoprávní televizi RAI, aby zakázala kreslený seriál pro děti Prasátko Pepa, když se v něm objevil stejnopohlavní pár, jak píše The Guardian.

Strana ve svých předvolebních prohlášeních zmiňovala zájem o hodnoty spojené s tradiční rodinou, odpor vůči zvyšování práv homosexuálních párů nebo odpor k imigraci. Právě omezování lidských práv a diskriminace ze strany nové vlády nejvíce vzbuzují obavy. Na začátku tohoto roku Giorgia Meloni nastínila své priority v bouřlivém projevu ke španělské krajně pravicové straně Vox, kde mimo jiné uvedla: „Není možná žádná střední cesta. Dnes sekulární levice a radikální islám ohrožují naše kořeny. Buď řekněte ano, nebo ne. Ano přirozené rodině, ne LGBT lobby […] ano univerzalitě kříže, ne islamistickému násilí […] ano sexuální identitě, ne genderové ideologii; ano bezpečným hranicím; ne masové migraci, ne velkým mezinárodním financím a bruselským byrokratům!“

Nově by se mělo stát ničení kulturního dědictví i trestným činem, včetně porušení soch ve veřejném prostoru. Strana tak pravděpodobně reaguje i na zvýšenou vlnu akcí proti sochám připomínajícím koloniální minulost v předešlých dvou letech. V roce 2020 demonstranti v Miláně poničili sochu italského novináře, historika a spisovatele Indra Montanelliho (1909–2001), který byl veřejně kritizován za své rasistické postoje a činy a články podporující kolonialistické ideály. Veřejně byl propíraný rovněž jeho sňatek s dvanáctiletou eritrejskou, kterou si vzal dívkou během svého působení v Etiopii.

Umělkyně Alessandra Ferrini, která se věnuje postkoloniální tematice, uvedla, že politici z Bratrů Itálie spojováním „obrazoborectví“ a „cancel culture“ (kultury rušení) vykreslují protikoloniální a protirasistické aktivisty jako nepřátele státu a jejich program je prostoupen nacionalistickým jazykem a symbolikou.

Web Al Jazeera na svých stránkách uvedl povolební vyjádření řady evropských státníků a komentátorů, mezi kterými je i německý zákonodárce a expert konzervativní Křesťanskodemokratické unie (CDU) Jurgen Hardt. Ten uvedl, že „rasismus a vylučování menšin již nemůže mít v Evropě místo“. Dále dodává, že v „Německu a Bruselu bude nová italská vláda posuzována podle toho, jak přispěje k budoucnosti Evropy, jak bude dodržovat sankce proti Rusku a jak pokročí v obnově italské ekonomiky“. Toto současné směřování Itálie je pro řadu členských států zneklidňující. Především hodnoty, na jakých nové vedení Itálie staví: Podle deníku The Guardian, se jedná se o etnocentrickou politiku „neliberální demokracie“, která se opírá o teorii bílé rasy, kulturní křesťanství a nenávist k rozmanitosti. Jak deník dále popisuje, „nikdo by neměl pochybovat o tom, jakou hrozbou může být pro to, co má Evropa představovat“.

O dosazení Giorgie Meloni do premiérského křesla rozhodne ještě prezident Sergio Mattarella. Podle výsledků zveřejněných italskými médii pravicový blok pravděpodobně obsadí 235 z 400 křesel v dolní komoře parlamentu a bude mít 112 z 200 senátorů.