Artalk.cz

Jak dosáhnout umění snížené diference

Silvie Šeborová se v textu o výstavě Umění snížené diference, kterou v Domě umění města Brna připravil Petr Ingerle ve spolupráci s Barborou Klímovou, zamýšlí nad rolí kurátora současného umění: „Komu se svojí prací zodpovídá? Sám sobě, zastoupeným autorkám a autorům, instituci, která jeho výstavu organizuje, divákům, kritikům, či ještě někomu jinému? A musí nutně brát ohledy na všechny vyjmenované subjekty?“

Jak dosáhnout umění snížené diference

Před pár lety koloval na Facebooku „vtipný“ generátor názvu výstav. Každý den v měsíci, každý měsíc a každý relevantní rok měl přidělené nějaké slovo: podle data svého narození jste si mohli poskládat spojení tří slov, které – podle autorů generátoru – bylo ideálním označením právě pro vaši přehlídku. Nadsázka pracující s dadaistickou hrou, s nesrozumitelností názvů současných výstav i s tím, že na názvu vlastně nezáleží (stačí nahodile poskládat spojení několika aktuálně trendy a cizojazyčně znějících slov) se mi vybavila ve chvíli, kdy jsem poprvé slyšela spojení Umění snížené diference. O kurátorské interpretaci výstavy, jejím balancování na hraně srozumitelnosti a možnosti využití této prezentace jako příkladu toho, proč současné umění odmítá část populace přijmout do svého života, bude ještě řeč.

Abych však kurátorovi nekřivdila, ukázalo se, že jeho název má racionální důvod. Vychází z premisy, že „idea nízké diference je schopna osvětlit existenci některých uměleckých děl, tendencí a postupů.“ Na jejím základě vybral pro výstavu objekty, instalace a videa, která pracují s minimální diferencí (toto slovo Petr Ingerle používá striktně místo českých ekvivalentů, protože podle něj nejlépe vystihuje daný problém), jenž „tvoří protiklad k výraznému kontrastu“. Za zmínku také stojí, že v doprovodném textu rozšiřuje kurátor chápání pojmu diference aplikovaného primárně na umělecká díla do obecné roviny týkající se lidských životů, existence „škatulek“, v nichž se pohybujeme a vzájemně utvrzujeme: „svět diferencujeme pomocí neúprosné logiky smyslů. Diference slouží naší orientaci a vytváří pocit bezpečí. Člověk ukotvený v diferencovaném světě vnímá jen takové elementy, které jsou důležité – v popředí – ostatní odsouvá do pozadí.“

Výchozí koncepci, myšlenkově náročnou samu o sobě, však komplikuje ještě jeden fakt: výstava má volně odkazovat na projekt Bílý prostor v bílém prostoru, který byl v Domě umění neoficiálně realizován v roce 1974. Tehdy trojice slovenských umělců (Stano Filko, Miloš Laky a Ján Zavarský) pověsila či volně položila na podlahu po jinak prázdném, bíle vymalovaném výstavním prostoru pruhy látky natřené bílou barvou. Oficiálně neschválená instalace, odrážející dobový zájem o problematiku prázdnoty, zde zůstala pouze několik hodin. Důležitější než počet diváků byla pro autory samotná možnost realizace jejich záměru. Právě v tomto projektu můžeme spatřovat předchůdce současného typu výstavy, ve kterém se o návštěvníka téměř vůbec nejedná. Zároveň je zde patrná snaha o archivování projektu, Bílý prostor v bílém prostoru byl fotograficky zdokumentován a jedna z pořízených fotografií, zvětšená do billboardových rozměrů, visí po dobu výstavy Petra Ingerleho a Barbory Klímové na reklamní ploše umístěné na Moravském náměstí. Nedoprovází ji žádný text, který by vysvětloval, že se jedná o záznam z výstavy z roku 1974 či že má souvislost s výstavou současnou. Není na ní označen ani Dům umění i přesto, že billboard je od něj umístěn tak daleko, že si s ním rozměrný plakát nikdo z kolemjdoucích nespojí. Pochopitelný je pouze pro ty, kdo znali původní akci, nebo pro ty, kdo se pídí po dalších informacích k aktuální výstavě. A opět zde narážíme na potenciálního návštěvníka: reklamní plocha na lukrativním místě, která by mohla sloužit k propagaci výstavy, se stává uměleckým dílem bez popisku. Z propagační plochy je tak hra pro velmi omezený počet hráčů, které – předpokládám – bude bavit. Ale co ti ostatní?

Stejně tak jako význam a skryté sdělení této fotografie na Moravském náměstí může zůstat návštěvníkům utajena i podstata samotné výstavy Umění snížené diference. Kurátor pro ni vybral díla sedmi zahraničních autorů a autorek, jejichž tvorbu má rád a jichž si váží (Josef Dabering, Ann Veronica Janssens, Žilvinas Kempinas, Karin Sander, Bill Viola, Martin Vongrej, Heimo Zobering). Jádro expozice tvoří ústřední místnost, kde jsou prezentovány instalace, konkrétně výrazný Zoberingův paraván, kruhové zrcadlo Martina Vongreje, vyleštěná stěna Karin Sander a „levitující“ magnetofonová páska udržovaná ve vzduchu dvěma větráky od Žilvinase Kempinského. K nim tvoří pandány videa od zbylých umělců instalované po obou stranách centrální místnosti. Jednoduchá instalace je až krásně dokonalá, prezentovaná díla jsou v mírně znepokojivé harmonii se sebou navzájem i s výstavním prostorem. Pro koho tedy výstava funguje perfektně, jsou prezentovaná díla (potažmo jejich autoři) a určitě i kurátor a jeho spolupracovnice: výstava působí dojmem, že je práce na ní bavila a že si jejím prostřednictvím splnili určitý druh snu.

Video Josefa Daberinga se záznamy z prostředí zdravotnických služeb, kde „bílou na bílé“ tvoří bílé boty, bílé kabely a bílé pláště na pozadí bílé stěny, útočí na první signální: chápeme odkaz na výstavu z období normalizace i zmíněnou sníženou diferenci v použitých barvách, avšak podvědomě cítíme, že bychom zde měli hledat ještě něco více. Pokud však divák tápe v tom, jak výstavu uchopit, žádnou pomocnou berličku nenalezne. Neposkytuje mu ji ani instituce samotná, ani obsáhlý kurátorův text, distribuovaný v novinách, které Dům umění k výstavě vydal. Nalézt v nich podstatu sdělení je úkol hodný profesora filozofie. V esejistických textech se zde Petr Ingerle odvolává na myšlenky řady filozofů od Hegela až po Alaina Badiou a dalších osobností. Věci, které se jemu mohou zdát zřejmé, zůstávají pro čtenáře s jiným typem myšlení, jiným vzděláním či zájmem o jiné než zde citované autory, pouhým torzem neuchopitelných myšlenek.

Na odpovědích na otázku, pro koho je výstava určená, tedy v tomto případě záleží i její výsledné hodnocení. Naštěstí v jejím jádru stále zůstává umění, které můžeme vnímat, aniž bychom jej podle něčí interpretace pochopili. Můžeme v něm hledat vlastní potěšení z objevů, které s kurátorovým záměrem nesouvisí či souvisí jen okrajově. Pro mě osobně to bylo video Billa Violy, nestora videoartu, jehož pohyblivé obrazy v sobě mají cosi z působivosti pozdně renesančních a barokních mistrů. Zde je však prezentován videem z roku 1979, kdy byl tento žánr svým způsobem stále ještě v plenkách. Jeho snímek z krajin zasypaných pískem či sněhem, představený navíc na v jiném formátu, než v jakém jsme zvyklí vídat jeho pohyblivé obrazy z posledních deseti, dvaceti let, může fungovat například jako skvělý příspěvek do mozaiky o vývoji Violova oblíbeného média.

P.S.:

Pár dní po zhlédnutí výstavy v Domě umění jsem se dívala na dokument Sociální dilema, v němž odborníci na moderní technologie, často bývalí zaměstnanci firem jako Facebook či Google, varují před dopady sociálních sítí, které sami vytvořili. Nechtěně se jim totiž podařilo dosáhnout toho, že tyto sítě svým naprogramováním podporují diverzifikaci společnosti. Utvrzují nás v životě – v úvodu tohoto textu zmíněných –  škatulkách, bublinách podobně smýšlejících lidí a nenávisti k těm, kdo do dané skupiny nepatří. Umění snížené diference (a tím nyní nemyslím výtvarné umění, ale lidskou schopnost vytvářet určité hodnoty) by v tomto ohledu mohlo fungovat jako cesta ven ze zákopů, do nichž se zahrabáváme. Pokud bychom tímto prizmatem nahlédli na výstavu v Domě umění, můžeme ji chápat jako ten nejvíce současný příspěvek uměleckého světa k aktuálnímu dění.


Josef Dabernig, Ann Veronica Janssens, Žilvinas Kempinas, Karin Sander, Bill Viola, Martin Vongrej, Heimo Zobernig / Umění snížené diference / kurátor: Petr Ingerle / Dům umění města Brna / Brno / 11. 9. 2020 – 10. 1. 2021

Foto: Martin Polák (Fotoreport si můžete prohlédnout zde.)

Komentáře

    • Petr Tomášek

    Kdybych se chtěl pokusit odpovědět na otázku z podtitulu článku/recenze/zprávy, tedy komu je výstava vlastně určená, tak v prvé řadě pro každého, kdo se dokáže odříznout od současné každodenní existence žité pod nepřetržitou palbou povrchních informací, všeobjímajících banalit a klipových zpráv. Návštěvník, kterému se to nepodaří, nebo se o to ani nepokusí, může opravdu odejít s pocitem nepochopení a totální dezorientace. Mně osobně to trvalo docela dlouho, než jsem se na prostor a v něm umístěná díla „naladil“, a rozhodně to nebylo bez námahy. Netvrdím, že jsem koncept pochopil správně dle intencí autora/kurátora, ale výstavu jsem prožil (a zároveň si ji užil) jako málokterou v poslední době, a za to patří dík nejen jejím tvůrcům, ale i Domu umění města Brna za odvahu pustit se i do takto „zdánlivě“ intelektuálně náročných podniků bez naděje na širší mediální ohlas. Ten je bohužel v našich poměrech obvykle vyhrazen projektům „srozumitelnějším“, někdy až dryáčnicky prvoplánovým.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *