Válka a osobní stesk

Galerie výtvarného umění v Náchodě je v povědomí publika spojená především s uměním ruským či sovětským, aktuálně ale hostí výstavu současných ukrajinských umělkyň a umělců. Jak se s aktuální situací vyrovnávají a jak vypadá umění vytvořené v době války, ukazuje v recenzi Anna Roubalová.

Válka a osobní stesk

Obvyklá cesta na renesanční zámek, v jehož jízdárně se nachází náchodská galerie, vede přímo vzhůru z historického centra cestou dlážděnou kočičími hlavami. Vzhledem k opravám je ale nutné vydat se po asfaltové silnici na okraj města a projít nahoru sídlištěm, nad kterým se zámek nečekaně zjeví. Moment průchodu stopami socialismu je příhodný. Zámecká jízdárna, ve které se Galerie výtvarného umění v Náchodě nachází, dlouho chátrala a v roce 1983 byla upravena pro účely galerie.

Galerie v Náchodě je výrazná svou výjimečnou sbírkou ruského umění 19. a počátku 20. století. Dosud byla tato sbírka vystavována vždy jednou za dva roky a mezi tím bývá, až na tři rozměrné obrazy dvou ruských umělců a jedné umělkyně z počátku 20. století, uložena v depozitáři. Tyto tři obrazy se pro své rozměry do depozitáře nevejdou, a jsou proto trvale umístěny ve hlavním výstavním prostoru nad ochozem. Jeden ze tří obrazů, jehož autorem je Georgij Kuzmič Kravčenko-Guk, nese název Příchod Varjagů do Kyjeva a zobrazuje scénu z devátého století, kdy skandinávští Varjagové obsazují Kyjev a zakládají Kyjevskou Rus. Přítomnost obrazu na této výstavě ještě zdůrazňuje problém okupování Ukrajiny jinými národy, které odmítají uznat její samostatnost. Obzvláště v kontextu aktuální výstavy tyto tři obrazy ze sbírky ruského umění skutečně hmatatelně otevírají otázku, jak se k ruskému umění postavit. Vystavovat ho stejně jako dřív? Je to vůbec možné? Nevystavovat jej vůbec? To asi nemá smysl, důsledkem by bylo, že hlasy těch umělkyň a umělců, kteří s válkou a režimem nesouhlasí, nebudou slyšet. V tuto chvíli je více než kdykoli dřív důležité zjišťovat, jaký je za uměním kontext, jaké příběhy se k němu vážou, odkud se na něj berou peníze, jaký je vztah umělce či umělkyně k ruské válce na Ukrajině a k (současnému) ruskému režimu. A současní ruští umělci a umělkyně, kteří s válkou nesouhlasí, možná sami cítí, že v tuto chvíli je na místě dát prostor spíše umělcům a umělkyním ukrajinským. A v náchodské galerii to vzali doslova.

Aktuální výstava Topografické lekce totiž představuje díla současných ukrajinských umělkyň a umělců, kteří buď na území České republiky žijí delší dobu, anebo se sem museli kvůli ruské válce přesunout. Většinou se jedná o studentky anebo čerstvé absolventy uměleckých škol, kurátorský výběr Milana Mikuláštíka, Lexy Peroutky a Julie Jančárkové zahrnuje například vedle poslední laureátky CJCH, Olgy Krykun, i méně známá jména, která tak dostala prostor promluvit. Celou výstavou prostupuje napětí mezi tematizací války, migrace a postkoloniálního uvažování a velmi intimním vyzněním vystavených děl.

Dva obrazy Mashy Kotvun, I have no home I, II, na začátku výstavy vytváří intenzivně melancholický dojem. Na obrazech jsou zachyceny momenty pohledu z postele do (pravděpodobně dětského) pokoje. Tisíckrát zkoumané stíny a odlesky světel ze škvíry pode dveřmi. Takovou vzpomínku má asi každý, navždy vtisknutý pohled do pokoje z jednoho specifického úhlu, z postele, když jako děti nemůžeme spát. Je to možná moment, který obsahuje pocit domova v nejkoncentrovanější podobě. Když se pokusím představit si, jaké to je ztratit domov, moje představivost mě nepustí tak daleko, abych si dokázala uvědomit, že to znamená ztrátu toho opravdu úplně osobně mého, na co mám tolik těch nejvnitřnějších vzpomínek. Je bolestivé si uvědomit, že já a můj domov jsou dvě odlišné věci, které je možné oddělit… S tímto nastavením, jakousi náhlou schopností si alespoň zlomkem představit prožitky lidí zasažených válkou, vnímám celou výstavu. Ztráta domova je námětem také několika dalších děl umístěných na stěně, podél které procházím. Vedle tématu domova a jeho ztráty je dalším tématem migrace a problém identity příchozích, kteří jsou neustále společností sledováni a vystaveni konstantnímu tlaku na to být šťastni. Toto téma se objevuje ve videu Poliny Davydenko, ve kterém žena sedí na sídlišti proti stěně s namalovaným idylickým podmořským světem. Žena pozoruje podmořský svět tak, jak si ho lidé představují, tak, jak si přejí, aby vypadal. Stejně tak jsou pozorováni a hodnoceni imigranti včetně toho, jak by měli žít, oblékat se, co a jak jíst a jak se chovat. Téma identity příchozích řeší v díle Migranti z roku 2022 také Liza Ulyanova, studentka umělecké školy ve Lvově, která kvůli ruské válce emigrovala a v současnosti studuje na pražské UMPRUM. Obraz zachycuje atributy tradičního ukrajinského domova a muž drží v ruce půllitrovou PET lahev Kofoly, která pro autorku symbolizuje Českou republiku. Ve všech těchto dílech je přítomná zkratka mezi osobní výpovědí a situací v současném světě, která vyznívá s neobyčejnou intenzitou. Vystavená díla není třeba příliš vysvětlovat, jejich význam je v kontextu ruské války a jejích dopadů jasný, zároveň výstava není ilustrativní ani popisná a díla mají vždy individuální přesah.

Další rovinou výstavy je kombinace současných ukrajinských umělců a umělkyň s obrazy ukrajinských umělců z konce 19. a počátku 20. století. Dominantou této sekce je obraz rodáka poblíž Charkova, Ilji Jefimoviče Repina, Křížové procesí v dubovém lese – Zjevená ikona, na které pracoval od roku 1877 do roku 1924. Obraz zachycuje procesí vedené protodiakonem ve drahých zlatých šatech, za kterým kráčí a o holích se šine dav chudých lidí. Tento obraz začal vznikat před sto padesáti lety, ale jeho aspekt kritizující nespravedlnost a moc a bohatství koncentrované v rukou několika málo osob je v dnešní době a v kontextu této výstavy více než aktuální.

Výstava je emočně velmi silná, stačí když člověk stojí uprostřed sálu a poslouchá zvuky a hlasy z videí. Hlavní emocí vedle smutku, melancholie a ztráty domova je ale obdivuhodná, chvílemi až mrazivá porce odhodlání, pospolitosti a nadhledu, která je i podle jedné z vystavujících, Darji Lukjanenko, přítomná v celé ukrajinské společnosti. Výstava v sobě citlivě a s velkou intenzitou snoubí křehké osobní výpovědi mladých lidí s velkým společným odhodláním promlouvat veřejně a angažovaně.

Alexandr Martsynyuk, Alice Nikitinová, Alisa Poslušná, Bohdan Sokur, Darja Lukjanenko, Demian Kovalov, Ilja Repin, Iryna Zakharova, Ivan Anisimov, Liliia Dorovska, Liza Ulyanova, Masha Kovtun, Olga Krykun, Pavel Gromnickij, Polina Davydenko, Polina Revunenko, Yana Heraymovych / Topografické lekce / kurátoři: Milan Mikuláštík, Lexa Peroutka, Julie Jančárková / Galerie výtvarného umění / Náchod / 6. 6. 2022 – 11. 9. 2022

Foto: Tomáš Rasl, Galerie výtvarného umění Náchod