Bezzubý památník? Koněv, moc obrazů a jak se dělá válka

Poznámky Ivana Folettiho směřují ke kauze odstranění pomníku maršála Koněva na Praze 6, ale také k obecnější otázce moci obrazů ve veřejném prostoru. „Pro historika umění je pozoruhodné, jakou roli v tomto případě hraje vizuální kultura. Casus belli je zde totiž odstranění památníku, který byl ještě donedávna naprosto sekundárním. Scházela mu síla již v době svého vzniku, a nebyl proto odstraněn ve chvíli, kdy by to mělo největší smysl," píše Foletti.

Pomník maršála Ivana Stěpanoviče Koněva na náměstí Interbrigády v Praze-Bubenči. Foto: Gampe, Wikimedia Commons

Bezzubý památník? Koněv, moc obrazů a jak se dělá válka

Narodil jsem se v listopadu 1980. Moje babička a teta žily v Praze Bubenči, na tehdejším náměstí Družby, hned naproti hotelu Internacionál. Když jsem se od nich vracíval s rodiči domů tramvají, pokaždé jsem mával babičce a tetě, které stály u okna, a mávat jsem nepřestával, ani když už mi jejich dům zmizel z očí. Věděl jsem totiž, že na mě čeká ještě někdo. O pár set metrů dál mi totiž mával maršál Koněv. K babičce jsem jezdíval často, a tak je mávání Koněvovi jednou z výrazných vzpomínek mého dětství. Časem jsem rostl a pochopil, že maršál Koněv nebyl zcela jednoznačnou postavou dějin, uvítal jsem proto, když byl v roce 2018 památník doplněn o vysvětlující tabulku o tom, kdo vlastně Koněv byl. A určitě by mi – nehledě na dětské vzpomínky – nevadilo, kdyby Praha 6 nechala památník po listopadu 1989 snést. Tenkrát se s velkou pompou sundávala rudá hvězda ze špičky Internacionálu, která se tam o pár let později ironií osudu vrátila – sice zelená, ale stejně pěticípá hvězda řetězce Holiday Inn, který hotel koupil. Sochu maršála Koněva však v roce 1989 nechali stát, a tak se loni již poněkolikáté rozhořela debata, která vedla k odstranění pomníku nyní, v době „koronavirové“. Strhla se nemalá mediální přestřelka, zviditelnil se nejeden politik a – podle očekávání – přišla velmi ostrá reakce z ruské strany. Celá situace zatím vyvrcholila ochrankou přidělenou starostovi Prahy 6.

V následujících řádcích bych se rád zamyslel nad tím, proč socha, která dnes vyvolává tak zuřivou debatu, nebyla stržena po roce 1989, a proč nám tato aféra říká tak málo o minulosti, i když je prezentována jako „boj o dějiny“. Obecně bych se také rád zamyslel nad rolí (a mocí) „obrazů“ v dnešním politickém diskurzu a ve formování v tomto případě zahraničních vztahů. Chtěl bych také dodat, že nestojím na žádné straně barikády, ale i přes to, nebo právě proto, budu osobní.

Bezzubý památník, normalizace a rok 1989

Socha Ivana Stěpanoviče Koněva rozhodně nepatří mezi skvosty světového sochařství. Ve svém žánru – jako nespecialista bych jej zařadil do druhé generace socialistického realismu – je však klasickým příkladem. Monumentální, bronzová, smějící se postava vznikla v roce 1980 jako jeden z materiálních, hmatatelných a také vizuálních důkazů přátelství, které mělo trvat na věčné časy. Zdeněk Krybus, autor památníku, byl komunistou z přesvědčení již od čtyřicátých let; přesto se však stylová a kompoziční síla Koněvova památníku, alespoň v mých vzpomínkách, míjela účinkem. Dobrosrdečně se usmívající Koněv navzdory své mužné a monumentální postavě nevyvolával v kolemjdoucích nijak zvláštní respekt a pravděpodobně ani vděk. Pravda, v květnu u sochy stávali na čestné stráži pionýři. Více než co jiného ale socha zrcadlila normalizační rétoriku. Jakešové i Husákové používali velká slova, ačkoli se zdálo, že jim sami nevěří. Vyznívala prázdně a nepřesvědčivě. Stejně slabý byl i vizuální náboj památníku, který nevyvolával nadšení ani pietu. Nepřímo to dokazuje i fakt, že po roce 1989 socha zůstala – na rozdíl od Lenina na nedaleké Dejvické či tanku č. 23 na Smíchově – na svém místě. Pomník sice vadil některým skupinám, ale ne dost na to, aby to stálo za jeho svržení. Dostatečně „neprovokoval“ ani svou socialisticko-realistickou formou, ani svým normalizačním obsahem. Nikdy se nestal „místem paměti“. Vznikl mnoho let po válce a spíše než květen 1945 připomínal vazalský vztah tehdejšího ČSSR k Sovětskému svazu.

Zdeněk Krybus, Ivan Stěpanovič koNĚCV, 1980. Foto: Matěj Baťha, Wikimedia Commons

Zajímavé je, že kdyby byl památník stržen v první polovině devadesátých let, v Rusku by si toho patrně nikdo nevšiml. V té samé době docházelo k odstraňování památníků i v Moskvě, byť v menším měřítku než v Praze, a tamní společnost se snažila vyrovnat s komunistickým dědictvím (a zároveň přežít vlnu divokého kapitalismu). Již na konci perestrojky vznikla v SSSR instituce Memorial, která kriticky zkoumala sovětskou minulost, a mnozí obyvatelé Ruska si tehdy uvědomili hrůzy gulagů i tragické úlohy Stalina při druhé světové válce.

Jak se přepisují dějiny: „my“ a „oni“

Na jaře roku 2005 jsem přednášel v Moskvě na RGGU – vysoké škole, která vznikla jako první svobodná univerzita po pádu SSSR. Bylo mi dvacet čtyři let, a tak jsem se poměrně rychle seznamoval se svými studenty, kteří byli jen o pár let mladší. V Moskvě se připravovaly oslavy šedesátého výročí konce druhé světové války, a tak jsme právě o válce se studenty, kteří stejně jako já zažili konec impéria a celá devadesátá léta, často diskutovali. V debatě jsem byl ironický a velmi sebejistě jsem tvrdil, že polovinu ruských válečných obětí – mluví se o strašidelných třiceti sedmi milionech – měl na svědomí Stalin. Dnes bych si na něco takového stěží troufl. Ne snad, že bych chtěl relativizovat Stalinovy zločiny, ale s takovou lehkostí a povrchností se o tragédiích těchto rozměrů mluvit nedá. Jedna má studentka se tenkrát hrozivě ohradila. Za války padla polovina její rodiny a těžce nesla, že by někdo mohl zlehčovat jejich oběť. To jsem chápal. K mému údivu mi však také vmetla do tváře, že nikdo z nás (myšleno ze Západu) nemá právo takto o Stalinovi mluvit, protože tomu nemůžeme rozumět – sice se v něčem mýlil, ale porazil fašismus! Byl jsem upřímně překvapený: měl jsem za to, že stejně jako tomu bylo v Evropě, byla i v Rusku vzpomínka na Stalina – minimálně od roku 1956 – něčím negativním. Díky následným debatám jsem však poznal, jak prudce se Rusko začalo měnit za vlády Vladimira Putina. V knihkupectví jsem si prohlédl učebnici dějepisu pro střední školy, kde jsem se dočetl, že v roce 1937 – v době nejbrutálnějších stalinských čistek – se země musela „bolestně očistit“, aby se připravila na vítězství ve velké válce. Oslavám šedesátého výročí měl dokonce vévodit Stalinův portrét. Zmizel až těsně před ceremoniálem kvůli protestům západních delegací, sovětská vizuální kultura však oslavám dominovala.

Den vítězství v Moskvě, květen 2019. Foto: Wikimedia Commons

Do Ruska jsem se pravidelně vracel kvůli svému výzkumu a postupně si uvědomoval, jak a především proč se tam začaly přepisovat dějiny. Pro většinu Rusů bylo těžké připustit, že všechny oběti, které se tak bolestně přinášely po celé dvacáté století, se staly jaksi omylem či dokonce zbytečně. Velká válka se naopak stala momentem, na který mohli být hrdí, protože během ní se „ruský lid“ obětoval pro svět. Po školních učebnicích se nový příběh ruských dějin dostal do kinematografie a seriálů a skoro vymazal vzpomínku na pochybovačná devadesátá léta. V novém narativu se hrůzy stalinismu za války, byť výrazně zredukované, úplně nepopírají, ale jsou prezentovány jako potřebné nástroje pro porážku absolutního zla, které ztělesňuje nacistické Německo.

Paralelně však došlo k přepsání dějin také v České republice: nejenže bylo přátelství se SSSR dávno zapomenuto, ale postupně, a historicky často podloženě, se začalo nahlížet na osvobození Prahy jinak. Nešlo již o záchranu před velkým zlem, ale o součást geopolitických zájmů Sovětského svazu. Poukazovalo se například na chování sovětských vojáků – násilí na ženách a brutalitu k civilnímu obyvatelstvu –, které bylo podrobováno tvrdé kritice. Avšak ani tento vývoj nebyl apolitický. Instituce, které za tímto pohledem na dějiny stály, měly především v prvních polistopadových letech poměrně jasně orientovaný pohled, který byl vůči SSSR i Rusku velmi kritický. Jistě to vycházelo z neblahé zkušenosti normalizace, ale zároveň se do tohoto pohledu na dějiny promítaly současné politické ambice, především pak pravicových stran.

Nejpozději od roku 2010 tak proti sobě stojí dva naprosto odlišné narativy. Aktuální spor o Koněvův památník tedy není sporem o výklad dějin – až na menšinu nostalgiků na straně české a na menšinu liberálních demokratů na straně ruské většina obou táborů o svém pohledu na dějiny pro tuto chvíli rozhodla.

Ikonologická revoluce: z Popelky místem paměti

Když poslouchám a čtu agresivní rétoriku, která se památníku týká, je evidentní, že obě strany sporu se nemohou navzájem pochopit, ani kdyby chtěly – a ony navíc pravděpodobně ani nechtějí. Podle všech indicií hrají aktéři na obou stranách především vnitropolitickou hru. Strhnout pro historickou „pravdu“ bezzubý památník, který vadil jen hrstce obyvatel Prahy 6, je věc ekonomicky náročná. Vyplatí se jen tehdy, když se vrátí formou politického kapitálu, který stále garantuje antikomunismus, a který může jen znásobit hysterická reakce Ruska. Ne náhodou má člověk skoro pocit, že ruská reakce byla jedním z cílů celé operace. Na straně druhé, politici v Rusku, kde hlavní televizní stanice doslova chrlí debaty, seriály a filmy zaměřené na válečné období, interpretují odstranění památníku jako další důkaz nevděku, nepřátelství a prohnilosti Západu, ze kterého tak mohou přesvědčivěji vytvářet staronového nepřítele.

Podle událostí posledních dní již slovní přestřelka přerůstá v něco vážnějšího. Nejde se ubránit pocitu, že jde o výsledek oboustranných, a především zbytečných provokací. Zneklidňující skutečností je, nakolik jsou tyto provokace podobné těm, které v minulosti vedly k válkám. Scénář je známý: prvním impulsem k válce bývají vnitřní problémy. Jako reakce na ně se hledá vnější nepřítel. Po vytvoření „problému“, na kterém shoda není možná, se spouští propaganda, která po prvotních provokacích pouze těží z agresivních reakcí protistran, což může přinést nedozírné důsledky.

Pro historika umění je však pozoruhodné, jakou roli v tomto případě hraje vizuální kultura. Casus belli je zde totiž odstranění památníku, který byl ještě donedávna naprosto sekundárním. Scházela mu síla již v době svého vzniku, a nebyl proto odstraněn ve chvíli, kdy by to mělo největší smysl. Postupným podněcováním protiruských a protičeských nálad a po sérii provokací na obou stranách se význam tohoto díla radikálně pozměnil. Z nepříliš zajímavého bronzového odlitku se proměnil v místo, kde se možná odehrává rozhodující boj o budoucnost rusko-českých vztahů. Změna kontextu tak paradoxně a naprosto nečekaně vytvořila z průměrného díla něco, čímž nikdy předtím nebylo, tedy „místo paměti“. Je však očividné, že se tak mohlo stát jen proto, že „symbolický potenciál“ památníku tkvěl v jeho materiální a vizuální podstatě. Jako kdyby „moc obrazu“ byla v historickém kontextu let minulých uspaná a svůj potenciál plně zjevila až dnes. Nemohlo by se tak ale stát nebýt eminentního zájmu o konfrontaci a agresivitu, kterou obě strany „sporu“ ukazují. Podobně, jako je tomu v případě Mariánského sloupu v Praze, se jedná o velmi zajímavý mechanismus: existující (či neexistující) artefakt je v mediálním prostoru proměněn skrze konfrontační rétoriku poměrně omezené skupiny, která vyvolá vášnivou – a někdy i agresivní – reakci. Spirála verbálního a vizuálního násilí potom vede k čím dál tím větší polarizaci všech zúčastněných stran. Památníky ve veřejném prostoru se tak mohou stát znamením sváru a netolerance.

Kresba detailu památníku vlasovcům v Praze-Řeporyjích. Autor: Michele Foletti

Závěrem: památník, média a veřejný prostor

Případ Koněvova památníku tak otevírá otázku role vizuální kultury ve formování dnešního veřejného (a čím dál tím více virtuálního) prostoru. Jak ukázala například doznívající koronakrize, skrze obrazy je díky novým médiím možné víc, a především účinněji strašit. Něco se naopak nemění: vyvolávání konfliktů skrze likvidaci „symbolů“ toho druhého si zachovává svou archetypální sílu. Stejně jako svržení soch poražených vládců či bohů, jako pálení a hanobení zástav, je stržení Koněvova památníku gesto velké síly. Zásadně jiný je však dopad a jiní jsou i aktéři. V našem případě sochu neodstranili ani vládci a ani rozvášněný dav, jak se často stávalo v minulosti. Dnes jde o iniciativu komunálních politiků, kteří však díky novým médiím získávají nepřiměřený mezinárodní význam vzhledem ke svému mandátu.

Emblematický je v tomto smyslu památník v Řeporyjích. Střízlivou a věcnou tabulku tam doplňuje sochařské dílo: ruský tank pokrývá německá helma, ikonicky spojená s nacistickou brutalitou. Jde o spojení, které je pro dnešní Rusy nepřijatelné a především nepochopitelné. Fyzický pomník se díky digitálním reprodukcím a šíření ve veřejném/virtuálním prostoru stává silným nástrojem moci. Starosta jedné městské části tak skrze sochařské dílo, jehož zobrazení se nekontrolovaně šíří sociálními sítěmi, paradoxně může formovat českou zahraniční politiku.