Artalk.cz

Alma Lily Rayner: Hledat slova

Další z finalistek letošní Ceny Jindřicha Chalupeckého, se kterou promluvila Eva Skopalová, je Alma Lily Rayner. V rozhovoru se věnují například kultuře násilí a struktuře mocenských vztahů, která tuto kulturu podporuje, neviditelnosti násilí a dalším tématům, jimiž se tato umělkyně dlouhodobě zabývá. „Neumíme o tom mluvit a chybí nám základní pojmy, abychom to vůbec zvládli uchopit. Myslím, že to je důsledek toho, že tu celkově chybí vetší feministické hnutí a znalosti, které jsou s tím spojené,“ tvrdí o situaci v Čechách Rayner.

Alma Lily Rayner, Co mi otec strkal do vagíny, Galerie Artwall, 2019

S Almou Lily Rayner jsme se potkaly virtuálně, každá v intimitě svého bytu. Mluvily jsme o tom, co se děje za zavřenými dveřmi a o způsobech, jakými citlivě otevírat témata, která společnost vytěsňuje: o mocenských vztazích ve společnosti, ale i o propojenosti emočního a fyzického těla člověka.

Podívám-li se na tvoji tvorbu jako na celek, je možné říct, že hlavním tématem je vůbec uchopení toho, co je to feminismus. Nejde ti v první řadě o genderovou kritiku nebo sexuální násilí jako takové, ale spíše o strukturu mocenských vztahů. Popisuji to správně?

Ano, je to tak.

Zdá se, že definice feminismu je velmi široká: od emancipace žen po druh péče. Co znamená feminismus pro tebe?

Především je to pro mě způsob, jak přemýšlet o mocenských strukturách ve společnosti a pochopit, co to jsou struktury a jaké diskurzy je vytváří a ovládají. Zároveň feminismus nabízí možnosti, jak existující nastavení diskutovat a změnit. Je to teoretické východisko a zároveň i praktické, které se týká našeho fungování ve společnosti a toho, jak se chováme na individuální rovině nebo také když jsme členy instituce a větších společenských struktur. Samozřejmě s tím souvisí i to, jak se chováme vůči planetě. Feminismus je také určitá tradice – opět toho, jak uvažovat kriticky, ale také tradice, která se týká péče, spolužití, empatie a dalších hodnot.

Když jsem se začínala zabývat tím, co je to feminismus, a nevěděla jsem, že jde o větší hnutí, snažila jsem se v tom najít svoji vlastní historii. Vyrostla jsem v Izraeli a v narativech, které jsou tam dominantní, jsem neviděla samu sebe. Takže jsem se snažila vyhledávat jiný druh narativu a ze začátku jsem se zajímala například o ženy, které se z nějakého důvodu ocitly na okraji společnosti. V tom jsem našla samu sebe. Byl to v podstatě pokus najít svoji historii a identitu.

Jde o to pochopit se ve své jedinečnosti, ale zároveň také zapojit se do celku. Velmi mě zaujal rozhovor, který jsi měla s Apolenou Rychlíkovou, ve kterém jste se bavily o pojmu oběť – kdo je to oběť. Změnil se nějak tvůj pohled? A co pro tebe tento pojem znamená dnes? A také: nedá se podobně problematizovat pojem násilník? Je to jeden člověk, nebo celá společnost v rámci kultury znásilnění? A komplexněji: Jak se vyrovnat s překlenutím jedinečnosti a obecnosti? Každý příběh je jedinečný a nelze jej zobecnit, ale zároveň je to komplexní problém týkající se celé společnosti. Jak o tom vůbec mluvit? Nelze vyzpovídat všechny ženy ani vyzpovídat se z toho o samotě, ale přitom to stojí na každém jednotlivém zážitku.

Především si myslím, že je důležité o tom mluvit. Já pojem oběť vůbec nepoužívám. Mám pocit, že zmenšuje to, co ženy opravdu zažily, např. formu sexuálního zneužívání. Dává je to pak do škatulky a přiřazuje jim to určitou roli. Pojem přeživší naopak klade důraz na skutečnost, že ony přežily, tedy na sílu, která v nich je. A co se týče individuální roviny – jeden z bolestivějších elementů v procesu vyrovnávání se je boj, který musí často přeživší prožívat a který je neviditelný z hlediska společnosti. Když o tom mluvíme, tak tu neviditelnost nabouráváme. Pojem přeživší zároveň poukazuje na to, že to jako společnost přiznáme. To samozřejmě neznamená, že se někteří lidé nebudou více identifikovat s pojmem oběti. Z hlediska jazyka je vždy důležité přemýšlet o tom, kdo diskurz ovládá. Například do jaké míry diskurz ovlivňují mainstreamová média, která v Česku používají téměř výhradně termín oběť.

Ohledně spojení osobní a individuální s širší společenskou rovinou je důležité si uvědomit, že sexuální násilí nikdy není pouze osobní trauma. Je to důsledek genderové nerovnosti ve společnosti, protože nikdy nejde o sex, ale o zneužívání moci. Kultura znásilnění je právě pojem a koncept, který se snaží uchopit tento celek – jak naše společnost umožňuje či podporuje genderově podmíněné násilí. Jak například ulehčení sexismu podporuje znásilnění, protože vytváří prostředí, ve kterém je genderově podmíněné násilí přijímáno jako normální. Pokud mluvíš o kultuře znásilnění jako takové, rozdělení na násilníky a přeživší není tak zásadní. Tuto kulturu utváříme všichni jako společnost. To znamená, že nikdo z nás v tom nehraje jenom jednu roli, a je spíše potřeba se zamyslet nad tím, jak genderovou nerovnost prolomit.

Řekla jsi velmi důležitou věc, a to že každý máme více rolí, což je těžké pochopit. Vnímáme se jako singularitu, identifikujeme se pouze často s jednou rolí, a neuvědomujeme si, že můžeme působit na mnoha úrovních více způsoby. Násilník může být v jednu chvíli oběť, a pak zase naopak někoho uzurpovat nebo být přeživší a znovu to násilí, které na něm bylo spácháno, replikovat.

Když dochází k násilí, nejsou tam pouze dva lidé jako aktéři. Odpovědnost má právě celá společnost, která něco takového umožňuje. Jde o nastavení moci ve společnosti a o to, co do nás nacpali ve škole a co jsme získali z rodiny, z médií a tak dále. Hraje tam roli také to, že o násilí víme, a nic s tím neděláme. Zabývání se tím, kdo komu co udělal, je důležité vzhledem k legislativní nebo osobní terapeutické rovině, ale ne pokud mluvíme o kultuře znásilnění. Je spíše potřeba mluvit o celku.

Kultura násilí nemá ani heslo na české wikipedii a dobrat se tohoto pojmu v českých médiích je docela náročné. V angličtině [rape culture] se toho na druhou stranu dozvíme dost. Jak vnímáš úroveň otevřenosti této diskuze v Čechách?

Myslím, že je to stále problematické a je znát, že se tu tento diskurz ještě nerozvinul. Neumíme o tom mluvit a chybí nám základní pojmy, abychom to vůbec zvládli uchopit. Myslím, že to je důsledek toho, že tu celkově chybí vetší feministické hnutí a znalosti, které jsou s tím spojené. Je vždycky vidět, že se v zemích, kde se feministický diskurz posouvá dále, objevují nové možnosti, jak toto téma uchopit. Chybí tu vzdělání na všech rovinách a je to vážný systémový problém. Nepamatuji si přesná čísla, ale podle výzkumu organizace Persefona většina Čechů nevnímá jako vážný problém obtěžování nebo násilí páchané manželem na manželce. Také se mi stalo, že mě kritizovali za to, že sem pletu problémy, které neexistují. Je to představa, že my tento problém nemáme a nemusíme ho tolik řešit. Proto tu chybí i výzkumy, statistiky, a hlavně sociologický výzkum. A stát jejich vznik v podstatě nepodporuje. Na tohle peníze nikdy nejsou, i když tu byla každá desátá žena znásilněna.

Alma Lily Rayner, Can you achieve multiple orgasm, Akademie výtvarných umění v Praze, 2018

Neviditelnost násilí je velké téma. Možná ještě o něco větší v těchto dnech, kdy jsme v karanténě, zavření doma a nikdo neví, co se za dveřmi domácností děje. Je to ale i problém se zavřenými dveřmi na vysokých školách. Neexistují zde dostatečná data, ale kultura násilí u nás funguje. Jak to vnímáš na české umělecké scéně? Lepší se to? Setkáváš se s nerovností a neetickým přístupem v galerijním světě a ze strany uměleckých institucí? Cena Jindřicha Chalupeckého se hlásí k feministickým institucím. Vybíráš si ty galerie, které se hlásí k feministickému kodexu, a řešíš, kde a za jakých podmínek vystavovat?

Určitě řeším, kde a s kým budu pracovat. To neznamená, že pracuji jen s lidmi nebo v institucích, které vnímám jako feministické. Tak bych asi neměla žádnou práci. Navíc je podle mě dobré nezavírat se do nějaké bubliny, ale naopak se snažit nastavení různých institucí změnit. Myslím, že se v kontextu nezávislého umění v Praze situace v posledních letech hodně zlepšuje i co se týče zmíněného feministického kodexu a celkově vzniku feministicko-uměleckých institucí. Řeší se témata jako moc, etika, spolupráce, péče a je o to velký zájem. Zároveň je to pořád založené na skupině jednotlivců a zatím to nereflektuje a ani nezpůsobilo širší společenské změny. Například českým uměleckým akademiím stále dominují muži a nedávno jsem v materiálech na státní zkoušku z dějin umění, kde byl nekonečný seznam umělců, našla jen dvě autorky. Zároveň měnit něco „zespoda“ je nejvíc feministický způsob. Hodně by mě překvapilo, kdyby byl tento proces podporován „seshora“.

Jsi spoluzakladatelkou spolku Barvolam pro mentálně hendikepované, který se zaměřuje na podporu uměleckého projevu. Mohla bys popsat tento rozměr své činnosti?

Spolek jsme založili s Otto Kouwenem, který má v této oblasti hodně zkušeností. Už mnoho let vede jedinečný ateliér pro lidi s nálepkou mentálního postižení. Jedinečný je v tom, že nejde o terapii ani o místo pro trávení volného času, ale opravdu se lidi snaží podporovat v tom, aby našli svůj umělecký výraz. Spolek jsme založili, aby se tyto činnosti rozšiřovaly. Moje umělecká práce je v něčem hodně podobná. Opět jde o práci s lidmi, kteří jsou vyloučení ze společnosti a čelí určitému institucionálnímu násilí, které není na první pohled viditelné. U umělců, kteří k nám přicházejí, nevnímám tolik postižení jako takové, ale spíše to, že jde často o lidi, kteří byli od mladého věku nebo celý svůj život institucionalizovaní. V lepších případech mají rodinu, která je podporuje, v horších ani to ne. Od začátku svého života byli definováni diagnózou, která je ukotvila mimo společnost. To pak ovlivňuje všechno možné, od schopnosti vytvořit mezilidský vztah po komunikaci. Pro nás je v této práci nejdůležitější podpora a propojení různých lidí. Nesnažíme se nikoho z umělců změnit, ale naopak si myslíme, že by se měla společnost adaptovat tak, aby v ní lidé různých schopností a potřeb mohli fungovat. Pro ty, kteří k nám chodí, je například v současnosti velmi nesrozumitelné, jak komunikuje vláda ohledně dodržování pravidel a nařízení. Je to pro ně nesrozumitelný jazyk. Nechápou, co mají dělat, a ještě se to mění každý den. Jde opět o formu vylučování ze společnosti a projevuje se to na všech rovinách.

Péče je důležitá, protože společnost se zaměřuje pouze na jednu, byť relativně širokou skupinu lidí, s níž hovoří určitým jazykem. Opomíná ale ty, kteří mluví jinými jazyky, ať už lingvistickými, nebo abstraktními.

Například je úplně nemožné, aby si tito lidé mohli něco vyřídit na úřadech. Potřebují k tomu vždy asistenci, a tím pádem jde o další omezení v samostatném jednání. A to je základní lidská potřeba. Myslím, že se jedná spíše o postižení společnosti. Nejsme schopni informace komunikovat i jinak.

Jsi z Izraele, musela ses naučit česky a zorientovat se v české společnosti. Je tato zkušenost srovnatelná s tím, co tito lidé denně zažívají?

Myslím, že ne. Bylo to pro mě relativně složité, ale spíše se to dá srovnat s mými zkušenostmi z pohledu přeživší. Zneužívané děti rostou ve společnosti, která popírá jejich zkušenost. Tím pádem jsou z ní na různých rovinách vyloučené. Jako kdyby neexistovaly. Například dnes bychom měli zůstat doma, protože je to nejbezpečnější, ale nebereme v úvahu to, že pro spoustu lidí to není vůbec bezpečné místo. Jako dítě jsem navíc nemohla o zneužívání mluvit. Svoje zkušenosti a bolesti jsem vyjadřovala spíše svým chováním. Moje chováni bylo vnímané jako problematické, a tak jsem dostávala různé diagnózy. Není s podivem, že institucionalizované jsou často ženy, které byly v dětství zneužity. Je to v podstatě další způsob, jak je umlčet, a to skrze jejich patologizaci. Z hlediska přítomnosti institucionálního násilí, které je neviditelné, chybí soucit i na této rovině.

Alma Lily Rayner, We walk/We fall: An exercise in absence, Gallery NF, Ústí nad Labem, 2014

V jistém smyslu se toho týkal i projekt pro Galerii Artwall s názvem Co mi otec strkal do vagíny instalovaný na nábřeží v Praze, který zahýbal českou společností. Výstava byla tedy otevřená široké veřejnosti a vzbudilo to mnoho reakcí, od pobouřených maminek po vyjevení tématu v celé své hrůze. Je tento projekt ukončený, nebo ho budeš dále rozvíjet?

Myslím, že už je ukončený. Byla to výstava, ale projekt měl zároveň více rovin. Výstava byla doprovázena cyklem veřejných diskuzí o kultuře znásilnění. Šlo o spolupráci s aktivistkami, výzkumnicemi a dalšími odbornicemi z neziskového sektoru, které s tímto tématem pracují. Některé z účastnic hovořily také o svých zkušenostech s genderově podmíněným násilím, což byl důležitý aspekt projektu. S novinami A2 jsme k projektu připravily speciální číslo. Projekt také rezonoval v mainstreamových médiích a prostřednictvím rozhovorů v novinách jsem mohla téma dostat k širší veřejnosti. Výstava se pak prezentovala i v zahraničí, kde měla zase jinou formu. Ale když se ptáš, tak v mém případě asi není nikdy nic úplně ukončené.

Na tomto projektu mě také zajímá umělecké provedení a vytváření artefaktu. Udělala jsi 3D modelace objektů. Objekt má mnoho významových vrstev od běžného předmětu jako nástroje po emocionální nebo v tvém případě traumatické vrstvy. Nebála bych se to přirovnat k předmětům a uměleckým dílům, které byly za války zabaveny gestapem. Jsou to předměty, jež jsou sice uměleckými díly, ale mají za sebou krvavou historii, která není vidět a vyjevuje se až s jejich příběhy. A přesně tak jsem vnímala předměty, které jsi vymodelovala. Chtěla bych se zeptat na čistě uměleckou stránku věci. Jakým způsobem s takovými objekty pracovat výtvarně?

Uspořádání diskuze a podobné aktivity pro mě nejsou méně umělecká činnost než tvoření obrazu. V obou případech řeším nějaký diskurz a možnosti jeho transformace. Estetická rovina může být jiná, u živých setkání je pochopitelně více vztahová. Důležitá je pak spolupráce nebo i vytváření atmosféry, v níž se dá o tématech lépe mluvit. Když jsem řešila vizuální část projektu, obrazy z druhé světové války jako například hromady bot, které zbyly v koncentračních táborech, pro mě byly jedním z inspiračních zdrojů, jež mě navedly ke způsobu uvažování o tom, co vlastně zůstává. Pro mou práci je pak také důležité vytvořit jakýsi příběh. Jak ale vyprávět něco, co nelze uchopit slovy? Můžu popisovat fakta, ale emoce, které se s tím pojí, jde uchopit velmi těžko. Vždy se při tom dostaví pocit, že jazyk je příliš slabý a nedokáže to popsat. Při práci na výstavě jsem postupovala tak, že jsem objekty sbírala a modelovala je podle toho, jak si je pamatuji. V procesu mi došlo, že jsou také indexem domácnosti spojeným s běžností těchto objektů. Domácnost vypadá na první pohled úplně obyčejně, stejně jako ty hromady bot a oblečení. Samotné násilí nezobrazuji nikdy, protože divák příběh doplňuje sám. Především je to práce se vzpomínkami. Objekty jsou tedy obojí: reálné i nereálné. Nemají barvu, nebyly nikdy použité, a tak visí ve vzduchu. Chtěla jsem spíše řešit disociaci a vybavení si úhlu pohledu malého dítěte. Pracovala jsem zároveň s komerční estetikou a odkázala na společnost jako na továrnu, která sexuální násilí umožňuje.

Je obdivuhodné najít v sobě sílu o tom promluvit a prolomit to tabu a ticho. A je to, jak jsi popsala, hodně příbuzné tomu, jak mluvit o holokaustu. Špičky filozofie mluví o tom, že ti, kdo přežili holokaust, ho v podstatě nezažili, protože se to nedá přežít. Nemůžeme o něm mluvit, protože je to nevypověditelné. Možná podobně i přeživší sexuálního násilí mnohdy nedokáží prolomit trauma ticha a promluvit, takže my se pouze dohadujeme o tom, jak to bylo. Nejhlasitěji někdy mluví ti, co to úplně nezažili, a tím pak kulturu znásilnění popíráme. Chápu, že každý tvůj projekt musí doprovázet série diskuzí a setkání, protože ticho nelze prolomit jinak než mluvením. Začleníš tento princip také do práce pro Cenu Jindřicha Chalupeckého?

Chtěla bych, ale uvidím, do jaké míry to bude možné i s ohledem na současnou situaci. Věděla jsem, že když je projekt vystavený ve veřejném prostoru, první reakcí může být šok. Nechtěla jsem, aby se to v téhle fázi zaseklo, a proto pro mě bylo zásadní vytvořit živou platformu, kde bude mít prostor více hlasů a bude možné se o tématu bavit. Takové příležitosti v naší společnosti opravdu chybí a je to jeden z hlavních problémů a důvodů, proč je tak náročné status quo prolomit. S lidmi ráda mluvím, takže je přirozené, že se k tomu přidávala i tato rovina.

Co se týče ticha, v dospělosti se nám často o těžkých tématech mluví líp. Čas léčí. Jak vlastně mluvit o tématu zneužívání s dětmi? V souvislosti s výstavou na Artwall jsem zaznamenala reakce maminek, které se bály, aby to děti náhodou neviděly. Ale právě ony jsou ta skupina, která je ohrožená. Jakým způsobem s nimi o tak traumatických věcech mluvit? Může na nás totiž někdy být pácháno násilí, aniž bychom si uvědomovali, že je to násilí.

Myslím, že se my sami jako společnost v první řadě potřebujeme naučit o těchto tématech mluvit. Když to my jako dospělí lidé neumíme nebo tím trpíme, je jasné, že pro nás bude velmi náročné o tom mluvit s dětmi. Věřím, že je především třeba naučit děti od raného věku to, že jejich tělo patří pouze jim a mohou rozhodovat o tom, co se s ním děje. Že je to jejich právo. Jedna přeživší, která je také matka, to popisovala tak, že záleží na každodenních rozhodnutích. Dítě si například nechce vzít bundu do školy, ale ona má strach, aby nebylo nemocné, protože je zima. Zároveň jí přijde důležitější to, aby si dítě uvědomilo, že je to jeho tělo a mělo by se samo rozhodnout, co bude mít na sobě. Když je nutné dítěti něco zakázat, je zásadní o tom s ním mluvit otevřeně a vysvětlit mu proč. Problém je, že velmi často učíme děti opak. Například v rámci školního systému, který obvykle reprezentuje hierarchickou strukturu, kde děti nemají žádnou moc. Jeden z nejproblematičtějších příkladů je tělesná výchova. Bylo by mnohem lepší dělat něco, co je založené na tom, že mají poslouchat hlavně sami sebe a svoje tělo, jako například dětskou jógu. Je dobré si taky uvědomit, že většina případů zneužívání dětí se děje v rodině nebo v okruhu blízkých, takže očekávání, že všechno dostanou od rodičů, je tím pádem nemožné. Myslím, že v Česku to není vůbec vyřešené. Pokud se téma ve škole vůbec objeví, tak jen v rámci sexuální výchovy, kdy ale záleží také na učitelce nebo učiteli, který to nemá povinné. Neexistuje žádný program, který by je k tomu nutil. Myslím, že by se to vůbec nemělo řešit v rámci sexuální výchovy, ale spíše mít etickou výchovu, na které by se mluvilo celkově o genderu, o mocenských vztazích a dalších tématech. Připadají mi problematické některé kampaně pro děti, které tady existují, jako například naučit dítě říkat ne, protože s tím má většina dětí i dospělých lidí problém. Člověk si potřebuje uvědomit, co se v něm děje. Musíš se cítit v bezpečí, abys řekla ne. Místo toho mi přijde důležitější naučit je, jak pracovat se svou agresí, jak pracovat s jinakostí nebo s mocí. To je pro děti možné a zároveň to nemusí být nic strašidelného, jako například popisování sexuálního násilí. Zároveň je zásadní, abychom se naučili dětem naslouchat, a tím nemyslím jen tomu, co říkají, ale i tomu, jak se chovají. Týrané děti to často vyjadřují, jen to neumíme přečíst nebo se toho bojíme.

Zmínila jsi dětskou jógu. Jóga propojuje emoce a fyzické tělo. Nabízí způsob, jak se s emocemi vyrovnat a ukazuje, jaká je odpověď fyzického těla na emocionální stav. To je něco, co naše materiální kapitalistická společnost objevuje jako trend, ale neuvědomujeme si hlubokou potřebu takového pohledu a to, že nejde jen o „aerobik“, kde pouze vybijeme energii. Je to o uvědomění si vlastního těla. Paradoxně někdy trvá celý dospělý život k tomu dojít.

Myslím, že děti jsou v tom, co dokážou přijímat, daleko otevřenější než dospělí lidé. Je to něco, co je a někdy i sami sebe odnaučujeme a přestáváme tělo poslouchat kvůli větším výkonům apod.

Je pravda, že odtrženost těla a duše je v západní společnosti velký problém. Abychom pocítili tělesnost, dostáváme dnes velké šoky, které se v současnosti týkají celé společnosti. Dnes jsme toho všichni součástí a uvědomujeme si tělesnou ohroženost každý sám u sebe doma, kdy nemůžeme utéct před něčím neviditelným. Neviditelnost je pak také spojená se světem internetu. Ve tvém projektu Outsid(h)er jsi narazila na téma kyberšikany nebo zneužívání a dětské pornografie na internetu. Nedávno vyšel film Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti. Díky novému filmu je téma znovu aktuální, i když tvůj projekt je už 5 let starý. Můžeš k němu něco říct?

V projektu šlo vyloženě o dětskou pornografii a její šíření. Během stahovaní různých softwarů, jsem narazila na fotografii dívky, u které bylo poznat, že je to opravdu malé dítě. Myslela jsem si, že když je to nelegální, tak to bude na internetu těžko dohledatelné, ale naopak to šlo snadno dohledat a bylo to vidět všude. Na fotografiích jsou často děti, které se už dostaly do většího pornografického průmyslu. Tyto děti jsou často unášené z domova nebo žádný nemají. Pak jsou tam fotografie, jež mají domácí charakter, což jsou děti, kteří žijí v rodině a jsou tam zneužívané. Já jsem chtěla pracovat s fotkou té dívky, kterou jsem našla a vytvořit jí fiktivní biografii. Zároveň jsem řešila, jak s tím obrazem pracovat. Samozřejmě jsem nechtěla, aby tam bylo cokoliv pornografického a dítě bylo zneužité znovu. Chtěla jsem, aby tam dívka nebyla úplně vidět. Šlo o to, jak obraz ukazovat a neukazovat, což zároveň vypovídá o stavu zneužívaných dětí a jejich neviditelnosti. Fiktivní biografii jsem vytvořila tak, že jsem sbírala různé rodinné fotky a do nich vkládala její tvář. Když jsem fotografie sbírala od svých kamarádů a od dalších lidí, začala jsem s nimi hodně diskutovat o dětské pornografii a zneužívání dětí. Odmítání tématu a neschopnost o tom mluvit pro mě byla velkým šokem. Ještě jsem nebyla ve fázi, kdy bych mluvila sama o sobě, takže vznikaly opravdu absurdní rozhovory, kdy to pro mě bylo velmi bolestivé. Myslím, že to mě také nakonec přimělo o sobě začít mluvit. Měla jsem teoretické znalosti, abych to politizovala, ale chyběla tam i osobní rovina. Tato fáze pro mě byla hodně důležitá. Diváka je v narativu někde vidět více, někde méně. Každá rodina má svoje rituální fotografie. Některé rodiny fotí pouze narozeniny a svátky, jiné spíše každodennost. Mají vždy nějaký systém, jak děti zastavit před kamerou. Podobně, jak jsem pracovala s předměty, tak i tady jsem chtěla ukázat na všednost prostředí, kde se to odehrává. Vidíš tam tu holku, která dělá vše, co ostatní děti, slaví narozeniny, dostává dárky. Na první pohled ti nemusí dojít, že se tam něco děje. To až když se jí díváš déle do očí a uvědomuješ si, že její výraz se na všech fotkách opakuje.

Alma Lily Rayner, OUTSID(H)ER, série fotomontáží, 20092015

Mě na tom zaujal rozměr fiktivní biografie a vztah fikce a reality. Je to také jeden z terapeutických postupů, který se uplatňuje i v dětské psychologii. Aby byly děti schopné mluvit o násilí, ukazují na plyšových medvídcích, co se jim stalo nebo co se jim děje. Je to až hrozivé, když si to představíme na medvídkovi, který je vlastně fikční, ale zároveň je to i realita. Pro mě je jedním z velkých témat to, zda není fikce reálnější než realita sama. Přijde mi, že s tímto rozměrem pracuješ i ve svých dílech. Jak to vnímáš ty?

Nevím, jestli je hranice mezi fikcí a realitou tak jednoznačně oddělitelná. Když jsem vytvořila biografii pro tu dívku, tak jsem mluvila i o sobě a celkově o tom, co často prožívají zneužívané děti. Abych zneužívání přežila, potřebovala jsem cestovat mimo své tělo. Nebyla jsem ve svém těle, když se to dělo. Ale tenhle zážitek nebyl míň reálný, než co se v té chvíli dělo. A stejně tak dívka z Outsid(h)er cestuje mimo své tělo do jiných těl a jiných rodin atd. Je to opět o zprostředkování toho, co se nedá zprostředkovat, nebo zviditelnění toho, co je neviditelné. Nebo je to i zviditelnění neviditelnosti jako takové. V tom umění nabízí hodně možností právě proto, že tam není tolik ukotvené, co je tzv. fikce a co je tzv. skutečnost.


Alma Lily Rayner je finalistkou CJCH již z minulého roku. Za sebou má studia na FAMU, UMPRUM i AVU. Ve své tvorbě se věnuje způsobům, jak otevírat diskuzi o mocenských vztazích a genderové nerovnosti ve společnosti. Její díla jsou často doplněna o sérii diskuzí a přednášek, které otevírají společenská tabu.

Foto: archiv Almy Lily Rayner

Komentáře

    • Ing. arch. Petr Haimann

    Milá slečno nebo paní Rayner,
    to, do čeho jste se pustila, je obrovský celospolečenský problém, který se již pokoušela řešit řada generací. Ale je tady, protože tu jsou lidé a ti se nemění, bohužel k dobrému, ani po stovkách a stovkách generací. Dokladem není jen teto problém, ale i neustálé války, drobné konflikty atd.
    Vaše úsilí je i tak vemi záslužné, ovšem já jsem na světě už osmdesát dva roků a tak mi trochu té skepse promiňte. Prožil jsem koncentrační tábor, řízený nacisty, „úžasnou novou společnost“ řízenou bolševiky a teď svět prorostlý internetem. Internet je určitě obrovská věc, ale zneužitelná, jako každá ideologie, což přináší i velmi negativní jevy, jako je na příklad ten, proti kterému se snažíte bojovat. Nemohu Vám dát žádnou „knížecí“ radu, myslím, že by si zasloužila nejméně Nobelovu cenu. Jen bych chtěl podotknout, že násilí není jen doménou mužů, i když jasně vedou. Znásilňování dětí, ať už jse to týká dívek nebo chlapců nebo dokonce i můžů a žen, mají na svědomí i ženy. Na to se bohužel mnohdy zapomíná. Problém je to ale tentýž. Psychické následky u dětí jsou otřesné. Lepší varianta je, když se to postižení snaží později v sobě utlumit. Nikdy se toho ale nezbaví.
    Držím Vám moc palce, abyste k řešení problému, který se už podařilo aspoň rozvířit, mohla přispět velkou měrou.
    Mějte se moc hezky,
    Petr Haimann

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *