Jak koronavirus mění přemýšlení nad veřejným prostorem

V Praze pod Petřínem se sáňkuje. Po Karlově mostě i po náplavce u Vltavy jezdí běžkaři. Jak pandemie koronaviru proměnila užívání městského veřejného prostoru a přemýšlení nad architekturou? Rok strávený v izolaci i omezené možnosti cestovat proměňují způsob našeho vztahu k prostoru, ve kterém trávíme svůj čas.

Vizualizace plánovaných úprav bulváru Champs-Élysées v Paříži. Foto: thelocal.fr

Kyle Chayka se v článku pro The New Yorker zamýšlí, v jakém prostoru jsme nyní ochotni žít a pracovat. Předkládá rozdílné přístupy newyorských architektů nad uspořádáním soukromých bytů tak, aby vyhovovaly potřebám rodin pracujících z domova i open space kanceláří, jejichž struktura je v souvislosti s novými hygienickými pravidly neudržitelná. „Tradiční loftový byt, typický pro New York, se nezdá být tak romantický ve chvíli, kdy jsou všichni připojeni na Zoom,“ uvádí architekt a zakladatel kanceláře SO-IL Florian Indenburg, který téměř rok pracuje se svou rodinou z domova.

Změna našich dosavadních pracovních návyků v souvislosti s pandemií ovlivňuje nejen užívání nového pracovního prostoru, ale i samotného města. Mladý architekt Ilias Papageorgiou popisuje pro The New Yorker proměnu Atén, dříve zaplněných kolonami aut, které se opět staly městem pro jeho obyvatele. „Nyní vidíte lidi, jak se procházejí venku v oblastech, kam dříve nechodili, protože tam nic není. Najednou volně využívají veřejný prostor, který nesouvisí s žádnou komerční činností,“ uvádí Papageorgiou. „Jde jen o to být ve městě a potkávat se venku s lidmi.“ Tím, že jsou jednotlivé obchody, galerie, kina i obchodní domy zavřené, začínáme intenzivněji využívat možnosti veřejného prostoru a trávit zde svůj volný čas. O to více však vystupují dlouhodobě neřešené problémy veřejného prostoru, jako je nedostatek městské zeleně nebo špatná infrastruktura pro chodce a cyklisty na úkor automobilové dopravy.

Během léta minulého roku se v řadě světových měst objevily drobné urbanistické projekty, které Tobias Armborst, ředitel chicagské architektonicko-urbanistické firmy Interboro, označuje za „taktický urbanismus“, který není plánovaný urbanisty, ale vychází zdola z potřeb obyvatel města. Například hlavní město Litvy Vilnius v létě zavřelo ulice pro auta a dovolilo je využít restauracím a kavárnám, aby mohly rozmístit stoly s většími rozestupy. Podobně New York vymezil čtyřicet mil ulic pouze pro chodce, aby umožnil přístup do přírody lidem žijícím daleko od parků. Server ArchDaily v minulém týdnu představil výběr deseti dosud nerealizovaných projektů proměny veřejného prostoru, které se snaží reagovat na současné výzvy pandemie a umožnit volný a bezpečný pohyb. Také londýnský starosta Sadiq Khan pro The Guardian na jaře uvedl: „Potřebujeme, aby více Londýňanů jezdilo do města na kole nebo chodilo pěšky.“ A do budoucna plánuje zamezit do centra Londýna vjezd autům. Podobnou strategii zvolila i Paříž, kde má do roku 2024 vzniknout devět cyklodálnic a v parkovou promenádu s výrazným omezením individuální automobilové dopravy se má proměnit celá Champs-Élysées. (více zde)

Karolína Jirkalová se v současném čísle časopisu Art Antiques zamýšlí, jakým způsobem se proměnilo užívání městského veřejného prostoru během pandemie covidu-19, co jsme se v souvislosti s ní o městech dozvěděli a jaké světlo to vrhá na velké rozvojové projekty v Praze. Mimo jiné zmiňuje i úvahy profesora Marka J. Nieuwinhuijsena z Institute for Global Health v Barceloně, podle nějž je současná pandemie šancí prosadit některé ze zdravějších modelů města. To se v současné době daří ve velkých světových metropolích jako v již zmíněném Londýně či Paříži. V Praze je podobná proměna komplikovaná a vedení radnice v této otázce není jednotné. „Přesto nám období lockdownu nabídlo obrázek zcela jiného města, paradoxně v mnohém zdravějšího, než na jaké jsme zvyklí, odkrylo slabiny i potenciál a poskytlo čas k přemýšlení, jestli by přece jen nebylo lepší obývat město jinak,“ píše Jirkalová.

Petra Lexová | Vystudovala dějiny umění a učitelství výtvarné výchovy. Věnuje se výzkumu středoevropského sochařství 60. a 70. let a architektuře. V současné době je doktorandkou na Semináři dějin umění MU v Brně a přednáší na Ústavu věd o umění a kultuře FF JU v Českých Budějovicích.