Co se stalo s Bienále grafického designu?

V posledních týdnech se nejen v odborných kruzích intenzivně diskutuje o budoucnosti Mezinárodního bienále grafického designu Brno. Na podporu přehlídky vznikla petice Zachovejte Bienále Brno!, kterou podepsalo už přes 2 200 lidí. Následující text si však neklade za cíl analyzovat, proč bienále je či není důležité, pro koho bylo, nebylo, nebo by mohlo být přínosné a za jakých okolností má či nemá fungovat. Je pokusem o návod, jak se v minulé i nedávné historii minulé akce zorientovat a díky tomu – snad – lépe pochopit současnou situaci.

Co se stalo s Bienále grafického designu?

Za organizací přehlídky dlouhodobě stál Jan Rajlich starší, umělec, grafický designér, scénograf a pedagog. Když v roce 1960 (mimochodem rok po prvním brněnském mezinárodním strojírenském veletrhu) vznikl podnik zahraničního obchodu Brněnské veletrhy a výstavy (BVV), stal se jeho členem a později předsedou umělecké komise. Záhy poté Rajlich inicioval založení brněnského bienále zaměřeného na grafický design, na jehož organizaci se podílel z pozice předsedy organizačního výboru. Partnera našel v Jiřím Hlušičkovi, tehdejším řediteli Moravské galerie v Brně: V roce 1964 uspořádala instituce první Bienále užité grafiky, které prezentovalo domácí tvůrce, od roku 1966 již přehlídka získala mezinárodní charakter. Původním Rajlichovým záměrem bylo v jednotlivých ročnících střídat tři obory užité grafiky: plakát a propagační grafiku, redakční grafiku a ilustraci a prostorový design a výstavní grafiku, která vycházela z provázání bienále s BVV. Akce s tímto zaměřením se konala v roce 1968, kdy se však ukázalo, že připravit výstavu o výstavnictví je poměrně složité a tak zůstaly dva střídající se modely pracovně nazývané „plakát“ a „kniha“. Ročník 1968 však byl ovlivněn ještě jednou zásadní změnou, která bienále provázela až do posledního doposud realizovaného ročníku, a tím bylo paralelní uspořádání mezinárodně zastoupeného sympozia, na které již tehdy přijela řada významných designérů. Propojení bienále s mezinárodními veletrhy přineslo své ovoce: Stala se z něj přehlídka, díky které se do Brna dostaly osobnosti a myšlenky, s nimiž by bylo jinak ve východním bloku téměř nemožné se seznámit.

Základ přístupu Jana Rajlicha st. spočíval v tom, že bienále pevně držel v rukou a že našel způsob, jak dostat do Brna osobnosti grafického designu prostřednictvím systému vyzvaných autorů. Kromě 600–900 grafiků, kteří se do soutěže hlásili sami, posílal asi stovce zvolených designérů osobní dopisy, výběrová porota se následně seznámila s tím, co grafici a grafičky poslali. V její pravomoci bylo počet vystavených prací zredukovat, nicméně oslovení autoři a autorky měli zaručené, že veřejnost jejich práce uvidí. Čtenář, který by se o počátky bienále zajímal hlouběji, může sáhnout po Bulletinu Moravské galerie č. 63 z roku 2007, který připravila kurátorka Marta Sylvestrová, či po knihách Ještě že mám vzpomínky Jiřího Hlušičky nebo Brno – černá bílá, kde své zkušenosti s přehlídkou líčí Jan Rajlich st. Ve zkratce je připomíná i Rajlichův syn Jan Rajlich ml. v rozhovoru, který s ním pro Artalk vedly Klára Peloušková a Jana Kořínková.

Porevoluční roky

Zásadní obrat nastal po roce 1989, kdy byla existence bienále poprvé vážně ohrožena. Tehdejší situace nasvědčovala tomu, že instituce jako Moravská galerie nebudou moci být po proměně politického systému dále organizátory podobných akcí. Na ministerstvu kultury převládal názor, že o peněžní podporu bienále by mělo žádat občanské sdružení, a proto Jan Rajlich st. založil v roce 1991 Sdružení Bienále Brno, které mělo organizaci akce převzít. Kromě toho – jak vzpomíná Rajlich ml. ve zmíněném rozhovoru – „byla v samotné Moravské galerii vůči němu [bienále] značná opozice, protože jednak jednou za dva roky zabíralo na několik měsíců výstavní plochu a také někteří historikové umění museli pracovat na katalogu“.

Divoké porevoluční měsíce se však uklidnily, Moravská galerie se stala příspěvkovou organizací ministerstva kultury (do té doby spadala pod Jihomoravský kraj), záštitu nad bienále převzal tehdejší prezident Václav Havel a galerie zůstala jeho hlavním organizátorem. Ministerstvo kultury jakožto zřizovatel galerie dále přispívalo v bienálových letech prostřednictvím zvýšeného příspěvku na finanční zajištění přehlídky. Jan Rajlich st. v roce 1992 opustil funkci předsedy organizačního výboru bienále a zůstal „jen“ předsedou čestným, jeho nástupcem v organizačního výboru se v roce 1994 stal jeho syn a akce byla přejmenována na Bienále grafického designu. Přehlídka tak vstoupila do druhé éry svého fungování.

Organizační výbor byl za Jana Rajlicha st. tělesem, které jako odborná rada většinou „pouze“ odsouhlasilo Rajlichův koncept. V 90. letech získal výbor větší moc stejně jako výběrová komise rozhodující o dílech zastoupených na mezinárodní přehlídce a na podobě celého bienále se výrazně podílel grafický designér Aleš Najbrt, který byl v 90. letech členem organizačního výboru a v roce 2000 se ujal jeho vedení. Najbrt prosadil jednotný vizuální styl bienále, začaly se realizovat výstavy připravené hostujícím kurátorem, které hledaly cesty, co a jak může grafický design sdělovat širokému publiku, a organizační výbor fungoval jako demokratická instituce, v níž měla galerie svůj hlas. Organizace sympozia se ujal Alan Záruba, kterému se podařilo přitáhnout 2× více návštěvníků této akce. Najbrtův přístup přiblížil ve zmíněném rozhovoru Jan Rajlich ml., ke svému kolegovi se však postavil kriticky: „Myslím si, že problém vznikl v době, kdy začal bienále organizovat Aleš Najbrt, který prohlašoval, že zde bude zastoupeno jen to, co má nejvyšší kvalitu. Ale co je to nejvyšší kvalita? To je přece otázka subjektivního pohledu. (…) Práce, které se nesou v jiném duchu, se na výstavu většinou nedostanou. Chybí větší rozhled a pokora. Neříkám, že ty současné přehlídky jsou špatné, ale jsou jednostranné, a tak s ideou Bienále mají pramálo společného. (…) Někteří mí kolegové to dokonce nazývají krádeží Bienále.“ Rozkol v názorech na pojetí akce s sebou přinesl i problémy související s používáním názvu Bienále Brno, sdružení založené Janem Rajlichem st. vyžadovalo, aby byl užíván jen s jejich souhlasem, čemuž se Moravská galerie vyhýbala názvem Mezinárodní bienále grafického designu.

Krize místo katarze

K dalším změnám došlo po roce 2000, kdy se k vybraným pracím přidala také digitální média a weby a na organizaci bienále získala větší podíl samotná Moravská galerie: ředitel instituce byl zároveň ředitelem bienále a do přehlídky více zasahovali interní kurátoři, především pak Marta Sylvestrová, které se v roce 2002 podařilo získat evropský grant na projekt Identity/Integrity 2002 Brno, Capital of Visual Communication. Pokračovalo se v zavedeném modelu „plakát“ – „kniha“, přičemž vítězi mezinárodní soutěže uspořádala v následujícím ročníku věnovanému jeho oboru galerie retrospektivní výstavu, která byla chápána i jako příležitost k rozšíření galerijních sbírek.

K závažnějšímu problému došlo v roce 2006, kdy se Jan Rajlich st. vzdal funkce čestného předsedy organizačního výboru. Právě tehdy došlo ke krizi v soutěžní přehlídce. Výběrová porota, které předsedal Petr Babák (jeho zástupcem byl Petr Knobloch), vybrala cca 60 prací od českých autorů a pouze 20 prací od autorů zahraničních. Situaci se pokusil zvrátit tehdejší ředitel Moravské galerie Marek Pokorný tím, že zorganizoval druhé kolo, v němž se vybralo více prací od zahraničních designérů, a v přehlídce tak byli zastoupeni zahraniční a domácí umělci v poměru 50 na 50. Ani tak se nepodařilo zcela zabránit mezinárodní ostudě a před organizátory bienále vyvstala otázka, zda a jak dostat do Brna ikony grafického designu, které nechtěly soutěžit, a zaručit, že jejich práce budou vystaveny. Ve hře byla i varianta, zda by ředitel Moravské galerie neměl mít právo veta – obdobně jako kdysi Rajlich st., který nedovolil hlavní hvězdy z mezinárodní soutěžní přehlídky vyřadit.

Do třetí, v jistém smyslu závěrečné, etapy vstoupilo bienále pod vedením grafických designérů a kurátorů Adama Macháčka, Radima Peška a Tomáše Celizny. Tato trojice byla v roce 2012 součástí organizačního výboru bienále, z nějž se rozhodla vystoupit, aby bienále mohla sama kurátorsky zaštítit (v letech 2014 a 2016). K této proměně došlo v době, kdy se též měnilo vedení Moravské galerie v Brně a Marka Pokorného vystřídal současný ředitel Jan Press. Vraťme se však k organizačnímu výboru. Ten měl již od Rajlichových dob být orgánem, který pomáhá instituci udávat směr bienále, nicméně jeho role ani přijetí odbornou veřejností nebylo vždy jednoznačné. Ostatně v roce 2016 jej kritizovali i Peško s Celiznou v rozhovoru s Janou Kořínkovou slovy: „Časem zjistíte, že jste součástí skupiny 20 lidí, kteří ale nejsou schopni rozhodovat dohromady, protože aktivně se o organizaci Bienále ve výboru zajímají ve skutečnosti tak tři z nich.“

A výbor nebyl jedinou institucí, do níž se kurátoři v rozhovoru opřeli. Velmi ostře se v řadě výroků jako „problém je také v tom, že organizátor nemá žádné ponětí o tom, jak se taková akce zajišťuje“ postavili i proti samotné galerii. Tento rozhovor vyšel v momentě, kdy probíhala přehlídka připravená jejich kurátorským týmem, který byl za svoji práci Moravskou galerií honorován. Galerie však grafické bienále zaštítila nejen po finanční stránce a tak rozhovor poškodil vztahy mezi zaměstnanci instituce a kurátory daného ročníku, ale ve výsledku i celé bienále.

Pro pochopení vývoje Mezinárodního bienále grafického designu jsou však podstatné také změny, které Peško, Celizna a Macháček vnesli do jeho organizace, čímž narušili doposud fungující formát. Ustoupilo se od cyklického střídání tematických přehlídek propagační a knižní grafiky zavedeného Janem Rajlichem st., bienále bylo nově provázáno jednotícím tématem, byl založen institut honorovaného externího kurátora Bienále a mimo tradiční mezinárodní přehlídku, výstavy a doprovodné sympozium se akce v roce 2014 rozrostla o tzv. OFF program. Zároveň však byla galerie kurátory postavena do role organizační agentury, která má vše hradit a produkčně zajišťovat. Instituce získala od kurátorů hotový produkt, ten však pro ni byl v různých ohledech problematický. V roce 2014 byli ze soutěžní přehlídky vyloučeni profesionální designéři a mohli se jí účastnit pouze studenti, v roce 2016 došlo ke snížení počtu prací přijatých do soutěžní přehlídky na 44 studií, které si mohli jejich tvůrci po ukončení bienále vyžádat zpět – a polovina z nich tak opravdu učinila.

Pro koho je vlastně bienále určené?

Když se dříve bienále dostalo do krizové situace, podařilo se ji Moravské galerii ustát díky argumentu, že se jedná o akci, která má přínos pro galerijní sbírky. Jejich součástí se stávaly práce vybrané do mezinárodní přehlídky (způsob jejich vracení autorům se v průběhu bienále průběžně měnil ve prospěch instituce), ale také akvizice z tematických doprovodných výstav, které připravovali kmenoví kurátoři galerie, nejčastěji Marta Sylvestrová a Hana Karkanová. Argument, který v minulosti pomáhal přestát rozepře, tak přestal po zavedení posledního modelu platit. Právě v tomto momentě můžeme pravděpodobně hledat zárodek dnešního stavu, byť bienále svoji roli – minimálně po roce 1989 – nemělo nikdy jednoduchou a dlouhodobě bylo provázeno rozkoly v názorech na jeho pojetí.

Za zmínku též stojí změna, kterou zavedl Jan Press do počítání návštěvnosti. Bienále netvořila jen hlavní přehlídka, ale i řada dalších výstav, které byly realizovány ve třech galerijních budovách – Uměleckoprůmyslovém muzeu, Pražákově a Místodržitelském paláci. Je tedy otázkou zda člověka, který navštíví bienále, počítat jako jednoho návštěvníka, či jej vynásobit počtem budov nebo počtem výstav, které zhlédne. Pressova matematika 1 člověk = 1 návštěvník se odrazila na návštěvnosti v roce 2016, kdy do jednotlivých budov zavítalo 5792, 4039 a 3036 návštěvníků (pro porovnání v roce 2012 uvádí výroční zpráva Moravské galerie návštěvnost bienální přehlídky 31 835 lidí a v roce 2014 dokonce 39 618 lidí).

V roce 2018 bienále dostalo co do výstavních sálů přibližně stejný prostor, odehrávalo se však jen v jediné budově – Uměleckoprůmyslovém muzeu – a to i v místnostech dříve věnovaných stálé expozici, která byla před rekonstrukcí budovy deinstalována. V daném ročníku zhlédlo bienále, které tehdy úspěšně kurátorovalo kreativní sdružení OKOLO, 12 120 diváků. Spolupráce mezi kurátory a institucí probíhala bezproblémově a podařilo se ji nastavit tak, aby byla přínosná pro obě skupiny, nicméně ve výsledných číslech přestala přehlídka návštěvnicky vystupovat z řady ostatních výstav: další významné projekty z roku 2018, konkrétně Paneland: největší československý experiment a Josef Šíma: Cesta k Vysoké hře zhlédlo 26 979, respektive 15 560 návštěvníků. Byť nelze úspěch výstav jednoduše přepočítávat na návštěvníky ani na prostředky do nich vložené, stála galerie po posledních ročnících před další otázkou: komu je bienále vlastně určené? Má to být akce zprostředkovávající grafický design širokému publiku, nebo oborová přehlídka, která je přínosná hlavně pro odborníky?

V roce 2020, kdy se měl konat následující ročník Bienále Brno, se budova Uměleckoprůmyslového muzea, které dříve dlouhodobě tvořilo hlavní zázemí přehlídky, rekonstruovala. Moravská galerie se však přihlásila k zakladateli bienále. Pokusila se o napravení vztahů se Sdružením Bienále Brno a ve spolupráci s ním připravila výstavní projekt RAJLICH 100, kterým připomenula stoleté výročí narození zakladatele Bienále Brno Jana Rajlicha st. Cílem výstavy v Pražákově paláci bylo představit analytický výběr z Rajlichovy celoživotní tvorby, autoři výstavy, Marta Sylvestrová a Ondřej Chrobák, vycházeli z Rajlichovy pozůstalosti, jejíž podstatnou část zařadila Moravská galerie do svých sbírek. Kromě toho proběhla v Místodržitelském paláci mezinárodní výstava 100 × 100: Hommage Jan Rajlich, připravená Janem Rajlichem ml. a Sdružením Bienále Brno, jež představila 100 původních autorských plakátů, vytvořených na základě výzvy stovkou designérů z 30 zemí světa jako poctu Janu Rajlichovi st., který zesnul v roce 2016. Galerie se taktéž angažovala v odhalení Rajlichovy pamětní desky od Martina Skalického, jež se nachází na Jiráskově ulici, v domě, kde Raljich st. žil. Byť se v případě Rajlichovských výstav jednalo o dlouhodobě plánovanou akci, daný rok by pravděpodobně kvůli pandemii covidu organizaci mezinárodní přehlídky zkomplikoval či zcela znemožnil.

Nejistá budoucnost

Další Mezinárodní bienále grafického designu mělo v Brně proběhnout letos, o jeho přípravách se však nemluvilo a již dříve přestal fungovat organizační výbor. Že se výstavní strategie Moravské galerie ubírá jiným směrem, je patrné dlouhodobě: instituce se v poslední době zaměřuje na prezentaci vlastních sbírek, pozůstalostí (jako v případě Jana Ralicha st., aktuálně je zpracovávána pozůstalost Jiřího Rathouského) a i hlavní výstavní projekty mají mít podle Jana Presse jiný charakter: Mají trvat rok a déle a po tuto dobu s nimi instituce plánuje aktivně pracovat. Tato strategie byla zřejmá i v listopadu loňského roku, kdy se po rekonstrukci otevřelo Uměleckoprůmyslové muzeum s novými expozicemi a výstavami, přičemž galerie avizovala, že hlavní retrospektivní výstava věnovaná designéru Jiřímu Pelclovi zde bude k zhlédnutí až do února 2023.

Konkrétní plány, jak přistoupit k bienále, zveřejnila galerie v tiskové zprávě publikované 21. 4. 2022. Píše se v ní, že „Moravská galerie zvažuje a připravuje přechod Bienále Brno na on-line platformu, která je pro současný grafický design relevantní a vede (…) i k větší odpovědnosti za životní prostředí“. Zde je třeba zmínit, že Moravská galerie si může takovýto krok legislativně dovolit: organizace bienále není zakotvena v jejím statutu, nicméně o přístupu k bienále, jeho financování i o plánovaných změnách vedení galerie jednalo se svým zřizovatelem. Součástí úvah nad letošním výstavním plánem byla též snaha reagovat na situaci způsobenou pandemií covid-19, jež zkomplikovala mobilitu. Svoji roli mohla hrát i finanční stránka akce, od svého zřizovatele Ministerstva kultury sice galerie dostávala v bienálových ročnících zvýšený příspěvek, ten však v posledních letech ani z poloviny nepokryl náklady potřebné na akci, kterou bienále v předcovicových dobách bylo; konkrétně se jednalo o 1,5 až 2 miliony korun, rozpočet bienále se pohyboval mezi 4 až 5 miliony. Zbytek prostředků poskytovala galerie z rozpočtu na výstavy či sháněla z jiných zdrojů, avšak výtěžky ze vstupného bývaly v celkovém rozpočtu zanedbatelné a privátní sponzoři na podporu bienále téměř neslyšeli. Pro srovnání poslední Pražské Quadriennale trvalo 10 dní a jeho rozpočet činil kolem 66 milionů korun.

Po tiskové zprávě následoval dopis Ministerstvu kultury iniciovaný grafickými designéry a zmíněná petice, za kterou stojí mimo jiné Radim Peško, Tomáš Celizna a Adam Macháček: petice je uveřejněna na stránkách brnobienale.org, kterou trojice původně založila k prezentaci ročníků, jež pro bienále připravila. K tématu vyšel článek „Nezodpovědný krok. Bude nám chybět. Grafici reagují na rozhodnutí Moravské galerie zrušit Bienále grafického designu“ a rozhovor s Alanem Zárubou na Czech Design, brněnskému bienále byl věnován i jeden díl pořadu Akcent v Českém rozhlase. Na 25. června je plánované veřejné setkání. To se nemá odehrávat v Brně, ale v Praze, a bylo avizované na zmíněném webu brnobienale.org. Moderovat jej bude Pavla Pauknerová, bienále mají představit tvůrci, kteří se na něm v posledních letech podíleli, konkrétně Aleš Najbrt, trojice Peško – Celizna – Macháček a Adam Štěch, Jan Kloss, Matěj Činčera (dříve sdružení OKOLO) a Marta Sylvestrová. O organizačních, finančních a institucionálních parametrech bienále nemá promluvit současný ředitel galerie Jan Press, ale jeho předchůdce Marek Pokorný, Jan Rajlich ml. či jiný zástupce Sdružení Bienále Brno není v programu uveden (program byl dne 21. 6. z webu stažen). Podle Radima Peška je cílem setkání akci zachránit a najít způsob, jakým to udělat.

Hledání cest se však nebrání ani Moravská galerie. Podle jejího ředitele by galerie ráda předala organizaci přehlídky nezávislému subjektu a pokud bude mít instituce relevantního partnera, jakým bylo například v roce 2020 Sdružení Bienále Brno, je otevřená další spolupráci. Takovýmto subjektem by se mohlo stát BRNO 2028, respektive kandidatura Brna na Evropské hlavní město kultury, jehož koncepci v úzké spolupráci se zástupci odborné i široké veřejnosti připravil tým pod vedením programové ředitelky Marcely Strakové. Brněnské zastupitelstvo již schválilo koncepci a vizi brněnské kandidatury, jejíž součástí je také návrh na vytvoření mezinárodní nadace Brno Biennale Foundation, jež by sídlila právě na Brněnském výstavišti zmiňovaném v úvodu textu v souvislosti s Janem Rajlichem st. a založením bienále. BRNO 2028 chápe současnou situaci jako příležitost k redefinování podoby bienále, ke zvážení jeho významu nejen na úrovni ministerstva, ale také k zapojení vedení města Brna i jeho obyvatel, ke hledání společné sdílené vize, ke kladení otázek nad globálním i brněnským významem bienále, i jako příležitost k propsání bienále do každodennosti všedního dne. K plánům BRNO 2028 vyšla dne 21. 6. 2022 tisková zpráva.


Tento text není zprávou vyčerpávající. Mnohé informace se do něj nevešly a záměrně upozorňuje na okamžiky, které byly pro bienále problematické. Chce tak mezi řádky naznačit, že ani v minulosti nebylo jasně dané, jak má bienále grafického designu vypadat či kdo a jak jej má organizovat. Můžeme to však číst jako zprávu dobrou. Právě proměnlivost přehlídky ukazuje, že současný stav není zas až tak zcela novým nebo tragickým a že právě vyjednávání o podobě grafického bienále je cestou.

Autorka pracovala v letech 2004–2010 v Moravské galerii jako galerijní lektorka a v letech 2015–2019 jako náměstkyně pro vnější komunikaci. 

Foto: KIVA, Archiv Moravské galerie v Brně.

Silvie Šeborová | Vystudovala dějiny umění na Filozofické fakultě MU v Brně. V letech 2005-2010 a 2016–2022 působila v Moravské galerii v Brně (v lektorském oddeělení a posléze jako náměstkyně pro vnější komunikaci). V roce 2008 založila Artalk.cz, který vedla do roku 2015. Působí jako kritička a kurátorka umění.