TZ: Entering Continuities

Entering Continuities / kurátor: Jakub Frank / Pragovka Gallery Entry / Praha / 3. 12. 2019 – 15. 1. 2020

Vstoupením do kontinuity samotnou kontinuitu nenarušujeme, ale stáváme se její součástí.

Na první výstavě nazvané Entering Continuities, která proběhla v roce 2017, představili Matěj Franka Jasmin Schaitlsvé projekty založené na neukončených procesech, na zaznamenávání informací a sbírání a ukládání specifického uměleckého materiálu. Stanovili tak metodu, která od té doby vytváří charakteristickou linii v jejich společné tvorbě. Vychází z autorských přístupů obou umělců a z jejich partnerského vztahu, zároveň přirozeně spojuje jejich zájem o performance, kresbu a linii, ale také o vrstvení a zachovávání stop tvůrčího procesu. Jejich příznačným prvkem je neukončenost a kontinuální růst. Podstatným je proces, kdy až s přibývajícím uměleckým materiálem dílo nabírá na významu a samostatnosti.

Pro Schaitl a Franka se tyto projekty staly jakýmsi médiem k ukládání a utváření společné paměti – paměti na místa, čas a společný žitý prostor – zjednodušeně deník (diary). Tento deník vznikl v reakci na neustálý pohyb a přesun obou autorů a z nedostatku společně tráveného času. Přestože využívá formy deníkových zápisů s přesně určeným datem a místem, mapa a časová osa, kterou tyto údaje utváří, je pouze doprovodným prvkem celého projektu, jejich podstatným momentem zůstává samotné setkání a soužití. Současně v denících dochází ke znejišťování přirozeného plynutí času, protože společnou paměť utváří pouze společné momenty, prostor mezi nimi se vytrácí. Rekonstrukce jednotlivostí v projektu však není důležitá, podstatné je, že se stávají kontinuitou.

Jednotlivé záznamy v deníku mají jasně stanovená pravidla. Každý den, kdy se spolu umělci setkají na jednom místě, vytvoří jednu společnou kresbu. Na pauzovací papír stejného formátu si navzájem obkreslí nohy a připíšou číslo záznamu. Způsobem záznamu je prosté gesto, které získává na významu teprve v opakování a v prezentaci souboru v celé jeho aktuální podobě. Teprve forma instalace kreseb umožňuje interpretaci záznamů a komplexní čtení díla. Na výstavě v Pragovka Gallery je soubor diary prezentován spolu se sérií walking videos, která je zaměřená na zkoumání vlastního vztahu autorů k žitému prostoru. Kamera snímající pouze nohy umělců jdoucích za sebou zaznamenává fragment prostředí, ve kterém se umělci pohybují. Z velice omezené perspektivy (de facto z pohledu jednoho z umělců) tak můžeme sledovat proměnu krajiny, ale také počasí, ročních dob apod. Videa vytváří na jedné straně kontrapunkt k deníku orientovanému spíše na časovou paměť, zároveň jej doplňují o vlastní perspektivu umělců, která je u deníku potlačena na úkor konceptuální objektivity.

Nejvýznamnější kontinuitou se tak v tomto projektu stává právě paměť, ne však ve smyslu fragmentárních vzpomínek, ale spíše jako celkový žítý čas se všemi událostmi, které do něj vstupují a ovlivňují jej. Záměrem umělců je tuto paměť zachovávat a pozorovat stopu, která po nich v kontinuitě zůstává, než se zcela rozplyne.