Artalk.cz

Umění do výkladních skříní

Jádra & tvary. To je název projektu, který v letošním roce organizuje Galerie TIC. Připomíná různé alternativní výstavní prostory, jež fungovaly v posledních přibližně deseti letech v Brně. Když jej autoři v loňském roce připravovali, pravděpodobně netušili, jak moc bude nyní jejich počin aktuální.

Pohled do instalace výstavy Jádra & Tvary: Galerie Jádro. Foto: Eva Rybářová

Umění do výkladních skříní

Před Galerií TIC postává skupinka asi pětadvaceti lidí kolem prosklené bedýnky na kolečkách. V předem domluvený okamžik berou Oldřich Morys a Michaela Dašková do ruky provaz, který je k vitríně přivázán, a společně se skupinou přihlížejících se vydávají na pouť Brnem k místu, kde stávala textilní fabrika Vlněna. Bedýnka, známá brněnské umělecké scéně pod jménem Galerie pana Šťovíčka, se společně se svými kurátory vydává na pouť k místu svého původního působení.

Přibližně někdy kolem roku 2008 začala po celém Česku vznikat řada výstavních prostor nacházejících se mimo institucionální rámec a na místech, kde by je nikdo neočekával. Galerie F43 v urně na Olšanských hřbitovech, Benzinka v opuštěné benzínové pumpě u Slaného, Galerie v peněžence, Chladnička v kuchyni. Nejčastěji se však jednalo o různé vitríny a výkladní skříně umístěné v soukromých domech (m.odla na chodbě jednoho z činžáků v Antonínské ulici v Praze) či ve veřejném prostoru. Odtud pochází i jeden z názvů těchto výstavních prostorů: nezávislé vitrínkové galerie. Setkáte se však i s dalšími označeními, jako například offspace galerie či site specific galerie. Lenka Sýkorová, která tento fenomén zkoumala ve své disertační práci, provozovala web s názvem Action Galleries, já sama jsem je ve své době označovala jako negalerie.

Komentovaná procházka po areálu Vlněny, 6. 10. 2020. Foto: Kamil Till

Jejich provozovateli byli (a v některých případech stále jsou) umělci, pedagogové, ale hlavně studenti uměleckých škol, kteří hledali alternativní prostory, kde by s minimálním (často nulovým) rozpočtem mohli prezentovat svoji práci, práci svých kolegů či práci výtvarníků, kterých si váží. Povědomí o jejich činnosti se šířilo šeptandou, ale i díky existenci pražské a později brněnské verze Artmapy, která brala tyto galerie v potaz a prezentovala je na úrovni ostatních institucí. Díky tomu se o jejich fungování mohl dozvědět v podstatě kdokoli a odkudkoli (pro mě osobně pražská Artmapa sloužila jako stěžejní informační zdroj). V propagaci galeriím pomáhal i internet, jehož prostřednictvím bylo možné se postupně dozvídat i o projektech realizovaných mimo dvě největší města, jako byla například galerie Vitrínky v Ústí nad Labem nebo Na Kalvárii v Ostrém u Úštěka. Je tedy dost dobře možné, že rozvoji a propagaci negalerií pomohly i tehdy masově se šířící informace na sociálních sítích, díky nimž najednou šlo šířit povědomí o vernisážích a dalších akcích jednoduše a bez finančních prostředků mezi širší okruh lidí, než do kterého patřili nejbližší kamarádi a spolužáci kurátorů a vystavujících (i když právě oni tvořívali jádro návštěvníků). Možná by bylo zajímavé dnes ověřit, zda jsou tyto mé premisy pravdivé, stejně tak jako si odpovědět na otázku, proč fenomén vitrínkových galerií z české scény téměř vymizel.

Je to dáno novou generací umělců? Vznikem dalších výstavních institucí nebo změnou ve fungování těch stávajících? Či z jiných důvodů? Každopádně někdy kolem roku 2015 začalo vitrínkových galerií ubývat, do dnešních dnů jich přežívá hrstka, a nové vznikají jen velmi sporadicky. Mezi „legendární podniky“, které úspěšně fungují dodnes, patří pražská ProLuka, či brněnský Umakart. Právě v něm se za dvanáct let jeho existence vystřídala řada kurátorů, mezi nimiž byl i Šimon Kadlčák, který se rozhodl téma brněnských vitrínkových galerií zpracovat v celoročním projektu Jádra & tvary. Ten pojal tak, že postupně vyzývá kurátory vybraných galerií, aby připravili výstavní prezentaci či další program, jako například zmíněnou cestu Galerie pana Šťovíčka.

Galerie Jádro, 2012. Foto: archiv Galerie TIC

Kadlčákův projekt zahájila prezentace Galerie Jádro, která dala jméno celému projektu a jíž provozovaly umělkyně Katarína Hládeková a Marie Štindlová ve svém bytě. „Namísto pořádání výstav spolužáků či vrstevníků se rozhodly zasvětit svůj offspace etablovaným umělcům, kteří tak získali možnost prezentace v nových podmínkách,“ píše Šimon Kadlčák v doprovodném textu. Co bude po nyní prezentované Galerii pana Šťovíčka, zůstává otázkou, na kterou zodpoví vývoj pandemické situace a možnost zpřístupnit galerie či realizovat doprovodné programy. Každopádně Kadlčák chce dále spolupracovat (či již spolupracoval) s kurátory galerií Krása, MakeMake, Potraviny, Vak a Umakart.

Jednou z cest, jak představit negalerie i přes jarní a aktuální vládní opatření, je podcast, v němž Šimon Kadlčák vyzpovídává provozovatele jednotlivých galerií. Za pozornost stojí všechny díly, přesto bych vyzdvihla ten, v němž mluví Matyáš Chochola, který za dob svých studií na Fakultě výtvarných umění v Brně založil Galerii Potraviny. Obdobně jako v případě Galerie pana Šťovíčka (nazvané podle dlouholetého správce Vlněny) se s ní pojí silný lidský příběh: Chochola se skamarádil s provozovatelkou obchůdku s potravinami, kam si chodili kupovat rohlíky se salátem studenti blízké pobočky FaVU v Rybářské ulici, a přesvědčil ji k účasti na svém projektu (galerie se nacházela ve výkladní skříni obchodu). Paní prodavačka Frídová se tak stala součástí vernisáží a hrdě čelila dotazům nakupujících na „podivnou“ výlohu svého obchodu. S jejím rozhodnutím přenechat provozování potravin vietnamským obchodníkům skončila i činnost galerie.

Vernisáž výstavy v Galerii Potraviny. Foto: archiv Galerie TIC

Oldřich Morys přichází s vitrínkou před vstup do Bochnerova paláce, původně správní budovu továrny a dnes jediné místo z celé rozsáhlé Vlněny, které zůstalo po zásahu developera nezbouráno. Před dveřmi již na „svoji“ galerii a účastníky programu čeká pan Šťovíček, dnes aktivně vyhlížející důchodce. Společně se vydáváme do útrob areálu k místu, kde v dobách, kdy ve Vlněně fungoval umělecký squat, bývala galerie umístěna. Dnes je zde prosklený vstup do kancelářských budov holandského typu. Celá doprovodná akce k projektu Jádra & tvary dostává nový rozměr, když se pan Šťovíček rozpovídá o tom, jak v roce 1965 odpověděl na inzerát, v němž podnikové ředitelství Vlněny hledalo elektrikáře. Mluví o špulkách, postupech při výrobě vlny, původním počtu budov i zaměstnanců a chlubí se výrobními výsledky (za 24 hodin se ve Vlněně utkalo 13,5 kilometrů dámských a pánských šatovek).

Jenže „kulisy“ moderních kanceláří, před kterými stojí, vypráví již jiný příběh, při němž může posluchače napadnout, zda není celý osud Vlněny a Galerie pana Šťovíčka takovou alegorií na vitrínkové galerie. Stejně jako dnes nikdo nechce šaty a látky vyráběné v brněnských fabrikách, které postupně nahrazují developerské projekty a na jejich místech se staví nákupní centra (Vaňkovka) nebo kanceláře (Vlněna), možná už ani ve společnosti není potřeba takového množství alternativních galerií jako před deseti lety. Myšlenka prezentace umění ve výkladních skříních však zůstává stále živá jiným způsobem, nedávno se jí zhostila například Chytrá lékárna, která vitríny svých poboček oživuje instalacemi soch a dalších uměleckých objektů. S jednou ze svých výkladních skříní se dokonce zapojila do projektu Výloha roku 2020 organizovaného Veronikou Rút Fullerovou a Alexandrou Georgescu. Jeho podstatou je, že výlohy deseti obchodů v Brně zpracovalo deset různých designérů a na základě veřejného hlasování a zasedání poroty bude zvolen nejlepší z nich. Přes bohulibost těchto projektů a zapojení umělců, kteří si zaslouží pozornost (např. Nikola Logosová) do Výlohy roku, je třeba říci, že jim chybí jistý nadšenecký entusiasmus, sympatický DIY přístup, či v případně Chytré lékárny výběr děl na základě rozhodnutí osvíceného kurátora. Výsledek působí designově krásně, čistě, dokonale, ale zároveň odtažitě a nepodává zprávu o současném umění, jako tomu bylo v případě vitrínkových galerií.

Pohled do instalace výstavy Jádra & Tvary: Galerie pana Šťovíčka. Foto: archiv Galerie TIC

Otázkou tedy zůstává, zda dnes dává smysl se k tomuto způsobu prezentace vracet. Současná situace ukazuje, že možnost vystavovat ve výkladních skříních a vitrínách může být v době zavřených galerií jednou z mála možností, jak přijít do kontaktu s uměním (nepočítám-li knižní a internetové reprodukce či projekty připravené přímo pro tyto média), takže galerie Umakart byla jediná, v níž v Brně proběhla v době jarního lockdownu „vernisáž“ nové výstavy. Souvislost se současným stavem lze hledat i s již nefungující Chocholovou Galerií Potraviny: jedny z mála „provozoven“, které zůstávají otevřené i v přísném lockdownu, jsou právě prodejny potravin. V tomto ohledu lze Chocholův projekt chápat jako nechtěnou vizi, jak by mohlo být umění prezentováno v době pandemie. Myslím, že tento pohled může dávat projektu Jádra & tvary nový rozměr, o kterém v posledních dnech čím dál častěji přemýšlím.

Výklad pana Šťovíčka je k nezastavení, nadšen z možnosti přednášet před padesátkou posluchačů zabíhá do dalších detailů ohledně svého působení ve Vlněně. Přes rychle klesající teplotu po západu slunce a nemožnost se kvůli epidemickým opatřením přesunout do teplého interiéru však téměř nikdo neodchází. Po téměř tříhodinovém programu, doplněném ještě o návštěvu Bochnerova paláce a výklad sociologa Vojtěcha Kalába, se lidé rozchází jen velmi pomalu, většinou ve skupinách dále diskutujících o právě nastolených tématech. Jejich zájem svědčí o mnohém.


Jádra & Tvary: Galerie pana Šťovíčka / kurátor: Šimon Kadlčák / Galerie TIC / Brno / 16. 9. – 17. 10. 2020

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *