Artalk.cz

Posouvat terén a hraniční linie aneb Hledání Druhého na Fotograf Festivalu

Jednotlivé výstavy Fotograf Festivalu jsou aktuálně veřejnosti nepřístupné, přesto – a možná právě proto – jsme se rozhodli publikovat recenzi celé přehlídky, která čtenáře provede vybranými instalacemi. Umělec a pedagog John Hill přibližuje ve svém příspěvku nejen myšlenkové pozadí festivalu, ale také jeho manifestaci ve vztazích, které vznikají mezi jednotlivými vystavenými díly.

Alžběta Bačíková, Anetta Mona Chişa & Lucia Tkáčová, Nina Hoffmann, Peter Janáčik a Kateřina Konvalinová v Garage Gallery Karlín, 14. 10. – 6. 12. 2020. Foto: Tomáš Hrůza

Posouvat terén a hraniční linie aneb Hledání Druhého na Fotograf Festivalu

Být skutečně překvapen výstavou se stává jen výjimečně, což samo o sobě může znít jako klišé. Při osamělé návštěvě výstavy možné já, posedlé objekty / posedlé já, možné objekty v Ateliéru Josefa Sudka jsem však v posledních sekundách videa obsessive object (posedlý objekt, 2020) Sabine Reinfeld vykřikl tak hlasitě, že kustodka přišla zkontrolovat, jestli jsem si na nohu neshodil projektor. Prosté zkoumání zkreslení způsobeného 360stupňovou kamerou v zahradě Rothmayerovy vily zakončuje točitý pohyb paže umělkyně směrem do kamery, kterým zastavuje natáčení. Extrémní pokřivení těla má za následek radikální změnu perspektivy, jež zpřetrhává ustálenou vazbu mezi obrazem a naší zkušeností světa. Zem se pohnula, ale projektor zůstal tam, kde byl.

Desátý ročník Fotograf Festivalu sice nese název Nerovný terén, ale nemyslím si, že to byl technický efekt videa Sabine Reinfeld, který měly kurátorky Stephanie Kiwitt, Anna Voswinckel a Tereza Rudolf na mysli, když si vytyčily, že budou zkoumat „konfrontaci s odlišným“ či „vykročení do neznáma“. Jejich pochopení Druhého vychází z díla filozofa Byung-Chul Hana, který popisuje, jak naši zkušenost světa založenou na vztahování se k Druhému nahradila zkušenost s neustálými variacemi téhož, k čemuž přispěly především digitální komunikační technologie.[1] Kurátorky se touto analýzou zabývají, ale zdá se, že jejich záměrem je Hanovu teorii vyvrátit, neboť každá výstava skýtá odlišné místo či moment, kde je možné Druhého stále nalézt.

Sabine Reinfeld v Ateliéru Josefa Sudka, 5. 9. – 11. 10. 2020. Foto: Jan Kolský

Festival váhá mezi zaměřením na stírání hranic, jež oddělují já a Druhé, a znovuobjevováním já prostřednictvím obrazů odlišnosti. Dvojitá póza, zrcadlící se já / zrcadlící se póza, dvojité já v Galerii Pštrossova 23 propojuje dvě rakouské feministické fotografky různých generací. V dílech Birgit Jürgenssen, jež nejsou tak explicitně politická jako její fotografie a kresby ze 70. let (například práce I want out of here! [Chci odsud!] z roku 1976), je tělo umělkyně téměř neviditelné, neboť ho zakrývá látka a projekce. Práce Sophie Thun naopak záměrně nic neskrývají a vyžívají se v odhalování vlastní konstruovanosti. Mám za to, že v zaměření jejich feminismů můžeme spatřit generační posun. V rozsahu i námětu volí Jürgenssen prostředí domova, přičemž toto téma zachycuje i na něj útočí, zatímco práce Thun jsou často rozměrné a velmi profesionální a lze v nich spatřit dokumentaci života umělecké profesionálky. Politika Jürgenssen vychází z reprezentace žen, a to i v případě, kdy používá jako model samu sebe. Vedle toho jsou práce Thun více individualistické, což vede k obrazům, které jsou výrazně a unikátně její. Na výstavě tělo společnosti, nestabilní řád / nestabilní tělo, řád společnosti ve Fotograf Gallery jsou těla zachycena v detailu a na přiblížených oříznutých záběrech s důrazem kladeným na dotyk. Videa Miloše Šejna usilují o překročení hranice, která odděluje masy (převážně) vody, avšak tlak této hranice působí spíš jako úsilí o utvrzení ega než o jeho rozpuštění. Ve videu Yvon Chabrowski s názvem TERITORIUM z roku 2016 se propletenec lidí neustále pohybuje ve snaze vyplnit celý záběr, jednotlivci však nedokáží překonat nepříjemné pocity z těsné blízkosti. Okamžik stability se hroutí v momentě, kdy se k hromadě přidává více těl. Video je promítáno na zemi, díky čemuž divák sdílí prostor s performery, avšak zároveň je z probíhajícího dramatu vyčleněn. Až se v člověku skrze tento sterilní sociální kontakt skoro probouzí nostalgie po tlačenici v ranním metru.

Birgit Jürgenssen a Sophie Thun v Galerii Pštrossova 23, 8. 10. – 29. 10. 2020. Foto: Tomáš Hrůza

Každá výstava ve svém názvu nepřímo odkazuje k hledání Druhého, ne vždy u něj ale striktně zůstává. To je případ výstavy rozsáhlá území, proměnlivá perspektiva / proměnlivá území, rozsáhlá perspektiva v Galerii AMU, která představuje etnografické přístupy k cizímu, migraci a reakce na ně. Portrétní série Tobiase Neumanna s názvem Deux Soeurs, Lomé, Togo/Leipzig (2009–2020) sleduje životní cestu dvou sester ze západní Afriky do západní Evropy. Fotografie nejsou vystaveny na základě časové posloupnosti ani je nedoprovází doprovodné vyprávění – Neumann zůstává odděleným pozorovatelem a nechává tak otevřenou otázku, zda se s ženami v průběhu deseti let, během kterých je fotografoval, spřátelil. Komplexnější zapojení umělkyně představuje dílo Fonja (2009–2020) Liny Zacher. Práce je výsledkem čtyřměsíční dílny ve vězení pro mladistvé na Madagaskaru, kdy se vězni stali subjekty a zároveň účastníky celého procesu, čehož jsou si plně vědomi a zjevně si to užívají. Samotnou umělkyni téměř nelze spatřit, avšak příležitostně je patrná její režie. Zahrnutí skupinových portrétů Andrzeje Steinbacha, jež podněcují narušení binárního rozlišování, působí vzhledem k úzkému zaměření výstavy na témata účasti a odstupu, rasismu a exotismu jako podivná volba. Přítomnost těchto děl dává smysl pouze tehdy, pokud zredukujeme témata rasy a migrace na problematiku ega a Druhého, což však žádná ze zmíněných prací nečiní.

Tina Bara, Dirk Braekman, Yvon Chabrowski, Jolana Havelková, Zdeněk Lhoták, Miloš Šejn, Heji Shin a Andreas Schulze ve Fotograf Gallery, 7. 10. – 14. 11. 2020. Foto: Tomáš Hrůza

Poslední výstavou, kterou jsem měl příležitost zhlédnout, ačkoliv se nemohla otevřít veřejnosti, byla můj pohled, tvůj obraz / můj obraz, tvůj pohled v Karlin Studios. Shelly Silver zde v práci What I’m Looking For (Co hledám, 2004) prezentuje působivý portrét New Yorku po událostech 11. září. Dílo rozjímá nad rozdíly mezi veřejným a soukromým vystupováním a formálně se pohybuje na hranici statického a pohyblivého obrazu. V mluveném komentáři zaznívá: „Chci být tekutou, plynout vpřed a vzad, a pak se zastavit, abych mohla mezi těmi mezerami spatřit, co chybí.“ Portréty Pavla Hečka z let 1989 a 1990 si pak pohrávají s mezerami odlišným způsobem. Sedící modelové pózují ve dvou opačných pozicích a následně je jeden z obrazů převrácen, takže jsou nám prezentovány dvě téměř identické fotografie, jež se liší dostatečně na to, abychom je vnímali jako zobrazení dvou osob, ale vzhledem k jejich podobnosti nedokážeme vysvětlit proč. Gundula Schulze Eldowy ve své práci Verlassen bin ich (Jsem opuštěna, 2020) dokumentuje konverzaci s ženou, kterou opakovaně fotografovala mezi lety 1979 a 1987. Žena prochází zhroucením, či spíše se hroutí v průběhu vyprávění svého příběhu. Praskliny se otevírají v jejím hlase i ve vráskách na jejím obličeji a my můžeme spatřit, co chybí či co bylo ztraceno. Výstava a její zaměření na vztah mezi fotografem a fotografovaným představuje jeden z nejsilnějších festivalových momentů – je skutečná škoda, že ji bude moci spatřit tak málo lidí.

Alžběta Bačíková, Pavel Hečko, Kristin Loschert, Gundula Schulze Eldowy, Shelly Silver, Gabriele Stötzer v Karlin Studios, 14. 10. – 6. 12. 2020. Foto: Tomáš Souček

Stejně jako výstava v Karlin Studios, také blízko tělem, daleko duší / daleko tělem, blízko duší v Garage Gallery Karlín se nikdy neotevřela veřejnosti. Jejím tématem je láska, či možná spíše touha, a já věřím, že dílům je dán prostor vést vlastní rozmluvy, jež komplikují jednoduché představy o našich vztazích k Druhým a odlišným. Výstavy Fotograf Festivalu, které se zavazují sledovat určité téma a ve vystavených dílech plně zkoumají jeho možnosti, jsou pozoruhodnými a působivými momenty letošního ročníku. Pokud díla vedou dialog, pak mohou vzájemně zodpovídat na otázky, které pokládají. Problémy nastávají tam, kde pokusy o provázání jednotlivých částí vedou ke zmatení spíše než k prohloubení. „Vyloučení Druhého“ pak může být jednoduše vykládáno pouze jako kritika sociálních médií. Festival je tak paradoxně nejpůsobivější ve chvíli, kdy umělci přetvářejí otázky odlišnosti a jednotvárnosti do kritiky vlastního média. Zda jsme se stále schopni setkat s Druhým, ať už v umění, či jinde, zůstává nevyřešené – příliš často se předpokládá, že se hranice mezi já a Druhým nalézá v objektivu kamery. Ustanovení určitých hranic ve smyslu zaujetí pozice, byť jen dočasné, však může představovat onen nutný výchozí bod pro jakýkoliv dialog.

[1] Byung-Chul Han, The Expulsion of the Other: Society, Perception and Communication Today. Cambridge, UK Medford, MA, USA: Polity, 2018.


Překlad z angličtiny: Markéta Jonášová


Fotograf Festival / 10. ročník – Nerovný terén / kurátorky: Stephanie Kiwitt, Anna Voswinckel, Tereza Rudolf / Praha / 6. – 18. 10. 2020. Fotoreport z jednotlivých výstav festivalu naleznete zde.