Knihovnička: K Pornotopii Beatriz Preciado

Příspěvek Lucie Rosenfeldové a Matěje Pavlíka pro Knihovničku přibližuje knihu Pornotopie od Beatriz Preciado zabývající se provázaností současného ekonomického systému, schématů vědění a konstrukce vlastní tělesnosti. Preciado je vlivnou osobností na umělecké scéně aktualizující pojem biopolitiky v současných kontextech a ve svých textech řeší především otázky identity, architektury, pornografie a sexuality.

K Pornotopii Beatriz Preciado

Beatriz Preciado odmítá spolupráci s archivem společnosti Playboy. Tato mediální společnost zřizuje archiv, jehož depozit částečně zveřejňuje jako placenou službu či poskytuje možnost navštívit fyzický archiv v Los Angeles pod podmínkou jejich revize budoucího výzkumu. Většina akademických textů, jež by se daly označit za Playboy studies, tak vznikla pod kontrolou právníků společnosti Playboy a každý takový artefakt je tedy spíše hagiografií společnosti nežli historickým dokumentem. U zrodu knihy Pornotopie autorky Beatriz Preciado tak stálo zavržení spojenectví s korporací a také otázka, jak se dnes mění a navrhuje samotná architektura vědění.

Beatriz Preciado interpretuje Playboy jako „pop-architecture studio“, ve kterém jeho zakladatel Hugh Hefner designuje nejen nové interiéry, ale také nový typ erotické utopie a maskulinity. Prostředí se skrze médium časopisu dostává z pozadí fotografie do popředí a erotickou sílu otevírá novým formám organizace “společenského”. Muž čte i performuje zároveň. A především dále produkuje. Jakoby Hefner pochopil, že k utvoření nového maskulinního subjektu je potřeba navrhnout a šířit celé nové habitat.

Kulatá, kůží potažená postel, do níž se vejde více než šest osob, je neoddělitelným atributem majitele podniku Playboye. Toto na míru navržené rotující zařízení stojí podle Preciado v centru Hefnerovy pornotopie. Hefner je schopný (s pomocí amfetaminů) ze své postele téměř nonstop ovládat mediální korporaci, sledovat a kontrolovat dům, produkovat články, obrazy i videa. Autorka mluví o jakémsi inkubátoru maskulinity, který s venkovním světem propojují kabely. Jako by měla horizontalita Hefnerovy postele sílu překonat tradiční polarity v dělení práce/volný čas, soukromé/veřejné, vnitřek/vnějšek. Design-technologie i farmaka, jakožto protézy nové maskulinity, umožňují – stejně jako kdysi u válečných veteránů – emancipaci.

Pornotopie Beatriz Preziado je komplexním pojednáním o provázanosti tehdejších emancipatorních myšlenek a počátků farmako-pornografického systému. Rozsáhlými popisy nalezených artefaktů z Playboye rozkrývá komerčnost této “nové svobody subjektu” v závislosti na její prodávanou topologii. Neboť – jak autorka ukazuje – co se zdá být svobodným pohybem ideje, se často odehrává právě v trajektoriích farmaceutického protokolu či v žánrových kulisách pornografického průmyslu.

Akt odmítnutí spolupráce s archivem společnosti Playboy je důležitý pro zkoumání přístupu Beatriz Preciado k její vlastní akademické praxi. Ve své předchozí knize Testo Junkie nahlíží své tělo jako kulturní a politický archiv. Skrze somatičnost spojuje, co mělo být neustálou externalizací odcizeno. Vnitřní hranice těchto archivů nejsou něčím fixním, tak jako tělo není odděleno od svého prostředí kůží. Vstup do archivu může znamenat přijetí farmaceutických protokolů nebo v případě Playboye závislost na rozhodování právních skupin společnosti o tom, co může být v průběhu výzkumu rozvíjeno a jak má být nastavováno samotné čtení jednotlivých artefaktů vyjímaných z krabic.

Pornotopie zkoumá na konkrétním příkladu společnosti Playboy jak podmínky korporací podmiňujících veřejný archiv, tak odhaluje, kde se samotná badatelská činnost podílí na produkci vědění, aniž by si přiznala svou provázanost s koloniálním, sexuálním a ekonomickým uvažováním. Preciadino prostupování hranic uvnitř archivů se v tomto kontextu spoluviny stává aktem její epistemické neposlušnosti.

---

Ilustrace: Lucie Rosenfeldová a Matěj Pavlík