Měď tě pohladí očima dívky
Skupinová výstava II: Něžná je druhou kapitolou třídílného autorského projektu umělkyně Šárka Koudelová. První část nazvaná I: Too Close To Far proběhla v červnu 2020 ve Studiu Prám a druhá, jíž se věnuje v dnešní recenzi publicista a teoretik Ondřej Trhoň, je až do 16. ledna k vidění v Karlin Studios.
Měď tě pohladí očima dívky
Filozof Timothy Morton v knize Being Ecological popisuje v kontextu klimatické krize trochu nečekaně Kantovu teorii umění, respektive jeho chápání zážitku z uměleckého díla jako v bytostném smyslu pronikavého setkání s nelidským bytím. Morton sahá po momentu uchvácení, v duchu původní ezoterizující teorie německého lékaře Franze Mesmera, který psal o věcech obklopených zvláštním silovým polem, jež nás utváří, a zároveň utváříme i my je. Vábení uměleckého díla, jeho podivná moc nás rozechvívat a rozmělňovat hranice našeho já, je pro Mortona zásadní událostí. Otáčí naše vnímání ke zdánlivě prostému faktu, že naše okolí má moc měnit nás a my spolu s ním naši společnou budoucnost.
Výstava II: Něžná v Karlin Studios je přiznaně inspirovaná figurou mladé, pečující dívky, částečně vycházející z emo-romantického obratu v současném umění a dílem i z novodobé radikální teorie, například v podobě textů kolektivu Tiqqun. Mohl bych pokračovat výčtem jednotlivých děl, ale to vlastně nemá velký smysl, protože Něžná si zaslouží chválu za nekompromisní, holistický přístup k výstavnímu formátu.
Stejně jako výstava rozmlžuje hranice mezi hebkostí otevřené náruče a erotickým vábením, těžko můžeme i my na betonové podlaze dělat řezy mezi jednotlivými díly. Video Jana Matýska tak sice rámují hranice televizní obrazovky a epoxidové prvky od Marie Raffn jejich podstavce, ale to jsou pouze formální záležitosti. Jejich energie proplouvá za rohy měděných paravánů či závěsů, které vytvořila umělkyně Nika Kupyrova. Ty nejen esteticky silně segmentují prostor, ale vytváří pomyslnou kognitivně-emoční mapu celé situace. Po termínu z francouzské teorie sahám proto, že nejlépe popisuje totální dojem z návštěvy Něžné. Jak jinak popsat světlo, které se odráží od mědi a svými hřejivými paprsky čechrá hebký povrch sošek od Merav Kamel a Halila Balabina?
Vše ohraničené valem mizí
Jestliže kurátorka Šárka Koudelová v doprovodném textu píše o feministických podtónech výstavy, je to feminismus chápaný nikoliv jako identitární kategorie, ale v souladu s queer východisky čtvrté feministické vlny. Feminismus jako strategie, která se projevuje disonantní pocitovou skladbou. Hebkost se mísí se sexuálními podtóny, přesně svařené podstavce s měděnými povrchy kreslí tenkou linii mezi intimitou a obscénností (v nehodnotícím smyslu). Penis vyvedený v uklidňující barevné paletě afirmačních instagramových citátů na velkoformátových malbách, maňásci penetrující jeden druhého, healing techno tanec ve videu i zákoutí u bledě modrých kachliček vytváří rozptylující prostředí, které připomíná čerstvou zamilovanost. Chtíč a zjitřená citlivost, která nás v Něžné protíná způsobem, jež popisuje Morton. Je tu nejistota i těkající pohled.
Ten přitom není jen lidský. Přestože by k tomu téma mohlo svádět, tak jediná lidská podobizna je vlastní odraz návštěvníka či návštěvnice na měděných paravánech. Slovníkem psychoanalýzy: Koudelová vytváří prostor plný objektivity, kde dochází k rozmělňování subjektivit. Ne nadarmo je jedním z ústředních motivů podle kurátorky zrcadlení, a to nejen v prostém fyzikálním výrazu, ale taky jako popis síly zpětného pohledu na sebe sama – nápodoba, rozechvění vlastního já, přiznání sebemýtu jako základního principu bytí. Když spočinete na tkaných objektech Elišky Konečné, zářící okolí vám na srdce klade hlavně to, že v tomhle místě nic neexistuje o samotě.
Platí to jak pro vystavená díla (postrádající individualistický rámec, který by vyzdvihoval jejich jednotlivou jedinečnost), tak pro jejich obsah (satyr, antropomorfní ne-člověk u Matýska) i závěrečný divácký dojem.
Poněkud schematicky ale působí do rohů umístěná měděná zákoutí, která narušují jinak organickou architekturu. Menší díla do nich vnořená ale nutí přiblížit se na intimní vzdálenost a narušují tak tok divácké pozornosti. Stejný pauza-efekt má i za betonovou stěnou skryté zákoutí. Nedopalky, rostliny, přilepená maketa smartphonu vytváří zátiší, které naznačuje spodní část grafu sinusoidického vzrušení i deprese.
Trhlina v péči / skok do neznáma
Výstavu II: Něžná je obtížné vměstnat do jednoznačné tematické škatulky. Pečuje, ale štípe, je poučená teorií, přesto nepřednáší.
Jedním z velkých témat současného myšlení je obrat k nelidskému, sesazení člověka z výsostné (ontologicky i prakticky) pozice v řádu věcí. Místo toho se dává všanc energii entit za hranicemi lidského, uvědomuje si vzájemnou propletenost životních forem i neživého světa s lidmi.
Koudelová dokázala v Něžné tento relační princip uvést do výstavnické praxe, v podobě, kde se bortí hranice mezi jednotlivými díly ve prospěch pulzujícího celku. Výsledek zneklidňuje, protože uniká jednoznačnému výkladu a na smysly útočí širokým emočním arzenálem.
Doprovodný katalog sice provází shluk hashtagů, které by mohly zavánět snahou o trendovost. II: Něžná je ale výstava, která svými tématy i nekompromisní formou přesahuje jednotlivé místo a čas. Připomíná, že Něha nikdy není jednorozměrným doplňkem péče, ale je plná vnitřních ambivalencí. Stejně jako satyr z obrazovky tančí na hraně sexu a zranitelnosti a občas se ztrácí v blyštivém svitu mědi.
Šárka Koudelová a hosté: Néphéli Barbas, Nika Kupyrova, Merav Kamel & Halil Balabin, Eliška Konečná, Jan Matýsek, Marie Raffn, David Pinkava, Monika Žáková / II: Něžná / Karlin Studios / Praha / 25. 11. 2021 – 16. 1. 2022
Foto: Anna Pleslová. Fotoreport celé výstavy naleznete ZDE.
Moc děkuji Ondřej Trhoň za recenzi, ve které mě dojal evidentní ochotou naladit se na frekvenci výstavy. Čistou radost z toho, že se zřejmě podařilo přenést většinu emocí, přívlastků i tušených okolností, nakonec po delším rozhodování bohužel trochu zakalím vysvětlením pár faktických nepřesností. II: Něžná je druhou kapitolou série, která se pro mě stala jakousi ideální formou, která kombinuje mou vlastní uměleckou praxi s paralelním kurátorstvím. Kromě přípravy ideového základu výstavy, katalogu a textu, chápu už od první kapitoly I: Too Close To Far svoji roli jako mediátorskou, a to i v případě samotné fyzické instalace, tedy konkrétních děl ve výstavě. Ačkoliv mi toto pojmenování v tomto případě úplně nesedí, stručně a jasně jsem kurátorkou skupinové výstavy, na které zároveň vystavuji jako umělkyně. Ráda bych, aby moje vlastní umělecké dílo/a propojovaly všechny artefakty ve výstavě, stejně jako výstava spojuje umělkyně a umělce, kteří by se většinou nepotkali. Tento fakt, tedy, že stojím za konceptem a textem výstavy, i jsem na ní přítomná jako autorka děl, se tedy stal důležitým prvkem celé série. I přesto jsem měla pokaždé pocit, a u Něžné extrémní, že z konečného výsledku musím tak trochu zmizet a spíš vytvořit ideální prostor pro ostatní díla. To, že u Ondřeje došlo k záměně, respektive vymizení mého autorství, tedy vlastně z části vnímám jako totální úspěch své strategie. Nakonec však považuji v rámci recenze za důležité uvést chybně přiznaná autorství na pravou míru. Stejně jako u dvou miniaturních maleb v rozích galerie, jsem autorkou celé kompozice a konstrukcí s měděnou folií, která si právě klade za ambici propojit jednotlivá díla, diváka i psychologii výstavy, což se podle Ondřejovy recenze podařilo. Nika Kupyrova je autorkou pro výstavu důležité skupiny objektů ‚Standing Stones‘, které kombinují kovovou konstrukci s potištěnou textilií a tesařskými svorkami. V den vernisáže jsem uvažovala nad přípravou plánku výstavy, který by napověděl autorství jednotlivých děl. Napůl kvůli nedostatku času a sil, několik měsíců dělených mezi péčí o miminko a výstavu, napůl kvůli nechuti narušovat celistvost výstavy (byť v podstatě neškodně), plánek nevznikl. V textu píšu, že jednotlivé kapitoly jsou v ideálním případě vnitřně propojeným výsledkem spolupráce (…). I proto jsem větu vyjasňující rozložení ‚credits‘, která je v úvodu textu k první kapitole, z textu nakonec vypustila. Ještě jednou děkuji Ondřejovi!