GAMPA: Skrze galerii pečujeme o veřejný prostor

Sérii rozhovorů o dopadech pandemie na umělecký provoz a vzdělávání postupně překlápíme do mapování progresivních galerijních institucí a iniciativ mimo centra, ale následující otázky, na které odpovídaly kurátorky a pracovnice Galerie města Pardubic (GAMPA), se nevyhnuly ani současné situaci zavřených galerií. Šárka Zahálková, Nikola Březinová a Kateřina Jirsová dále v rozhovoru s Václavem Šafkou mluvili o vystavování současného umění v regionu, o spolupráci galerií a muzeí a o budoucnosti Gampy v rekonstruovaných Automatických mlýnech.

Workshop s Comunite Fresca, srpen 2020

Potkáváme se na konci roku, který poznamenala a stále poznamenává pandemie covidu-19. Toto téma s sebou nese povětšinou negativní konotace. Existuje ale něco, v čem pro vás byla současná situace obohacující? Získaly jste nějakou důležitou zkušenost, kterou byste jinak zažít nemohly a která pro váš budoucí profesní život bude mít velký význam? 

Šárka Zahálková (ŠZ): Je to složitá otázka. Pozitivem je určitě nějaká schopnost adaptability, být schopen najednou reagovat na věci, které se i podle určitých prognóz a celkového vývoje světa budou dít čím dál častěji. V loňském roce jsme ve výstavním programu galerie řešili téma resilience, což je schopnost pružně reagovat na záležitosti, které se dějí kolem nás ve smyslu různých krizových situací. A pandemie je jednou z nich. Vloni ta témata byla spjatá spíše s environmentální rovinou, ale nejenom tou, a najednou přišlo něco, o čem jsme ani neuvažovali. Potom si myslím, že v oblasti praktického uměleckého světa – čili nejenom nás jako jedné galerie a galerie v regionu – pandemie více zdůraznila otázku nad nerovnostmi, které již existují. Ve své podstatě to jsou fenomény, kterým se také věnujeme v rámci Spolku Skutek, jako je status umělce, umělkyně nebo libovolná umělecká povolání a nejistoty, které s tím jsou spjaté.

Nikola Březinová (NB): Vloni jsme v jedné naší výstavě řešili výrazně moment soustředění, a to se také promítlo do letošního roku. Ač by se mohlo zdát, že nastal volnější čas, tak všechny informace a další věci, které se na nás valí, nám v soustředění absolutně zabraňují. Nebo aspoň mně osobně se to velmi dotklo. A co se týče mé funkce v galerii jako edukátorky, tak si připadám úplně prázdná, protože potřebuju kontakt s lidmi, a ten nyní nemám. Už se to projevuje i na mé psychice a nespavosti a tak podobně.

Kateřina Jirsová (KJ): Mně se taky nedaří najít nic moc pozitivního.

Příprava happeningu v areálu bývalé Prokopky v Pardubicích – festival Prázdno x Naplnění, srpen 2019. Zleva: ruka Marty Fišerové Cwiklinski, Nikola Březinová, Kateřina Jirsová, Šárka Zahálková

Řešili jste tuto neblahou situaci s nějakými partnerskými galeriemi nebo institucemi?

ŠZ: S vědomím toho, že Rada galerií a Asociace muzeí a galerií fungují spíše pro muzejní a galerijní instituce jiného typu, než jsme my, tak už před nějakým časem vznikla velmi volná platforma, která je víceméně propojená se Spolkem Skutek. Minulé léto proběhlo v Galerii města Třince setkání této skupiny, které mělo spíš formát určitého brainstormingu. Zamýšleli jsme se nad tím, jak galerie, ať už městské, nezávislé, nebo zkrátka galerie, které nejsou sbírkotvorné, musí pracovat s úplně jinými rozpočty než muzejní instituce a velké galerie. Na jaře jsme na to chtěli navázat dalším setkáním, a to fyzicky neproběhlo. Doufám, že se v tom podaří pokračovat teď na jaře. Alespoň s lidmi z této neformální sítě jsme v kontaktu a občas si nějaké informace nasdílíme.

Výstavní dramaturgie Gampy, jak ji koncipujete, je v rámci regionálních galerií poměrně specifická. Často pracujete s tématem veřejného prostoru a svoje aktivity do veřejného prostoru směřujete. V čem nebo z čeho tento přístup pramení?

ŠZ: My s Katkou jsme členky spolku Offcity, v němž byl naším tématem dlouhodobě veřejný prostor. To nás spojuje a odráží se to i v programu galerie. Když to řeknu zjednodušeně, tak muzea umění pečují o sbírky a vytvářejí metodickou pomoc a podporu v regionu. Tyto instituce také dělají spoustu práce, která pro veřejnost třeba není tak viditelná, ale je důležitá pro uchovávání paměti. A v případě kunsthalle nebo galerií, výstavních síní, kam patříme i my, naopak vzniká prostor, který – díky tomu, že nepečujeme o sbírky a nebudujeme je – jde víc ven, z galerie. Jde o to nevnímat galerii jako nějaký prostor, který je ohraničený zdmi, ale spíše jako prvek, který pomáhá městu, dává současnému umění příležitost nějakým způsobem žít a fungovat a který zároveň opečovává veřejný prostor tak, aby se umění stalo jeho nedílnou součástí.

KJ.: Ač nemám srovnání s jinými městy, tak si uvědomuju, že máme skvělou výhodu v tom, že máme velkou podporu odboru kultury i odboru hlavního architekta. Spolupracuje s námi i náměstek pro kulturu, zkrátka všichni. To nám výrazně pomáhá. Pardubice vůbec mají zpracovanou skvělou strategii pro kulturu a kreativitu, nějaký dlouhodobý plán, který se daří naplňovat. A jeho součástí jsou právě i aktivity ve veřejném prostoru.

Tvárnost paměti. Festival umění ve veřejném prostoru, kurátorka: Šárka Zahálková, 13. 8. – 11. 10. 2020

Vloni jste uspořádali velké multižánrové sympozium umění ve veřejném prostoru, které jste pojmenovali Prázdno-Naplnění. Letos jste na to navázali festivalem Tvárnost paměti. V obou případech se jednalo o velkorysé akce, na nichž byli zastoupeni jak domácí, tak i zahraniční umělci. Chcete v této nebo v podobné výstavní činnosti pokračovat i v následujících letech? A máte pocit, že jak loňské, tak letošní sympozium mělo dostatečný ohlas u odborné veřejnosti, ale i u laického publika a u občanů Pardubic?

NB: Já si myslím, že je důležité lidem současné umění trochu podstrkávat. Člověk pak může být překvapen z toho, co vidí. Tímto způsobem jsme se oba festivaly snažili dělat. Vymanili jsme se víceméně z užšího centra a spíš jsme se to celé snažili situovat do městské divočiny. Lidi jsou zvyklí, že umění najdou především v jádru města, že tam bude stát nějaká socha nebo něco podobného. Tak, jak jsme uchopili loňský festival, ale vznikla možnost, kdy člověk jde na procházku a najednou tam nečekaně o něco zavadí. A míváme velký ohlas i na naše doprovodné programy. Velké množství seniorů se nám například hlásí na různé procházky, přednášky. Z toho mám radost.

ŠZ: Já bych k tomu ještě doplnila – a možná to může znít skoro až ezotericky –, že klíčová slova pro nás jsou péče, vzájemná důvěra a zároveň i nějaké naladění. Beru to skoro jako experiment a vzájemné zamýšlení se různých skupin nad tím, co to vůbec znamená jako umělec pracovat s veřejným prostorem. Nedílnou součástí je i komunikace s úřady. Není to vedlejší produkt, nutné zlo. S péčí je celý proces kultivován. Zároveň se vysvětluje, proč se vlastně taková věc děje, i s důvěrou, že se opravdu uskuteční. A na to navazuje důvěra k umělcům a nějaké společné hledání. Ostatně kurátor je ten, který pečuje.

A ohledně budoucnosti… My jsme si i společně řekli, že na příští rok si potřebujeme dát pauzu, a to z různých důvodů. I když je to naplňující, je to zároveň velmi vyčerpávající. Je potřeba se trošku nadechnout a zároveň je nutné, aby nedocházelo jenom k opakování nějakého principu. Aby průzkum daného tématu mohl jít zas někam dál, do hloubky, tak je potřeba trošku odstoupit, dát si i nějaký čas na přemýšlení, protože jinak by to běželo jako nějaký kolovrátek. Musím nicméně říct, že s ohledem na to, jak to bylo vyčerpávající, jsem ráda, že jsme se nenechali zviklat a festival jsme letos v létě uskutečnili, protože jinak bych se asi taky topila v depresi. Alespoň něco hmotného za ten rok doopravdy vzniklo. Najednou si člověk o to víc váží toho, že to proběhlo.

Pohled do výstavy Prázdno, kurátoři: Ondřej Teplý, Šárka Zahálková, GAMPA, 16. 7. – 29. 9. 2019

Jste absolventky volného umění, potažmo pedagogického oboru. Myslíte si, že se tento aspekt ve vaší práci pro Gampu nějak projevuje nebo dodává vaší práci jedinečnou kvalitu, která třeba není přítomná v jiných galeriích, které vedou vystudované teoretičky či kurátorky umění?

NB: Já na to můžu asi akorát říct, že určitě. Ale vlastně asi nedokážu argumentovat, v čem přesně. Myslím si, že to je víc pocitová záležitost – jde o nějaký pocit, zážitek.

KJ: Šárka to předtím hezky popsala na vzniku festivalu a na způsobu kurátorské činnosti v rámci něj. Obdivuji její důvěru a um nechat věci plynout. Možná tím, že člověk sám zná tvůrčí proces a je zvyklý jím procházet a ví, jaké tam nastávají fáze – kdy překonáváš různé překážky a třeba si i na chvíli nejsi jistý a potřebuješ něco vyzkoušet, tak právě proto pak máš veliké pochopení a trpělivost a dáváš umělcům velký prostor. To je asi takový vzácný faktor, který třeba nemusí být vždy samozřejmý. Věci navíc často vznikají pro konkrétní místa. Nevybíráš si konkrétní hotová díla a nestavíš je někam, ale vznikají ve spolupráci v týmu oslovených autorů.

ŠZ: Pro mě je tam silný faktor žité skutečnosti nebo díla – nejen teoretizování, ale i to, že něco bytostně cítím. Vykonáváme nějakou aktivitu, plánujeme, věci se dějí natřikrát, a najednou zjistíš, že ti tam chybí hmatatelnost. Ač i za současné situace výstava reálně visí v galerii, tak je pouze hypotetická, protože je přístupná jenom virtuální cestou, která není tou žitou. Já to spíše mám tak, že prostřednictvím umění teprve hledám teorii, ne naopak. Teprve díky skutečnosti umění se můžu dostávat k teorii, která je pro mě zajímavá.

Rodinná středa – výstava Time's Up: SeatoxDetox, leden 2020, ve žlutém svetru Nikola Březinová

Už několikrát zde zaznělo, že jste galerie regionální. V čem pro vás spočívá specifikum instituce regionální galerie? Cítíte se být součástí nějakého širšího celku, do nějž spadají i velké galerie v Brně, v Praze, anebo je vám bližší síť progresivních regionálních galerií, které mají v našem prostředí čím dál větší a důležitější roli? Mám na mysli třeba humpoleckou 8mičku nebo ústeckého Hraničáře.

ŠZ: Myslím si, že galerie se vždy musí více či méně vědomě k místu nebo regionu, kde působí, nějakým způsobem vztahovat. Když se k němu nevztahuje, tak je to pak taková pikslička, kterou můžeš kamkoliv převést. Vztahování se k místu nebo k nějakému kontextu je například ve velkoměstě samozřejmě jiné než na malém městě, a je jiné na vesnici, potažmo v krajině. Rozdíl tam tedy zjevně je, ale spíš než nějakou kategorizací je to dáno místem samotným. Jsou městské galerie, které jsou sbírkotvorné a jsou financované městem, a potom jsou galerie našeho typu, které taky mají základní část financování z města, proto jsou městské. Sbírky ale nemáme, a jsme spíše menším výstavním prostorem. A jsme malí i co se týče osazenstva lidí. Podobnou roli může například hrát právě Hraničář, který je spolek a je navíc spjatý s provozem sálu a kina. Tímto charakterem je blízký nám, poněvadž my zde máme synergii GAMPA – Divadlo 29. A pak je třeba PLATO v Ostravě, které je svým programem jedním ze vzorů, jak lze se současným uměním pracovat a dělat to kvalitně, ale zároveň ve vztahu k městu nebo místu, kde galerie působí, a přesto světově. Ale co se týče rozpočtu, tak pracují s úplně jinými penězi než my. Jsou tam zkrátka věci, které se vlastně nedají moc porovnávat. Spíš se může jeden od druhého učit a hledat nějaké principy práce, které mohou být vlastní i různě velkým subjektům v různě velikých městech. Je to vlastně podobné jako rozdělení umělec versus kurátor, umělec v roli kurátora atd. Někdy ta kategorizace smysl má, ale někdy je to jenom slovo, které něco popisuje.

NB: Mě k tomu ještě napadá, že stejně tak důležité jako to, co tady říkáš, je pracovat s regionálními umělci, ale i s těmi nadregionálními, protože se skrze to dá pozorovat kontrast a nějaký vztah k danému regionu.

Já osobně mám pocit, že třeba hradecká Galerie moderního umění teď také začíná uplatňovat poměrně progresivní styl a dramaturgii, a zároveň by šlo určitě ledacos zajímavého najít i v Chrudimi. Obě tato města jsou navíc Pardubicím geograficky velmi blízká. Nepřemýšleli jste proto někdy nad východočeskou spoluprací galerijních institucí? A neplánujete obecně mezigalerijní spolupráci?

ŠZ: V podstatě ve chvíli, kdy František Zachoval do Hradce v roce 2019 nastoupil, jsme se spolu začali bavit. Ale právě v tomto případě je to dáno tím, že oni jsou sbírkotvorným muzeem umění. František od počátku říkal, že má potřebu nejdříve vyřešit institucionální záležitosti, i ve smyslu sbírek, které tam chybí. Chtěl se víc zaměřit na sbírku. Možná se teď maličko vrátím ke spíš než regionální, tak nadregionální volné skupině, kterou jsem zmiňovala na začátku. Tam jsme totiž řešili, jestli má dnes smysl dělat putovní výstavy nebo společné projekty. Principiálně jsme se shodli, že to může být zajímavé, ale že na nějakém žebříčku spoluprací to vlastně nemá prioritu. Putovní výstavy měly samozřejmě svou roli v 90. letech. A historik by tu roli popsal lépe než já. Spousta těchto starších principů navíc funguje i doteď – můžou se dělit finanční náklady a může vzniknout společný projekt. Ale zároveň je tam spousta věcí, které jsou nyní možná složitější na koordinaci. Proto to je za mě teď spíš o očekávání. Když nějaká spolupráce ze znalosti nebo ze vzájemného poznávání se institucí vyjde, tak je to bezvadné, ale když ne, tak to necítím jako nějaké hluboké zklamání, protože každý svou roli naplňujeme. A myslím si, že hradecká galerie se teď právě v naplňování své role velmi posunula. Občas se někde setkáváme, občas se někde míjíme, ale vědět o tom, že koexistujeme a že je i možné se nějak vzájemně podporovat, je stejně důležité, a možná i důležitější, než pak násilně dělat něco dohromady. Spolupráce má smysl právě tehdy, když není vynucená.

Teď se u nás třeba hodně bavíme o budoucnosti v Automatických mlýnech. Snažíme se jednou za čas setkávat jako budoucí sousedé, blízcí sousedé, Východočeská galerie, my, i s Lukášem Smetanou, s Centrálními polytechnickými dílnami, a hledat styčné plochy a vědět o budoucím fungování a o věcech, které určitě budeme muset řešit společně. Bylo by vlastně velmi špatně, pokud by tyto instituce na jednom plácku nefungovaly dohromady. V programu by se totiž měly spíše doplňovat, dotvářet.

Winternitzovy automatické mlýny v Pardubicích, architekt: Josef Gočár, stavba 1905–1926. V budoucnu by zde měly sídlit Centrální polytechnické dílny, Východočeská galerie v Pardubicích a GAMPA. Foto: Stanislav Dusík, Wikimedia Commons

Právě na Automatické mlýny se vás také chci zeptat. Tím, že do Mlýnů byste měli časem přesídlit jak vy, tak Východočeská galerie, nastanou v Pardubicích obrovské pohyby. Co vy od rekonstrukce Automatických mlýnů a vůbec od všech změn, které v souvislosti s rekonstrukcí mají přijít, očekáváte a jak se na ně připravujete?

ŠZ: Připravujeme se na fáze, dá se říci. Jedna věc byl vůbec vznik myšlenky tohoto projektu. Teď jsme v mezifázi, kdy se čeká na stavbu. To jsou věci, které jsou vysoce utilitární, ale pak jsou stejně důležité i ty záležitosti, které je potřeba ještě kultivovat. To jsou právě vztahy jednotlivých subjektů, které budou ve Mlýnech fungovat. Je potřeba zmapovat si scénáře možné budoucnosti. A k tomu je třeba pracovat s představivostí. Někdo je moc zakotvený v přítomnosti, jenom na tom – a teď to nemyslím zle – svém písečku a stole a má horší představivost ve smyslu toho, co se může nebo nemá dít v budoucnosti. Je to i tom, jak je každý nastavený, ale je potřeba tuto skupinu trošku dovést k tomu, aby se o budoucnosti začalo více imaginativně přemýšlet.

Do toho samozřejmě vstupují i různé proměnné typu, že se člověk musí zamyslet nad tím, co pro nás znamená rok a půl zavření galerie. Tam je ale těžké predikovat nějaké scénáře. Zároveň se nám podařilo prosadit, že součástí galerie v Mlýnech budou i rezidenční ateliéry. Galerie by podle mě neměla být jen nějakou výkladní skříní krásy, ale je zde podstatná i snaha vytvářet podhoubí pro uměleckou scénu a motivaci pro to, aby se umělci, kteří studují v Praze, v Brně, v Liberci, v Ostravě, v zahraničí, chtěli vracet zpátky, nebo žít v Pardubicích a tady v okolí. Toto – bez ohledu na jakkoliv černý scénář – podle mě smysl pořád má.

A jinak už přemýšlíme v nějakých obrysech i o budoucím programu. Principy toho, jak chceme, aby galerie fungovala, jsme museli přetavit i do představ o podobě prostoru. To jsme řešili dlouho i ve smyslu edukativních a dalších aktivit a věcí, které nám v našem nynějším prostoru chybí – jako například sklad a možnosti práce přímo v místě. Jelikož většina expozic, které děláme, jsou spíše prostředími a díla vznikají přímo na výstavy, tak nějaký prostor na práci a dílnu zkrátka potřebujeme.

Šárka Zahálková se dlouhodobě zabývá tématy souvisejícími s uměním jako nástrojem společenské změny a uměním ve veřejném prostoru. Absolvovala studia galerijního managementu a výtvarných umění (animovaná tvorba), jednoroční program Commissioning and Curating Contemporary Public Art na Valand Academy, University of Gothenburg ve Švédsku, Fulbright-Masarykovo stipendium pro neziskový sektor v NYC, USA a několik dalších zahraničních tvůrčích i kurátorských stipendií. Od října 2019 je doktorandkou Akademie výtvarných umění v Praze. Spoluzaložila a vede spolek Offcity a je rovněž členkou Spolku Skutek.

Nikola Březinová spoluzaložila a je členkou platformy nisa art, která se zabývá zprostředkováním umění pro širokou veřejnost a mimoškolním výtvarným vzděláváním. V Gampě se zaměřuje na práci s různými věkovými skupinami – od předškolních dětí až po seniory. Má bohaté zkušenosti z galerijního i mimogalerijního prostředí.

Kateřina Jirsová je výtvarná umělkyně, designérka a kulturní aktivistka. Je absolventkou ateliéru KOV na pražské UMPRUM a členkou spolku Offcity. S Gampou produkčně spolupracuje od jara 2019.

Foto (pokud není uvedeno jinak): Marie Sieberová