Artalk.cz

Raněné elfky připravené k boji

O výstavě Martina Lacka Elf slashed with a sword v Pragovka Gallery píše v následující recenzi Alžběta Cibulková, která se zaměřila především na autorův fantaskní svět elfů a mýtů a specifičnost velkoformátových obrazů připomínajících „středověké tapiserie, ale svou barevností, technikou a trashovou vizualitou také počítačovou grafiku nultých let“.

Raněné elfky připravené k boji

V hlubokém lese provádí elfky ukryté pod kápí spolu s dalšími fantaskními bytostmi ohňové či bojové rituály. Některé z nich nesou prapory s vyobrazeními jejich družek v rámech zdobených ornamenty. Jejich velké oči na nás hledí ze všech stran a těla, která jsou zraněná a krvácející nebo nabuzená k bitvě s hořícími meči v rukou, se snoubí v jeden celek. „Elfka je krvácející raněná šelma. Z otevřených ran prýští její život. Kapky krve tečou v houfech malých štírů, kteří se šikují a jsou připraveni svými vytrčenými ocasy ihned bodnout.“

Nepopisuji úryvek z klasické fantasy literatury, ale návštěvu výstavy Elf slashed with a sword Martina Lacka v Pragovka Gallery a také cituji začátek doprovodného textu od kurátorky Dariny Alster. V současném umění se kumulují a prolínají vlivy z mnoha proudů vizuální kultury, které často vychází z různých fantaskních subkultur a okrajových žánrů. Hranice toho, co je nízké nebo vysoké, se po dlouhotrvajícím procesu naprosto stírají a díky tomu se osvobozují a uvolňují místa inspiraci, která by dříve zůstala v opovržlivém pojetí „nízké kultury“ nebo zábavy. To neznamená, že by umělci a umělkyně tyto projevy jen teoreticky nebo kriticky zpracovávali, jak to bylo zvykem spíše dříve, ale intuitivně a na základě vlastních zkušeností čerpají z jejich vizuálního bohatství. Tento svobodný a nehierarchický princip uvažování se ukázkově promítá i v tvorbě Martina Lacka, s jehož barevnými digitálními kresbami jsem se poprvé setkala na loňském festivalu ilustrace LUSTR. Vypadaly, jako by je vytvořil na počítači v programu Malování. Mimo jiné se tento diplomant pražské AVU odkazuje na počítačové hry a videohry, kde si fantasy svět získal velké uplatnění. To se týká také hry Heroes of Might and Magic 3, jejíž herní prostředí se stalo inspirací pro aktuální výstavu.

Žánr (klasického) fantasy nikdy nepatřil k mým oblíbeným, což bylo při zpětném pohledu pravděpodobně tím, že se v něm neustále opakovala ta samá klišé, pořád se recyklovaly ty samé světy s elfy, draky a skřety. A také neznalostí i velmi kvalitní fantasy literatury, přičemž jsem fantasy četla vlastně celé dětství, aniž bych o tom věděla. Někdy ve svých dvanácti letech jsem přečetla Hobita, který mě bavil, ale svět fantasy knížek à la produkce Terryho Pratchetta mě míjel. Nicméně důvod, proč jsem zálibu ve fantasy knížkách nebo společenských hrách apod. nesdílela s mnoha mými vrstevníky, mi potvrdila spisovatelka Ursula Le Guin a její kniha Proč číst fantasy, ve které zcela jasně vyjmenovává všechny nepravdivé předpoklady, které by fantasy mělo mít a jimiž se bohužel řídilo mnoho autorů tohoto žánru. Jedním z nich je: „Říše fantasy rovná se středověk.“ A dodává: „Kdykoliv tedy namísto tupohlavých recyklovaných žvástů narazím na fantasy, která se odehrává v poctivě vymyšleném společenském uspořádání a kultuře, mám chuť oslavit to menším ohňostrojem.“[1] Dalším předsudkem, který předkládá, je pak to, že se fantasy musí zabývat bojem mezi Dobrem a Zlem. Dá se říci, že jsou všechny tyto aspekty obsaženy i ve hře Heroes. Martin Lacko ale společně s Darinou Alster a Kateřinou Olivovou, které si přizval také jako hostky, toto pojetí změnil a převrátil na ruby. Hrdinou zde není vyzbrojený rytíř na koni, ale žena-monstrum – elfka, kentaurka nebo také Medusa.

Performance se měla původně odehrát v galerii, z důvodu karantény se tak ale nestalo. To mělo za následek určitě působivější prostředí lesa, v němž se celá akce zaznamenaná na video odehrává a které ještě lépe souzní s prostředím dotvořeném i hudební složkou ze zmíněné počítačové hry. Na druhou stranu se zde dostávají velká plátna i přes svou monumentalitu trochu do pozadí, do role jakýchsi nevyužitých rekvizit, za což může možná jejich instalace, kdy jsou rozvěšeny podél stěn a nijak nezasahují do prázdného prostoru, v jehož středu je o sloup opřená obrazovka s videem. Doprovodný poetický text pronášený hlubokým ženským hlasem, který můžeme slyšet ve videu, je zde výrazným prvkem. Vypráví o ženských fantaskních a mytických bytostech, které pláčou a trpí, o Meduse, jež byla znásilněna Poseidonem a následně prokleta, ale také o „ošklivé, špinavé holčičce“, jež se krčí v rohu místnosti a nesmí nikomu nic říct. Svět fantasy se náhle posouvá do reálného světa a elfky se stávají metaforami žen, na nichž je pácháno násilí. „Novodobý ženský archetyp: Probuzená zraněná velmi silná žena, která zápasí sama se sebou a se společenským zavržením.“ Bytosti na digitálních kresbách, stejně jako performerky ve videu pak tento archetyp představují. Slova ilustrují jak kresby, tak i performance, kresby by pak mohly ilustrovat text. Vše do sebe možná až příliš zapadá. Vše je vysvětleno.

Fantasy, sci-fi, nebo i jakékoliv jiné fiktivní příběhy, světy a vyobrazení mohou mnohdy lépe a citlivěji odrážet reálné problémy světa. A znovuobjevování i možné přetváření mýtů v sobě nese určitou svobodu, což vidíme i na autorových obrazech, které připomínají středověké tapiserie, ale svou barevností, technikou a trashovou vizualitou také počítačovou grafiku nultých let. Díla jsou však ještě působivější, pokud v nich sdělení najdeme sami. Nejen, že se díváme nebo posloucháme, ale sami si je také vykládáme a spoluprožíváme. Nakonec by možná stačilo zhlédnout performance za zvuků z Heroes, a především se podívat do očí Medusy, jejíž hlavu drží jedna z vyobrazených elfek.

[1] Ursula K. Le Guin, Proč číst fantasy. Praha: Gnóm, 2019, s. 27, 28.


Martin Lacko / Elf slashed with a sword / kurátorka: Darina Alster / Pragovka Gallery / Praha / 2. 5. – 12. 6. 2020

Foto: Marcel Rozhoň

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *