Zemřela legenda současné choreografie Anna Halprin

Začátkem minulého týdne zemřela uznávaná tanečnice a choreografka Anna Halprin (1920–2021), která na přelomu 50. a 60. let posunula hranice současného tance. Bylo jí sto let. Život a dílo tanečnice přibližuje v dnešní zprávě ze světa Petra Lexová.

Anna Halprin v roce 2010. Foto: Wikimedia Commons

Halprin během své dlouholeté kariéry inovovala to, co dnes nazýváme postmoderní tanec. Do svých choreografií zahrnovala i publikum a pracovala s náhodou a improvizací. Zároveň se snažila o rozšíření tance do běžného života. Využívala jej jako léčebnou metodu a k propojení různých sociálních komunit. Její nekrolog přinesla řada velkých mezinárodních médií jako The New York Times nebo The Washington Post.

Anna Halprin se narodila do rodiny rusko-židovských přistěhovalců v roce 1920 ve vesnici Winnetka ve státě Illinois. Fascinovalo ji sledovat svého dědečka, jak se modlí a tancuje při náboženských rituálech v synagoze, a podnítilo to v ní zájem o tanec. Po dokončení střední školy v roce 1938 získala nabídku účinkovat v představení vlivné choreografky Doris Humphrey. Tu ale odmítla a namísto toho vystudovala moderní tanec na University of Wisconsin v Madisonu, v jednom z prvních tanečních oborů na univerzitě v zemi. Na škole se potkala se svým manželem, zahradním architektem Lawrencem Halprinem, za kterého se provdala v roce 1940. Právě Haplrinův zájem o okolní prostředí do značné míry ovlivnil i choreografie Anny Halprin a vedl k jejich dlouholeté spolupráci.

Po účinkování na Broadwayi v úspěšném představení Sing Out, Sweet Land: A Salute to American Folk and Polupar Music (1944) Anna Halprin opustila tehdejší centrum moderního tance v New Yorku a překvapivě se s manželem přestěhovala do Kalifornie. V roce 1955 založila Taneční skupinu (Dancers’ Workshop) v San Franciscu, jejímiž členy se staly budoucí osobnosti soudobého tance jako Trisha Brown, Simone Forti nebo Yvonne Rainer. Své choreografie necvičily v uzavřeném prostoru, ale na improvizovaném venkovním pódiu dance deck, který vybudoval Lawrence Halprin. Choreografka zároveň spolupracovala s řadou soudobých skladatelů, jako byli John Cage, Terry Riley nebo LaMonte Young.

Ve své choreografii rezignovala na pravidla charakteristická pro dobový moderní tanec a namísto toho se zaměřila na jednoduché a improvizované pohyby. Dílo Stolička s pěti nohami (Five-Legged Stool, 1961) dovolilo tanečníkům provádět náhodné úkony a během představení se pohybovat na jevišti i v uličkách mezi sedadly. Představení Přehlídky a změny (Parades and Changes, 1965) bylo jedno z prvních, kdy se na jevišti objevila nahota. Tanečníci se během představení začali postupně svlékat a oblékat a balit se do hnědého papíru. „Fantastické tvary evokují papírové skulptury, které se mísí s nahými těly. Výsledek je krásný a osvobozující,“ uvedl Clive Barnes v recenzi pro New York Times v roce 1967.

Na konci 60. let vedli manželé Halprinovi sérii workshopů s názvem Experimenty v prostředí (Experiments in the Environment), které sdružovaly tanečníky, architekty a umělce, aby reagovali na své okolní prostředí. V té době se Anna Halprin věnovala zapojení diváků do tance a dopadu tance na běžný život. Zájem o sociální témata se prohloubil začátkem 70. let, kdy Anna Halprin onemocněla rakovinou. Využívala tanec jako aktivní způsob léčby a vytvořila sérii workshopů zaměřených na pomoc lidem bojujícím s rakovinou nebo AIDS. V roce 1978 pak založila se svou dcerou Dariou Tamalpa Institute v San Rafael v Kalifornii.

Během šedesát let trvající kariéry vytvořila Anna Halprin zhruba 150 choreografií a tři monografie, které zaznamenávají její pozoruhodný život. V roce 1995 vyšla autobiografie Pohybující se k životu (Moving Toward Life) přibližující její vztah k tanci a choreografii. Jako důkaz víry ve schopnost tance budovat a propojovat komunity uvedla v roce 1997 v rozhovoru pro časopis Time: „Nechť existuje budoucnost, ve které se více z nás bude nazývat umělci. Nechť existuje budoucnost, v níž budou všichni lidé tančit společně.“