Artalk.cz

Rozptyl kaleidoskopické krajiny

V Centru současného umění FUTURA je vedle dvou skupinových výstavních projektů aktuálně k vidění také výstava Lukáše Karbuse. „Jeho citlivost ve vnímání jednotlivých krajinných momentů, morfologie hornin specifických pro severočeský kraj, ale také okamžiků, kdy se z krajiny stává abstraktní obraz plný zářivých, až oslňujících barevných polí a tvarů, se přenáší do prožitku z obrazů, na něž se na výstavě díváme,“ píše Alžběta Cibulková.

Rozptyl kaleidoskopické krajiny

V pražském Centru současného umění FUTURA můžeme aktuálně navštívit dvě rozsáhlé skupinové výstavy sestávající se především z děl zahraničních umělců, jež reflektují současný svět a jeho palčivé problémy, přičemž se jednotlivé práce nejen tématy, ale také estetikou trefují přímo do aktuálních trendů ve vizuálním umění. Pokud ale vystoupáte po schodech do horního patra galerie, naskytne se vám diametrálně odlišný prostor s výstavou akvarelových obrazů od Lukáše Karbuse. Dojem odlišnosti od zbytku galerie je dán nejen prosvětleným a jednotným rázem místnosti, ale také uklidňujícím a možná až meditativním působením velkoformátových akvarelů na papíře rozvěšených v prostoru.

Lukáš Karbus je známý tím, že vychází ve své tvorbě ze zkušeností s prostředím severočeské krajiny, v níž žije a pracuje, a v jeho mozaikovitých obrazech se prolíná krajinomalba společně se zátiším a jejich rozčleněním do jednotlivých střípků vytvářejících rozmanité kompozice, které však mají svůj vlastní řád. Kdysi jsem v jeho medailonu pro Artlist.cz napsala, že se v nich mísí tři krajinné roviny: zátiší jako člověkem zhotovená scenérie, severočeská přírodní krajina a nakonec také krajina abstraktní a ornamentální. Jak je patrné, tato charakteristika se potvrzuje i na aktuální výstavě a žánrové prolínání je princip, jež je v jeho práci důležitý, ať už převažují popisné, či abstraktní motivy. Před dvěma lety reagoval Lukáš Karbus v rámci 8. kapitoly cyklu Moving Image Department ve Veletržním paláci na dílo Marie Lassnig obřím abstraktním akvarelem a i přes jeho monumentalitu a zajímavé odkazy na konstruktivismus jsem měla dojem, že zde oproti jeho minulé tvorbě něco chybí. Volně plující abstraktní tvary postrádaly něco z onoho pečlivého skládání, vybarvování a překrývání zmíněných krajinných rovin. Při návštěvě bezejmenné výstavy ve FUTUŘE, na níž vidíme jeho nejnovější práce, se zdá, jako by mezi nimi našel harmonii, aniž by se navracel zpět nebo se motal v uzavřeném kruhu. Kurátor výstavy Lukáš Hofmann v doprovodném textu uvádí, že se jedná o Karbusova díla „v jejich zatím nejvodnatějším a nejplynulejším stavu existence“. Pravdou je, že se akvarely rozvolnily a kaleidoskopické struktury plné úseků krajin, skal, zalesněných kopců v kombinaci s květinovými zátišími a rostlinnými motivy doplněnými o ornamentální zdobné pasáže se pomalu rozplývají ve zjednodušených tvarech a barevných kompozicích. V nich pak setrvává důraz na horizonty, vrstvení a průhledy do prostoru, stejně takové, jaké můžeme vnímat také při procházení krajinou. S její popisnější variantou se zde mezi pěti rozvěšenými malbami setkáme vlastně pouze jednou, ale společně s ostatními vytváří ono napětí mezi ostře vyznačenými hranicemi a svobodným rozptýlením akvarelových barev, podobně jako mezi vykreslenými realistickými momenty v kontrastu s abstraktním a ornamentálním.

To vše by se mohlo zdát jako pouhý formální popis nebo analýza viděného, ale není tomu tak docela. Do těchto obrazů se totiž velmi silně propisuje to, jakým způsobem byly tvořené, a to pečlivě a dlouhodobě. Karbus nepracuje v plenéru, ale po večerech přenáší zachycené vjemy z pobývání v přírodě postupně na papír ležící na stole. Jeho citlivost ve vnímání jednotlivých krajinných momentů, morfologie hornin specifických pro severočeský kraj, ale také okamžiků, kdy se z krajiny stává abstraktní obraz plný zářivých, až oslňujících barevných polí a tvarů, se přenáší do prožitku z obrazů, na něž se na výstavě díváme. A tuto citlivost v pozorování pak přenáší také na diváka.

Lukáš Karbus bývá nazýván „malujícím vesničanem“, nebo dokonce, jak jsem na to narazila v titulku rozhovoru pro Český rozhlas, „surrealistickým hospodářem“. Získal si tuto legendu zemědělce-výtvarníka odtrženého od světa umění, což ale není úplně pravda. Kontakt a čerpání z přírody a krajiny využívá v tvorbě mnoho současných umělců, kteří také žijí mimo centrum a přitom jsou součástí scény. A i přesto, že se odkazuje na renesanční nebo severské středověké obrazy, inspiruje se japonským uměním a secesí, jeho práce souzní s potřebami dnešního světa – návratem ke hmotnému nebo materiálnímu, vybízí k soustředěnému a klidnému pozorování prostředí a krajiny kolem, k zastavení, k „návratu na zem“, který je pro současnost tak žádoucí. Při procházení všech výstavních prostor ve FUTUŘE, od přízemí přes podzemní část až nahoru, nám může výstava Lukáše Karbuse tento návrat připomenout.


Lukáš Karbus / kurátor: Lukáš Hofmann / Centrum současného umění FUTURA / Praha / 11. 8. – 27. 9. 2020

Foto: Tomáš Souček

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *