Artalk.cz

Cesta destrukce a uzdravení

Výstavou Female Creature v hunt kastner je v České republice poprvé představeno dílo jihokorejské umělkyně Si On. „Ve výsledných malbách a objektech je zřejmý tělesný kontakt s hmotou, často spojený s destruktivními touhami, kdy pozorujeme stopy po pálení, střihání, leptání, trhání nebo rozmazávání jednotlivých materiálů,“ píše v recenzi Alžběta Cibulková, která sleduje dále v textu kombinaci motivů a expresivitu, s níž Si On ve svých malbách a sochařských objektech pracuje.

Cesta destrukce a uzdravení 

Při procházení galerií jsme zahlceni křiklavě pestrobarevnými expresivními výjevy, obrazy, jež bují a překypují do prostoru, objekty, ze kterých jde díky směsi krásy a hrůzy trochu strach. Bílé stěny jsou přebity intenzivním působením děl jihokorejské umělkyně Si On (dříve známé pod jménem Hyon Gyon) tak, jak to na většině výstav v pražské galerii hunt kastner nebývá zvykem.

Snad je to i díky přehodnocování dosavadních poloh současného umění, kdy se kromě návratu k materiálu a odklonu od chladného konceptualismu objevuje také znovunalézání a obnova uměleckých projevů v minulosti zastrčených na okraj zájmu. S tím pak souvisí také rozkvět záliby v imaginativním umění, které se často svou živostí, iracionalitou či nezatížeností stává velmi aktuálním. V tomto ohledu je možné zmínit výtvarné projevy v duchu art brut nebo vycházející z obsesivních mentálních stavů, čímž se v českém kontextu intenzivně zabývá Eva Koťátková. Pro Si On je právě umělecká tvorba prostředkem k uzdravení a zbavení se traumat, ne však přímo v psychoterapeutickém smyslu. Spolu s tím zde má silné zastoupení spiritualita a inspirace jihokorejským šamanismem, a práce na jednotlivých dílech pak může být vnímána jako rituál nebo obřad. V doprovodném textu Hany Janečkové se dočítáme, že se umělkyně stává dokonce médiem, skrze něž dílo vzniká. Na rozdíl od jihokorejských šamanek nazývaných mudang, jež podle tradice zprostředkovávají spojení mezi duchy, bohy a lidmi, se v jejím případě jedná spíše o vlastní intimní vyjádření či osobní očistné rituály. Na obrazech však můžeme také vidět pospolu různé bytosti, zvířecí, lidské, mytologické i fantaskní, které se vynořují v organické a proudící krajině. Vše je v jakémsi výbušném kataklyzmatickém pohybu, tak jako na obraze Bolavá duše, kde ale nakonec všechno dohromady vytváří jedno tělo.

Ve výsledných malbách a objektech je zřejmý tělesný kontakt s hmotou, často spojený s destruktivními touhami, kdy pozorujeme stopy po pálení, střihání, leptání, trhání nebo rozmazávání jednotlivých materiálů. Mezi nimi se kromě rychleschnoucích barev objevují různé textilie, nánosy třpytek a zlatých lístků, záplava umělých květin, peří, vlasů, obrázky vystřižené z časopisů, kusy oblečení, boxerské rukavice, to vše dohromady vyskládané do organických kompozic. Třpytivá a sytě barevná krása, zvířata i mytologické výjevy a bytosti se zde prolínají s popkulturními odkazy, estetikou devadesátých let a s ní spojenou sexualitou (na devadesátá léta pak přímo odkazují dva obrazy s názvem Moje devadesátky). Do kotlíku jsou pak přimíchány ještě vlastní intimní vize, tradiční korejská mytologie a vedle šamanismu také inspirace specifickou estetikou spojenou s K-popem. Hned na prvním rozměrném obraze při vstupu do galerie, jenž je tvořen kresebnějším stylem a jednotlivé výjevy jsou jasněji ohraničené, je tento mix vlivů asi nejvíce rozeznatelný. Zobrazuje postavu připomínající čarodějku s rozevlátými vlasy mezi plameny, již doprovází démoni a zvířata, a z nitra jí prýští duhové pruhy. Ve většině děl se mísí životodárná i ubíjející a brutální energie. A tento rozpor je také to, co vytváří silné a velmi působivé napětí.

Jedním z výrazných a často se opakujících motivů na obrazech je lebka, která stojí také jako objekt ve střední části výstavy. Je polepená žvýkačkami a obložená odlitky lidských rukou a nedopalky cigaret. Vedle toho pak stojí busta světice se svatozáří v nadživotní velikosti, pokrytá barevnými kachlíky a malbami, z níž trčí ostré kovové hroty. Nese název Divoké srdce, což připomíná další aspekt děl upomínajících mimo jiné na život ženy, její utrpení, smutek, ale také sílu. Objekty se mě však možná díky přílišné doslovnosti, s puncem postmoderního vtipu a především ve srovnání s malbami dotkly nejméně. Na rozdíl od nich se totiž v obrazech zhmotňuje přímo emotivní vizuální proud. Právě zmíněné ženské téma je nejvíce přítomné v sérii portrétů v poslední části, z nichž jeden pojmenoval celou výstavu Female Creature. Portréty ženských bytostí jsou tvořeny malbou, saténem a dalšími materiály na panelech, rostlinné tvary na okrajích pak vyplňují koláže z hracích karet s pornografickými fotografiemi. Jedna z bytostí roní slzy, další se dívá zpoza změti rostlinných motivů. I přesto, že má Si On za sebou akademické vzdělání zaměřené na malbu v Jižní Koreji, Japonsku a posléze USA, obrazy v závěru výstavy mi nejvíce připomínají dílo naivní francouzské malířky Séraphine de Senlis a její rostlinné obrazy. Stejně tak i ona pracovala ve zvláštním extatickém stavu a možná i ona se stávala médiem, skrze nějž malby vznikaly. U Si On se však přidávají otisky vlastní minulosti, těla a vzpomínek i doba, ve které žije. Možná právě proto nám mohou být díla blízká a lze porozumět její cestě vedoucí skrze destrukci k uzdravení, která se do nich promítá.


Si On / Female Creature / text k výstavě: Hana Janečková / hunt kastner / Praha / 25. 1. – 21. 3. 2020

Foto: Ondřej Polák (Fotoreport výstavy naleznete zde.)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *