Jak se někdo stane umělcem

Umění volá! je projekt organizovaný brněnskou Fakultou výtvarných umění. Volba názvu, který asociuje srpnové marketingové heslo „škola volá“ oblíbené papírnictvími, obchody s dětskými oděvy, obuví a dalšími prodejnami, přitom není náhodná. Projekt vychází z předpokladu, že je třeba změnit uvažování veřejnosti o uměleckém vysokém školství.

Jak se někdo stane umělcem

Začnu osobní historkou. Ve své praxi, jejíž součástí je i role galerijní lektorky, občas pracuji s malými dětmi. Jejich časté otázky na výstavách všeho druhu zní: „Kdo je to umělec?“, „Co mám dělat, když chci, aby moje obrázky také visely v galerii?“, případně „Jak se někdo stane umělcem?“ Nejsou to ovšem jen „hloupé“ dětské dotazy, jednoduché a rychlé odpovědi na ně vlastně neexistují. Každopádně k získání statutu umělce přispívá studium na vysoké škole s uměleckým zaměřením. To však přináší další otázky: co znamená studovat umění? Co takové studium obnáší pro vedoucí ateliérů a pro studenty samotné? Jak probíhá, jak se od sebe jednotlivé fakulty a školy liší, jak by mohly spolupracovat a jakou hrají roli ve svých regionech?

Tyto otázky si – na rozdíl od dětí – kladou autoři projektu Umění volá!, který byl připraven do prostor Domu pánů z Kunštátu a je možné si jej celý projít online i po skončení výstavy. Jeho hlavním cílem je oslovit studenty středních škol a informovat je o možnostech a způsobech studia na vysokých školách s uměleckým zaměřením. Není to však cíl jediný. Projekt svým způsobem připomíná mnohovrstevnatou cibuli a jeho další vrstvy jsou určeny pro řadu potenciálních recipientů: pedagogy a vedoucí ateliérů, které jsou součástí výtvarně zaměřených fakult, vyučující a budoucí vyučující výtvarné výchovy na středních, potažmo základních školách, i odbornou, případně laickou veřejnost.

Za organizací prvního ročníku stojí již zmíněná Fakulta výtvarných umění VUT Brno (řešitelem projektu je Milan Houser), která ke spolupráci přizvala další partnery: Fakultu umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, Fakultu umění Ostravské univerzity, Fakultu umění a architektury Technické univerzity v Liberci, Fakultu multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, Institut tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty v Opavě a Hudební i Divadelní fakultu Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Zcela zásadní roli v něm pak hraje Katedra výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

Zcela záměrně ve výčtu „chybí“ pražská Akademie výtvarných umění a Vysoká škola uměleckoprůmyslová. Na rozdíl od výše jmenovaných se jedná o samostatné školy, které nejsou součástí univerzit s fakultami a katedrami se zcela neuměleckým zaměřením. Co je však podle organizátorů projektu mnohem důležitější, regionální fakulty – na rozdíl od Prahy, která je ze své podstaty kulturním centrem plným galerií a dalších prostor, v nichž se odehrávají umělecké aktivity – mohou být ve svých krajích středobodem tamního uměleckého dění. Plní nejen vzdělávací roli, ale také funkci kulturní, starají se o osvětovou a výstavní činnost a bez nich by byl umělecký život v daných městech výrazně chudší.

Tento předpoklad stál také v centru zájmu Rostislava Koryčánka, kurátora jednoho z výstupů projektu, výstavy Umění volá! v Domě pánů z Kunštátu. Koryčánek zde jednotlivé fakulty představil mimo jiné prostřednictvím práce vysokoškolských učitelů působících v daných městech. Každou školu zastupuje jeden vedoucí ateliéru, který podle kurátora a organizátorů projektu zastává v daném regionu i jinou funkci než pedagogickou, případně se specifika dané oblasti a problémy, s nimiž se potýká, odráží i námětově v jeho práci. Brno tak zastupuje Pavel Korbička, Ostravu Daniel Balabán, Opavu Dita Pepe, Liberec Jan Stolín, Ústí nad Labem Michaela Thelenová. Jejich roli v regionech lze dobře ilustrovat na příkladu dvou posledně jmenovaných.

Jan Stolín, vedoucí libereckého ateliéru Prostor, spoluzakládal galerii Die Aktualität des Schönen, sice prostorově malý, ale svého času v Liberci stěžejní výstavní prostor pro prezentaci současného umění. S Oblastní galerií Liberec (OGL) spolupracoval na tvorbě jejich výstavního programu a působí jako umělecký vedoucí Cube x Cube Gallery. Na brněnské výstavě se představuje instalací Stěna III (2020), která využívá prostoru skrytého za zdí sloužícího k projekci, a zároveň vzdáleně cituje výstavní prostor v OGL, o který se Stolín po určitou dobu kurátorsky staral. Ten instalačně „komplikovaly“ kóje s ventilací, jež Jan Stolín použil jako inspiraci k instalaci, v níž dva mikrofony umístěné u uměle vytvořených otvorů v zadní straně projekční stěny zesilují zvuk ventilace, který ze zamřížovaných děr vychází. Byť sám autor upozorňuje hlavně na nutnost hledat vhodné řešení výstavního prostoru, který by neustál dvě projekce, lze jeho instalaci číst i jako upozorňování na fakta, která obvykle chceme skrývat, či na ně minimálně neupozorňovat, jako je otázka Libereckého kraje a jeho komplikovaného sudetoněmeckého odkazu.

Michaela Thelenová s uměleckým snímáním okolí místa, v němž žije, pracuje dlouhodobě a vědomě. I v jejím případě se jedná o sudetoněmecký region, konkrétně vesnici Sovolusky u Ústí nad Labem. Do její práce se promítá lokalita poznamenaná nejen pohnutou historií související s odsunem německy mluvících obyvatel po 2. světové válce, ale i s dopadem zásahů realizovaných komunistickým režimem na přírodu. Drobné jevy a situace, které se kolem nás v běžném životě odehrávají, přitom zasazuje do kontextu globálních problémů.

Zatímco zájemce o studium může porovnávat, čí tvorba je mu osobně blízká, lidé pohybující se v uměleckém provozu dostávají prostor k přemýšlení nad volbou konkrétních jmen či se mohou blíže informovat o jejich aktuální tvorbě. Prezentace pedagogických prací jsou potom doplněny o práce vybraných čerstvých diplomantů, které slouží jako klíč pro zájemce o studium umění k vytvoření si lepší představy o tom, čím by se mohli na dané škole konkrétně zabývat.

Trojici přístupů, jimiž jsou fakulty prezentovány, uzavírají umělecky a vizuálně atraktivně zpracované grafy, za kterými stojí grafičky Tereza Bierská a Nela Klímová. Svým způsobem se jedná o umělecké dílo samo o sobě, jež dodává výstavě její hlavní charakter. Tečkované grafy v sobě obsahují nejen informace o daných školách (cena přihlášky, délka přijímací zkoušky, počet kreditů za studium, počet studentů a učitelů, počet školních budov či stáří fakulty), ale i informace, které mohou hrát roli při rozhodování o realizaci studentského života v daných městech (cena pronájmu za měsíc, cena lístku na MHD, délka trasy z Prahy do daného města, počet divadel, knihoven a kin, počet kolejí a jejich vzdálenost ke škole, počet menz, průměrné teploty v daném městě v jednotlivých měsících). Tento graficky výrazný počin, vzdáleně připomínající firemní manuál, by měl uchazečům o studium pomoci odpovědět na otázky týkající se srovnání jednotlivých fakult i na otázky, proč ve vybraném městě nejen studovat, ale i žít.

Autoři projektu jakožto pedagogové vysoké školy vychází z vlastních zkušeností a reakcí uchazečů o studium, u kterých se překvapivě stává, že odpovědi na otázky, co se na fakultě vůbec děje, zůstávají v říši tajemství, nebo jsou jejich představy v souladu s představami širší veřejnosti: umělecké školy bezesporu musí fungovat na divoké bázi, plné alkoholu, sexu, drog a na hranici (či za hranicí) zákona. Přestože umělecký svět má svá specifika týkající se primárně způsobu uvažování, které je na těchto školách vyučováno, žádný nekonečný večírek se zde nekoná: i tyto školy pracují s vysokoškolským systémem seminářů, přednášek, kreditů, výstupů, bakalářských a diplomových prací. Přesto poskytují svým studentům dostatečně široké pole k možnostem sebeprezentace, jak dokazuje například na výstavě představená diplomová práce Martina Cába Bez názvu (2020). Jedná se sice o čerstvého absolventa FaVU, avšak již poměrně vyspělého umělce (před brněnskou fakultou studoval na Institutu tvůrčí fotografie a Pedagogické fakultě Univerzity Palackého). Cáb zde vystavuje záznam z bezpečnostních kamer, který obsahuje záběry, na nichž sám autor na vernisáži neúmyslně poškodil židli, jenž však byla artefaktem vystaveným ve stejné místnosti, kde se nachází jeho prezentace. Autor tak dokazuje, že umění může být mino jiné prostředkem, které dává svému autorovi možnost sarkasticky pojmout sám sebe a své činy.

Za zcela zásadní a možná i z dlouhodobého hlediska důležitější než samotnou výstavu v Domě pánů z Kunštátu však považuji další výstupy projektu. Jedná se o spolupráci s Katedrou výtvarné výchovy Pedagogické fakulty MUNI, která se snaží probořit příkop mezi středoškolským a vysokoškolským uměleckým vzděláváním. Prostřednictvím učitelů výtvarné výchovy i budoucích učitelů tohoto předmětu by fakulty zapojených vysokých škol rády navázaly bližší dialog se svými potenciálními studenty. Díky Petru Kamenickému tak vznikla série workshopů realizovaných na středních školách, jejichž výsledky budou prezentovány v Galerii Strom Art, kterou provozuje právě Kamenický, pedagog brněnské Katedry výtvarné výchovy. Díky tomuto projektu tak dochází k synergii a vzájemné podpoře obou brněnských škol s uměleckým zaměřením, jejíž prohlubování by bylo mimořádně přínosné pro obě strany.

Třetím výstupem je potom plánovaná konference, na níž by se alespoň virtuálně měli potkat vyučující z jednotlivých vysokých škol a vzájemně sdílet své metodické přístupy a postupy, které ve své praxi využívají. Takovéto setkání se však může stát i platformou pro další spolupráci, například na pokračování projektu Umění volá!, u nějž by si jeho autoři v ideálním případě představovali, aby se každé dva roky zopakoval pod patronátem jedné ze zúčastněných škol a vystřídal tak postupně všechny zapojené regiony. Pokud dosáhne toho, že učitelky a učitelé výtvarné výchovy budou schopni ve svých hodinách s dětmi diskutovat nad otázkou, kdo je umělec a jak se jím stát, lze tento projekt považovat za úspěšný.

Daniel Balabán, Štěpán Brož, Martin Cáb, Mariusz Forecki, Daniel Hušťák, Pavel Korbička, Peter Korček, Lukáš Krnáč, Michal Max Mráz, Nela Mayerová, Andrea Mužíková, Filip Nádvorník, Josef Oubrecht, Dita Pepe, David Petráš, Zuzana Rišiaňová, Michaela Rožnovská, Josef Schorm, Lucie Schubertová, Petr Stanický, Jan Stolín, Michaela Thelenová, Adam Turzo, Zuzana Vanišová, Jan Veselský, Klára Vincourová / Umění volá! – FaVU / kurátor: Rostislav Koryčánek / Dům umění města Brna – Dům pánů z Kunštátu / Brno / 5. – 30. 11. 2020

Foto: archiv Dům umění města Brna