Jak tvořit v kultuře udržitelně? Záznam panelové diskuze

Ve čtvrtek 2. 6. 2022 proběhla v prostorách Paláce Akropolis diskuse, kterou spoluorganizoval Artalk. Navazovala na aktivity neformální skupiny kulturních pracovníků a pracovnic, kteří už dva roky diskutují o formátech nerůstu v kultuře, jejím provozu i zázemí. V dubnu zaslala skupina otevřený dopis ministru kultury Martinu Baxovi, v němž jej iniciátoři upozorňovali na fakt, že současný stav je dlouhodobě neudržitelný. Panelové diskuse s ministrem Baxou se zúčastnila Johana Lomová ze Spolku Skutek, programový ředitel organizace Nová síť Petr Pola a ředitel slovenského Fondu na podporu umenia Jozef Kovalčik. Moderovali ji redaktorka Artalku Anna Remešová a Ivan Buraj, umělecký ředitel brněnského HaDivadla.

Nerůst uvedli v začátku moderátoři večera Anna Remešová (Artalk) a Ivan Buraj, umělecký šéf a divadelní režisér HaDivadla, jako inspirativní ideu, která se staví kriticky k představě o neustálém hospodářském růstu, který ale není na planetě s omezenými zdroji možný. Nejedná se však o ne-produkci, nebo degres, ale pokus o nastavení takových podmínek pro tvorbu (nové výstavy, divadelní představení, filmy, literatura atp.), které zajistí udržitelné fungování pro všechny aktérky a aktéry kulturního dění. Iniciátoři dopisu nerůst popsali jako „[a]lternativu vůči současnému stavu, který plošně uplatňuje ekonomické náhledy, [již] vidíme v důrazu na životní prostředí, spokojený život, smysluplnou práci, vzájemnou péči a kvalitu vztahů.“

Největší část debaty se točila kolem koncepce statusu umělce. Státní kulturní politika a komponenta v rámci Národního plánu obnovy totiž sice počítá s ustanovením statusu umělce, na nějž by měla být navázána řada dalších kroků, týkajících se nejen zajištění sociálních opatření, dosud však neproběhla žádná konzultace se zapojením odborné veřejnosti. Přitom, pokud by chtělo ministerstvo vše schválit ještě v tomto funkčním období, musel by Baxa do konce příštího roku (2023) mít sepsaný návrh příslušného zákona. Status umělce (a umělkyně) by měl řešit, jak zástupce tvůrčích profesí definovat a jak smysluplně nastavit jejich podmínky fungování v profesionálním umění, které se liší od podnikání v jiných profesích.

Pro zjednodušené vysvětlení toho, jak složité téma to je, lze odkázat například na koncept autorizace Komory architektů, který s sebou nese mnoho problémů: není příliš inkluzivní, navíc je monopolizované skrze jednu profesní organizaci, atp. Status umělce by měl být nastaven jinak, měl by kompenzovat fakt, že vůbec samotná umělecká (a některé podpůrné a doplňující) aktivita je vysoce riziková a nestálá, většina tvůrců a tvůrkyň pracujících jako OSVČ je tak nucena produkovat neustále bez možnosti odpočinku, sebereflexe či skloubení profesního a osobního života. Problémy se naplno vyjevily v době pandemické krize způsobené onemocněním covid-19, když ministerstvo kultury zjistilo, že nemá nástroj, jak podporovat cíleně právě kulturní pracovnice a pracovníky.

Mimo to je status umělce důležitým nástrojem i pro jakékoliv další podpůrné kroky ministerstva či místních samospráv: státní orgány by tak mohly zjistit vůbec základní statistické informace, které jsou třeba pro rozhodování o řízení rezortu. Dosud totiž ministerstvo neví, kolik lidí v sektoru živého umění působí, jaký mají příjem, vzdělání, zázemí, a nemá ani další důležité informace, jež mohou pomoci připravit například podporu pro řešení výše podpory na mateřské anebo důchodů těchto speciálních „OSVČ“. Právě zmapování kulturního sektoru se pak má stát dalším důležitým bodem Národního plánu obnovy.

Mezi další témata diskuse s ministrem kultury pak patřila otázka restrukturalizace financování živého umění skrze dotační výzvy. Hlavním problémem, který iniciátoři diskuse formulovali na základě výsledků dotazníku, který rozeslali signatářům jejich dopisu, patří omezení a byrokracie spojené s jednoletým cyklem grantů. To je reálně jedním z hlavních zdrojů vyčerpání a často i vyhoření jedinců činných na nekomerční, nevýdělečné kulturní scéně. Reálně totiž fiskální rok kulturní organizace, jejíž značná část příjmů je typicky tvořená právě dotacemi ze státního rozpočtu, začíná cca v březnu, když jsou zveřejněny rozhodnutí grantových komisí, v dubnu či květnu přistanou peníze na účtu (loni tomu bylo dokonce v některých případech až v červenci), do konce prosince pak musí proběhnout vše, co je třeba vyúčtovat. Rok se tak smrskne na sedm až osm měsíců, zbytek tvoří nejistota a otázky, jak zaplatit nájem prostor, které jsou pro udržení aktivit třeba, lidí, kteří živé umění tvoří, a obecně financí na udržení činnosti. O možnosti osobního rozvoje anebo větších investic pak není možné uvažovat vůbec, nehledě na to, že neustálá nejistota, co bude příští rok, znemožňuje i etablovaným projektům a institucím jakékoliv dlouhodobé plánování. Na samotnou výši rozdělovaných peněz pak letos upozornili sami členové a členky komisí pro profesionální umění v dopise ministru Baxovi s tím, že krácení rozdělovaných prostředků kleslo oproti loňskému roku o 30 %, což dohromady s rostoucí inflací činí zásadní pokles, který nemusí řada subjektů vůbec „přežít“.

Otázky moderátorů směřovaly také na možnou transformaci Státního fondu kultury, který je dlouhodobě sice funkční, ale reálně rozděluje jen minimální částky ve výši několika desítek tisíc. Odpovědi ministra na tyto a další otázky, které zazněly, spolu s mnoha zajímavými postřehy všech zúčastněných (včetně publika) najdete v záznamu debaty, jenž zajistil Artyčok.TV.

Zmíněným tématům se bude Artalk dále věnovat podrobněji v podcastovém seriálu Továrna na kulturu 2, který začne vycházet na podzim letošního roku jako pokračování loňské série o kulturní politice. Lze také sledovat speciální programy k otázce udržitelnosti (nejen) v kultuře, jež připravují brněnské HaDivadlo, veřejný dům Hraničář v Ústí nad Labem (aktuálně zde 10. června proběhne panelová diskuze o pracovních podmínkách v kultuře v regionech), PLATO Ostrava, Synth Library Prague anebo také ND Talks, diskusní pořad Činohry Národního divadla, který mapuje sociální a finanční situaci v oboru.