Marie Tučková: Hluboké naslouchání

Další finalistkou letošní Ceny Jindřicha Chalupeckého je také Marie Tučková, tvořící v médiích videa, instalace nebo performance. „Každodenní fungování, chápání a vyjadřování je protkané fantazírováním a vytvářením si světů nebo situací, což mě osvobozuje od chození po zemi. Občas odejdeš jinam. Příběhy zohledňují a hovoří o něčem, co je současné už proto, že tady právě teď jsme a žijeme,“ uvádí umělkyně v rozhovoru s Evou Skopalovou.

Ursula Uwe, Cyberbaby, Dům pánů z Kunštátu, Galerie G99, 2018. Foto: archiv autorky

Marie Tučková: Hluboké naslouchání

Mozaika finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého se zase rozšiřuje o rozhovor s Marií Tučkovou, jež pracuje na hranicích mnoha médií. Na začátku již vyprahlého června jsme mluvily o lásce v jejích abstrakcích, které se jako mžitky proplétají jejími díly. Láska se totiž přestala jevit jako bezobsažné klišé velkých slov, ale stala se podmínkou, bez níž si život nelze představit.

V jaké životní etapě tě nominace na Cenu Jindřicha Chalupeckého (CJCH) zastihla? Vystudovala jsi na UMPRUM v Ateliéru fotografie pod vedením Aleksandry Vajd a Martina Kohouta, nyní dokončuješ studium v Dutch Art Institute. Umělec (nejen) je snad stále ve vývoji, student možná ještě intenzivněji. Jak tuto svoji pozici vnímáš?

Myslím, že hotový stav u mě nikdy nenastane. Studium vnímám jako proces, kdy se odehrává posun ze dne na den. Obdržením titulu na Dutch Art Institute nebudu hotovější o mnoho víc než jindy. Ačkoli vycházím z Ateliéru fotografie, tak ve své práci používám různá média, stále zkouším nové způsoby vyjadřování. Účast na CJCH vnímám jako podporu a důležitou zpětnou vazbu.

Co se týče uměleckého vzdělávání, ale také Společnosti Jindřicha Chalupeckého, jedná se o zajímavé mocenské struktury, které jsou dnes přehodnocovány. Účastnila jsi se schůzek Ateliéru bez vedoucího (ABV), což je zkušenost, kterou sdílíš i s dalšími finalisty (Jiřím Žákem a některými členy Pracovní skupiny pro výzkum mimo-smyslové estetiky). V tomto kontextu to je nomádská skupina lidí, která narušuje státní školní systém a vůbec způsob uměleckého vzdělávání. Jak jsi vnímala tuto pozici v Čechách?

Dutch Art Institute (DAI) funguje v jistých ohledech podobně jako ABV, až na to, že se jedná o instituci s dvouletým magisterským programem. Učila zde také kurátorka a teoretička Ruth Noack, která pak během svého působení jako hostující pedagožka v Šalounově ateliéru ovlivnila zakladatele Ateliéru bez vedoucího. Studentské těleso spoluutváří chod instituce a je v neustálém kontaktu s ředitelkou školy, která spolupracuje s malým týmem lidí. Společně citlivým způsobem utváří struktury a program vzdělání. Pozici ředitelky zde vnímám jako nezbytnou pro fungování instituce. Zároveň je zde prostor pro studenty ovlivňovat, co se ve škole děje a dít bude. Program DAI se rozděluje na hodiny teorie, společný projekt a dvakrát za rok prezentaci studenta.

V ABV jsem působila asi rok, než jsem odjela na stáž do Jeruzaléma. Nacházela jsem se tehdy v období, kdy pro mě otázky sdílení a otevřenosti vůči ostatním byly obtížné. Nebyla jsem schopná plně fungovat a plně sdílet nebo přispívat. Cítila jsem, že nejsem aktivním členem. Velmi mě ale ovlivnilo setkání s lidmi, kteří v něm působili.

Mohla bys struktury, se kterými máš zkušenost, ještě nějak porovnat?

Studium na Dutch Art Institute vnímám jako komplexní studium. Často nastává moment, kdy se přistihnu, že se znovu učím, jak vnímat a přemýšlet nad tématy, přístupy, ale i nad fakty, která jsem považovala za jasně daná. Studium naplňuje touha po porozumění a dále také aktivní poslouchání, což je téma, které se mě aktuálně dotýká. Při konzultacích nad projekty vzniká debata a kritika mi v tomto případě přijde velmi účinná. Není násilná a její náplní je především pomoct tvůrci a společně diskusí nebo kladením otázek projekt dále posunout. Díky těmto praktikám se učím znovu přemýšlet a vytvářet, utvářet a spoluutvářet. V tomto přístupu vnímám velký rozdíl. Mám možnost studovat v prostředí, které o mě pečuje. Na školu se dělají přijímačky, takže je to privilegované prostředí. Ale i přesto si myslím, že je zdravé. Je to místo, kam se těšíš a kde se k sobě lidé vztahují s citlivostí a pozorností. Měla jsem během studia dobré vedoucí. Studovala jsem u Aleksandry Vajd a Hynka Alta, Vjery Borozan, Martina Kohouta a studenti zde měli vždy prostor. Klauzury na uměleckých školách u nás vnímám jako událost, které se studenti obávají. Neměla jsem vždy pocit, že kritika zde probíhá jako chuť projekt někam společně dovést nebo ti poradit. To je zásadní rozdíl. Jedná se přeci o událost, kdy představuješ svou práci, slyšíš názory ostatních a probíhá zde moment sdílení. Studenti se na Dutch Art Institute nachází v prostředí, kdy se učí sdílet. Vidíš pak, jak věci fungují a jak moc jsi do všeho zapojená.

To je velmi dobrá definice feministického školství, které není založené na strachu, animální soutěži a hierarchickém vztahu vyučující–žák, ale naopak je o vzájemné komunikaci o umění, o kritické reflexi bez osobního zaujetí a emocí, které někdy způsobují frustraci.

Ano. Učení je složité a musíš nejdřív zpracovat sebe a své vyjadřování a zacházet opatrně s faktem, že máš moc a opravdu kritikou i komunikací velmi ovlivňuješ své žáky.

Zmínila jsi důležitý moment poslouchání, resp. naslouchání, které je silným tématem v tvé tvorbě. Téma naslouchání, ale také text a hudba jsou v ní skrze tvé performance a videa stále přítomné. Jak k tomu přistupuješ?

Mám pocit, že bez aktivního poslouchání nemůže fungovat nic. Doposud byla moje praxe spíše autobiografická z toho důvodu, že se jednalo vždy o moji prožitou zkušenost nebo slyšenou zkušenost od někoho jiného. Jako dítě jsem byla intenzivně vystavena hudebnímu prostředí. Se sourozenci jsme všichni navštěvovali hodiny v hudební škole, studovala jsem třináct let klavír a zpěv. Koncerty a stres s nimi spojený jsem zvládala špatně, ačkoli moje učitelka klavíru velmi citlivě přistupovala k prezentaci hudby a před výstupem říkala, ať hraješ k oslavě a pro vyšší smysl. Nerozuměla jsem tomu dobře, ale myslím, že teď tomu rozumím trochu lépe. Je doposud mojí učitelkou, což byla většina žen-učitelek, pod kterými jsem studovala, a dodnes mě ovlivňují. Když jsem začala studovat umění, tak jsem se od hudby a klavíru odklonila, protože jsem je od sebe oddělovala a neuvědomovala jsem si, jak moc je to neoddělitelné. Před čtyřmi lety jsme s kamarádkami založily folklorní hudební uskupení Lada, v němž se věnujeme moravskému a slovenskému folkloru, ale především jsme skupina, co se schází a funguje na vzájemné přátelské podpoře. Začala jsem se také více obklopovat lidmi, kteří se vyjadřují hudbou, a cítila jsem, že se mě to dotýká. Hudba, zvuk a souzvuk byly v mé tvorbě tedy vždy důležité. Moment, kdy se kolem tebe odehrává neustálé orchestřiště zvuků.

V posledním roce jsem se začala věnovat poslouchání trochu jinak. Začala jsem se zajímat o teorii s posloucháním spojenou, což jsem předtím nedělala a práce vznikaly spíše intuitivně. Pauline Oliveros přišla s teorií Deep listening [hluboké poslouchání], kterou se snažím praktikovat v životě, ale i zapojit do své tvorby. Ve zkratce jde o to, že odlišuje hearing od listening (v češtině slyšení a poslouchání). Listening by mělo být aktivní zapojení vědomí, jež pojímá celé zvukové kontinuum, kterého jsi součástí.

Ursula Uwe, Jaro přišlo ještě dřív než zima, 2018. Foto: Jonáš Mlejnek

Abychom udržovali zdravé mezilidské vztahy, potřebujeme být slyšeni, musí nám být nasloucháno – ale také se musíme učit naslouchat druhým. Některé hlasy jsou hlučné a ty ostatní nejsou tak silné, ačkoli mohou říkat něco důležitého. Jde o klasický problém kapitálu – tržní soutěže mezi lidmi, kdy ten, kdo má nejsilnější hlas, ještě nutně nemusí nabízet to nejdůležitější. Naslouchání je tak druh péče. Ve svých dílech tematizuješ mimo psychického zdraví také přístup k mezilidské lásce, spíše té platonické než sexuální, což má pro mě i hluboké hudební konotace. Aby vznikl kontrapunkt, musí se hlasy sejít a naladit se jeden na druhého – metaforicky najít zalíbení jeden v druhém. Hudební metafory jsou blízké lidským potřebám – naladit se a souznít je to, co ve společnosti často potřebujeme. Péče není jen klišé emotikonu, ale to, co nám pomáhá přežít rok 2020. Ty jsi začala v roce 2017 pracovat na performativním díle Monumenty lásky pod pseudonymem Ursula Uwe, kde jsi zpracovávala téma mezilidské lásky skrze sociální sítě. Jak o lásce uvažuješ?

Monumenty lásky je první část trilogie o Ursule Uwe, kterou stále dopisuji. Ursula Uwe funguje jako mé alter ego. Tehdy jsem se starala o svoji babičku, se kterou máme k sobě blízko. Po večerech jsem si hledala nové jméno. Měla jsem přirozenou potřebu utvořit kolektiv lidí, se kterými budeme číst, pohybovat se, dýchat. Ovlivnila mě konstrukce lásky od Alaina Badiou. Téma lásky mě zajímá přesně tak, jak říkáš, tedy klidně i sexuální, ale ne primárně. Raději absolutní, abstraktní pocit, který je možné popsat všelijakým způsobem a vyjádřit všelijakým médiem. Téma lásky bylo vyjádřeno v Monumentech lásky primárně textově jako scénář pro performance nebo scénické čtení, a až později jsem začala vytvářet sošky jako scénografii. Když si kapitolu čtu teď, mám k tomu výhrady, ale zásadní je fakt, že se jedná o vztahy těl sedmi sester, které se k sobě všechny ne-hierarchicky vztahují. Jedna z nich říká, že lásku dělí stejně mezi všechny. Teď se snažím vztahovat k ostatním, nejen k sestrám, ale ke všem kolem mě, také stejně. Opět se to váže k poslouchání. Neskládá se vše jen z nás samých, jsme propojení a musíme naslouchat.

Zabýváš se psychologií člověka ve světě technologií, což se týká opět tématu mentálního zdraví ve světě informací a zpráv o tom, co se momentálně děje. Jsme na technologiích naprosto závislí. Je to způsob, jak udržovat svoje vztahy a komunikovat s lidmi. Během nedávných týdnů jsme si uvědomili, že kontakt s lidmi je (skoro) nemožný. Je frustrující, jak je nemožné vidět blízké lidi na druhé straně zeměkoule. Propojenost světa, která byla vnímána jako fyzická, je teď spíše virtuální. Jak ty vnímáš tuto současnou podmínku existence? Pracuješ s tím nějak ve své tvorbě?

Čas izolace byl velmi zajímavý a složitý. Zrovna jsme se přestěhovali do Nizozemí. Došlo k přehodnocení a jako by naše těla bobtnala. Bylo vidět, jak moc lidí izolaci těžce zvládá, nemůže se jít provětrat, projít ven, vypustit. Vzhledem k tomu, že jsem studovala v Ateliéru fotografie na UMPRUM, kde bylo ohledávání média fotografie do nejzazšího bodu na denním pořádku, setkání na sociálních sítích, kde se sdílím, odhaluji se a vytvářím obraz sama sebe, mi přišel zajímavý způsob se silnými schopnosti manipulace. Je možné vytvořit profil pro osobu, který se vyjadřuje a nějak vypadá, a přitom fyzicky neexistuje. Je to mocný nástroj. Zajímaly mě možnosti této manipulace a vytvoření si svého obrazu. Použití filtru a podobných dostupných věcí mi přijde zábavné. Když jsem byla v Jeruzalémě na stáži, byla jsem na sociálních sítích neustále přítomná, sloužilo mi to nejen jako zdroj informací o mých blízkých, ale také nástroj komunikace s nimi. Objevuje se pak otázka toho, kdy tobě dělá ještě dobře tato přítomnost a kdy už ne. Kdy je správný čas všechno vypnout a odejít ven, oprostit se od všeho a nemít pocit, že ti něco někde uniká. Protože tato virtuální přítomnost není odlišná od přítomnosti fyzické.

V něčem je náš obraz na sociálních sítích podobný vytváření si virtuálního alter ega. Každý máme pod svým jménem na facebooku své alter ego, v messengeru dokonce svého avatara, memoji. Ty máš zkušenost působení pod alter egem Ursula Uwe. Evokuje ve mně ženskou postavu, ale možná je i androgynní. Co pro tebe znamená tvé alter ego? Jak jsi k němu došla?

Pro mě je alter ego prostředí volnosti, narodíš se do nového já. Oprostíš se od všeho. To je pro mě zkušenost, jak zažívat věci. Jako bych se narodila do nové hlavy a mám možnost vnímat jinak. To ale samozřejmě není možné, protože stále vycházím z vlastního já. Ursula Uwe vznikla původně jako kyborg, vyjadřovala se jako sestra, ale bylo to celé zahalené v nejasném obraze toho, kdo sestry jsou. Je pro mě postavou, která se vyskytovala především na instagramu, a pak byla zhmotněná v performance a teď i v textu knížky, kterou se snažím dokončit. Dalo by se o příběhu mluvit jako o fantasy. Alter ego je tedy možná převtělení. Pojí se to s tím, že se mi často zdají sny, ve kterých se nacházím v jiném těle, často v tělech zvířat. Alter ego vnímám jako možnost propojení, třeba i více osob. Snaha o komunikaci a splynutí, že věci možná vnímáš podobně, i když to není možné nějak popsat. Podobně jako se Kafkova postava narodí do brouka. Musíš si v novém prostředí vytvořit nová pravidla. Ursula Le Guin někde řekla, že si musíš vytvořit svá pravidla, která potom budeš následovat. To je pro mě ideální představa, jak si vytvářet umělecká díla, ať už je to video, fantasy knížka, nebo píseň.

Ursula Uwe, I think you are funny, haha, film still, 2017. Foto: archiv autorky

Kolik alter eg vlastně máš?

Momentálně vím o třech. Myslím ale, že svým způsobem je každá práce dalším alter egem.

Říkala jsi, že je to jako narodit se do jiného já. To „já“ je ale už v jiném věku, už to není novorozenec, který si buduje svůj příběh. Ty do příběhu skočíš. Tento moment mě zajímá. Kdesi jsi řekla, že u tebe vše začíná textem. Nejprve se dílo začne vytvářet jako literární dílo, z literárního světa pomalu začne vyskakovat do prchavých médií, jako je performance, nebo i fotografie, ale přeskočilo i do materiálních médií, k háčkování a prostorovým dílům, do materiálu jako hrubé hmoty. Jaký je tvůj tvůrčí proces?

Mám v počítači textový soubor, do kterého zapisuji, co mě napadá, výpisky z toho, co čtu nebo poslouchám, a postupně se vytváří představa o tom, co se bude dít. Skládají se fragmenty, které spolu všechny souvisí. Pak vzniká scénář. Může být i popisem toho, jak bude vypadat scéna, o co se snažím, že by měl návštěvník prožít, nebo jak by měly vypadat určité obrazce. Z toho pak často vyplyne, jakým médiem se budu vyjadřovat, jestli půjde o video nebo o háčkovanou konstrukci. I když začínám textem, nevnímám v médiích žádnou hierarchii. Je to pomalu budovaný a navazující proces. Mám tendenci maximalizovat, ale snažím se dojít k minimalizování a k tomu položit si otázku, co chci říct, co má být vysloveno, jaká slova použít a jestli slova vůbec používat.

S materiálem je to podobné jako s černobílou fotografií. Vždy jsem měla potřebu zapojit něco hmotného. Když napíšeš knihu a pak ji vytisknou a svážou, je to možná podobný pocit.

Monumentální háčkovaná chýše byla součástí díla tvého alter ega Bunny (Episode Ones: Bunny’s Departure, 2018, GHMP). Háčkování je symbolická činnost i v kontextu psaní: spřádání. Dvě volné asociace: jednak k pavoukům, kteří spřádají svoje sítě (když je zničíš, ztratí i na čas své světa uspořádání, snad bychom to mohli prožít, kdyby nám někdo zničil naši virtuální sociální síť?), ale i k spřádání textu knihy. Háčkování je abstraktní materiál. I co se týče tradičního řemesla, výsledný produkt byl nakonec abstrakcí, ornamentem, kterým zůstává i dnes v kontextu spekulací o anonymních materiálech. Lidové řemeslo tak dnes získalo větší význam pro tuto schopnost abstrakce. Jak se stalo to, že jsi z fotografie, videa a performance došla k háčkování?

Mám pocit, že to vše spolu souvisí, a že se vlastně opakuji a pořád říkám to samé. Souviselo to také s vytvořením fiktivní postavy Bunnyho, kdy to bylo o nějakém mentálním chápání, o cítění ne úplné způsobilosti být součástí struktury fungování světa. Být na správném místě, být chápána, ale především chápat a porozumět. Snažit se porozumět, ale přitom cítit absolutní neschopnost. Byl to sci-fi příběh z neurčité doby, který byl zprostředkovaný skrze audionahrávku. Byla jsem často u babičky, která háčkovala a předávala mi tuto techniku jako rodinné dědictví. Opět tam byla důležitá komunikace, kdy ona jako moudrá paní mi předává něco, co se také kdysi naučila, a tím spolu i nějakým způsobem komunikujeme. Pomáhala mi tu práci vytvářet. Přišlo to stejně přirozeně, jako přišel zájem o fotografii v patnácti letech.

Fascinuje mě tvůj zájem o lidové umění, písně, řemeslo. Je to dost symbolické, co se týče role paměti a jejího uchovávání. Současné umění zůstává na okraji veřejného zájmu snad proto, že neodpovídá konvenční představě o minulosti, a tak se zdá naprosto odtržené od čehokoliv. Přitom je paradoxně existenčně svázané s minulostí. V tvé práci se role paměti dost jasně, v kontextu háčkování až hapticky, projevuje. Jak moc navazuješ na starší, rodinné příběhy, příběhy dějin umění? Jaké spekulativní příběhy vkládáš do děl a máš k nim nějaké historické předpoklady v souvislosti s lidovým uměním?

Každodenní fungování, chápání a vyjadřování je protkané fantazírováním a vytvářením si světů nebo situací, což mě osvobozuje od chození po zemi. Občas odejdeš jinam. Příběhy zohledňují a hovoří o něčem, co je současné už proto, že tady právě teď jsme a žijeme. Lidové umění i folklor je něco, čeho jsem součástí a co zažívám. Zajímavé je téma dislokace, kdy zpěvačky zpívají písně z hor nebo z určitého kraje a přenášejí to do Prahy. Do svých úst vkládáme písně, které jsou stovky let staré, ale hovoří stále o tom stejném – o strachu, vztazích nebo symbolickém vyjadřování lásky třeba stáváním se rostlinou. Písně se učily z generace na generaci. Matka zpívala svým dětem, zpívalo se u škubání peří na peřiny, lidé se scházeli o zimních večerech v místnosti a společně zpívali. To mi přijde jako zdravý způsob fungování. Zpěv a hudba jako uzdravující způsob vyjadřování a uvolňování. Vytváříš něco, co vychází přímo z tebe ven. Spekulativní fikce je vždy součástí fantazie.

Marie Tučková, Episode One: Bunny's Departure, GHMP, Colloredo-Mansfeldský palác, 2018. Foto: Jiří Thýn

Lidovému umění můžeme rozumět jako dialektickému obrazu ve smyslu Waltera Benjamina, kdy se minulost střetává se současností jako záblesk, obě spolu existují současně. To, co představuješ ve svých dílech, je možná klíčem ke spekulativní fikci, kdy se fikce a realita současně setkávají. Minulost a současnost, fikce a realita nejsou v perspektivě Benjaminovy dialektiky polaritami „buď“ a „nebo“. Žijí v záblesku současně, přestože jsou svými opaky.

Myslím, že nejde oddělovat minulost od současnosti. Minulost je v nás obsažená. Nemám na mysli dědičný hřích, ale spíše kolektivní nevědomí. A stejně tak fantasie a fikce také žijeme každý den. Chápu to jako fragmenty, které se slučují v celku utváření.

Otázkou ale je, co je současnost?

Také o tom mám své pochyby. (smích)

Co plánuješ na výstavu CJCH?

Budu se dále zabývat posloucháním jako ústředním tématem. Budu se vyjadřovat médiem zvuku, instalace a performance. Snažím se najít nějaký přístup k tomu, jak dobře fungovat, jak se stát lepším posluchačem. Učím se pracovat se zvukem a nahráváním, s utvářením celkového kolosu jako něčeho, čeho jsou lidé součástí a nejsou jediní. Vše existuje v nějakém kontinuu, vše se kolem nás dohromady mnohohlasně utváří a my musíme poslouchat.

Marie Tučková (* 1994) absolvovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v roce 2018, na niž navázala v magisterském studiu na Dutch Art Institute. Absolvovala rezidence v zahraničí (např. Bezalel Academy v Jeruzalémě, 2018). V roce 2017 se stala laureátkou ceny EXIT. Ve své tvorbě se zabývá otázkou péče a lidské vzájemnosti, někdy pod pseudonymem Ursula Uwe. Její performance doprovázela například projekci české premiéry dokumentárního snímku o filozofce a feministické historičce vědy a technologií Donně J. Haraway (2018). Společně s Evou Rybářovou působí v duo Cloudy Babies.