Artalk.cz

Může monstrum mluvit?

Nejistota, nebinarita a queerness nejsou jen pojmy, které současné umění stále častěji vtahuje do veřejného prostoru, ale také užitečné koncepty, které pomáhají ustanovit nové epistémé. František Fekete píše o nutné proměně a překážkách, které je třeba zdolat, jak je popisuje v nové knize Can the Monster Speak? Paul B. Preciado.* 

Může monstrum mluvit?

Nejnovější kniha Paula B. Preciada je úplným záznamem autorské přednášky, kterou vyslovil před École de la Cause Freudienne v roce 2019. Ta vzbudila v psychoanalytické obci značný rozruch. V Preciadově úvodu se dozvídáme, že jeho nedokončená řeč byla doprovázená rozhořčenými a útočnými poznámkami v sále a že v následujících měsících se její spontánní záznamy virálně šířily na intelektuální a queer scéně spolu s jejími neúplnými přepisy. Vzhledem k této situaci se Preciado rozhodl publikovat její kompletní znění. Ač přednáška byla původně mířená do úzkého psychoanalytického diskurzu, kniha nabízí skvělý úvod do východisek autorova intelektuálního i osobního života a nastiňuje jeho radikální pohled na queer politiku těla, genderu a pohlaví.

Jako non-binární osoba a trans muž se Preciado na základě vlastní životní zkušenosti ztotožňuje s monstrem jako s kategorií, kterou heteronormativní společnost vytěsnila na okraj subjekty nenáviděné fascinace. Preciado nečeká odpověď na otázku, zda může monstrum mluvit, ptá se: Jak by dále měli mluvit ti, kdo mu jeho klec postavili?

Onou klecí, kterou Paul B. Preciado ohledává, je klec psychoanalýzy. Podle vlastního přirovnání předstupuje před společnost psychoanalytiků (École de la Cause freudienne ve Francii) jako opice z Kafkovy povídky Zpráva pro jistou Akademii (1917), která přijala lidskou subjektivitu, aby přežila své zotročení. Stejně jako Kafkova opice nepopisuje emancipaci, ale kritizuje negativní důsledky antropocentrického humanismu, Preciado se vrací k osobnímu příběhu existence non-binárního těla a trans osoby v režimu heteronormativního patriarchátu. Tento diskurz podrobuje pečlivé historické kritice. Obnažením klece obrací pozornost k vězniteli: Pokud je jím epistemologický diskurz pohlavní diferenciace, potom je podle něj psychoanalýza vědou o podvědomí tohoto věznitele.

Preciadova kniha Can The Monster Speak? je exaktním ponorem do historického diskurzu utváření a udržování normativu genderové binarity a pohlavní diferenciace. Podle Preciada nejsou tyto kategorie přirozené ani symbolické, ale jsou výsledkem epistemologické politiky těla, která se historicky proměňuje. Toto schéma je od čtyřicátých let dvacátého století v krizi, nejenom díky hnutím identitární politiky, ale také kvůli vědeckým datům, kterými nás Preciado stručně, ale pečlivě provádí. Ukazuje, jak je systém binární opozice vynálezem osvícenství, neboť až do té doby převládal spíše hierarchický model jednoho pohlaví – podle nějž jsou ženy vlastně nedokonalí muži, pohlavní orgán je pak jen jeden ve dvou různých „stavech“.

„There are no sexual organs, only colonial enclaves of power.“

Kromě vhledu do diskurzivního rámce je to však i kniha výrazně osobní, poetická a krásná. Její druhou rovinou je Preciadova fragmentovaná autobiografie. Základem je popis tranzice jako znovuzrození a dekolonizace těla. Tranzice je únikem z heteronormativity, ale každý únik je zároveň vstupem někam jinam. V Preciadově případě je to vstup do prostoru nebinarity, kde jsou normativy genderu a pohlavní diferenciace rozpuštěny a dekonstruovány. Autor na vlastním těle popisuje proces tělesné a identitární tranzice jako symptom společenské změny, v níž se podle něj už nevyhnutelně nacházíme. Tranzice je tu synonymem pro změnu vědeckého paradigmatu: Staré epistémé je přepisováno novým, neurčeným binaritou. Nánosy historických kategorií, které jsou v nás silně zakořeněny, pomalu schnou a odpadávají. Vidět je to na různorodých způsobech, jakými se proměňuje náš vztah k vlastním identitě, tělu nebo genderu. Je čím dál více fluidní ve vztahu ke společenským očekáváním a přijímá proměnlivost jako základní prvek společnosti i světa obecně. V tomto ohledu je stěžejní kategorie queer: nenormativní přístup k sobě i druhým, bez nutnosti tuto jinakost definovat skrze sexualitu, pohlaví či jiné kategorie, které ukotvují, spíše než by otevíraly diverzitu souvztažnosti.

„I do not believe that heterosexuality is a sexual practice or sexual identity but, like Monique Wittig, a political regime that reduces the sum total of the living human body and its psychic energy to its reproductive potential, a position of discursive and institutional power.“

Nemůžu pokračovat dál bez přiznání vlastní pozice pochybujícího subjektu, ale také jako queer osoby Preciadem popisovaného nového epistémé: identity v mužském těle emancipující se skrze hledání vnitřní feminity, objevující demi- a bisexualitu, hledající nenormativní znaky maskulinity. Jako potomek koloniální modernity, kterou Preciado skrze psychoanalytickou společnost napadá, jasně cítím, že maskulinita také musí být na startovní čáře tohoto nového epistémé a musí se spolu s ním proměnit. Touto startovní čárou je přitom neustále proměňující se feminismus. Cítím se hodně osvobozeně a trochu pokrytecky. Ale s Preciadem souhlasím, že svoboda (freedom) je ona možnost úniku, zatímco volnost (liberty) znamená se zodpovědností neustále vynalézat zkušenost svobody, konstruovat ji a přetvářet.

Pro Preciada je tělo mutující somatheque, živoucí politický archiv. Jako takový jeho samotné tělo svědčí o omezenosti binarity oproti myriádě variací queer existencí. Tranzice je potom chápána jako techno-šamanistický proces. Podle Preciada každý, kdo se ponoří do introspekce vlastních tužeb, se může stát queer. Je to cesta fluidní identity, cesta, jejíž cíl je už dávno v nás – „to be radically alive“. Vždycky jsem se cítil být opravdu naživu mimo normativní kategorie. Internalizovaný strach a nejistota mi bohužel do dnešního dne nedovolují tento ideál každodenně naplňovat. Připojují se ale i společenské nároky, které vytvářejí pandemii normativů, jež není vždy lehké ze sebe setřást.

Jelikož i toto by Preciado chápal jako násilí staré epistémé, vyzývá psychoanalytickou společnost, před kterou stojí, aby vytvořila nový kognitivní rámec, který nebude dále přiživovat patriarchálně-koloniální společenskou strukturu. Vyzývá její členky a členy, aby se stali monstry, aby se pokusili přetvořit společnost, kterou jednou vytvořili. V základu tohoto nového kognitivního rámce už nebude zakořeněna myšlenka binarity genderu a sexuální diferenciace. S odkazem na teorii vědeckých paradigmat Thomase Kuhna je totiž stávající epistémé efektivní jen do momentu, kdy začne vytvářet víc problémů, než zvládá řešit. V tomto okamžiku přichází na řadu často bolestná výměna (onu bolest v současnosti reprezentuje například vzestup revizionistických, tradicionalistických a populistických politických tendencí). Změna paradigmatu je však podle Preciada nevyhnutelná. Queer je totiž kategorie počítající se svou vlastní proměnlivostí. Jedině tak může utvářet prostor pro existence, jež chtějí být radikálně naživu.

„… life is mutation and multiplicity. You need to understand, that the future monsters are also your children and your grandchildren.“


Paul B. Preciado, Can The Monster Speak? A Report to an Academy of Psychoanalysts, Barcelona: Fitzcarraldo Editions, 2021.

Ilustrace: František Fekete

 

* Na Artalku najdete recenzi Preciadovy knížky Pornotopie z roku 2017. Matěj Pavlík a Lucie Rosenfeldová se rozhodli psát o autor*ce pod dřívějším jménem Beatriz Preciado, pod nímž byla knížka v roce 2014 vydána v prvním anglickém vydání. Pozdější vydání (od r. 2015) již nesou jméno Paul B. Preciado.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *