Artalk.cz

Těžké návraty do uměleckého ráje

Další v řadě letošních velkých přehlídek současného umění je tradiční bienále v Benátkách. Padesátý devátý ročník nejstarší výstavy tohoto typu recenzuje Piotr Sikora. Spíš než nad současnými trendy se zamýšlí nad tím, co vlastně takový návrat do Benátek dnes znamená a jakou roli v tom hraje čas a jeho plynutí.

Agnes Denes, Introspection I—Evolution, 1968–1971. Foto: La Biennale di Venezia 2022

Těžké návraty do uměleckého ráje

Let’s face it: Kdo potřebuje další text o největším uměleckém bienále na západní polokouli? Třeba já jej píšu proto, abych se mohl areálem procházet s cedulkou press. Bienále žije a daří se mu dobře, návštěvník tam pořád může přijet ponořit se do nestoudného množství uměleckých děl vystavených v Arsenalu, Giardini a na vybraných místech spanilých Benátek. Ach, Benátky! Nejjasnější Benátky! Proč se do vás po mladistvé fascinaci hojně podlévané aperol spritzem tak těžko vrací, vy přelidněný zábavní parku pro turisty? Kam zmizeli vaši pandemičtí delfíni a věčná mantra o tom, že se potápíte? Dobře, že existuje alespoň to Bienále, za kterým se dá uniknout z centra, odpočinout si ve stínu stromů Giardini nebo se zchladit v prostorech národních pavilonů a potěšit oči špatným, lepším i průměrným uměním pečlivě vybraným letošní kurátorkou Cecilií Alemani.

Rozhodl jsem se soustředit na výstavu The Milk of Dreams (Mléko snů) a milosrdně přejít mlčením národní vanity fair: chaotické spleti umění v pavilonech Francie, Belgie, USA, Nizozemska či Polska – i neumění v prezentacích Dánska (styď se!), Německa (meh), Španělska i kam-ses-podělo Ruska. Zatímco procházení pavilonů mi vždycky přivodí frustraci z nepochopení, letošní výstava pod kurátorským vedením Alemani je – troufám si říct – ta nejlepší, jakou jsem na pěti navštívených ročnících Biennale di Venezia viděl.

A také jsem si ji velmi pečlivě prohlédl, byť jsem ji procházel se dvěma dětmi v módu „keep calm & rodinná dovolená na Jadranu“. V umění vystaveném na Mléku snů je ovšem cosi tak neomylně dokonalého a zajímavého, že dokonce i pětiletý kluk chvíli poseděl u několika videí a sedmiměsíčního mrňouse nadchla nejedna instalace. To je ta účinnost umění, jeho hnací síla, za niž se roky modlí angažovaní umělci. No ovšem – o kritickém, angažovaném, důležitém, sociálním, politickém atd. umění se v kontextu bienále psalo hodně. Hlavně, že není a že to je škoda. Celý svět už se prý naučil, že umění může mít politický rozměr, a ten teď najednou na nejdůležitější události sezóny schází? Ale copak se někomu vážně stýskalo po politických projektech nacpaných do rámce umění? Mně tedy ne.

Simone Leigh, Brick House, 2019, pohled do instalace v Arsenale. Foto: La Biennale do Venezia 2022

Stýskalo se mi po Tintorettovi v San Zacharia, Paladiovi na Giudecce i sebevědomé samozřejmosti via Garibaldi, po docích za Arsenalem a malém parku na druhé straně, kde byla umístěna Kamikaze Loggia a rakouský kolektiv Gelatin tu kdysi dělal úžasnou performanci, při níž bezúčelně tavili kila skla. Stýskalo se mi po okázalé nádheře Bienále, které se mi vždycky zdálo neobsáhnutelné. Tentokrát se mi ho povedlo solidně projít (téměř) celé a užít si průřezový formát velké mezinárodní a mezigenerační výstavy současného umění jako nikdy dříve.

Jsem fanatickým stoupencem rovného zastoupení, takže jsem s nadšením sledoval, jak se seznam odhalený měsíc před zahájením Bienále plní hlavně ženskými jmény. S rukou na srdci se taky přiznám, že většinu těchto jmen jsem slyšel poprvé. Výstava byla tedy skvělou příležitostí doplnit si znalosti a bez komplexů se poučit o novém umění, které se do Benátek sjelo z různých částí světa.

Zatímco díla umělkyň jako Cecilia Vicuña, Louise Lawler nebo Birgit Jürgenssen pro mě byla novinkou, pojmy a termíny, které při jeho popisu kurátorka použila, jsem většinou znal. Došlo na čarodějnictví i feministickou science fiction, psychosomatiku a návrat k autenticitě materiálu, boj proti patriarchátu či pozvolnou reformaci mužské HIStorie umění, zahlédl jsem „předání slova menším bratrům“ i kritický pohled na tzv. art brut.

Marianne Vitale, Bottles and Bridges: Advances in Collective Obliteration, 2021, bronz, ocel, beton. Foto: La Biennale di Venezia 2022

Největší dojem na mě udělalo důsledné přepisování dějin umění zpracované v místnostech nazvaných pro potřeby výstavy „časové kapsle“. V The Witch’s Cradle (Kolébka čarodějnice) nebo Corps Orbite (Oběžná dráha těla) se objevovaly osobnosti jako Josephine Baker, první afroamerická hvězda stříbrného plátna, nebo Mina Loy, jež vrátila futurismus ženám. V Seduction of the Cyborg (Svádění kyborga) nám kurátorka připomněla faktickou autorku slavné pseudoduchampovské Fontány Elsu von Freytag-Loringhoven a androgynní fotografku fascinovanou hybridním feminismem Florence Henri. A konečně fenomenální A Leaf a Gourd a Shell a Net a Bag a Sling a Sack a Bottle a Pot a Box a Container (List, dýně, lastura, síť, taška, láhev, pytel, láhev, hrnek, krabice a kontejner), kde se výběr děl spojuje do sboru hlasů opěvujících význam nádobky, o níž psala Ursula Le Guin. Každá z „kapslí“ formátem odkazovala na kabinet kuriozit – jakési proto-muzeum – což jsem vnímal jako pokus vrátit postavám, fenoménům a dílům jejich místo v dějinách.

Zkušenosti, které Alemani načerpala při kurátorování The High Line – bývalé železniční dráhy v newyorské čtvrti Chelsea, která dnes funguje jako visutá procházková trasa –, se promítly do řady obrovských soch vyplňujících galerijní prostory Benátek. Ti, kdo mají stejně jako já slabost pro velké měřítko, určitě docení rozměrnou práci Simone Leigh, která ostatně letos reprezentuje USA v národním pavilonu, nebo gigantické vázy z nepálené hlíny od Gabriela Chailea. Nadchl mě labyrint z hlíny Delcy Morelos, který naplnil velký prostor Arsenalu vůní zeminy, a také gigantické čertí hlavy od Tau Lewis, které spojují tradici jorubských masek s hodinami práce v dílně s odřezky látek. Měřítko a hojnost se na festivalu projevovaly nejen doslovně, když se promítaly do formátu děl, ale také v dovedně utkaných příbězích, které na desítky minut pohltily nejen mě, ale i pětiletého Boříka. Takový byl třeba krásný film First Rain, Brise-Soleil od Thao Nguyen Phan, v němž hrají důležitou roli okenice coby prvek tradiční architektury a plod durianu. Ty jako symboly doprovází milostný příběh vietnamského léčitele a ženy z Kambodže, zachycený v prolínající se sérii obrazů neurčitých kvazináboženských rituálů a záběrů městské a venkovské krajiny Indočínského poloostrova.

Elias Sime, Red Leaves (detail), 2021, spletené elektrické dráty a další komponenty. Foto: La Biennale di Venezia 2022

Bienále okouzluje, proměňuje, odkrývá zapomenuté dějiny a nabízí potěšení z interakce s uměním. Jeho rozmanitost a flexibilita pravděpodobně odráží atmosféru knihy Leonory Carringtonové Mléko snů (vyšlo anglicky až 2017), v níž autorka popisuje svět v neustálém pohybu, který je hnán způsoby imaginace k nekonečné proměně. Příběh, který je reakcí na normalizaci násilí ve 20. století, se zároveň stává výzvou k „metamorfóze těl a definic lidských bytostí“. Na tomto základě kurátorka staví svou výstavu. Namísto revolučních gest a politických požadavků navrhuje Bienále, které je něžné a lákavé, které promlouvá jemným hlasem a umožňuje věřit v umění, které je rodu ženského (tak jako slovo „umění“ v polštině).

Klíčem k pochopení Benátek pro mě vždy bude kategorie času, přesněji „dočasnost“ kůlů, na nichž spočívá město na ostrůvcích v laguně. Mám na mysli tutéž dočasnost, kterou cítíme, když si při krátkém pobytu v hotelu ani nevybalujeme kufry. Druh dočasnosti umožňující na chvíli zapomenout na neodvratný příchod zítřka a slavit karneval dnešního dne. Benátky se neustále potápějí, obrozují, slaví a září… Jsou nejjasnější ze všech měst, a zároveň jsou pošlapávané turisty, hlazené statisíci očí, které si je prohlížejí ve spěchu vyplývajícím ze střetu dvou tak odlišných časovostí. Bienále se vstupenkou platnou čtyřicet osm hodin, která ti dává pocit, že to nestihneš, že musíš pospíchat, je také dočasné, ačkoli se už pěkných pár let otevírá, sotva skončí karneval, a zavírá teprve, když se Benátky vyprázdní a jejich uličkami se začne valit mlha hustá jako mléko. Z takové se prý rodí ty nejlepší sny.


Milk of Dreams / kurátorka: Cecilia Alemani / Giardini + Arsenale / Benátky / Itálie / 23. 4. – 27. 11. 2022

Z polštiny přeložila Anna Šašková Plasová.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *