Artalk.cz

Předměty osamělé, předměty ukradené

Každý týden na nás z médií vyskočí alespoň jedna zpráva o tzv. beninských bronzech, o jejichž navrácení z velkých západoevropských a severoamerických muzeí do Nigérie se v současnosti intenzivně vyjednává. Proč se tolik mluví právě o plastikách a artefaktech pocházejících z království Benin? A jaká je jejich historie? Na tyto a další otázky se pokouší odpovědět ve své knize The Brutish Museums: The Benin Bronzes, Colonial Violence and Cultural Restitution (Brutální muzea: Beninské bronzy, koloniální násilí a kulturní restituce) britský kurátor a archeolog Dan Hicks. O vyplenění Beninu, ukradených předmětech a požadavcích na jejich restituci píše v recenzi publikace Anna Remešová.

Interiér Pitt Rivers Museum v Oxfordu, ve kterém pracuje Dan Hicks jako kurátor a archeolog. Foto: Flickr.com

Předměty osamělé, předměty ukradené. Kulturní restituce jako materiální předpoklad dekolonizace

Je léto, Londýn, zbývají tři roky do konce 19. století a na jednom z náměstí právě probíhá podívaná pro pobavení přihlížejících. Několik desítek britských mužů zde sehrává scénu lidské oběti. Účastníci představení mají začerněné tváře a ruce, na hlavě bujné a zacuchané paruky, na sobě smotané kusy látky, které mají připomínat „primitivní“ oděvy. V rukách třímají oštěpy, bubny, jeden muž drží plastiku hlavy nabodnuté na tyči. Nad klečící postavou v popředí pozvedává jeden z performujících velký meč. Scéna je připravena pro fotoaparát. Za stojícími postavami vykukují atrapy chýší, někteří muži pózují, jiní sedí a hledí na fotografa.

Divákům se tají dech, protože tuší, že postavy nesehrávají jen nějaké zábavné divadlo. Ve skutečnosti se jedná o parodii na způsob života původních obyvatel království Benin, které už v této chvíli v podstatě neexistovalo, protože bylo Brity vypleněno, veškeré jeho kulturní dědictví bylo odvezeno a obyvatelé zmasakrováni. Další skutečností je, že v rolích mužů se začerněnými obličeji vystupují britští vojáci a úředníci, kteří se masakru jen pár měsíců předtím zúčastnili. A ceremoniální meč není pouhou rekvizitou, ale doopravdy pochází z Benin City, královského města, které lehlo popelem během několika dní v polovině února 1897. Na straně Britského impéria zemřelo při útoku osm vojáků – na straně národa Edo desetitisíce, možná statisíce, přesný počet nikdo nezná.

O jaký typ vítězství vůbec šlo, když obyvatelé království Benin neměli ani šanci na obranu? Jakou imaginaci musela londýnská reinscenace v hlavách diváků podněcovat? A především, do jakého času náleží tato fotografie, která se dnes nachází ve sbírkách britského Národního vojenského muzea? Co když se zaznamenaná scéna parodující národ Edo, uchovávaná v příslušné temnotě a chladu muzejního archivu, opakuje stále dokola? Zastaví se někdy, aby se napravilo násilí, ke kterému v roce 1897 došlo?

Velkolepá přecpaná muzea světové kultury

Na fotografii britských vojáků se začerněnými tvářemi jsem natrefila v knize Brutální muzea: Beninské bronzy, koloniální násilí a kulturní restituce od kurátora a archeologa Dana Hickse, která vyšla na konci minulého roku. Autor v názvu pracuje s podobností anglických slov brutish–British (brutální–britský), aby kriticky okomentoval zapojení britských sbírkotvorných a vzdělávacích institucí do vojenského ovládnutí neevropského prostoru a kulturní dominance nad místními obyvateli. Konkrétně se Hicks zaměřil na historii kolonizace Nigérie Britským impériem v období tzv. Dělení Afriky (Scramble for Africa), jež probíhalo mezi lety 1881–1914 a legislativně ustanovilo okupaci afrického území sedmi západoevropskými velmocemi. Zároveň to byla doba neuvěřitelného rozvoje a pokroku evropských metropolí, které bohatly díky výhodnému obchodu s přírodními zdroji z kolonií, a také doba divokého zakládání (antropologických a etnografických) muzeí, jež se postupně plnila předměty vyvezenými z afrických zemí. Předpokládá se, že dnes se přibližně 90–95 % afrického kulturního dědictví nachází mimo tento kontinent ve velkých světových (převážně evropských a severoamerických) muzeích.

Právě provázání vojensko-obchodního kolonialismu s kulturním obohacením Západu tvoří páteř knihy. Hicks k tématu přistupuje z pozice archeologa a kurátora v Pitt Rivers Museum při oxfordské univerzitě, které v roce 1884 založil vojenský úředník Augustus Pitt Rivers a jež v současnosti uchovává na 145 beninských plastik a předmětů. Hicks pro ovládnutí Nigérie používá pojem korporátně-vojenský kolonialismus (corporate-militarist colonialism), aby popsal vyvážení zdrojů (především palmového oleje, ale také slonoviny, kaučuku, mahagonu, pryskyřice, kakaa, kávy…) spojené s vojenskou kontrolou území. Příkladem tohoto typu kolonialismu, který není založený na osídlení území nebo obchodu s otroky, ale na doslovném vytěžení místa, byla právě existence britského Protektorátu pobřeží Nigeru. Na území tohoto zřízení se nacházelo kulturně velmi bohaté a vyspělé království Benin, jež úspěšně britské nadvládě vzdorovalo. Napětí vyeskalovalo na konci roku 1896, kdy se generální konzul James Phillips rozhodl zasáhnout proti rozhodnutí pozastavit obchod, jež padlo ze strany Beninu, a vydal se do Benin City za účelem donutit krále Oba k útěku do exilu a obnovit dodávky (především) palmového oleje. Phillipsova výprava byla ale přepadena a pobita místními obyvateli, což z konzula udělalo britského národního hrdinu hodného pomsty. Následovala proto rychlá odveta ze strany protektorátu, jehož vojáci Benin City v únoru 1897 v podstatě srovnali se zemí, jeho obyvatele vyvraždili, veškeré cenné předměty odvezli a prostor království ovládli.

Beninské mosazné a bronzové plakety, 16.–17. století, způsob prezentace v Britském muzeu v Londýně. Foto: Flickr.com

„Pro muzea není dnes nic důležitějšího než restituce“

Není náhoda, že se diskuze o kulturních restitucích točí především kolem beninských bronzů. Dan Hicks v knize dobře ukazuje, jaký kontext a historie se ukrývá za muzejními vitrínami s těmito „válečnými trofejemi“, a díky velmi přesnému popisu vyplenění Benin City se mu daří formulovat argumenty jak pro úpravu výstavního narativu a doplňujících popisků, tak i pro úplné navrácení předmětů do Nigérie. Hicks se proto noří do vyčerpávajících detailů o beninské „trestné výpravě“, aby ukázal, že přepadení Phillipsovy výpravy bylo pouhou záminkou vyprávěnou novinářům, ve skutečnosti se jednalo o Brity dlouho připravovaný útok. Dále autor věnuje velkou pozornost vojenskému vybavení protektorátních vojáků, politicko-obchodním vztahům, legislativním úpravám (například dva roky po vyplenění království Benin je podepsána mezinárodní Haagská úmluva popisující vyvražďování civilistů a drancování jako válečný zločin), dále interpretuje význam a formu uloupených plastik, popisuje příběhy jednotlivců, kteří se plenění zúčastnili, spoluúčast vědeckých autorit (antropologů, etnografů nebo historiků) a mimo jiné také zasazuje beninský masakr do kontextu s dalšími válkami, které Britské impérium vedlo mimo Evropu.

Hicksovi se díky detailním a pečlivým popisům událostí daří sestavit komplexní obraz, který se stane podstatnou součástí současného dekolonizačního diskurzu. To bude nutně znamenat přehodnocení toho, jak o historii mluvíme a jak ji prezentujeme ve vzdělávacích a výstavních institucích. A smysl dává věnovat této diskuzi pozornost také v prostředí střední Evropy, jíž se sice restituce beninských plastik a předmětů přímo netýkají, ale nevyhne se jí rozviklání podloží, na němž je vystavěna představa o kulturní nadřazenosti Evropy nad neevropskými národy.

Dan Hicks také připomíná, že dosud se dekolonizační diskurz málo věnoval důsledkům extraktivistického kolonialismu v západní Africe. V této otázce autor neuhýbá před přímou politickou kritikou, když tvrdí, že těžení nigerijských přírodních zdrojů neskončilo vyhlášením nezávislosti Nigérie v roce 1960, ale pokračuje až do současnosti. Konkrétně v této oblasti skrze zahrnutí aktivit britské obchodní společnosti Royal Niger Company, činné mezi lety 1879–1929, pod nadnárodní korporaci Unilever, jež zde dodnes aktivně ničí životní prostředí produkcí palmového oleje.

I tyto informace doplňují uměleckohistorický kontext beninských bronzů a dalších uměleckých artefaktů vyvezených z afrických zemí, které utváří mimo jiné i náš pohled na moderní evropské umění a jeho instituce. Hicks proto navrhuje při psaní o těchto uloupených předmětech alternativní, radikální verzi ikonografie, která staví výklad na obrazech ztráty a smrti a již nazývá nekrografie. Takový úhel pohledu jde za výzkum provenience a historického kontextu a je mnohem spíše angažovaným a komplexním přístupem, který nás upozorňuje na to, že násilí páchané na obyvatelích kolonizovaných zemí není žádným aktem minulosti, ale stále trvá, opakuje se a obnovuje každým dnem, kdy jsou antropologická a etnografická muzea otevřena.

Návrh na Edo muzeum západoafrického umění od architektonického studia Adjaye Associates, v němž by měly být v budoucnu vystaveny beninské plastiky, Benin City, 2020. Foto: archello.com

Navracet, navracet, navracet

Hicksova kniha se velmi dobře doplňuje s publikací teoretičky Arielly Aïshy Azoulay, jejíž Potenciální historie. Odnaučení imperialismu (Potential History. Unlearning Imperialism) vyšla o rok dříve. Také Azoulay upozorňuje na to, jak archivy a muzea odsouvají koloniální násilí lákavě někam do vzdálené minulosti, a podobně jako Hicks volá po úplném navrácení předmětů a zásadní proměně muzejních institucí. Výzva obou – Hickse i Azoulay – je obzvláště urgentní v tom smyslu, že u restitucí nekončí, ale naopak vkládá historický vývoj západoevropských a severoamerických muzeí do složitých a nerovných globálních vztahů (třeba i skrze sponzoring, jako je tomu u Britského muzea finančně podporovaného ropným gigantem BP). Hicks tak upozorňuje převážně na devastující těžbu zdrojů a vyvezení kulturního dědictví, Azoulay zase klade důraz na nepoměr mezi „velmi dobře zdokumentovanými předměty v muzejních sbírkách“ a „migranty na hranicích evropských států, kterým chybí příslušné dokumenty“.

Velkou otázkou proto zůstává, co mohou kulturní restituce rozpohybovat. Dobrým znamením je už vůbec to, že se opravdu k navracení beninských bronzů schyluje – vždyť beninští králové o to usilují už od roku 1936, a dosud jich získali nazpět jen minimum. Jejich navrácení slíbila Francie, Holandsko, skotská Univerzita v Aberdeenu, Německo, které se rozhodlo prezentovat v nově otevřeném Humboldtově fóru demonstrativně pouze prázdné vitríny a začalo jednat o co nejrychlejším přesunu beninských plastik do Nigérie, a nejnověji také Metropolitní muzeum v New Yorku. Velký otazník visí v současnosti nad Britským muzeem a jeho sbírkami, ale dále i nad dalšími více jak 150 muzei po celém světě, které podle Hickse vlastní některé z předmětů z Benin City. Celkově se může jednat až o 10 000 artefaktů, možná více. A zároveň běží přípravy na výstavbu Edo muzea západoafrického umění v Benin City, které navrhl ghansko-britský architekt David Adjaye.

Na jednu stranu tak zprávy o navracení předmětů vzbuzují naději, že k proměně paradigmatu reálně dochází (a Hicksova kniha do tohoto pohybu velmi úspěšně zapadá), na druhou stranu je na místě se ptát, zda kulturní restituce a diskuze týkající se především uměleckých institucí nezakrývají hluboce zakořeněný strukturální rasismus a politické a ekonomické nerovnosti, které takto „jednoduše“ napravit nelze. Jestliže je muzeum zbraní – jak píše Hicks, aby podpořil myšlenku, že v muzejních sbírkách se koloniální násilí stále re-produkuje –, může být také nástrojem, který se stane součástí společenských dekolonizačních změn?

Pořád se přeci jen jedná o konkrétní předměty, které mají svou hmotnou formu a které doslova obohatily evropské prostředí a společnosti. Akumulace kulturního materiálu šla ruku v ruce s obchodem a vojenským ovládnutím neevropského prostředí, ne v jeho závěsu. Lze tedy snad doufat, že stejně, jako se ukradené artefakty staly materiální podmínkou evropského rasismu a nadřazenosti, mohou se v současnosti stát podstatným hybatelem dekolonizace. Sice už jen těžko restituce napraví válečné zločiny, ke kterým v druhé polovině 19. století došlo, ale mohou aspoň pomoci je nereprodukovat dále.


Dan Hicks, The Brutish Museums: The Benin Bronzes, Colonial Violence and Cultural Restitution. Londýn: Pluto Press, 2020, 345 stran.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *