Artalk.cz

Víly a čarodějové: umění pro konec světa

Soutěžní sekci Jiné vize CZ, která se každoročně odehrává v rámci Přehlídky filmové animace a současného umění (PAF Olomouc), letos kurátorsky připravila dvojice Tina Poliačková a Lumír Nykl, kteří se zaměřili na díla tematizující buď kolektivní, nebo mimo-lidskou zkušenost. Tereza Rudolf ve svém textu více přibližuje kurátorský výběr a klíčové formální i obsahové podobnosti, které jednotlivá videa sdílí.

Anna Slama & Marek Delong & Konstanet, Everything Is You, 2020, 14 min, záběr z videa

Víly a čarodějové: umění pro konec světa

Jiné vize, které se letos, navzdory nepříznivé situaci, odehrály – a to v kurátorském výběru Tiny Poliačkové a Lumíra Nykla –, představily tematicky nečekaně konzistentní soubor, který můžeme chápat jako přehlídku důležitého trendu v současném umění. Méně lidská, znovu zakouzlená příroda, provázanost a fluidita jako témata i použité formy, spolu se stále se zdokonalujícími technologickými možnostmi (a přístupnějšími programy či technickými zařízeními) rámují mnohé z deseti videí nominovaných na cenu mezinárodní poroty, jejíž vítězná jména jsou již známa. Celý program festivalu PAF, stejně jako Jiné vize, letos proběhl ve změněné podobě. Zatímco jedna část festivalu probíhá v kulisách města Olomouc, hlavní program se odehrál (a odehrává) online. Nutno dodat, že organizátoři ukázali, že v tom naštěstí umí chodit.

Výběr deseti nominovaných videí se může zdát až příliš úzce profilovaný, avšak právě díky tomu ukazuje postupy a témata, která jsou již několik let v lokálním kontextu dobře viditelná. Současně lze říci, že některé z prací, nebo jejich dílčí prvky, se dotýkají uměleckého fenoménu označovaného za nový romantismus. Ten byl ze začátku nového tisíciletí pojmenován především v malbě a i u nás by se našli autoři, kterým by tento magický způsob vnímání současného, zdánlivě zcela odkouzleného světa byl vlastní. Je to ostatně jeden z přístupů, s nímž je dlouhodobě provázán i kolektiv galerie A.M. 180, tedy pořadatelé hudebně-kulturního festivalu Creepy Teepee. Dýdžejing je potom jednou z přirozených poloh kurátorské dvojice Poliačková–Nykl. Není tedy překvapující, že se hudba jako nosný prvek objevuje i ve vybraných videích, a to v různé míře intenzity. Zatímco ve Whispers Divulging od Lukáše Prokopa se obraz a zvuk neoddělitelně propojuje – fraktálové obrazce tančí na generovaný grafický šum, tak hudba v Everything Is You (Anna Slama & Marek Delong & Konstanet) je výpravně filmová. V pracích Jana Boháče nebo Filipa Kopeckého je to pak samotný rytmus přednesu nebo promluvy, který se blíží spíše recitaci nežli běžnému monologu. Tomáš Kajánek a Jan Matýsek pak každý, byť zcela jiným způsobem, čerpají z oblasti populární hudby.

Jan Boháč & BCAA system & Psí víno, 1, 2020, 4 min, záběr z videa

Odbýt práce, které podle pravidel Jiných vizí pocházejí z období posledních osmnácti měsíců, označením nový romantismus by byla škoda. Je ale zajímavé všímat si aspektů, které spolu sdílejí – ať už je to téměř všudypřítomný monolog, nebo hlas vypravěče, který doplňuje „obrazovou“ část filmu, či určitý meditativní klidný charakter, který mnohdy zcela rezignuje na příběh a působí spíše jako zvláštní dokumentární sonda do jiného časoprostoru. Absence dialogu a určitá klipovitost videí mohou být prvky, jež se staví do zdánlivého kontrastu vůči motivu kolektivu, komunity či společného organismu. Zdá se tak, že navzdory přítomnosti ostatních zůstává každý sám, jako je tomu v záznamu autorské videohry od Veroniky Švecové (The Final Quest of the Real-Playness). Na druhou stranu se postavy často obrací na samotného diváka a promlouvají k němu, čímž jej činí nezbytnou součástí celého příběhu. Kolektiv pak určitě nemizí z procesu tvorby těchto prací, které mohou, odmyslíme-li si vrstvu filmovosti, mnohdy plnit roli performance. Performativita (ať již v práci Re-Enter the Plant od Nely Britaňákové, nebo v Everything Is You či Leviathan’s Wet Dream Jana Matýska) ale nemusí být jen součástí výsledného díla. To, co mnohé práce spojuje, je pocit sdílení již při vytváření daných videí. Byť jsou práce technicky na úrovni, a to i ve chvíli, kdy záměrně pracují s dávkou nehezkosti či trashové estetiky, nelze se ubránit pocitu, že se umělci a jejich přátelé-spolupracovníci mohli dobře bavit a výlet k vodě, na hrad, do bazénu nebo do močálu – ať už v kostýmu, nebo v „civilu“ – si užít. Tato forma bytí spolu mi přijde mnohdy důležitější než leckde opakovaná hesla o nutnosti úniku z nepřetržitého růstu nebo o přežívání v kapitalocénu. Obzvlášť u mezinárodní porotou zvoleného vítězného filmu Don’t Be Dam(n) Štěpána Krahulce, Fanny Chaiyarach a Davida Střelečka je toto klišé úniku mimo moderní struktury podtrženo právě sděleními vypravěče.

Štěpán Krahulec, Fanny Chaiyarach, David Střeleček, Don’t Be Dam[n], 2020, 7 min, záběr z videa
Rádoby ledabylý kostým je dnes přítomný nejen v performance a videích, performeři pohybující se na vernisážích jsou snadno zaměnitelní s modely na módních přehlídkách a ve fashion časopisech. Jak je jasné i z práce dalších autorů a autorek – například Lukáše Hofmanna (Saliva) nebo Marie Lukáčové či Tanii Nikuliny a Lenky Glisníkové (ti v Jiných vizích zastoupeni nejsou) –, image zahalená do látek, molitanů, silonek a make-upu střídá dříve oblíbená nahá těla. Stejně tak oblíbené se stávají artefakty a přírodniny, které mnohdy zásadním způsobem scény doplňují. Zvláštní – buď „post-apokalyptické“, nebo „rituální“ a „pohádkové“ – předměty vidíme hned v několika prezentovaných videích. V případě galerijního vystavení videa se tyto tajemné objekty často vyskytují jako součást instalace. Zda se jedná o způsob přiznání svébytnosti předmětům (a s tím i přírodě), nebo jen narušení dominantního postavení jednajícího člověka, není úplně jasné. Živost objektů pak ale podtrhuje představu živé přírody a možnost metamorfózy – stávání se něčím jiným, s nímž řada děl výrazně pracuje. Společným jmenovatelem tak může být i výrazná symbolika, která vyzdvihuje potřebu prožití přerodu a změny. O nutnosti transformace pak hovoří i kurátorský text, v němž autoři odkazují k práci kulturního teoretika Marka Fishera. Podobně jako Václav Magid v textu Psychopatologie planety vydaném v roce 2019 k ročnímu výstavnímu cyklu Podmínky nemožnosti v Galerii Kurzor pracují s představou podobnosti mezi duševní chorobou jednotlivce a krizí společenského systému. Cestou ven, zdá se, je radikální přehodnocení hranic nás samotných.

Lukáš Prokop, Whispers Divulging, 2020, 5 min, záběr z videa

Jedním z (poměrně vágních) popisů nového romantismu je, že se ani nesnaží vytvořit zcela novou skutečnost, ani neusiluje o to naši všednost zcela rozložit. Ocitá se tak někde mezi běžným a neuchopitelným, mezi vlastním a cizím, mezi kouzelným a rutinním, mezi přírodou a technologií. Nálada videí se pak pohybuje kdesi na pomezí dětské hry a drogového tripu. O určité jiné rovině vědomí by měly svědčit i vizuální filtry (Everything Is You nebo Snake Sadness), optické manipulace (Max the Weather Girl nebo 1), používání rozostřené kamery (Don’t Be Dam[n]) nebo volba mlžného prostředí Re-Enter the Plant). Všechny tyto postupy se snaží dostat diváka mimo jeho běžné vnímání. Je otázka, nakolik je něco takového možné a nakolik pak ve výsledku jen zpracovávají atraktivní a lehce provokativní, barevnou a nekonvenční formu. Je skutečně formálně podaná pohádkovost videa Everything Is You pohádkou i ve smyslu její přístupnosti? Nebo je obrazovost pohádky jen dobře vypůjčenou formou, která v nás probouzí určité emoce a vzpomínky, ale současně je jen nástrojem na vymačkání posledních zbytků citu? O tomto pocitu roubovanosti může svědčit i vítězství v kategorii diváků práce Lukáše Prokopa Whispers Divulging, které je čistě tím, čím je – a to zvukem s obrazem, který mohou diváci prožít, aniž by jim byly současně představovány další obsahy a názory, u kterých je na pováženou, zda jsou spíše zatím nenatočeným pokračováním filmu Avatar nebo manifestem nového bytí spolu a s přírodou. V množství nominovaných videí, která jsou k vidění online, si ale pravděpodobně každý najde svého favorita, jehož, její či jejich práce ukazuje skrze kurátorský výběr na fenomény a motivy, které v současném umění silně rezonují a hluboce jím prorůstají.


Valentýna Janů & Kryštof Hlůže, Filip Kopecký, Jan Boháč & BCAA system, Veronika Švecová, Jan Matýsek, Anna Slama & Marek Delong & Konstanet, Nela Britaňáková, Štěpán Krahulec, Fanny Chaiyarach, David Střeleček, Lukáš Prokop, Tomáš Kajánek / PAF 2020 – Jiné vize / kurátoři sekce: Tina Poliačková a Lumír Nykl / Olomouc / 3. – 6. 12. 2020 (online k vidění do 13. 12. 2020)