Artalk.cz

Kdy, kde, proč a jak?

O výstavě Tady a teď v Domě umění města Brna, jež usiluje o zmapování nejsoučasnější brněnské scény, píše v recenzi Silvie Šeborová. Podle ní výstava nemůže už z principu naplnit to, co si vytkla, protože výčet umělců a umělkyň nebude nikdy úplný a navíc, čím víc úplný se snaží být, tím víc ztrácí ze zřetele jasnější kurátorský koncept. „Ukazuje se, že chystat výstavu typu Tady a teď ve chvíli, kdy se Dům umění sice částečně věnoval současným lokálním umělcům, ale možná ne s jasně formulovanou vizí, je úkol hodný chytré horákyně.“

Kdy, kde, proč a jak?

„Takhle demokraticky ty výstavy dělat nejde,“ prohodil v mírné nadsázce umělec a kurátor, kterého jsem náhodou potkala při návštěvě výstavy Tady a teď v Domě umění města Brna. Poměrně radikálně formulovaná věta v sobě skrývá narážku na jednu z otázek, kterou se v Domě umění pokoušeli vyřešit: jaký zvolit klíč k prezentaci současné brněnské scény. Výsledek ukazuje, že je to úkol mnohem složitější, než by se mohlo na první pohled zdát.

Tady a teď je zásadní projekt, který Dům umění města Brna připravoval na loňský rok, kdy si připomínal 110. výročí svého založení. O důvodech posunu termínu se snad není nutné v této době více rozepisovat. Každopádně kurátorka Marika Svobodová se při této příležitosti rozhodla nepřipomínat historii kunsthalle, ale naopak vystavit díla současných umělců, kteří dnes v Brně – tedy tady a teď – působí. „Primárně nám šlo o to, abychom navázali komunikaci s místním prostředím, výročí jsme vnímali jako možnost propojení se s místní scénou. Chceme, aby Dům umění fungoval jako instituce, která by příležitosti brněnské scéně nabízela,“ říká ke své koncepci Svobodová. V této větě je v zásadě obsažena celá podstata: pokud si Dům umění města Brna konečně takto jasně definoval svoji roli a hodlá ji naplňovat a pokud má být výstava Tady a teď nejen odrazovým můstkem, ale i kamenem do mozaiky, na níž bude dále pracovat, pak se jedná o skvělý počin a je už trochu jedno, jaké dílčí výtky, chvály či subjektivní soudy se na jeho hlavu snesou.

Pokud se přece jenom chcete jako čtenář dozvědět něco více, vězte, že projekt při své přípravě a realizaci narazil na všechna úskalí, která si v tomto kontextu dokážete v prvních pár vteřinách představit: výběr umělců, práce s omezeným prostorem i volba způsobu kurátorského přístupu. Jak již bylo zmíněno, Marice Svobodové šlo především o komunikaci a spolupráci, a to na všech úrovních. Hned v úvodu proto oslovila kurátory z dalších institucí, Jana Zálešáka z Fakulty výtvarných umění VUT a Janu Písaříkovou z Moravské galerie v Brně, aby se s ní na projektu podíleli. Zálešák nakonec fungoval u vzniku výstavy v roli konzultanta, Písaříková se stala její spolukurátorkou. Následoval rok strávený návštěvami ateliérů, přičemž kurátorky primárně vycházely z okruhu umělkyň a umělců, které znají a jejichž práce je zajímá, a skrze tyto návštěvy a další doporučení se seznam oslovených umělců organicky rozrůstal.

Přesto zde (i když ne stoprocentně důsledně) byla uplatněna tři kritéria: kurátorky z přehlídky vyloučily umělce, kteří mají zázemí na uměleckých školách – chtěly se tak vyhnout řešení vztahů učitel-žák a vyzdvihnout solitérní umělkyně a umělce, již pravidelně nevystavují či nevystavují mimo brněnský kontext. Přestože je v Domě umění prezentován poměrně široký generační mix, jeho jádro neomylně nacházíme ve střední generaci třicátníků a čtyřicátníků (těm nejstarším je věnována paralelně probíhající výstava Mladí přátelé výtvarného umění (1965–1990) v Domě pánů z Kunštátu). Třetím kritériem pak byla snaha vystavit díla, na kterých umělci aktuálně pracují či pracovali v poslední době, některé z nich dokonce vznikaly přímo v reakci na lockdown, jako silně působivá performance Karin Písaříkové Home Gardening vyjadřující absurditu dnešních dnů: umělkyně prováděla typické zahradnické práce doma v obýváku, a navíc s nečekanými rekvizitami (sekačkou na trávu jezdí po koberci, zastřihuje záclony, sází lampičky do květináče).

I přes tato kritéria je nakonec na výstavě zastoupena více než padesátka umělců a uměleckých uskupení, většina instalací nebo souborem maleb, případně videem či jiným médiem. Vznikla tak poměrně pestrá směsice vynikajících autorů a autorek i těch, u nichž lze o jejich kvalitách diskutovat. Navíc se jedná o směsici nejrůznějších přístupů a médií, jež se zdá být demokratická, a zároveň není: pochopitelně jako u každé jiné výstavy i v tomto případě existují další umělci, kteří by kritériím odpovídali, ale představeni zde prostě z různých důvodů nejsou, tomu se nelze vyhnout u žádné výstavy. Další otázka nastala při samotné instalaci tak velkého počtu děl: vybrané realizace se kurátorky snažily koncipovat do celků podle jednotlivých témat, která při shromáždění prací sekundárně vyvstala (ekologie, environmentální problémy, genderově orientovaná díla, anarchistické způsoby myšlení, nový materialismus, práce se sny a nevědomím atp.).

Přesto jsou sály Domu umění uměním zahlceny. Pocit, místy hraničící až se stísněností, ještě umocňuje způsob instalace: výrazný prostor k realizaci zde dostali i zaměstnanci Domu umění, již jsou vedle této práce sami také činnými umělci – jako absolventi Fakulty výtvarných umění sice připravují výstavy jiným umělcům, možnost prezentovat se ve své vlastní instituci sami však běžně nemají. Architektonického řešení se tak zhostili Radek Czák a Romana Horáková, kteří použili materiál, jenž se běžně nachází v dílně výstavníků. Tady a teď se proto odehrává v dílenských kulisách a někdy může být pro návštěvníka těžké rozlišit, co je instalace a co je dílo. Myšlenka je dovedena až ad absurdum: součástí prohlídky je i prázdná dílna, zatímco na výstavě vidíme kbelíky s barvou, nářadí či květinovou výzdobu dílny, která zde žádnou praktickou funkci nemá. Použít již existující dílenské vybavení je skvělý nápad zapadající do intencí současného ekologického smýšlení o provozu institucí, je však nakonec opravdu výstavě k užitku?

Než se pokusím na tuto otázku odpovědět, dovolím si drobnou odbočku k dlouhodobému výstavnímu plánu Domu umění a jeho vztahu k lokální scéně. V Domě pánů z Kunštátu bývají pravidelně vystavovány diplomové práce absolventů FaVU, v drobných prostorách Galerie G99 se objevují menší výstavy autorů spojených s Brnem (v poslední době Tomáš Moravanský nebo Veronika Vlková). Zároveň nelze říci, že zaměření na mladší a střední generaci lokálních umělců by stálo v jádru výstavní náplně tohoto prostoru. Mnohem více zde rezonuje jiný typ výstav, jako třeba skupinová přehlídka Stará bydliště, připravená Vendulou Fremlovou, působící na Katedře dějin a teorie umění Fakulty umění a designu UJEP v Ústí nad Labem, která pravidelně spolupracuje s Domem umění, nicméně životně i profesně je úzce spjata s ústeckým regionem a brněnské umělce do svých přehlídek zapojuje jen zcela sporadicky.

V hlavním výstavním prostoru se pak z umělců působících v Brně „velké výstavy“ od roku 2015 dočkali pouze Tomáš Ruller, Milan Houser a Pavel Korbička (jejich počet výrazně převyšují umělci působící primárně v Praze – např. Tomáš Svoboda, Václav Jirásek, Theodor Pištěk, Federico Díaz či Martin Zet). Žádné z těchto jmen nepatří ženě a je otázka, zda dvě výstavy v sedmi letech – bohužel opět nepracující s lokálním kontextem (Díla ze sbírky SAMMLUNG VERBUND, Wien. Feministická avantgarda 70. let a Grey Gold: české a slovenské umělkyně 65+) – dokážou tento dluh splatit. Přesto jsem se v Domě umění setkala v posledních letech s řadou přehlídek, za něž jsem této instituci vděčná, a nelze přehlížet ani vznik důležitého experimentálního prostoru Vašulka Kitchen Brno, avšak výstavy, které by cíleně hledaly vztahy mezi brněnskými umělkyněmi a umělci a zasazovaly je do českého, neřku-li středoevropského kontextu, zde prostě chybí, o čemž svědčí i záměr kurátorek „navázat komunikaci s místním prostředím“.

Ukazuje se proto, že chystat výstavu typu Tady a teď ve chvíli, kdy se Dům umění sice částečně věnoval současným lokálním umělcům, ale možná ne s jasně formulovanou vizí, je úkol hodný chytré horákyně. Je zde snaha o co největší otevření se celé scéně, které však nemůže být kvůli omezeným prostorům nikdy úplné. Výstava jakožto první počin svého druhu je vnímána jako stěžejní záležitost podávající zprávu o brněnské scéně, její jádro, tvořené umělci působícími na Fakultě výtvarných umění, zde však chybí (na obhajobu je třeba říci, že se jim Marika Svobodová plánuje věnovat v budoucnosti). Výstava nechce být salonem, ale vybraných věcí je tolik, že jim nelze dopřát prostor, na který jsme u prezentace současného umění zvyklí (byť to možná z fotografií tak nepůsobí). Za skvělý nápad s využitím regálů a polic z dílny se chce zatleskat, zároveň však neslouží výstavě nijak k užitku, a proto působí tak trochu samoúčelně. A tak bychom mohli pokračovat dále a dále.

Přestože je výstava Tady a teď aktuálně zavřená, jedno z prezentovaných děl lze přesto vidět. Jedná se o vydařenou instalaci Terezy Holé a Hynka Skotáka na fasádě Domu umění. Umělci ji vytvořili z odstřižků plastových lahví a představuje ropnou skvrnu (část instalace je vidět přes sklo i z Procházkovy síně, která je věnována environmentálním otázkám, což ji propojuje s dalšími realizacemi na toto téma). Ostatní exteriérové audio a vizuální instalace, jejichž autory jsou TIMO a uskupení Global Genocide, budou zprovozněny až s otevřením výstavy: vedení Domu umění počítá s tím, že přehlídku bude prodlužovat v závislosti na aktuálních opatřeních tak dlouho, dokud nebude možné výstavu fyzicky navštívit. Přes veškeré výše zmíněné výhrady se na tento moment nelze netěšit a nepopřát Domu umění, aby se mu snaha o propojování brněnské scény dařila nejen v umělecké, ale i v osobní rovině.


AVA kolektiv, Štěpán Brož, Marie Butula Cichá, ČILY, Tereza Damcová, Polina Davydenko, Pavel Dvořák, DUMB, Patricie Fexová, Markéta Filipová, Marta Fišerová, Nina Fránková, Global Genocide inc., David Helán, Tomáš Hlavenka, Ondřej Horák, Vendula Chalánková, In Saček Veritas, INSTITUT INSTITUT, Eva Jaroňová, Šimon Kadlčák, Jan Karpíšek, Václav Kočí, Klaudia Korbelič, Maud Kotasová, Ondřej Kotrč, Petr Kovář, Petr Kunčík, Helena Lukášová, Barbora Lungová, Max Lysáček, Pavel Matyska, Johana Merta, David Možný, Petr Nápravník, Kryštof Netolický, Vilém Duha, Samuel Paučo, Tomáš Pavlacký, Natálie Perkof, Karin Písaříková, Tomáš Plachký, Pavel Pražák, Přemysl Procházka, Tomáš Prokop, Tomáš Ronovský, Martin Skalický, Hynek Skoták + Tereza Holá, Jiří Staněk, Jiří Suchánek, Hana Svobodová, Jana Švecová, Jakub Tajovský, Šárka Telecká, Timo, Veronika Vlková / Tady a teď! / kurátorky: Jana Písaříková, Marika Svobodová / Dům umění města Brna / Brno / 16. 2. – 16. 5. 2021

Foto: Polina Davydenko

Komentáře

    • Jana Písaříková

    Cílem výstavy nikdy nebylo vystavit všechny autory působící v Brně, nevím, kde na tuto tezi autorka recenze přišla. Od recenze v době zavřených galerií bych spíše čekala snahu představit podobu samotné výstavy, zde mám spíš dojem, že autorce slouží jako rukojmí k obecné kritice výstavní politiky domu umění, bohužel. Navíc údiv autorky nad tím, že výstava přehlídkového typu obsahuje hodně autorů a tudíž mají málo místa je opravdu legrační. A pokud to takhle demokraticky dělat nejde, tak jsem ráda, že právě takhle demokraticky jsme to udělali. Zakázané ovoce nejlépe chutná, navzdory recenzím, které se snaží diktovat, co se smí a nesmí. Jana Písaříková

    • Silvie Šeborová

    Vážím si práce obou kurátorek, umělkyň a umělců, kteří jsou na výstavě zastoupeni i Domu umění, který se do tématu pustil a věřím a doufám, že s ním bude Marika Svobodová pracovat dlouhodobě. Je to velký počin a je z něj patrné, že jeho příprava zabrala spoustu času. V recenzi se snažím přiblížit svůj osobní názor a to že se jednalo o velké sousto, snahu pojmout hodně věcí a přístupů, které se pak vzájemmně bijí. Je to můj subjektivní názor, jehož cílem rozhodně nebylo rozpoutat agresivní diskuzi ať již zde nebo na FB Jany Písaříkové, kde recenzi taktéž ostře kritizuje. Brněnská umělecká scéna je zajímavá a zaslouží si dlouhodobou pozornost z různých úhlů.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *