Artalk.cz

Spekulace o abstrakcích

Co se stalo s mytologiemi poté, co jsme se všichni uzavřeli ve svých bytech a přestali se potkávat ve veřejném prostoru? Jak sdílet mýty, když přebýváme v izolaci? Je naším řešením internet? Pomůže nám k tomu výtvarné umění? Ve svých poznámkách z karantény se nad těmito otázkami zamýšlí Eva Skopalová, která hledá, jak popsat znaky vypovídající o naší aktuální situaci, ale také popisuje své obavy z toho, až se vše „vrátí do normálu“.

Jindřich Heisler, Objekt, 1943, černobílá fotografie. Foto: ze sbírky Moravské galerie v Brně

Spekulace o abstrakcích

V sobotu pozdě odpoledne 13. července 2019 ve východní části newyorského Manhattanu vypadl proud. Metro, osvětlení i obchody se postupně nořily do tmy. Většina představení na Broadwayi se toho večera nekonala, nebyla žádná Moulin Rouge ani Harry Potter. Zhaslo i celé Times Square na 42. ulici, místo, kde nepoznáte, zda je poledne nebo půlnoc, jelikož světla a lidí je tam vždy více než hodně a obchody nezavírají. Toho večera zhasly světelné reklamy, jako by nebylo co prodávat – jako by všechny mytologie utichly. Tato událost se stala v New Yorku na tom samém místě a ve stejný červencový den podruhé, poprvé roku 1977, a mohla za to stejná technologická příčina – nebo že by dějiny měly smysl pro humor? Ačkoli byla celá událost banální, první myšlenka obyvatel města směřovala se strachem k 11. září. Proud vypadl na West Side v rozsahu asi deseti ulic, které tvoří jádro amerického konzumu – stroj kapitalismu se zastavil. Tehdy jsem celou příhodu vnímala symbolicky, jako ozubené kolečko stroje, které náhle vypadne – ale bylo nahrazeno příliš rychle, abychom vůbec zaznamenali chybu ve funkci celého stroje. Tento výpadek elektřiny ochromil značnou část téměř devítimilionové metropole, ale vlastně se nic nestalo. V neděli vyšla fotografie černých monitorů na Times Square na titulní straně The New York Times a do týdne si už nikdo nevzpomněl na toto „vybočení z normálu“.

To, co jsem ještě před měsícem považovala za symbolickou událost, za podívanou na to, co se stane, když všechny mytologie a metafory, kterými žijeme, utichnou, se nyní stalo každodenností. Posledních pár týdnů mám znovu pocit, jako bych se zmateně dívala na prázdné obrazovky, na kterých nic není. Jako by ve stroji vyhořely pojistky a my donekonečna čekali, než přijde elektrikář. Nic nesvítí, v ledničce se kazí jídlo a mrazák vytéká a počítač už se taky vybil… A tak prostě jen sedíme a čekáme. Problém samozřejmě nastane, až se elektrikář bude pokoušet vše znovu nahodit a zapnout. Rozsvítí se obrazovky na Times Square a my budeme muset uklízet celou tu spoušť, která vznikla. Epidemie je nelineární dynamický systém, jehož výsledek je závislý na počátečních událostech (tzv. efekt motýlích křídel): čím méně nakažených v začátku epidemie, tím menší rozšíření ve společnosti – a k tomu i menší restrikce. Zdá se, že teorie chaosu, která pracuje se zdánlivě náhodnými organizacemi, jež jsou ve skutečnosti definované a nahodilost neobsahují, odpovídá současným událostem. Vysoce uspořádaný deterministický chaos nám tak dává nápovědy k tomu, co bude možné s jistotou říci až za pár měsíců. Sociální metafory a vizuální mytologie se daly do pohybu a divoce mění naši realitu. Možná, že máme pocit, že se vše zase „rychle vrátí do normálu“, ale právě ono „mávnutí motýlích křídel“ ještě způsobí mnohá zemětřesení a sesuvy půdy na místech, kde bychom to možná nejméně očekávali. Následujících několik odstavců je zmateným díváním se na prázdné komerční plochy α, β, γ, δ, ε a ζ v obavě, že se zase rozsvítí.

New York City blackout 1977, foto: RV1864, Flickr.com

α

Roland Barthes se zabýval mytologiemi kapitalismu v kontextu sémiotiky, kdy se saussurovský systém znaku, který je tvořen označujícím a označovaným, rozšíří natolik, že původní znak vytvoří nový označující, který má svého nového označovaného, a společně vytvoří znak druhého řádu. Saussurovský systém popisuje jazyk, Barthesův mýtus – mýtus je promluva, která může mít mnohé podoby od fotografie po billboard vedle dálnice. Na tuto vizuální produkci jsme si od 90. let (v českých podmínkách, od konce 50. let na Západě) celkem zvykli. Je to vizuální strategie kapitalismu, která přetváří původní významy ve znaky druhého řádu. Mytologie kapitalismu jsou tedy promluvy, vizuální strategie útočící na naše touhy skrze metafory, sociální konstrukce, kterými žijeme. Ale jaká situace nastává ve chvíli, kdy mytické promluvy utichnou – respektive když nový označující ztratí svého označovaného?

Všeobecný stop stav, ve kterém se globálně nacházíme, je historicky jedinečný: nikdy nebylo na planetě tolik lidí ve stejný čas v úkrytech (mají-li kam se schovat či mají-li svůj úkryt z čeho financovat). Ulice nebyly nikdy tak prázdné. Poprvé si také zakoušíme, jaké to je, když není kam utéci – ano připravme se, to je realita klimatické krize, budeme-li se snažit vrátit věci „do normálu“. Nyní jakýkoliv útěk, byť teoretický, znamená i to, že my sami potenciálně můžeme replikovat stav, ze kterého prcháme. Paradoxní je, že celá krize je globální, ale státy zavírají hranice a reagují individuálně.[1] A viditelnými se stávají ti, co byli dříve neviditelní. Jakýkoliv sociální kontakt znamená opakování a diferenci. Opakování je nákaza, replikace, diference naopak znamená rozdíl oproti původnímu, virus neustále mutuje. Ačkoli se opakuje to samé (virus), vytváří to nové – jedinečné – problémy a své jedinečné mutace (diference). Jsme nuceni k odcizení, k absolutnímu odcizení se světu, který jen dotekem může narušit naši integritu. Smazat doteky světa je však s přibývajícím počtem nemocných stále obtížnější a obtížnější.

To, co se stalo se světem, že se uzavřel sám do sebe, se snad stalo i se subjektem a jeho vizualitou – Giorgio Agamben ve svých kontroverzních poznámkách k současné situaci poznamenal, že se nacházíme ve válečném stavu, je to jedna z nejabsurdnějších válek proti neviditelnému nepříteli, jelikož nebezpečí nejsou ti druzí, ale nebezpečí je v nás. Vizualita utichla, uzavřela se do sebe podobně, jako tenkrát utichly reklamy na Times Square. Mytologie, znaky druhého řádu totiž umlkly – přestaly mít svého označovaného. Vizuální smog ztratil význam. Ačkoli nikdo nesundal billboardy kolem silnic, nevypnul reklamní spoty v televizi, nepřestal sponzoring na Facebooku, Instagramu ani kdekoli jinde. Zastavování kapitalistického stroje zbrzďuje i produkci vizuálních významů. Je fascinující sledovat, jak vizuální informace ztrácí své sdělení: mýtus jako promluva nemá ke komu hovořit, jelikož jen málo lidí ji ze setrvačnosti ještě bere vážně. Reklamy nás stále provázejí celým dnem, nabízejí zboží a snaží se v nás vyvolat touhu jej vlastnit – ale ona jaksi ne a ne se dostavit, nebo alespoň ne s tou naléhavostí jako předtím. Jako by toužit po věcech přestalo mít takovou důležitost, přestože možná nakupujeme pořád. Krásné nové „podívej, co jsem si koupila“ totiž holý život nezajistí.

β

Řeklo by se inter arma silent musae. Ale znamená útlum mytologií i útlum umělecké produkce? Nemyslím, že umění utichlo, ale zůstává v intimitě karantény. Je paradoxem, že poté, co umění prošlo virtuálním světem a znovu se nově přetavilo do materiální podoby, se zdráhá ji opustit ve chvíli, kdy by snad z toho mohlo profitovat. Přestože sdílíme fotoreporty z výstav a rolujeme neustále se aktualizující profily galerií, uvědomujeme si, že to nestačí. Ačkoli galerie našly pro svůj program s návštěvníky webové útočiště, ještě to neznamená, že své útočiště zde nalezlo i umění samotné. Právě to, že se v druhé polovině desátých let 21. století umělecká díla znovu vrátila do galerijních prostor, do své hmotné podoby, též znemožňuje jejich plnohodnotnou sublimaci do pixelů. Ale ani to neznamená, že to, co není vidět, tak neexistuje. Přestože se nacházíme v jakémsi tichu, neznamená to, že není ohlušující – protože sous les pavés, la plage

Realita je vykloubená natolik, že již nedává smysl. Každý den počty nemocných přibývají stále do neuvěřitelnějších rozměrů. Abstrakce a neviditelnost nemoci je sémiotická,[2] a to možná ještě komplikovaněji, než jak je tomu s mytologiemi. Skrze její symptomy totiž nepřímo rozpoznáváme nejasného označovaného. Symptomy, česky jsou to příznaky, totiž stojí při znaku, při nemoci, jenže někdo nekašle ani nehorečnatí. Co když zde žádný označovaný vůbec není? Surrealita situace je tak naléhavá, že abstrakce je dnes forma mimesis. Útěk do fikce tak snad není útěkem z reality, ale jediný způsob, jak si zachovat zdravý rozum.

Český fotograf Jindřich Heisler (1914–1953)[3] byl hned na začátku druhé světové války kvůli svému židovskému původu vyzván k deportaci do koncentračního tábora. Po celou dobu nacistické okupace se jí však vyhýbal ukrytý v pražském bytě Toyen v Krásově ulici. Přebýval v její koupelně a vycházet do dalších prostor mohl jen v noci. Tam také vznikaly jeho básně a komponované surrealistické fotografie. V roce 1939 v relativním bezpečí svého vykachlíčkovaného útočiště napsal báseň Zavřené do svých očí jako v koupelně: „Za vrátky / kde není třeba poplašných signálů / rozmotává se košík na brambory / a dlouhé škrkavky zacpávají klíčovou dírku / Toto šplouchání se však ozývá naposledy / neboť živí motýlci / kterými jsou polepeny stěny bordelů / se odlepují / a rohlík vášnivě líbající svou housku / cvrnká zamilovaně do zápalek“.[4] Rohlík vášnivě líbající svou housku, nuda samoty při čekání, že se snad něco – nějak – někde změní. „Karanténa“ Heislera chránila před svým původem a tím, že mimo ni nabýval jeho původ surreálných rozměrů. Je tak otázkou, kde abstraktní označovaný je zviditelněn skrze své symptomy – je karanténa jen místem, kde nemoc nevidíme, nebo se její hrozba zhmotňuje až mimo ni?

Heisler setrvával v bytě s Toyen několik let – s přístupem k tomu nejelitnějšímu umění, které mu bylo každodenností. V intimitě našich bytů, s rychlým internetem, sedíme u počítače s neomezenými archivy, ale pořád je to nějak tupé. Virtuální svět už není budoucnost – virtualita nese teror techno-totalitárního kapitalismu.[5] Heisler patrně každý den a každou minutu čekal odhalení své „karantény“. Asijské státy v boji s epidemií přišly s techno-totalitárním kapitalismem, který je často v médiích pojmenován jako „chytrá karanténa“. Data jsou jako oheň, který Prometheus daroval lidem, dobrý sluha, ale zlý pán. Opuštění místa karantény je nahlášeno ve jménu veřejného zájmu – což je bezpochyby správné za podmínky, že hrozba je reálná a že je jasný konec. Skrze monitory našich zařízení, které jako jediné udržují sociální pouta, která jsou pochopitelně zpřetrhána, se tak rozhořívá i Prometheův oheň.

γ

Karanténa má metaforický význam – je přetlakovou místností mezi viditelným a neviditelným, mezi reálným a nereálným. Karanténa nás chrání, ale také činí svět kantovským rozumem nepojmutelným, a právě proto prohlubuje abstrakci. Karanténa produkuje neobvyklou vlnu solidarity i opovržení. Giorgio Agamben poukázal právě na tuto stinnou stránku současné situace, kterou si zakusila i obec Litovel.[6] Propast mezi „zdravými“ a „infikovanými“ se zdá být hluboká.[7] Jediné, o co jde, je holý život – společnost je slepá a na základě toho se rozděluje.[8] Slepota přesahuje vše. Zachránit holý život znamená zapomenout na mytologie, jež tvořily naši blízkou minulost. Snad právě proto přímočaré reklamní bannery ztratily svá sdělení. Karanténa je i metaforickou přetlakovou komorou času: rozděluje běh 20. s 21. stoletím. Stejně jako dlouhé 19. století trvalo až do roku 1914/1918, tak naše 20. skončilo před třemi týdny. Pohlížím-li do diáře několik málo týdnů zpět, vidím minulé století, které se zdá vzdálené celá desetiletí. Mytologie kapitalismu se mi tak zdají být podobnými relikty jako Mariánský sloup na Staroměstském náměstí: přítomná minulost. Jediný problém je v tom, že přechod, který karanténa vytváří mezi přítomností a minulostí, je i přechod mezi přítomností a budoucností, v níž už jsme sice plně angažováni s balíkem minulosti na zádech, ale stojíme jako dav oslepených a zaskočených lidí 13. července 2019 na Times Square. Mytologie, které jsme přestali vnímat, pro svou všednost možná znovu a o něco urputněji zaútočí, ale jako by nyní šetřily svůj hlas. Staly se fantomy minulosti, procházíme kolem nich neovlivněni – rozesmátá rodina u moře v Egyptě? Really? Nekoupíme si totiž žádnou dovolenou v Egyptě. Chorvatsko je nedostupné též. Naplnění snu hojnosti a stability zprostředkovává zásoba toaletních papírů a čtyři kostky čerstvého droždí v mrazáku.

Karanténa je plošná prozatím do 30. dubna. Právě povrchnost produkuje ticho, vizuální i akustické. Mnoho společenských problémů se tak schová, podobně jako vytlačujeme traumata do nevědomí, problém nastává, když se znovu objeví – bez původního kontextu. S tím se pak jen těžko vyrovnáváme. Plošnost karantény zakrývá hloubku dění, to, co není vidět, jsou právě společenské konstrukce, které znovu vyhřeznou, jakmile se objeví nějaká trhlina, jakmile se karanténa uvolní. To, co je neviditelné, je stále přítomné, jak se o tom dennodenně přesvědčujeme neustálým omýváním rukou (Matouš 27,24). Utichnutí neodbytnosti kapitalismu, který přestává mít význam, má předehru ve ztišení vizuálního smogu, což způsobuje karanténa a strach o nic než holý život. Tedy otázka George Berkeleye, zda existuje zvuk padajícího stromu, pokud není nikdo, kdo by jej slyšel, má i svůj vizuální protipól: pokud se nikdo nedívá, nese obraz své sdělení?

δ

Agambenova nejabsurdnější válka je reálná. Město je v ruinách, přestože nemáme co renovovat. Naše domovy, památky, úřady stojí, ale nefungují (echo minulosti v úředních hodinách každé pondělí 9–12 a středu 14:30–17:30 na MÚ Prahy 2). Prohlížíme-li si dokumentární fotografie z válek, je tam vždy nějaké „před“ zničením a stav „po“, případně renovace. Je fascinující, že se nyní urbánní krajina ocitla v troskách, ale destrukce probíhá zcela neviditelně uvnitř budov samotných: nájemníci bojují o střechu nad hlavou, firmy o přežití, služby pro turisty ztratily svůj smysl a hotely se proměnily na sociální bydlení. Klid na povrchu je příznačný pro fotografie vylidněné Prahy. Symbolicky snad můžeme odcestovat na začátek 20. století, kdy Sigmund Freud ve svém mottu ke knize Výklad snů napsal: „nelze-li nebeskou moc již získat, podsvětí vzbouřím.“[9] Zhoubnou verzi kapitalismu asi nejde transformovat „zvenčí“, změna přijde hluboko přímo z nitra. Internet se plní fotografiemi „před“ a „po“ karanténě v metropoli, které se pozastavují nad ničím nerušeným zážitkem Starého Města, které vypadá vlastně stejně – jen mytologie a metafory utichly, obchody se suvenýry se k 14. březnu zavřely. Jako bychom sledovali zbořené křídlo Tuilleries pařížského Louvru, který byl zničen v roce 1871. Eyal a Ines Weizmanovi považují tento druh srovnávacích fotografií za obrazy, které utvářejí naše vnímání a interpretaci světa. „Určitě otevírají nový rozměr tím, že posouvají naši pozornost od reprezentací lidského faktoru k reprezentaci teritorií a architektury, což také proměňuje prostorovou analýzu do základního politického nástroje. Tedy však nejdůležitější věc na ‚před‘ a ‚po‘ obrazech je mezera mezi nimi, tyto mezery vzdorují jednoduchým interpretacím.“[10] Naše mezera mezi fotografiemi je paradox, že náš svět je v ruinách, ale nic fyzického zničeno nebylo. V ruinách se nachází kapitalismus, overturismus, svět, jak jsme jej znali.[11]

ε

Přiznejme si, že i dnes stojíme na Times Square 13. července 2019 a vůbec netušíme what the hell is going on… Abstrakce, která nás začala obklopovat, je novou banalitou každodennosti. Výjimečný stav se skutečně stal novou realitou[12] (minimálně do 30. dubna legislativně, fakticky je konec v nedohlednu). Nechápající výraz člověka hledícího na místo, ze kterého na něj ještě před chvílí útočila reklama na nové spodní prádlo, je výraz abstrakce. Je výrazem toho, že jsme prošli pomyslným koncem dějin,[13] ale čas plyne dál. Jak zachovat rozum po konci dějin? 13. července 2019 lidé začali kontrolovat obrazovky svých smartphonů a rychle zjišťovali, co se děje. Jako by dávali kapitalismu CPR. S každým nákupem v e-shopu resuscitujeme jednu mytologii za druhou, ale ony se stále divoce mění – stále v divokých otáčkách abstrakce. Je třeba zkontrolovat počítače, jestli ještě žijí,[14] jelikož jsou trhlinou, kterou se minulost oživuje a znovu dává do chodu. Berardiho techno-totalitární kapitalismus se zdá být naší budoucností, protože z něj není úniku – liší se jen způsoby naší adaptace. Jakým způsobem se mytologie změní, je zatím ještě brzy předvídat, avšak odhalují se místa, která již dále ignorovat nelze. Systém, který jsme doposud měli, je nefunkční – doslova si ohmatáváme bolavé rány, jako je špatný sociální a zdravotní systém, bytová krize a politika najímání zaměstnanců (tzv. švarcsystém).

ζ

Co je holý život? Co dělat? Mýt si ruce a dodržovat sociální odstup. Tahle epidemie je o propojenosti světa – nakolik dokážeme překlenout propast mezi solidaritou a šikanou nemocných, nakolik dokážeme jeden druhému porozumět na vzdálenost minimálně 4,5 m,[15] aniž bychom se snažili upozornit na porušení vzdálenosti,[16] ale lidsky porozumět potřebě blízkosti – a i přes nebezpečí ohrožení vlastního holého života pomohli slabšímu. Záleží na tom, nakolik státy přes zavřené hranice dokáží naleznout solidaritu a vzájemně si pomoci. Mytologie kapitalismu již asi v jejich původní záři nespustíme, prostě vypadl proud, a to možná napořád. Ale třeba se můžeme zamyslet, jestli nespustit jiný program? Okamžik, kdy pouto označující-označovaný druhého řádu je roztrženo, přichází stejně často jako pohled na hořící planetu… Snad už ani nepřekvapí, že slovo krize je v čínštině vyjádřeno pomocí dvou znaků: 危機, samostatně první označuje nebezpečí, druhý příležitost.


Věnováno městu New York a všem, kteří mají oči otevřené.


Ilustrace: Max Máslo

[1] K tomu Reza Negarestani v podcastu „Synthesis between „Manichean“ and „Augustinian“ devils: Part 1“, Soundcloud.com, https://soundcloud.com/socialdiscipline/sd02-w-reza-negarestani-synthesis-between-manichean-and-augustinian-devils-part-1?fbclid=IwAR1bg0HSEhxufmAPtdkpGvQq1PWrhagpWlV9nIUlN4jUjNraR67_FYJ_H8A, navštíveno 5/4/2020.

[2] K sémiotické povaze viz podcast v produkci nakladatelství Urbanomic „PlagiePod Live Day 3“, Soundcloud.com, https://soundcloud.com/urbanomic/plaguepod-live-2, navštíveno 5/4/2020.

[3] Heislerovo dílo zůstávalo dlouho zapomenuté. Jeho první knižní uspořádání udělal v roce 1969 František Šmejkal, ale materiál publikace se dočkal až v roce 2000. Možná právě teď je vhodná doba uvažovat o jeho retrospektivě.

[4] Jindřich Heisler ze sbírky „Jen poštolky chčí klidně na desatero“, in Z kasemat spánku, Praha: Torst, 2000, s. 27.

[5] Franco „Bifo“ Berardi, „Beyond the Breakdown: Three Meditations on a Possible Aftermath“, e-flux.com, https://conversations.e-flux.com/t/beyond-the-breakdown-three-meditations-on-a-possible-aftermath-by-franco-bifo-berardi/9727?fbclid=IwAR0-KYDGsR86tqeGmf6xwsuUtd4Zu7SQTcX4CsQr2keWcpw2Q_84z-O9a9c, navštíveno 5/4/2020.

[6] Miroslav Hradil, „Lidé z Litovle a Uničova čelí po konci karantény nevraživosti i výhrůžkám“, Novinky.cz, https://www.novinky.cz/zahranicni/koronavirus/clanek/lide-z-litovle-a-unicova-celi-po-konci-karanteny-nevrazivosti-i-vyhruzkam-40318617, navštíveno 6/4/2020.

[7] Giorgio Agamben, „Contagion“, Write.as, https://write.as/rc8dpjv5902g3vvb, navštíveno 5/4/2020.

[8] Ibidem.

[9] „Flectere si nequeo superos, achronta movebo“, Sigmund Freud, Výklad snů. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1997, s. 6.

[10] Eyal a Ines Weizman, Before and After. Moskva: Strelka Press, 2013, s. 11.

[11] Apolena Rychlíková – Petr Zewlakk Vrabec, Fotoreport: Koronavirem vylidněná Praha ukazuje na vychýlenost overturismu, A2larm.cz, https://a2larm.cz/2020/03/fotoreport-koronavirem-vylidnena-praha-ukazuje-na-vychylenost-overturismu/ , navštíveno 5/4/2020.

[12] Giorgio Agamben, „Clarification“, Ill will editions, https://ill-will-editions.tumblr.com/post/612868071197130752/clarification-giorgio-agamben-in-keeping-with-the, navštíveno 5/4/2020.

[13] Snad jen pro ilustraci viz Francis Fukuyama, Konec dějin a poslední člověk (Praha: Rybka Publishers, 2002).

[14] Větu jsem si vypůjčila z prozatím nepublikované básně Svět musí být romantizován (2020) Alžběty Stančákové.

[15] Giorgio Agamben, „Clarification“, Ill will editions, https://ill-will-editions.tumblr.com/post/612868071197130752/clarification-giorgio-agamben-in-keeping-with-the, navštíveno 5/4/2020.

[16] „‚Pokud porušíte karanténu, tak vás nechám zastřelit,‘ vzkázal prezident svým občanům“, Echo24.cz, https://echo24.cz/a/S3y8m/pokud-porusite-karantenu-tak-vas-necham-zastrelit-vzkazal-prezident-svym-obcanum, navštíveno 6/4/2020.

Komentáře

    • Martin Drábek

    Skvělý text

    • Pavel Konečný

    Díky za zprávu o stavu světa i umění, která se může jeviti jako nejistý návod k použití. Zatím pro mne nejlepší text, reflektující naši současnou situaci. Těším se na druhé čtení.

    • Hana Rousová

    Milá Evo, skvělá úvaha, podle mne nejlepší z těch, které jste zatím napsala.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *