Delty řečišť a rozbouřená vlna

Zpracování ekologických a enviromentálních problémů v umění je téma, jemuž je věnována větší pozornost až v poslední době. Právě na tento fakt upozorňuje ve své nedávno vydané knize Řečiště a vlna Ondřej Navrátil. Tereza Špinková patří k těm, kteří se tomuto tématu věnují naopak dlouhodobě, a v recenzi poukazuje na nejasnosti a chybějící ponor, ale také doceňuje samotný fakt, že přehledová knížka u nás vyšla.

Delty řečišť a rozbouřená vlna

V roce 2018 vyšel na Artalku článek od Anny Remešové nazvaný Společně vstříc katastrofě, který se zabýval současnými ekologickými přístupy v českém a slovenském umění. V té době u nás vyšly dvě výzvy, které se vztahovaly k ekologickému provozu institucí a k současným otázkám ohledně klimatické krize: 2000 slov v čase klimatických změn a Prohlášení kulturních institucí k vyhlášení stavu klimatické nouze. Anna Remešová se v textu ptala, jak v této krizové situaci přemýšlet o umění, a naznačovala, že orientace v proudu ekologického umění je spojená s určitými nesnázemi: „Hledat takové umělce je poměrně náročný úkol, protože je třeba pátrat po jednotlivých dílech.“ Tento citát zmiňuje i Ondřej Navrátil v loni vydané knize Řečiště a vlna nesoucí podtitul České umění a environmentální problematika na počátku 21. století. Publikace se právě tento úkol snaží naplňovat a v časové linearitě tak navazuje na autorovu dřívější knihu Zelené ostrovy: české umění ve věku environmentalismu 1960–2000 (2018). Obě knihy ukazují, že umění zabývající se environmentálními otázkami u nás má určité kořeny, které poskytují podporu současnému většímu zájmu, byť konkrétní témata (ať už je to péče o krajinu, mimolidské bytosti, či klimatická krize) se proměňují i v závislosti na společensko-politickém diskurzu.

Čtivý příběh téměř o dnešku

Podle podtitulu nově vydané knihy by se dalo očekávat, že publikace bude směřovat především k posledním dvaceti letům, z celkem značné části se ale navrací i k autorům v předchozí knize zmíněným nebo opomenutým. Podle Navrátilových slov „studie tak není jen pokračováním Zelených ostrovů, ale také je doplňuje a rozvíjí“. Kniha je pomyslně uzavřena rokem 2018 (s drobnými přesahy do let následujících), tedy dobou, kdy na ní autor začal pracovat. Tento rok je pro Navrátila důležitým milníkem: Podle něj právě kolem tohoto roku došlo k vzedmutí zájmu (oné vlně v názvu) o environmentální témata v umění. Řečiště chápe jako kontinuálnější proudy, jakkoliv různorodé, z nichž tato vlna pramení. Z velké části se tak věnuje období druhého desetiletí 21. století, ve kterém lze sledovat větší zájem o dané náměty a jejich rozvrstvení do rejstříku obsahujícího jak intimnější zpovědi týkající se souznění s přírodou, tak i aktivističtější a političtější polohy.

Kniha má něco přes 300 stran, nepřehlédnutelnou ji činí silná gramáž papíru, a text je doplněn mnoha barevnými reprodukcemi uměleckých děl. Co je zásadní, že se dobře čte: Pokud ji čteme lineárně, před očima nám ubíhá vesměs poutavý příběh nedávné minulosti, s většími či menšími zastaveními u konkrétních oblastí, autorů a děl. Tento příběh je atraktivní i kvůli tomu, že jsme jeho součástí, jelikož zasahuje do dnešních dnů. Většina zmíněných autorů je mladšího věku, jsou stále aktivní, a kniha tak slouží jako základ pro zkoumání aktuálních otázek, které se objevují v současné společnosti i v umění. Řečiště i vlnu lze číst i na přeskáčku, což umožňuje i neustálé prolínání a opakování témat a jmen, graficky barevně odlišený úvod a závěr pak dá čtenáři dobrý základní vhled do tématu.

Naznačený příběh tedy sleduje historickou linku. Jako důležitou pro pochopení umělecko-teoretického dění posledních dvaceti let vnímám především první kapitolu shrnující tendence, které se objevovaly paralelně se zkoumanými řečišti, a to v českém i zahraničním umění. Jedna z jejích podkapitol „Čas udržitelnosti“ sleduje především zahraniční výstavy konané po roce 2000 a umělecká díla na nich prezentovaná (například Ecovention, Beyond Green, documenta 13). Další podkapitola nazvaná příznačně „Neantropocentrické terény“ se zabývá teoretickými proudy ve filozofii a environmentální etice, které následně našly své ukotvení i v umění (v zahraničí i u nás). Zdůrazňuje především spekulativní obrat ve filozofii a teoretika Timothyho Mortona či filozofku Jane Bennet. Zastavuje se také u kritického posthumanismu, s jehož myšlenkami pracují teoretičky a teoretici jako Rosi Braidotti, Donna Haraway či Bruno Latour. Další část první kapitoly popisuje umělecké reakce na klimatickou změnu a jejich teoretická východiska: dotýká se politické ekologie formulované T. J. Demosem a krátce se zastaví i u ekofeminismu. Otázka, do jaké míry tyto zahraniční teorie prosakují do českého kontextu, je v knize spíše jen naznačena (jsou zmíněny například výstavy Václava Janoščíka navazující na myšlenky objektově orientované ontologie či tvorba Pavla Sterce, pracujícího s texty Bruno Latoura). To může být dáno dvěma fakty, které rozvíjím dále: 1) Obecně otázka, jak a jestli umělci pracují s teoretickými koncepty, je problematická, odpověď by bylo možné získat například skrze více osobních výpovědí. 2) Kniha se soustředí – spíš než na institucionální zázemí, výstavy, působnost spolků a teoretiků – přímo na umělecká díla, což je způsob, který ale může některé kontexty, týkající se například okolností vzniku děl a jejich prezentace, opomíjet.

Michal Kindernay, Heliophilia #56, still z videa, 2015

Klima, krajina a výchova – kdo chybí?

Ústředních šest kapitol je zaměřených více analyticky a popisně. Soustředí se na jednotlivé autory, které Navrátil umisťuje do těchto řečišť. Pět z nich má zřetelnější záběr – první z nich se soustředí na zviditelňování neviditelného skrz různá média. Navrátil se v ní vrací zpátky do minulosti, zmiňuje citlivou práci Olgy Karlíkové (zřejmě tak navazuje na kritiku recenzí Zelených ostrovů, které Karlíkovou připomněly) a její kresby ptačích zpěvů. Následně se (poněkud skokově) zabývá především prací Michala Kindernaye. Ten se znečištěním a zaznamenáváním proměn klimatu a procesů životního prostředí věnuje soustavně a dlouhodobě. Pokud bychom však zůstali u zvukového znečištění a dalších interpretací proměn krajiny kolem nás, je otázkou, proč není v knize větší prostor dán i například Pavlu Mrkusovi či Tomáši Šenkyříkovi.

Kapitola „Jiné krajiny“ směřuje k mapování činností umělců, kteří environmentálně a aktivisticky pečují o konkrétní místa. Zmíněna je skupina Ládví, projekt Agrosquatting Jany Doležalové a Štěpána Plátka, krajinné akce Jana Ambrůze a Kravín Lenky Dolanové. „Černé země“ se soustředí na umělce, kteří se vztahovali a vztahují ke krajinám zničeným těžbou uhlí. Vrací se zpátky do minulosti k fotografovi Josefu Sudkovi, zmiňuje umělkyně Zdenu Kolečkovou, Dagmar Šubrtovou a projekt Na pomezí samoty.

Jakým způsobem lze umění propojovat s edukací, otevírá kapitola „Mezi uměním a výchovou“, která popisuje činnost Jiřího Zemánka a Tomáše Hrůzy ve spolku Pilgrim – Potulná univerzita, aktivity Miloše Šejna v ekologickém centru Sluňákov a ArtMill Barbary Benish. Zájem o jiné než západní myšlení zprostředkovává Navrátil skrze kapitolu Myšlení džungle, kde popisuje činnost Lukáše Rittsteina, Barbory Šlapetové a Otto Plachta. O jejich práci však píše, vzhledem k v aktuální diskuzi o postkolonialismu, z poněkud nekritické pozice. Tato kapitola má ukázat, že poznání jiných než západních kosmologií a holistického nahlížení světa přináší odpovědi na otázky po hlubším souznění s okolním světem. Závěrečná podkapitola zmiňující interpretace kultur národů třetího světa od Jiřího Zemánka a otevírající přemýšlení Eduarda Kohna či Eduarda Viveiros de Castro je však nedostatečná. Pouze v jednom odstavci Navrátil zmiňuje kritiku Rittsteina a Šlapetové od Lucie Rosenfeldové a Matěje Pavlíka v článku „Misionáři, etnografové, antropologové a konečně umělci“ na Artalku z roku 2020. V jedné větě zmiňuje, že „z toho posledního [tj. kulturního vykořisťování z pohledu Evropana] jsme oba autory v předchozím textu již vyvinili“. Nezdá se však, že dostatečně.

Poslední kapitola (v knize v pořadí třetí), kterou zbývá zmínit, stojí poněkud stranou od ostatních – zaměřuje se totiž zcela konkrétně na tři autory: Janu Doležalovou, Adama Vačkáře a Pavla Sterce. Na jejich vybraných dílech ukazuje různé pohledy a mnohovrstevnatost environmentální tvorby. Přestože je autonomnost a solitérnost těchto umělců a umělkyně zřejmá, šlo by i je zařadit do širších kontextů, jejich tvorbu šířeji interpretovat nebo vysvětlit, proč byli vybráni zrovna oni.

Nezřetelnost kolem výběru autorů je pro čtenářky a čtenáře poněkud matoucí – v knize jsem nenašla hlubší argumentaci pro Navrátilovy volby. V téměř posledním odstavci osmé kapitoly, která se týká především zmíněné vlny kolem roku 2018, autor píše: „Toto dění jsme si také ilustrovali prostřednictvím několika textů, projektů a výstav, které ale pochopitelně nebyly jedinými, a mohli bychom vedle nich postavit další, třeba i významnější.“ Další projekty pak Navrátil vyjmenovává pouze v poznámce pod čarou. Proč ale vybral zrovna ty, které zmiňuje, můžeme jen hádat. Zdá se, že postupoval poněkud schematicky – jak jsem zmínila výše, hlavním „zdrojem“ informací mu byla především samotná umělecká díla a to, co je na nich a skrze ně reprezentováno. Umění však nesleduje jen prvoplánovou ikonografii, umí abstrahovat a nebýt jen přímo popisné. V tomto kontextu pak, přestože bychom i mírně přesáhli rok 2018, chybí díla umělců, jako je například Darina Alster, Juliana Höschlová, Petra Janda, Barbora Kleinhamplová, Eva Koťátková, Matouš Lipus, David Přílučík, Jakub Tajovský, Lenka Vítková, Diana Winklerová, a i dalším by se slušelo dát větší prostor – například Vladimíru Turnerovi či Martinu Zetovi. Zmínit by šlo i galerie a uskupení, které toto téma rozvíjejí často koncepčněji než jednotliví autoři: Feministické instituce, Společnost Jindřicha Chalupeckého, Galerie Entrance, Galerie 35m2, Etc. Galerie, nebo i teoretičky a teoretici, jako je Zuzana Jakalová, Hana Janečková, Edith Jeřábková, Tomáš Knoflíček, Lukáš Likavčan, Mariana Serranová či Tereza Záchová.

Čtenář se s umělci seznamuje i skrze citace z osobních rozhovorů, které jsou určitým osvěžením k rozsáhlému poznámkovému aparátu i seznamu literatury a pomáhají dalším interpretacím zmiňovaných děl a práce tvůrců. A přestože se jedná o práci historickou a přehledovou, čtenář v průběhu čtení získává pocit, že by právě těchto „živých“ vstupů mohlo být i víc. Jejich existence by však požadovala poněkud jinou analýzu a jejich další interpretaci, na kterou (opět) bohužel není prostor.

Vladimír Turner, Funeral, still z videa, 2016. Video vzniklo v rámci projektu Frontiers of Solitude

Chybějící ponor

Důležité je zmínit autorovu pozici, totiž historika umění a pedagoga (učí na Pedagogické fakultě na Masarykově univerzitě v Brně), který pracuje spíše popisným způsobem a shrnuje tak „vybraná témata a autory, které jsem považoval za důležité či se mi jevili jinak zajímaví“. Jeho argumentace je vystavěná logicky a drží pohromadě, přesto je dobré vystihnout i úskalí, se kterými si publikace trochu neví rady. Anežka Bartlová, která recenzovala pro Art Antiquesv roce 2018 Zelené ostrovy trefně popisuje, co knize scházelo a čím naopak je jedinečná. To, co jí nelze upřít, je právě její ojedinělost, a nejinak tomu zůstává i o pár let později při vydání druhé publikace: „Vzhledem k naléhavosti a všudypřítomnosti environmentálních témat už i v mainstreamových médiích je spíše překvapením, že je na poli historie umění kniha Ondřeje Navrátila teprve prvním ucelenějším přehledem.“ Přestože se jednoznačně tato vlna zájmu v našem prostředí objevuje – a autor i popisuje důvody, proč tomu tak je – dostupná překladová a domácí literatura, články, podcasty a rozhovory jako by postrádaly nějaké ukotvení, které Navrátilova kniha chce nabízet. Problém vidí Bartlová při hlubším zkoumání obsahu a způsobu psaní, ve kterém nalézá jen náznaky vlastní autorovy interpretace. Řečiště a vlna stejně jako Zelené ostrovy jakoby postrádají hlubší ponor. Otázkou je, nakolik je to záměrem – v určitých částech knihy totiž autorův názor přesto vyplouvá na hladinu a je tedy škoda, že se to neděje soustavně a přiznaně.

Navrátil v nově vydané publikaci zmiňuje, že recenzenti předchozí knihy „si povšimli, že jsem se nepřihlásil k žádné z možných definic ani se nepokusil rozvinout vlastní“. Autor mluví především o pojmovému aparátu a termínech ekologické či environmentální umění. „Z důvodů v zásadě stejných, tedy jejich neujasněnosti, povahové tekutosti a dobové podmíněnosti“ tak nečiní ani v nové knize, přesto na poslední stránce zmiňuje možnost „minimálně v obecnější mluvě“ považovat za aktuální pojem eco art, který slouží jako „nejsrozumitelnější pojem označující umění, které se zasazuje o harmoničtější fungování člověka na Zemi“. Zároveň uvádí obavu, že používání jednoho zastřešujícího termínu může být „spíše kontraproduktivní, protože vytváří dojem exkluzivity, rýsuje ostré hranice tam, kde nejsou, či zbytečně segreguje“. Pojmy a terminologie by si tedy zasloužily samostatnou kapitolu. Souhlasím s Anežkou Bartlovou, že například spojení „zelené tendence“ je až příliš vágní termín. Dalším zavádějícím pojmem je termín nelidské. Sice se jedná o překlad anglického nonhuman, pro jeho další významy v češtině se literatura poslední dobou kloní spíše k pojmu mimolidské (ten je v publikaci také přítomný, nelidské ale převládá a tyto termíny nejsou nijak odlišené). Nejde jen o názvosloví – jelikož Řečiště a vlna je první knihou tohoto typu u nás, musí Navrátil počítat s tím, že svými stanovisky určitý kánon toho, jak se bude o tomto umění bude nadále mluvit, vytváří.

Současné tsunami?

Když jsem minulé jaro psala Ondřejovi Navrátilovi s dotazem, zda již jeho nová kniha vyšla, odpověděl mi, že opravdu „cosi“ napsal. Myslím, že toto „cosi“ si zaslouží pozornost. Určitě lze mnohé vytknout, ale je jasné, že kdokoliv se bude chtít tímto tématem zabývat a nalézat jeho zdroje, prameny, řečiště, vlny a vzedmutí, má se kam obrátit a pochopit tak zřetelněji dnešní každodenní valící se tsunami. Publikace může sloužit jako základní kámen nebo i pedagogická příručka shrnující důležité myšlenkové zázemí, osobnosti a jevy, které se v nedávné minulosti odehrály a přispěly k většímu rozšíření povědomí o krizi klimatické i všech dalších, které budou již napořád s námi. Na mou otázku při rozhovoru pro pořad Akcent na Vltavě, zda Navrátil plánuje pokračování, odpověděl negativně. Zmiňoval především svoje limity i úskalí tohoto v podstatě kunsthistorického přístupu, jenž na současnost nelze zcela aplikovat. Přesto by, podobně jako byly Zelené ostrovy doplněny skrze Řečiště a vlnu, nová kniha svým způsobem také volá po dalším rozšíření. Způsob, jak se k němu postavit, by však vyžadoval hlubší společensko-politický ponor. Zvlášť pokud je naše budoucnost přímo úměrně propojená s klimatickou krizí, která tluče na chatrné teoreticko-umělecké dveře v podobě válek, sucha, záplav, tornád, zdražování energií, bytů, jídla a všeobecné nerovnosti.

Ondřej Navrátil, Řečiště a vlna. České umění a environmentální problematika na počátku 21. století, Brno: PedF MUNI & DexonArt, 2021, 320 stran.