Konzervativní selfies z „dlouhého století“

Moravská galerie v Brně otevřela v polovině listopadu svým návštěvníkům dveře stálé expozice v Místodržitelském paláci, nazvané Brno předměstí Vídně, jejíž recenzi sepsal historik umění a pedagog Ivan Foletti. V textu se autor zabývá kurátorským záměrem a podrobně popisuje skladbu expozice, která se sice na první pohled tváří progresivně, ale podle Folettiho „ve svém jádru ukrývá tradicionalistický až konzervativní pohled, který se nesnaží otevřít alternativnímu chápání dějin umění“. V závěru recenze je pak dán prostor samotným zaměstnancům Moravské galerie, kteří se v anonymním minirozhovoru vyjadřují kriticky k přípravám expozice.

Konzervativní selfies z „dlouhého století“

Deklarovaným cílem výstavy je prezentovat „na časovém půdorysu ,dlouhého‘ 19. století (1789–1914) umělecké vazby mezi moravskou a rakouskou metropolí. Cílem (…) bylo upravit expozici tak, aby vytvářela ucelenější obraz o fungování umění v jednotlivých epochách. Expozice proto rovnocenně kombinuje volné umění s uměleckým řemeslem“. Výstava je rozdělená do čtyř větších celků, tak jak jsou definovány na stránkách Moravské galerie v Brně (MG): „Od biedermeieru se přes vlnu historismu a folklorismu dostáváme až k secesnímu hnutí.“ Následuje „grafický kabinet“ s kresbami a grafikami vídeňských autorů jako Gustav Klimt a Egon Schiele. Kromě této základní struktury je expozice obohacena o „relaxační zónu s multimediální interaktivní hrou Dobrodružství sběratele umění a předchází jí „zrcadlové bludiště od současných designérů Jana Plecháče & Henryho Wielguse, v němž se odráží ta nejlepší díla z období gotiky a baroka z galerijních sbírek“.

Představeným kurátorským záměrem je tedy expozice, která je nejen „up to date“, ale – abychom zůstali u dnes tak módních anglicismů – také „user friendly“ s interaktivními a moderními prvky. Koncept, který se jeví jako provokativní, nabízí „nové“ historiografické vyprávění, ve kterém je moravská metropole prezentována pohledem „směřujícím k Vídni“. Tato orientace je patrná také v dalším ohledu: vystavovat díla „volného umění“ vedle „umění užitého“ nachází srovnání ve výstavě VIENNA 1900. Birth of Modernism, zahájené v loňském roce na jaře ve vídeňském Leopold Museu.

Odpovídají ale tyto záměry skutečnosti? K zodpovězení této otázky bude dobré se nejprve zaměřit na skladbu expozice skrze analýzu jejích cílů a její struktury. Následně se krátce zamyslíme nad způsobem, jakým tato nová výstava interaguje s diváky a jaké publikum chce vlastně její scénická úprava oslovit. Pomyslnou třešničkou na dortu je způsob, jakým výstava mimoděk otevírá debatu nad aktuálním stavem samotné Moravské galerie. Vzhledem k tomu, že se v této problematice pohybuji pouze jako „divák“, rozhodl jsem se zařadit na konec tohoto textu dva mikrorozhovory se zaměstnanci galerie.

Konzervatismus v novém hávu: jak MG vypráví dějiny umění

Ten, kdo vstupuje do stálé expozice, poté co se propletl bludištěm zrcadel, o kterém budu hovořit níže, je konfrontován se sálem, v němž se nachází předměty konce středověku a raného novověku. Poněkud zmaten, logicky očekávaje devatenácté století, nenachází návštěvník žádný doprovodný text. Zkušenější oko však rozpozná některá z významných děl sbírky MG: diptych františkánského mistra ze čtrnáctého století, desku Mistra Rajhradského oltáře nebo malbu Artemisie Gentileschi. Následuje malé překvapení v podobě „relaxační zóny s multimediální interaktivní hrou“, o které tu také ještě bude řeč a v níž děti (a nejen ty) hází balónky na osvětlenou stěnu. Teprve když divák překročí toto druhé úskalí hry a ne zcela bezpečné podlahy plné kutálejících se balónků, dostává se ke slíbenému 19. století. Husté nashromáždění exponátů a přítomnost nábytku připomínají na první pohled spíše návštěvu zámku. Srovnání s již zmíněným vídeňským Leopoldovým muzeem ukazuje, že podobný záměr jde řešit i jinak… Je to velká škoda, protože některá z vystavovaných děl jsou skutečně nádherná a zasloužila by si více prostoru a pořádku. Dalším problémem způsobeným množstvím vystavených artefaktů jsou jejich popisky, které se často nacházejí příliš daleko od dotyčných děl, nesnadno se čtou, a někdy dokonce úplně chybí.

Procházeje prostory však pozorný divák začne rozeznávat, jak bylo slíbeno, „stylistické“ kapitoly dějin umění. Jednotlivá období sledují tradiční umělecko-historické dělení epoch – jde o „biedermeier“, „historismus“, „folklorismus“ a „secesi“ – a nepodrobují toto dělení žádné kritické reflexi. To stejné platí o již od úvodu představované dichotomii mezi „volným“ a „užitým“ uměním, která je však v současnosti historiky umění nahlížena spíše jako v jistém smyslu nezdravý stereotyp devatenáctého století. Moderní uspořádání tak ve svém jádru ukrývá tradicionalistický až konzervativní pohled, který se nesnaží otevřít alternativnímu chápání dějin umění. Nakonec v této potyčce mizí i reference na Vídeň – mimochodem, má se stálá expozice věnovat jen jedné perspektivě? –, která se pro laika stává příliš abstraktní a není rozpoznatelná ve struktuře výstavy.

Otázka funkce veřejných sbírek muzeí je dnes hojně debatována, valná většina účastníků této debaty ale muzeum i nadále považuje za místo uchovávání a vzdělávání. V tomto smyslu mi nová výstava Moravské galerie nepřipadá jako dobrý příklad: navzdory elegantnímu designu je těžké jí porozumět a mnohý návštěvník se ztrácí a nedokáže si z ní vyvodit nejdůležitější informace. Pozornějšímu oku ale neunikne prezentace sbírky skrze více jak sto let staré paradigma dějin umění: ve skutečnosti se návštěvník ocitá tváří v tvář sérii stilräume Jacoba Burckhardta, sálů koncipovaných tak, aby reprezentovaly dějiny „stylů“ v jejich ideální biologické evoluční linii.

Od selfie k sociální bublině

Od úvodních slov až po strukturu výstavy je patrná touha kurátorů vytvořit zajímavý prostor pro návštěvníky. Nápad hravých prostorů se stal konstantou dnešních muzeí, zejména pro nejmladší návštěvníky. Jedná se o rozhodnutí, se kterým souhlasím, v případě zde recenzované výstavy mám ale vážné pochybnosti o jeho úspěšném uplatnění. Interaktivní hra, založená na kresleném filmu, jakkoli je kresba přívětivá, je pomalá, dlouhá ve své první narativní části (jedná se o téměř strnulý záběr na jednu osobu, která pomalu hovoří) a není v ní stopa po interakci. Druhá část je pak snad až příliš jednoduchá a spočívá v zasahování objektů patřících do jedné sbírky. Zatímco první část vyžaduje soustředění a zájem o pomalou animaci, ta druhá se zdá být určena rozhodně méně soustředěnému publiku. Konečný výsledek je tedy nepřesvědčivý a obávám se, že není ani příliš „vzdělávací“.

I zrcadlové bludiště si zaslouží malé zamyšlení: idea jeho tvůrců spočívá v neobvyklém pohledu na středověké a raně novověké sochařství. Skutečným objektem labyrintu je zde však subjekt, který jím prochází, což není překvapivé, vzhledem k tomu, že takovou funkci vždy zrcadlová bludiště měla. V tomto případě jsou však exponáty i návštěvníci samotným bludištěm nejen ohrožovány (sochy se nachází prakticky na podlaze), ale vystavené artefakty se ocitají spíše jako rámec pro nekonečnou sérii selfies. Obraz nás samých, obsesivně reprodukován, je jedním ze znaků naší doby. Jedná se o důležitý fenomén, který je nutné reflektovat a který je v současném vědeckém diskurzu hojně přítomný. Zůstává však otázkou, zdali je vstup do stálé sbírky nejlepším místem pro manifestaci tohoto jevu. Mimo jiné se totiž zdá, že fotografie pořízená na chytrý telefon může být jedním z kritérií k porozumění samotné struktury expozice: způsob vystavení děl, umístění popisků, to všechno se zdá podléhat ze všeho nejdříve kritériu „fotogeničnosti“. Vrcholem tohoto postoje je možná rozmístění nábytku v sále „Biedermaier“, kde se sofa ze začátku devatenáctého století nachází dva metry nad zemí na velmi elegantní kovové stěně, která připomíná obrovský regál. Jako estetický čin je to jistě zajímavé, je však škoda, že nábytek se dostává do pozoruhodné perspektivy užitečné snad pouze pro restaurátory starožitností. To stejné platí o soudobých oděvech, které jsou vystaveny bez jakékoli ochrany a – pakliže nebudou pravidelně měněny – jejich samotné dlouhodobější přežití je tak vystaveno riziku.

Nakonec není možné se zbavit myšlenky, že pojítkem celé stálé expozice je právě současný design. Produkt k zalíbení jakožto vizuální akt, a nikoli jako místo kultury, vzdělání a uchovávání vystavených památek.

Kam kráčí MG?

Čtenář již určitě pochopil, že historik umění a učitel, který píše tuto recenzi, je zklamán z toho, co viděl v sálech Místodržitelského paláce. Stálá expozice, o které je tu řeč, se chce hlavně líbit na vizuální úrovni, to však v tomto případě vede k povrchnosti. Zdá se, že autoři výstavy se pro líbivost vzdali touhy vzdělávat, a skutečně tak měnit veřejný prostor. Pokud je úkolem veřejné instituce sloužit společnosti, ptám se, jakou další službu kromě trochy zábavy tato expozice poskytuje. Celá situace je ještě překvapivější vzhledem k tomu, že má galerie všechny nástroje, aby byla expozice skvělá: výstavní architektura je velmi kvalitní, jen škoda, že častěji neslouží ke zhodnocení artefaktů, a – co je ještě horší – dokonce je v některých případech ohrožuje. Vystavené objekty jsou často výjimečné, ale jsou na sebe příliš nahuštěny a pro neprofesionálního diváka je těžké se s lehkostí orientovat v jednotlivých sálech. Nápad interaktivní hry pro rodiny je dobrý, zabírá však jeden z největších výstavních sálů, a navíc návštěvníkovi narušuje prohlídku celku expozice. Jako by mediace byla zajímavější než samotný obsah.

Kdo tak jako já vstupuje do výstavního prostoru, může cítit nutkání se ptát: proč expozice, která zůstane in situ možná dalších 15 až 20 let, vypadá zrovna takto? Jak se k tomu vyjadřují kurátoři, kteří by měli ochraňovat sbírky? Z tohoto důvodu jsem se obrátil na dva zaměstnance galerie, kteří pod garancí anonymity odpověděli na dvě mé otázky. Nechám na čtenáři, aby si vyvodil závěry. Ze své strany nemohu než skončit na pesimistické notě: dojem, který ve mně zanechává tato nová stálá expozice, vypovídá nejen o její problematičnosti, ale, a co je horší, zdá se být odrazem hlubší krize v Moravské galerii.

(Jen do závorky dodávám, že sám název je pro stálou expozici velmi diskutabilní. Pro přesnost připomínám jeho původ: jde o citát ze slov Karla Havlíčka Borovského, který pro Brno nevyznívá příznivě: „Nejlepší a nejplatnější věc, která se o Brnu říci může, jest: Brno opičí se po Vídni. Skutečně se Brno snížilo až za předměstí Vídně. Brno nemá nikdy svůj úsudek, ale čeká vždy, až co Vídeň řekne; jen jedinou posud známe odhodlanost Brna, kde si troufalo míti samostatné mínění, a sice: brněnská národní stráž má červené límce a výložky, které vídeňská nemá!!“ – Národní Noviny, listopad 1948)

1. Jaký je podle vás koncept aktuální stálé expozice MG, co je jeho hlavním poselstvím a cílem?

A: Je to velmi neujasněné novátorství. Tradiční model prezentace historie umění má samozřejmě své dobře známé limity, dává nicméně určité jistoty, na jejichž základech jsme schopni se rámcově dohodnout, co je umění a v čem spočívají jeho specifické kvality. Na to koncepce expozice v Místodržitelství tak trochu rezignuje. Přitom není příliš jasné, čím tradiční pojetí nahrazuje. Jde spíše o hravou koláž, která návštěvníka „neobtěžuje“ nějakou systematikou. Nicméně pokud existuje někdo, kdo si nemůže v takto absolutním podání tento přístup dovolit, tak to jsou právě kamenné instituce, protože kromě toho, že tím jdou proti svému poslání přispívat ke kulturní úrovni národa, tak zpochybňují důvod své existence, protože institucí, které nabízejí vzrušení, efektní estetiku a rozptýlení, je v kulturním provozu nepřeberné množství.

A co je cílem expozice? Přilákat, jak se dnes hezky říká, co největší počet návštěvníků, protože čísla jsou bohužel to jediné, co se počítá. Dlouhodobá strategie MG se už několik let omezuje na to udělat ze svých prostor místo pro trávení rodinných odpolední. Což by vlastně nebyla tak špatná idea, ale myslím, že by se dala naplnit i způsobem, který by bral více ohled na náročnějšího návštěvníka, který právem očekává, že se mu zde vedle rozptýlení dostane také poučení.

B: Výstava, neboť prezentace vyhraněností tématu odpovídá spíše krátkodobé přehlídce než stálé expozici, by měla ukázat vzájemné kontakty metropole habsburské monarchie Vídně s městem Brnem jako centrem přilehlé provincie v období dlouhého 19. století, a to zejména v umělecké oblasti. Podmiňovací způsob je ale na místě, neboť předložený výsledek zdaleka nenaplňuje očekávání, ale je jen jakousi mozaikou složenou z bezpochyby vynikajících a divácky atraktivních děl, ale nelze se zbavit dojmu, že celek míří spíš na prvotní efekt bez strukturovanějšího sdělení.

2. Jakým způsobem se tento koncept rodil, jak probíhala práce s kurátory atd.?

A: To bohužel nemám zdání. Vedení se s odborným personálem neschází. Důležité projekty včetně střednědobé koncepce MG vznikají v tandemu ředitel – hlavní kurátor a jsou instituci oktrojovány. Tandem pouze zadává jednotlivým odborným pracovníkům dílčí úkoly a jejich výsledky pak využívá k vlastní prezentaci s tím, že personál MG je k tomu, aby se mohl podílet na řešení koncepčních věcí, nekompetentní. Tak to bylo i v případě expozice v Místodržitelském paláci. Projekt nebyl dostatečně připraven, a tak samotná jeho realizace byla jeden velký chaos, v němž trpěli lidé i instalované předměty. Honil se termín a s požehnáním vedení MG byla porušována snad všechna pravidla a zásady bezpečnosti sbírek.

B: Pokud je mi známo, po zařazení expozice do plánu galerie a schválení základního konceptu začali projekt relativně standardně připravovat kmenoví kurátoři instituce. A to až do chvíle vypracování předběžných seznamů exponátů a jejich předání architektovi. Poté byli bez jakéhokoli upozornění „odsunuti" stranou a k dalším jednáním o architektonické podobě, grafickém řešení, doprovodných programech nebo způsobech propagace (včetně volby názvu) již nebyli zváni. Nemohli tak ovlivnit ani případné redukce exponátů, jejich konkrétní rozmístění, obsah a podobu popisek, světelný design, zabezpečení, zkrátka nic. Byli pouze direktivně vyzváni k vypracování textových podkladů k popiskům, jejichž výběr a rozsah opět prováděly třetí osoby. Odborní pracovníci, kteří jinde tvoří základ týmu fungujícího muzea umění, tak byli degradováni na pouhé „dělníky“, nebo spíše „nevolníky“ (slovo „dělník“ v sobě přece jen obsahuje jistý tvůrčí prvek). To vedlo ke kuriózním momentům, třeba že z popisků k expozici, jež měla mimo jiné připomenout velké sběratelské osobnosti minulosti, se návštěvník nedozví vůbec nic o provenienci vystavených předmětů. Nebo že vizuální propagace je založena z větší části na kresbách slavných autorů secese, které ale budou po několika měsících nahrazeny faksimilemi.

Brno předměstí Vídně / kurátoři: Ondřej Chrobák, Jan Press / Moravská galerie v Brně – Místodržitelský palác / Brno / od 14. 11. 2019

Foto: archiv MG