Artalk.cz

Válka a osobní stesk

Galerie výtvarného umění v Náchodě je v povědomí publika spojená především s uměním ruským či sovětským, aktuálně ale hostí výstavu současných ukrajinských umělkyň a umělců. Jak se s aktuální situací vyrovnávají a jak vypadá umění vytvořené v době války, ukazuje v recenzi Anna Roubalová.


Válka a osobní stesk

Obvyklá cesta na renesanční zámek, v jehož jízdárně se nachází náchodská galerie, vede přímo vzhůru z historického centra cestou dlážděnou kočičími hlavami. Vzhledem k opravám je ale nutné vydat se po asfaltové silnici na okraj města a projít nahoru sídlištěm, nad kterým se zámek nečekaně zjeví. Moment průchodu stopami socialismu je příhodný. Zámecká jízdárna, ve které se Galerie výtvarného umění v Náchodě nachází, dlouho chátrala a v roce 1983 byla upravena pro účely galerie.

Galerie v Náchodě je výrazná svou výjimečnou sbírkou ruského umění 19. a počátku 20. století. Dosud byla tato sbírka vystavována vždy jednou za dva roky a mezi tím bývá, až na tři rozměrné obrazy dvou ruských umělců a jedné umělkyně z počátku 20. století, uložena v depozitáři. Tyto tři obrazy se pro své rozměry do depozitáře nevejdou, a jsou proto trvale umístěny ve hlavním výstavním prostoru nad ochozem. Jeden ze tří obrazů, jehož autorem je Georgij Kuzmič Kravčenko-Guk, nese název Příchod Varjagů do Kyjeva a zobrazuje scénu z devátého století, kdy skandinávští Varjagové obsazují Kyjev a zakládají Kyjevskou Rus. Přítomnost obrazu na této výstavě ještě zdůrazňuje problém okupování Ukrajiny jinými národy, které odmítají uznat její samostatnost. Obzvláště v kontextu aktuální výstavy tyto tři obrazy ze sbírky ruského umění skutečně hmatatelně otevírají otázku, jak se k ruskému umění postavit. Vystavovat ho stejně jako dřív? Je to vůbec možné? Nevystavovat jej vůbec? To asi nemá smysl, důsledkem by bylo, že hlasy těch umělkyň a umělců, kteří s válkou a režimem nesouhlasí, nebudou slyšet. V tuto chvíli je více než kdykoli dřív důležité zjišťovat, jaký je za uměním kontext, jaké příběhy se k němu vážou, odkud se na něj berou peníze, jaký je vztah umělce či umělkyně k ruské válce na Ukrajině a k (současnému) ruskému režimu. A současní ruští umělci a umělkyně, kteří s válkou nesouhlasí, možná sami cítí, že v tuto chvíli je na místě dát prostor spíše umělcům a umělkyním ukrajinským. A v náchodské galerii to vzali doslova.

Aktuální výstava Topografické lekce totiž představuje díla současných ukrajinských umělkyň a umělců, kteří buď na území České republiky žijí delší dobu, anebo se sem museli kvůli ruské válce přesunout. Většinou se jedná o studentky anebo čerstvé absolventy uměleckých škol, kurátorský výběr Milana Mikuláštíka, Lexy Peroutky a Julie Jančárkové zahrnuje například vedle poslední laureátky CJCH, Olgy Krykun, i méně známá jména, která tak dostala prostor promluvit. Celou výstavou prostupuje napětí mezi tematizací války, migrace a postkoloniálního uvažování a velmi intimním vyzněním vystavených děl.

Dva obrazy Mashy Kotvun, I have no home I, II, na začátku výstavy vytváří intenzivně melancholický dojem. Na obrazech jsou zachyceny momenty pohledu z postele do (pravděpodobně dětského) pokoje. Tisíckrát zkoumané stíny a odlesky světel ze škvíry pode dveřmi. Takovou vzpomínku má asi každý, navždy vtisknutý pohled do pokoje z jednoho specifického úhlu, z postele, když jako děti nemůžeme spát. Je to možná moment, který obsahuje pocit domova v nejkoncentrovanější podobě. Když se pokusím představit si, jaké to je ztratit domov, moje představivost mě nepustí tak daleko, abych si dokázala uvědomit, že to znamená ztrátu toho opravdu úplně osobně mého, na co mám tolik těch nejvnitřnějších vzpomínek. Je bolestivé si uvědomit, že já a můj domov jsou dvě odlišné věci, které je možné oddělit… S tímto nastavením, jakousi náhlou schopností si alespoň zlomkem představit prožitky lidí zasažených válkou, vnímám celou výstavu. Ztráta domova je námětem také několika dalších děl umístěných na stěně, podél které procházím. Vedle tématu domova a jeho ztráty je dalším tématem migrace a problém identity příchozích, kteří jsou neustále společností sledováni a vystaveni konstantnímu tlaku na to být šťastni. Toto téma se objevuje ve videu Poliny Davydenko, ve kterém žena sedí na sídlišti proti stěně s namalovaným idylickým podmořským světem. Žena pozoruje podmořský svět tak, jak si ho lidé představují, tak, jak si přejí, aby vypadal. Stejně tak jsou pozorováni a hodnoceni imigranti včetně toho, jak by měli žít, oblékat se, co a jak jíst a jak se chovat. Téma identity příchozích řeší v díle Migranti z roku 2022 také Liza Ulyanova, studentka umělecké školy ve Lvově, která kvůli ruské válce emigrovala a v současnosti studuje na pražské UMPRUM. Obraz zachycuje atributy tradičního ukrajinského domova a muž drží v ruce půllitrovou PET lahev Kofoly, která pro autorku symbolizuje Českou republiku. Ve všech těchto dílech je přítomná zkratka mezi osobní výpovědí a situací v současném světě, která vyznívá s neobyčejnou intenzitou. Vystavená díla není třeba příliš vysvětlovat, jejich význam je v kontextu ruské války a jejích dopadů jasný, zároveň výstava není ilustrativní ani popisná a díla mají vždy individuální přesah.

Další rovinou výstavy je kombinace současných ukrajinských umělců a umělkyň s obrazy ukrajinských umělců z konce 19. a počátku 20. století. Dominantou této sekce je obraz rodáka poblíž Charkova, Ilji Jefimoviče Repina, Křížové procesí v dubovém lese – Zjevená ikona, na které pracoval od roku 1877 do roku 1924. Obraz zachycuje procesí vedené protodiakonem ve drahých zlatých šatech, za kterým kráčí a o holích se šine dav chudých lidí. Tento obraz začal vznikat před sto padesáti lety, ale jeho aspekt kritizující nespravedlnost a moc a bohatství koncentrované v rukou několika málo osob je v dnešní době a v kontextu této výstavy více než aktuální.

Výstava je emočně velmi silná, stačí když člověk stojí uprostřed sálu a poslouchá zvuky a hlasy z videí. Hlavní emocí vedle smutku, melancholie a ztráty domova je ale obdivuhodná, chvílemi až mrazivá porce odhodlání, pospolitosti a nadhledu, která je i podle jedné z vystavujících, Darji Lukjanenko, přítomná v celé ukrajinské společnosti. Výstava v sobě citlivě a s velkou intenzitou snoubí křehké osobní výpovědi mladých lidí s velkým společným odhodláním promlouvat veřejně a angažovaně.


Topografické lekce / kurátoři: Milan Mikuláštík, Lexa Peroutka, Julie Jančárková / Galerie výtvarného umění / Náchod / 6. 6. 2022 – 11. 9. 2022

Foto: Tomáš Rasl, Galerie výtvarného umění Náchod

Komentáře

    • Tomáš Fassati

    Gratuluji galerii v Náchodě, teď jde o to tam dostat co nejvíce škol z regionu a podpořit to dobrou edukací. No a pro mnohé dospělé obyvatele města by to mohl být důvod, aby překonali „výškový rozdíl“ a zašli do své galerie možná poprvé v životě. Místní politici by jim měli být příkladem. Je dobré připomenout, že náchodská galerie má díky dlouholeté poctivé práci ředitele Kapusty a jeho týmu velmi solidní pověst po republice, byť může na povrch působit velmi nenápadně. Nový tým galerie má na co navazovat!

    • Julie Jančárková,

    Dobrý den, v návaznosti na uvedený článek A. Roubalové si dovolím pár poznámek. GVUN opravdu vlastní velmi kvalitní sbírku děl ruských umělců 19. a začátku 20. století. Tato sbírka ale není jediná v ČR, další zhruba obdobně cenná se nachází v majetku GVUO. Nejrozsáhlejší sbírka ruského umění je v majetku NG Praha, která teď vystavuje ve Veletržním paláce např. Vlastní podobiznu I. J. Repina a jeho plastiku. Autorka článku klade otázku „jak se k ruskému umění postavit. Vystavovat ho stejně jako dřív? Je to vůbec možné?“. Jako kurátorka bych řekla ano – samozřejmě vystavovat. Ale jaké zaujmout stanovisko v souvislosti se současnými politickými událostmi? Stejně tak jako dříve, tj. – zkoumat díla, restaurovat je, publikovat a prezentovat na výstavách. Všechny obrazy, včetně tří zmíněných, skvostných a velmi rozměrných, se dostaly na území ČR (tedy ještě Československa) různými cestami. Většinou byly do sbírek zakoupeny od českých občanů, jsou tak součástí i české kulturní historie. Plátna, která jsou součástí stálé expozice, představují i vysokou uměleckou a estetickou hodnotu.
    V poslední době jsem se věnovala obrazu, který A. Roubalová zmiňuje. Náchodský obraz Georgije K. Kravčenka-Guka doposud skutečně nesl v Čechách název Příchod Varjagů do Kyjeva. Dnes však tento název i zobrazený děj můžeme zpřesnit. Námětem malby je událost z úsvitu ruských dějin. Podle kroniky Pověst dávných let Novgorodci, kteří neměli vlastního vůdce, k sobě pozvali knížete Seveřanů – Varjagů. Tím knížetem se roku 862 stal Rurik (Rjurik). Rurik připlul na Rus s bratry Sineusem a Truvorem i s celým svým rodem. Dva roky poté Sineus a Truvor zemřeli a Rurik se přesunul ze Staré Ladogy do města Novgorod, kde vládl. Podle něj se první ruská vládnoucí dynastie nazývá Rurikovci. Pod vládou Rurikova syna Igora se o dvacet let později (v roce 882) spojily Novgorod a Kyjev. Toto datum je považováno za začátek staroruského státu Kyjevská Rus. Kravčenko-Guk v žádném případě nemaluje, jak píše A. Roubalová „scénu z devátého století, kdy skandinávští Varjagové obsazují Kyjev“. Malíř vytvořil scénu vítání mužů, kteří vystoupili z lodi, a to právě Slovany. Zobrazená krajina s velkým jezerem, kde v určitých partiích nejsou vidět protější břehy, svědčí, že se výjev odehrává na Novgorodské zemi (Kyjev se nachází na řece Dněpr). Umělec s pravděpodobností zachycuje události z roku 862 a nikoli z roku 882. Dodejme, že příchod Varjagů do Kyjeva nebyl v kronikách nikdy blíže popsán ani specifikován. Tyto nové poznatky nám umožňují přejmenovat obraz a zkrátit dosavadní název pouze na Příchod Varjagů. Nové popisky i s vylíčením historického námětu díla budou pro expozici vyhotoveny v nejbližší době.
    Autorka dále píše „v tuto chvíli je na místě dát prostor spíše umělcům a umělkyním ukrajinským. A v náchodské galerii to vzali doslova“. Dodala bych, že jsme představili veřejnosti mimo jiné český skvost– dílo Ilji J. Repina Křížové procesí v dubovém lese – Zjevená ikona. Tento talentovaný mistr světového významu, velkorysý člověk, by se asi velmi takovému zařazení divil. Ilja Repin je jedním z nejvýznamnějších ruských umělců, který Ukrajinu miloval, v dospělosti navštěvoval, znal tradice včetně lidových a kdyby žil, zazpíval by nám dokonce v ukrajinštině.
    Autorka recenze pro prohlídce Repinovy malby píše: „Obraz zachycuje procesí vedené protodiakonem ve drahých zlatých šatech, za kterým kráčí a o holích se šine dav chudých lidí. Tento obraz začal vznikat před sto padesáti lety, ale jeho aspekt kritizující nespravedlnost a moc a bohatství koncentrované v rukou několika málo osob je v dnešní době a v kontextu této výstavy více než aktuální“. Tvrzení o tom, že cílem práce Repina bylo zobrazit na kontrastu „drahých zlatých šatu“ a šatu nezlatých a levných nespravedlnost státního zřízeni pramení z tendenční literatury ještě sovětského období. Repin byl především bytostný malíř a přitahovalo ho znázornění pestrého barevného davu, lidských emocí a hlasitého zpěvu místního protodiakona (hlavní jáhen). K otázce „drahých zlatých šatů“, zobrazená postava Ivana Ulanova je oblečena do zlatou nití vyšívaného sticharu (řecky sticharion) – tradičního dlouhého roucha diakonů s širokými rukávy, šitého ze sametu či brokátu. U levého ramena diakona nacházíme orarion – dlouhý pruh látky, který má správně procházet od levého ramena přes hrudník dolu doprava. Umělec se snažil především o zachycení na slunci „hořící“ postavy s kadidelnicí, jejího pohybu a monumentality, kterou diakonovi dodával právě rovný a široký střih sticharu.
    Kromě obrazů žijících umělců je výstava Topografické lekce doplněna díly dalších malířů ze sbírek GVUN či zápůjčkami ze soukromých kolekcí. V případě např. Pavla Gromnického a Ivana Anisimova, měli bychom hovořit o umění ne ukrajinském, ale českém, jelikož tito autoři se umělecky a profesionálně formovali jako umělci až v prostředí Československa. Starší umění, které výstavu doplňuje, má cílem poukázat na historické, kulturní a geografické spojení s Ukrajinou. Zobrazené výjevy se odehrávaly poblíž Charkova nebo jsou zobrazeni Huculové, autor se narodil v Kyjevě apod. Autorský kolektiv výstavy tak dal divákovi možnost k zamýšlení nad tragickým vojenským konfliktem v perspektivě delší doby: emocemi přeplněný Repinův dav mnoha lidí v na konci 19. století v Čugujevu na východě Ukrajiny a stejné, ale úplně vylidněné území s řadou prázdných domečku-krabiček konce století 20. v podání A. Nikitinové.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *