Jiný způsob vyprávění: Meziprůzkumy v AJG

V současnosti se rozvíjí diskuze o podobě stálých expozic ve sbírkotvorných institucích a vznikají také jejich nová pojetí. Jedno z nich představují Meziprůzkumy, které již popáté připravili v Alšově jihočeské galerii kurátoři Hynek Látal a Martin Vaněk. Petra Lexová zasazuje projekt do širšího kontextu této diskuze a otázek ohledně společného vystavování starého, moderního a současného umění.

Jiný způsob vyprávění: Meziprůzkumy v AJG

Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou letos na jaře představila již pátou podobu své stálé expozice Meziprůzkumy – sbírka AJG 1300–2020, za níž stojí historici umění a kurátoři Hynek Látal a Martin Vaněk. Kvůli vládním omezením v souvislosti s epidemií covidu-19 proběhlo letošní zahájení Meziprůzkumů bez vernisáže a v současné chvíli je expozice vlivem nových vládních nařízení již nepřístupná. Jedná se však o zdařilé zakončení celého projektu, který by měl být reflektován. Vybízí mimo jiné k zamyšlení, co pětileté obměny stálé expozice i netradiční výstavní strategie přinesly.

Když Alšova jihočeská galerie v dubnu 2016 v den oslav šedesáti let trvání instituce otevřela novou stálou expozici, kterou architektonicky navrhl Tomáš Svoboda, bylo patrné, že zde končí jedna éra prezentující bohatou kolekci středověkého umění trvající od roku 1979. Expozici tehdy vytvořil historik umění Hynek Rulíšek ve spolupráci s autorem výstavní architektury Emilem Zavadilem. V roce 2008 ji nahradila téměř identická expozice Romana Lavičky. Obě prezentovaly lineárně řazený vývoj středověkého umění a na velkém množství uměleckých děl demonstrovaly stylový vývoj forem. Kurátoři současné expozice se rozhodli vydat jiným směrem. Reagovali na aktuální diskuze o podobě stálých expozic a přenesli do praxe formát rezignující na lineární způsob členění uměleckých děl běžný v muzejních sbírkách od devatenáctého století. Namísto prezentace stylové proměny nebo národních škol využili anachronický přístup společné prezentace děl starého a moderního umění, které doplnili o intervence současných umělců a umělkyň. Skladba děl podléhala subjektivnímu výběru na základě několikaletého studia sbírky, ze které vytvořili významově nebo formálně blízké skupiny. „Jako autoři tohoto konceptu výběrem děl a jejich výsledným uspořádáním usilujeme o zprostředkování přesvědčení, že daleko více záleží na souvislostech vzniku uměleckých artefaktů, jejich konkrétní výtvarné působivosti a na jejich obsahu nežli na jejich stáří a zařazení v systému dějin umění. Stejně tak jsme přesvědčeni, že nejen odborná veřejnost dotváří a konstruuje význam uměleckých děl. Ten může být stejně tak utvářen během procesu jejich vnímání v prostoru galerie bez ohledu na původní záměr umělce či umělkyně, kurátora či kurátorky,“ uvádějí autoři koncepce v doprovodném katalogu k poslední obměně Meziprůzkumů.[1]

Jedním z ideových východisek kurátorů se staly úvahy bývalé kurátorky AJG, historičky umění a spisovatelky Věry Linhartové, která v 60. letech stála za bohatou akviziční činností tvořící dnešní jádro sbírky moderního umění. Ta vybízí k otevřenosti chápání jednotlivých děl: „Co nám dává naději, že lze porozumět i tomu ve výtvarném umění, co se nám zdá cizí a nepřístupné, – je právě to, že na cestě tohoto poznání není nic hotového ani řečeného, že zde odnikud nemůžeme čekat radu nebo nápověď, a že nám tedy nezbývá, než vystačit s vlastní představou a povědomím o světě, abychom dovedli obraz přimět k řeči.“[2] Autoři navazují na úvahy Linhartové a prezentují umělecká díla jako samostatné entity, které mají silnou výpovědní hodnotu i přesto, že jsou vytržené z kontextu klasického vyprávění dějin umění. Jak naznačuje i doprovodný katalog a každoročně vydávaný průvodce, samotná expozice má být spíše vizuálním zážitkem než vyčerpávajícím poučením.

Právě v tomto bodě se často diskuze nad novou podobou stálých expozic dostává na třecí plochu. Co má stálá expozice divákovi nabídnout? Jaké zvolit strategie samotné prezentace a kde najít míru mezi poučením a otevřeností? Na vybraných příkladech se pokusím nastínit dvě možné cesty.

Slovenská národná galéria v roce 2014 otevřela Nestálou expozícii SNG (do 2018) pod vedením kurátora sbírky starého umění Dušana Burana a kurátorky Kataríny Kolbiarz Chmelinové. Expozice vznikla z provizorních důvodů rekonstrukce hlavní budovy SNG a právě toto provizorium ji paradoxně umožnilo prezentovat společně díla napříč historií na základě předem stanovených témat, jako je prostor & iluze, světlo & tma nebo tělo & gesto. Jak uvedl Dušan Buran v rozhovoru pro Artalk: „nestálu expozíciu v SNG sme koncipovali práve so zámerom spochybniť klasické kritéria ako chronológia, štýl či ikonografia. Sústredili sme sa na iný raster a pozornost diváka obracíme k úlohám, které umelci v minulosti museli riešiť, a možnostiam, které mohli využívať.“ Zatímco SNG „nestálou“ expozici vnímala jako experiment v provizoriu, kurátoři Meziprůzkumů ji mínili vážně. Přestože se původně snažili vybraná díla rovněž řadit do volných tematických skupin, nebyla tato tematická nebo formální provázanost mezi uměleckými díly vždy zjevná, podobně jako tomu bylo v SNG. Jak ale naznačila Milena Bartlová v recenzi výstavy pro časopis Art & Antigue (září 2015), jsou právě tyto chybějící spojitosti mezi díly jejím nejsilnějším momentem. „Nemá smysl je vyhledávat, je lepší zažívat intenzivní přítomnost čehosi, čemuž bychom nejspíš mohli říkat umění.“

V uplynulých pěti letech představila řada velkých českých institucí své nové stálé expozice. Můžeme zde zmínit Galerii středočeského kraje s expozicí Stavy mysli / Za obrazem – obměny a intervence (2017–2025), Brno předměstí Vídně (2019–2023) v Moravské galerii v Brně nebo 1796–1918: Umění dlouhého století (2019) v Národní galerii v Praze. Tyto expozice se rovněž zříkají striktně chronologického členění, i nadále ale vyprávějí příběhy umění, jen nahlížené z jiné perspektivy. Například Národní galerie člení výběr uměleckých exponátů do tří hlavních kapitol Člověk, Svět a Ideje. Umění je zde vykresleno jako součást politického a společenského děje, což demonstruje výběr děl odlišných dekád i uměleckých názorů prezentovaných vedle sebe. Jak ale upozorňuje ve své recenzi historička umění Tereza Rudolf, jedná se o prezentaci „v půli dlouhé cesty“.

Meziprůzkumy

Snahou kurátorů bylo v prvé řadě představit bohatý sbírkový fond instituce, který vedle středověkého umění zahrnuje i rozsáhlou kolekci děl dvacátého století, holandského a vlámského umění nebo grafiky. Výběr děl zároveň poukazuje na jednotlivé kapitoly z institucionálních dějin AJG a představuje významné osobnosti s galerií spojené – ať už to byli kurátoři, nebo ředitelé – které výrazně ovlivnili podobu dnešních sbírek.

První ročník Meziprůzkumů se vedle děl středověkého umění soustředil na velká jména českého kánonu dějin umění, jako je Bohumil Kubišta, Toyen, Josef Šíma, Zdeněk Sýkora, Zorka Ságlová nebo Karel Malich. Jádro této sbírky přitom vzniklo v 60. letech díky systematické akviziční činnosti již zmíněné Věry Linhartové, která se soustředila jak na meziválečnou avantgardu, tak soudobé umění. Na její činnost pak v závěru 70. let navázal dlouholetý kurátor galerie Vlastimil Tetiva, který postupně doplnil sbírku o autory a autorky sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých let. Následující ročníky Meziprůzkumů vždy vedly k obměně části expozice – ve druhém roce doplněné o bohatou sbírku holandských a vlámských mistrů z dlouhodobé zápůjčky sbírky Vlastimila Zátky (1887–1962). Tu po restituci v roce 1993 vlastní syn tohoto českobudějovického sběratele žijící ve Švýcarsku. V následujících třech letech pak hloubkové ponory kurátorů do sbírky AJG přinesly méně známá, ale o to zajímavější díla kolekce. Vedle tzv. highlitů se autoři rozhodli v roce 2018 prezentovat i méně známou sbírku keramiky, jejíž jádro tvoří výsledky Mezinárodního keramického sympozia konaného v bechyňské pobočce AJG od roku 1966. Díla mezinárodně uznávaných autorů a autorek tak doplnila expozici Meziprůzkumů o užité umění rovnocenně prezentované s uměním volným. O vznik a rozkvět sbírky se zasloužil především bývalý ředitel Bořivoj Lauda (AJG vedl v letech 1970–1986) a bývalý kurátor sbírky keramiky Milouš Růžička. V roce 2019 byly Meziprůzkumy doplněny mimo jiné o zřídka vystavovaná díla kreslíře, malíře a rytce Johanna Eliase Ridingera (1698–1767) nebo o dílo českého malíře, fotografa a spisovatele Luďka Peška (1919–1999), mezinárodně známého představitele space artu. Poslední ročník Meziprůzkumů do epicentra zájmu postavil často opomíjená díla moderního umění jihočeské provenience. „V souvislosti s možností vystavovat po sametové revoluci díla během socialistické éry zakázaných umělců či umělkyň byly práce tzv. regionálních tvůrců rázem odsunuty do pozadí, a to nejčastěji s odkazem na jejich nedostatečný inovativní umělecký přínos. Jejich dílo bylo schematicky onálepkováno jako ‚prorežimní‘ a na základě dobového morálního soudu automaticky obdrželo záporné znaménko bez zohlednění často nesporné výtvarné kvality.“[3] Poslední ročník tak navázal na dnes aktuální diskurz výzkumu umění mimo centra a vybídl k přemýšlení, jaká díla by měla patřit do českého kánonu dějin umění.

Stálá expozice Meziprůzkumů od začátku svého trvání počítala i s intervencemi současného umění, které v roce 2016 zahájila spolupráce umělců Patrika Hábla a Tomáše Svobody vytvořením rozměrného objektu s velkoformátovou malbou, který sloužil k uložení sochy Krista z Božího hrobu z Českých Budějovic a reagoval na původně středověký rituál. Během let v intervencích navázali Esther Stocker, Petr Dub, Ruben Montini a spisovatel Jiří Hájíček. Zatímco rakouská umělkyně černou páskou zdůraznila prostor bočního prostoru i Posledního soudu z Rožmberka, Petr Dub reagoval na společenský a institucionární status AJG a během dvou oddělených performancí u vstupu vyleštil samotný název „galerie“.

Minulá současnost

Zájem o společnou prezentaci starého a současného umění je v evropském kontextu již desetiletí rozšířenou praxí. Příkladem může být expozice arcibiskupského muzea Kolumba v německém Kolíně nad Rýnem pod vedením Stefana Krause nebo dnes již legendární Stanice umění u sv. Petra v Kolíně nad Rýnem, kterou v letech 1987–2008 vedl profesor současné teologie a sociologie náboženství Friedhelm Mennekes (česky vyšla jeho kniha Nadšení a pochybnost: Nové umění ve starém kostele, Triáda, 2013). Dopad na dané debaty měly rovněž teoretické texty a studie, z nichž lze uvést alespoň knihu německého historika umění Hanse Beltinga (Bild und Kult: Eine Geschichte des Bildes vor Zeitalter der Kunst, 1990) nebo francouzského filozofa a teoretika umění Georgese Didi-Hubermana a jeho úvahy o čase (Před časem, Barrister & Principal, 2008). V českém prostředí je pak stěžejní prací kniha historičky umění Mileny Bartlové Skutečná přítomnost. Středověký obraz mezi ikonou a virtuální realitou (Argo, 2012).

Do českého prostředí přinesly společnou prezentaci starého a současného umění především aktivity spojené s kostelem Nejsvětějšího Salvátora v Praze. Od konce roku 2009 se v barokním prostoru přestavěném Carlem Luragem odehrávají intervence současného umění, které zajišťuje kurátor a architekt Norbert Schmidt spolu s výstavní radou farnosti. Tzv. Popelec umělců zde však probíhá již od roku 1996. Intervence jsou někdy výrazným (Christian Helwing, Choi Jeonghwa), jindy pokorným (Michal Škoda) vstupem do mnohovýznamově zatíženého kontextu kostela a v různé míře na něj reagují. Aktivity Akademické farnosti a Centra teologie a umění při KTF UK se snaží překlenout most mezi sakrálním prostorem a novým uměním a podnítit k interakci mezi oběma světy. V současné době je podobný zájem o intervence současného umění v sakrálním prostoru rozšířený po celé zemi (výběrem Litomyšl, Litoměřice, Strakonice). Norbert Schmidt se vlastní letitou zkušenost s pořádáním uměleckých intervencí spolu s úvahami zahraničních i místních osobností pokusil shrnout v knize Přímluva za současnost: Umění v sakrálním prostoru. Kritická recenze, kterou na knihu napsal Martin Vaněk Schmidtovi mimo jiné vytýká, že celou problematiku sleduje z teologického hlediska. Odpověď Norberta Schmidta se pak vymezila především vůči „instrumentalizaci“, ke které údajně při intervencích současného umění v sakrálním prostoru může dojít a ztrácí se tím autentická hodnota uměleckého díla. Ale stává se skutečně současné umění pouhým „nástrojem“ liturgie?

Architekt Josef Pleskot při salvátorské intervenci minulý rok umístil do hlavní lodi kostela rozměrné kyvadlo, jež se rozhýbe během bohoslužby a má symbolizovat čas, rytmus a trvání. Sám Pleskot uvedl: „Byla to moje umanutost, chtěl jsem, aby kyvadlo souznělo s liturgií.“ Nemyslím si, že jistá míra instrumentalizace musí být zásadně špatná. Každý z umělců vstupuje do prostoru jiným způsobem, snaží se na něj reagovat a vytvořit dialog. Způsob vnímání původního za pomoci nového pak může být obohacující. Abstraktní malíř Patrik Hábl v roce 2012 namaloval cyklus patnácti pláten, která v období popelce měla nahradit původní barokní obrazy. Reagoval tím na historickou tradici zakrývání obrazů v době půstu. Abstraktní malba reagovala na barevnost kostela a harmonizovala s jeho interiérem a oltářům propůjčovala aktuálnost. Postní zakrývání obrazů, které mělo vybízet k vizuálnímu půstu a vnitřní introspekci, k ní vybízelo za pomoci abstrakce.

Nabízí se zeptat, jakým způsobem vstupuje současné umění do muzejních expozic a v čem se liší oproti sakrálnímu prostoru? Předně vstupuje do zcela jiného kontextu, který není zatížen specifickou historií nebo liturgií. Historická díla jsou zde vytržená ze svého původního kontextu, který se muzea často snaží přiblížit pomocí instalace, doprovodných textů nebo audioprůvodců. Dokážou ale divákovi zprostředkovat jejich původní význam? Italský umělec Ruben Montini svojí intervencí MADRE do expozice Meziprůzkumů v roce 2019 reagoval performancí, videem a fotografiemi na mateřství a jeho (ne)prožívání jedince s gay sexuální identitou. Celá performance se odehrávala v sevření soch gotických madon a poukazovala tak na společný rys všech těchto děl – samotný vztah Panny Marie a Ježíška jako matky a syna. Není právě tato rovina chápání středověkého díla pro sekularizovaného diváka přínosnější než podrobná stylová analýza proměny záhybů roucha Panny Marie ve 14. století? Nemůže moderní abstraktní obraz více upozornit na nepatrné detaily středověkého díla, na jehož zadní straně se nachází nefigurativní motivy velké vizuální působivosti? Společnou prezentací starého a nového umění můžeme najednou vnímat umělecká díla rozdílných historických dekád z jiné, osvěžující a často i podněcující perspektivy. Jak silný bude tento dialog, závisí na samotném umělci nebo kurátorovi.

Na závěr

Nová interpretace sbírkových expozic je dnes stále živé a diskutované téma. Snahou je nalézt klíč, jak reprezentovat své sbírky a přiblížit je současnému divákovi a zároveň nerezignovat na své poslání „ochranitele hodnot“. Výstavní strategie Meziprůzkumů ukázala, že jednou z cest může být i freestyle, kdy kurátoři rozehrávají hru překvapivých vztahů a nechávají divákovi naprostou volnost v jejich pochopení. Požadované dialogy během pěti let Meziprůzkumů fungovaly někdy lépe než jindy. U posledního ročníku převážilo samotné téma regionalismu, které bylo zajímavé samo o sobě, více než vytvořené vztahy v expozici. Je otázkou, do jaké míry jsou pravidelné obměny expozice podobného formátu udržitelné i z dlouhodobějšího hlediska. Například v často vzpomínaném arcibiskupském muzeu Kolumba v německém Kolíně nad Rýnem je víceletá pravidelná obměna expozice možná. Důležitým klíčem k úspěchu jsou zde nejenom bohaté sbírky, ale i silný kurátorský tým a v neposlední řadě skvělá architektura Petera Zumthora. Obstála by dlouhodobě i regionální galerie se zajímavými, přesto omezenými fondy?

Meziprůzkumy obnovily vědecký zájem o sbírku AJG a přinesly řadu výsledků, což je na celém projektu zásadní. Ve spolupráci s Technickou univerzitou v Mnichově byly provedeny důkladné restaurátorské sondy vybraných děl středověkého umění, jako např. Poslední soud z Rožmberka (1493), které přinesly nová zjištění o středověkých dílech a vedly k jejich restaurování ve spolupráci s místními odborníky. Důležitá pozornost se také dostala méně prezentovaným kolekcím keramiky a autorům a autorkám jihočeské provenience. Je ale otázkou, jak Alšova jihočeská galerie naváže na skončený projekt. Zatím je jisté, že pod kurátorským vedením Martina Vaňka a Hynka Látala dále pokračovat nebude. Byla by škoda, kdyby instituce nevyužila a dále nerozvinula poznatky, které Meziprůzkumy přinesly. Vedle doprovodného průvodce expozicí a každoročních katalogů by si projekt zasloužil i souhrnnou monografii, která by teoreticky zakotvila zvolenou výstavní strategii, přiblížila jednotlivé vědecké výsledky a uceleně představila dějiny instituce.

[1] Hynek Látal – Martin Vaněk, Meziprůzkumy / sbírka AJG 1300–2020 (kat. výst.), Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou 2020.

[2] Hynek Látal – Petra Lexová – Martin Vaněk, Meziprůzkumy / sbírka AJG 1300–2016 (průvodce stálou expozicí), Hluboká nad Vltavou, 2016.

[3] Ibidem.

Meziprůzkumy / sbírka AJG 1300–2020 / kurátoři: Hynek Látal, Martin Vaněk / Alšova jihočeská galerie / Hluboká nad Vltavou / 20. 5. 2020

Foto: Studio Flusser – Zdeněk Porcal