Jedno dějství se čtyřmi aktéry

Francouzská Cena Marcela Duchampa si zatím drží oproti jiným oceněním současného umění tradiční model, kdy porota přidělí cenu jednomu finalistovi či jedné finalistce. Pro rok 2021 ji získala umělkyně Lili Reynaud-Dewar. Kateřina Štroblová, která navštívila výstavu finalistů v Centre Pompidou, se v textu zamýšlí nad výpovědní hodnotou vystavených děl, která podle ní spadají do „umírněného globalismu“.

Finalisté a finalistky Ceny Marcela Duchampa 2021 Lili Reynaud Dewar, Julian Charrière, Julien Creuzet, Isabelle Cornaro. Foto: © Jae-Ann Lee, © Studio Julian Charrière, © Tatouant Massé, © Musée Régional D’Art Contemporain Occitane / Pyrenees-Méditerranean. Zdroj: frenchculture.org

Cena Marcela Duchampa, nejprestižnější ocenění pro francouzské umělce či autory žijící ve Francii, zatím uniká trendu nesoutěžení či alternativních modelů výběru finalistů tak, jak to bylo například u letošní Turner Prize, jejíž laureáti byli vybíráni pouze z uměleckých kolektivů. Francouzský „Chalupecký“ se i po 21 letech stále drží zavedeného, tradičního uspořádání. Finálová výstava v Centre Georges Pompidou představuje čtyři autory – Juliena Creuzeta, Lili Reynaud-Dewar, Juliana Charrièra a Isabelle Cornaro, z nichž pak odborná porota vybírá vítěze. Letos byla oceněna Lili Reynaud-Dewar.

Někteří teoretici současného umění, jako například Richard Meyer v knize Co bylo současné umění (MIT Press, 2013), se domnívají, že existuje jakýsi „jazyk současného umění“, tedy globální umělecké tendence, které lze formálně charakterizovat jako styl. Pokud bychom se před návštěvou výstavy finalistů pokusili odhadnout témata, která v ní najdeme, zřejmě bychom tipovali postkoloniální přístup, téma ekologie a klimatické změny nebo komentář k současnému konzumnímu způsobu života. A nemýlili bychom se. Přehlídka odráží současné umělecké aktivity, které hovoří vysoce aktuální řečí. Neurazí, ale ani nenadchne a splyne s mnoha podobnými výstavami, což jen podporuje tezi zmíněnou výše.

Přestože přehlídku zaštiťuje jeden kurátor, a to Philippe Bettinelli, výstava prezentuje jednotlivé autory odděleně. Každý má vyhrazenu jednu obdobně velkou místnost čtvrté galerie Centre Pompidou. Prezentace se nijak neprolínají, všichni zde mají svůj prostor a nezasahují na „území“ toho druhého.

Pokud bychom hledali pojem, který se v textech věnovaných současnému umění vyskytuje nejčastěji, „výzkum“ by jistě zaujal jednu z předních příček (možná by soupeřil o první místo s „obratem“). (Pseudo)vědecké postupy jsou v umění již několik desítek let plně zakořeněny. Máme umělce-antropology, umělce-archiváře, umělce-etnology a další. Julian Charrière (* 1987) je „vědcem“ antropocénu, tedy epochy označující podle některých vědců nové geologické období planety, diametrálně odlišné od všech předchozích, neboť jeho podobu určuje činnost člověka.

Instalace Juliana Charrière, Centre Pompidou, 2021. © ADAGP, Paris, 2021

Tématem celé jeho instalace v Centre Pompidou s názvem Le Poids des Ombres (Hmotnost stínů) je uhlík a jeho různorodé podoby, v nichž se vyskytuje; jejich vzájemná proměna a koloběh v přírodě v souvislosti s aktuální klimatickou krizí. Uhlík se zde objevuje v podobě CO_2, tedy plynu zodpovědného za globální oteplování, ale také jako diamant užívaný jak ke zdobení šperků, tak k těžké, špinavé práci v hrotech rypadel těžících nerostné bohatství. Dále také ve formě černého uhlí, fosilního paliva, které zde reprezentuje oslnivá podlaha výstavního prostoru z leštěných antracitových desek. Možná trochu symptomaticky chybí v Charrièrově projektu uhlík jako základní součást živých organismů – ten ale materializuje v poetické a poněkud utopické části projektu, v níž bubliny plynu, zachycené po miliony let v ledovcích, nahrazuje molekulami oxidu uhličitého shromážděnými z dechu lidí.

Charrière užívá metody biologie, fyziky, ale i archeologie k odhalení vztahu člověka a ekosystému. Mnohdy pracuje ve vzdálených končinách země, v oblastech se zdánlivě neporušenou přírodou, kde pozoruje a napodobuje přírodní procesy. Otázkou je, nakolik umělec řeší svou vlastní uhlíkovou stopu. Jeho instalace jsou natolik vizuálně čisté a dokonalé, že je zřejmé, že věda je zde pouze pozadím, či spíše záminkou k estetickému pojetí tématu. Ostatně termín výzkum zde není na místě, neboť autor užívá již zavedené vědecké postupy, které nerozvíjí, ale vizualizuje.

Komplexní prostorová instalace Isabelle Cornaro (* 1974) zahrnuje sestavu objektů, nástěnnou malbu a krátký animovaný film Eyesore (2020), jenž zachycuje náhlé metamorfózy lidí v beztvaré, animální formy života. Tyto proměny se dějí zdánlivě bezdůvodně, nebo spíše díky kontaktu osob s věcmi, které je obklopují. Příslušníci lidské civilizace jako by zažívali pomalou a nenápadnou apokalypsu, která je pohltí, a zbyde po nich jen prázdná scéna.

Instalace Isabelle Cornaro, Centre Pompidou, 2021. Foto: © ADAGP, Paris, 2021

Svá díla Cornaro již několik let označuje jako „krajiny“: scenérie tvořené z podstavců a desek připomínají stylizovaná panoramata, která slouží jako platforma pro subtilní shluky artefaktů. I zde je v centru její expozice shluk jednoduchých dřevěných beden a soklů, seskupených ve středu místnosti, jejichž povrch pokrývají nejrůznější drobné předměty. Pozůstatky po konzumní kultuře, drobnosti, připomínající stánky bleších trhů. Haraburdí bez materiální hodnoty, ale zato obdařené sentimentem, v němž se dají nalézt i bizarní artefakty jako gumové napodobeniny částí lidských těl či hybridní živočichové.

Rovněž instalace Juliena Creuzeta (* 1986) zaplňuje celý vyhrazený prostor, společně se zvukem trubky avantgardního jazzového hudebníka Jacquese Coursila (1938–2020), který ji prostupuje a dodává jí melancholickou notu. Coursila a Creuzeta spojuje kromě dospívání na Martiniku také antikolonialistický postoj – a právě postkolonialismus artikuluje umělec ve svých objektech, videích a básních. Jeho křehké instalace propojují textilní prvky v podobě sítí z umělých vláken, odpadní materiály a organické přírodní elementy jako řídké žilnatiny tropických listů či kauri mušle, jimiž se zdobí obyvatelé Karibiku. Celá expozice tak připomíná subtilní skrumáž pozůstatků, které vydalo moře rybářům kdesi v jižních mořích a které tak výstižně opisuje Creuzetova poezie. Ta je často obsažena v názvech jednotlivých prací: „Blackness či Négritude, modrá, zelená, oranžová, jsem unaven…“. Z tohoto zádumčivého vysílení však diváka vytrhává svěží video zachycující současnost „v kostce“: člověk ve skafandru, obklopený iPhony, nedopalky cigaret a dezinfekčními prostředky vytahuje do popředí ikonické knihy postav postkoloniálního, feministického a antidiskriminačního myšlení jako Frantze Fanona, Audre Lorde či Maryse Condé.

Instalace Juliena Creuzeta, Centre Pompidou, 2021. Foto: © Julien Creuzet

V pozadí performancí, videí a instalací laureátky Lili Reynaud Dewar (* 1975) jsou často výrazné historické osobnosti, zejména ty spojené s rasovým či feministickým aktivismem (Josephine Baker, Guillaume Dustan či Cosey Fanni Tutti). Sledujeme rozhovory a debaty mezi protagonisty, kteří jsou napůl herci a napůl hrají sami sebe (jako například sama autorka). Motiv opakování rozvíjí děj a mate diváka. Tyto strategie využívá i v oceněném filmu Rome, 1er et 2 novembre 1975 (2019–2021). Jeho rámec je určen událostmi posledního dne života režisérské ikony Piera Paola Pasoliniho, jenž byl zavražděn na pláži v Ostii ve věku 53 let.

Scéna se odehrává ve čtyřech projekcích rozmístěných na čtyřech stěnách galerie, což divákovi nijak neusnadňuje orientaci v ději. Ten se navíc odehrává v několika jazycích – italštině, francouzštině, angličtině a japonštině. Ve snímku se vystřídá celkem 24 postav různého pohlaví, rasy a věku, tvořících dvojice v dialogu. To, co se odehraje mezi jednou dvojicí, následuje u dvojice další, ovšem zabrané z jiných úhlů či s jinými detaily, střídají se jazyky, jimiž herci hovoří. Všechny postavy reprezentují hlavní „hrdiny“ příběhu, totiž Pasoliniho a jeho mladého milence Pelosiho, jenž byl obviněn a následně se i doznal k režisérově vraždě. Ta je však ve filmu kolektivním aktem. Jako by Dewar posouvala Pasoliniho příběh do univerzální roviny, do mnoha identit a těl, spojujících se do antické tragédie s filosofickými přesahy. Ostatně, příběh se mimo jiné odehrává v manýristické Ville Medici.

Oceněná Lili Reynaud-Dewar obdržela finanční grant ve výši 35 tisíc eur na další práci. Zatímco letos jsme se mohli s jejím dílem seznámit díky projekci filmu Beyond the Land of Minimal Possession v ostravské Galerii Plato, v blízké době by se tato umělkyně měla představit v Centre Pompidou samostatnou výstavou.

Instalace Lily Reynaud Dewar, Centre Pompidou, 2021. Foto: © ADAGP, Paris, 2021

Pokud bych parafrázovala oblíbenou terminologii poněkud neuctivě označující umění 60. let u nás jako krotký či umírněný modernismus, prezentaci autorů na finále Ceny Marcela Duchampa bych se nebála hodnotit jako umírněný globalismus. Jedná se o typické „Art Prize Art“, tedy umění, jaké je prezentováno na obdobných oceněních a které vychází z preferencí poroty, jež upřednostňuje dnes žádoucí přístupy a témata. Autorský komentář se ovšem drží na rovině jakéhosi zdvořilého odstupu. Nebořit, nešokovat. Zůstává neodbytný pocit, že umění zůstalo za dveřmi a snaží se plnit spíše politické zadání. I to je však odrazem aktuální situace v umění a údělem soutěží, nad jejichž smyslem, směřováním a systémem se aktuálně vede tolik debat. Klima uměleckých soutěží se v posledních letech radikálně mění. Povedou tyto změny v budoucnu i k větší diverzitě, například i ve výběru finalistů či jejich uměleckých strategií?

Isabelle Cornaro, Julian Charrière, Julien Creuzet, Lili Reynaud Dewar / Hmotnost stínů / kurátor: Philippe Bettinelli / Centre Pompidou / Paříž / 6. 11. 2021 – 3. 1. 2022