Artalk.cz

Stát před minulostí

Slovenská národní galerie se vrací znovu k jednomu z palčivých období dějin (nejen) umění, jemuž zatím v Česku příliš pozornosti věnováno není: socialistickému realismu. Pod názvem Akcia ZET probíhá v prostorech Esterházyho paláce projekt re-konstrukce ztraceného monumentálního obrazu s námětem oslavy Stalina. Tomáš Pospiszyl v krátké reflexi interpretuje otázky, které projekt klade návštěvníkům, a ptá se, v čem je vlastně celá akce zajímavá pro dnešek.

Původní ztracený obraz. Jan Čumpelík, Jaromír Schoř, Alena Čermáková – Kolektiv Č.S.Č.: Díkuvzdání českého a slovenského lidu generalissimu Stalinovi. 1950 – 1952. Reprint z časopisu Výtvarné umění, 1953

Stát před minulostí

V posledních měsících jsou návštěvníci Slovenské národní galerie v Bratislavě ve dvoraně Esterházyho paláce konfrontováni s obří plochou, na níž malíř Marcel Meliš vytváří repliku obrazu Díkuvzdání československého lidu generalissimu J. V. Stalinovi. Jde o mytické dílo. V letech 1950–1952 jej vytvořil kolektiv malířů ve složení Jan Čumpelík, Alena Čermáková a Jaromír Schoř. Nejambicióznější dílo našeho socialisticko-realistického malířství o rozměrech 870 x 800 cm je už víc jak sedmdesát let nezvěstné, nikdy ale úplně nezmizelo. Výstavu ve Slovenské národní galerii – přesněji celý soubor provázaných projektů – je tak snadné vnímat jako zhmotnění černé můry, střet se zamlčovaným traumatem, jež svým exponováním a analytickým rozborem konečně ztratí svou moc. Každý rozbor je však neúplný bez toho, co nyní Mališ v Bratislavě činí, tedy bez předchozí smyslové zkušenosti s tím, co analyzujeme. A pro toto konkrétní dílo je zásadní fyzická konfrontace s jeho rozměry. Ze známých informací i mnohokrát přetištěných fotografií víme, že se jedná o mimořádně velký obraz. Teprve před jeho vznikající černobílou replikou však začínáme funkci, význam i dopad této velikosti chápat.

Na obraz vypsalo v roce 1950 vyzvanou soutěž Ministerstvo zemědělství. Měl být ústředním bodem československého pavilonu na Zemědělské výstavě v Moskvě. Součástí zakázky byly i požadované obří rozměry a značně šibeniční termín realizace do 9 měsíců. Jan Čumpelík k práci přizval Alenu Čermákovou a Jaromíra Schoře, s nimiž již v minulosti spolupracoval. Obraz vznikal ve volném pavilonu na pražském Výstavišti, ale navzdory všem snahám se jej nepodařilo včas dokončit. Do SSSR nikdy neodjel a vystaven byl až roku 1952 v Praze na Žofíně na výstavě Československo-sovětské přátelství ve výtvarném umění. Setkal se se smíšenými reakcemi a od této výstavy nejsou osudy díla známy.

O kvalitách Čumpelíkovy práce, jenž byl ve vítězném uměleckém kolektivu ústřední postavou, má český dějepis umění již celá desetiletí jasno, včetně kritiky Díkuvzdání hned po jeho dokončení. I tak je nezbytné jeho tvorbu zkoumat. Představuje typ umělce, jehož práce dokonale vychází vstříc dobovým očekáváním, a tím je konzervuje pro příští pokolení. Dělal to, o čem věděl, že bude mít v daném okamžiku úspěch: oltářní malbu, folklór, legionářská témata, lehkou erotiku, portréty politických vůdců. Na rozdíl od desítek podobně pragmatických tvůrců však byl alespoň jednou schopen překročit, obrazně i fakticky, běžné dimenze výtvarného umění. V našem prostředí lze pro Díkuvzdání jen obtížně hledat srovnání: Největší plátna Muchovy Slovanské epopeje mají rozměry 610 x 810 cm. Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou Mikoláše Aleše a jeho spolupracovníků má 850 x 1000 cm. Ve všech případech se jedná o díla, v nichž měli jejich autoři ambici zviditelnit mytické události historie a jejich prostřednictvím ovlivnit svou současnost.

Sám Marcel Mališ přiznává, že rozměry obrazu podcenil. I přes mnohaměsíční práci, jež má svou intenzitou blízko k drastické body-artové performanci, se mu nepodaří malbu dokončit do podoby, do níž ji chtěl původně dovést. Plánování zde v podstatě nebylo možné –zkušenosti s vytvářením malby podobných rozměrů nikdo nemá. I z rozmalovaného torza je ale patrné, že se Díkuvzdání vymyká našim představám o umělecké malbě. Bylo zkrátka tak velké, aby mohlo zachycený výjev fyzicky zpřítomnit, bylo něčím jako pokusem o analogovou virtuální realitu. Čumpelík a kol. se pokusili vystoupit z režimu běžného estetického objektu a divákovi zprostředkovat nic menšího než zážitek zjevení. To podtrhuje i otevřeně hagiografický obsah díla: Svatý Stalin sestupuje mezi československý lid, jež svému zachránci přináší symbolické dary.

Při svém prvním a posledním vystavení byl obraz kritizován pro nereálnost zachyceného prostředí. Malba recenzentům připomínala oltář, zmiňována byla zkušenost hlavního autora s náboženskými obrazy. Jsem však přesvědčen, že v době vrcholícího stalinismu – do diktátorovy smrti stále zbývalo několik měsíců – nebylo hlavním problémem tehdy zcela běžné Stalinovo zbožšťování. Teprve až kombinace zbožštění a rozměrů díla překročila hranici únosnosti. Toto spojení vytvořilo amalgám, který atakoval hranice uměleckého díla tak, jak bylo v polovině dvacátého století chápáno. Díkuvzdání nebylo pouhým zobrazením skutečné či imaginární reality, ale svého druhu náboženskou ikonou, pokusem co nejpřesvědčivěji zpřítomnit neexistující, fantazmatickou skutečnost. S podobně absolutním programem ovšem nemohl Čumpelík uspět. Jeho dílo se tak nechtěně stalo nepřehlédnutelným důkazem konstrukce stalinského mýtu.

K podobnému závěru vybízí i bratislavská výstava, jež dílo socialistického realismu vztahuje k současné propagandě, k fake news, reklamě nebo kontrole společnosti prostřednictvím nových technologií. Vznik repliky je v galerii i na webu pod každodenním dohledem veřejnosti. Ta vidí, jak iluze, která se tváří jako skutečnost, není ničím jiným než výtvorem umělce. Po dokončení obrazu bude možné digitálně přenést podoby návštěvníků do místa chybějícího Stalina v centru kompozice, tj. prostředky dnešní doby obnovit funkci díla coby portálu do jiné reality. Vedle podobných aktualizací si však pozornost zaslouží především ona uměnovědná výprava z názvu projektu. Ukazuje, jak jsou pro dějiny umění důležité i „špatné“ obrazy, jichž se nedlouho po jejich vzniku samo jejich okolí pokoušelo zbavit. Zpřítomnění díla socialistického realismu sice prý některým divákům vadí, pro jeho pochopení je však nezbytné. Replika působivě zprostředkovává mrazivý dotek stalinismu a ukazuje paradoxní sílu nezvěstného obrazu: Byl tak velký, až musel zmizet.

Vedle ústředního zážitku setkání s existujícím-neexistujícím dílem projekt Akcia ZET obsahuje tištěnou publikaci, podcasty vzniklé ve spolupráci s deníkem SME, speciální videa propojující projekt s historickým i současným uměním a cvičení, metodické listy a další doprovodné programy, jež jsou volně ke stažení na webu. Není to poprvé, co se Slovenská národní galerie pouští do podobných výprav. Její výstavy v minulosti zkoumaly zatím spíše přehlížené či zamlčované historické fenomény – umění Slovenského štátu, socialistického realismu, nebo genderové konstrukce ve výtvarné tvorbě. Do perspektivy historie však vždy přimíchá i pohled na současnost, přesněji důvodem zájmu o minulost je kritický vztah k současnosti.


Ondřej Horák, Jindřich Janíček, Samuel Chovanec, Marcela Kvetková, Marcel Mališ, Braňo Matis, Kristína Paulenová / Akcia ZET – umenovědná výprava / kurátorka: Alexandra Kusá / Slovenská národní galerie – Esterházyho palác / Bratislava / 19. 11. 2020 – 31. 12. 2021

Foto: Juraj Starovecký, SNG. Fotoreport výstavy naleznete zde. Více o akci na akciazet.sng.sk.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *